Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 5. kapitola

30.06.2011 (07:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 84× • zobrazeno 11254×

Do Seattlu jsem přijela, když se začalo stmívat. Chevyho jsem zaparkovala v boční uličce, a pak se, i s taškou, vydala do bytu. Po Jessice a jejím podařeném příteli nebylo ani stopy, tak jsem si v klidu vybalila a u toho cinkla tátovi, abych mu oznámila, že jsem nikde neuvázla a ani mě nikdo nezamordoval. Pak jsem si dala sprchu a uvelebila se před televizí, když mi zazvonil telefon. Ihned jsem to číslo poznala.

„Ano?“ snažila jsem se znít normálně… vyrovnaně.

„Bello? Tady Edward...“ Já vím, chtělo se mi odpovědět, ale bála jsem se, že bych to spíš zazpívala, než řekla. Musela jsem kousnout do rtu, abych se šťaštně nezajíkla.

„Cullen,“ dodal, když jsem neregovala. Bello, ty jsi fakt nemožná. Mluv s ním!

„Ano, já vím. Co potřebuješ?“ Zakryla jsem mikrofon a zhluboka se nadechla. Musela jsem se nějak uklidnit, protože to vzrušení a nadšení jen z jeho hlasu bylo na mě až moc. Najednou se ozvalo odemknutí zámku následované hlasy mé spolubydlící a jejího přítele. Ti si fakt umí vybrat chvilku! Jakmile mě spatřili s telefonem u ucha, ztichli. Mike odešel do jejich pokoje a Jess mě chvilku pozorovala. Nevím, k čemu přišla, ale najednou seděla vedle mě. Ale né!

„Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi dorazila v pořádku.“ Ach, on má o mně starost!

„Ano, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem a koukla na Jessicu, která pohledem kmitala ze mě na mobil a zpátky.

„To jsem rád,“ reagoval na má slova. „Víš, říkal jsem si, jestli bys nechtěla skočit na skleničku?“ Nemohla jsem dostatečně projevit své nadšení, protože má kamarádka mě rentgenovala očima. Jednoduchým gestem jsem jí naznačila, že by mi mohla nechat soukromí, ale ona se na mě jen rádoby nevinně usmála a zakroutila hlavou.

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ odpověděla jsem a šla do svého pokoje. Jenomže ta kobylka mě tiše následovala a se zájmem pozorovala, jak si vytahuju věci ze skříně.

„Co takhle za půl hodiny?“

„Souhlasím. Kam mám přijít?“ zeptala jsem se a u toho si natahovala kalhoty.

„Nikam nemusíš. Vyzvednu tě,“ oznámil mi a já si dokázala živě představit jeho potutelný úsměv.

„Nevíš, kde bydlím,“ odporovala jsem a zapínala si knoflíky od blůzy. Po očku jsem stále koukala na Jessicu, která se ležérně opírala o futra a usmívala se. K mojí smůle jí nebepečně blýskalo v očích.

„Ale vím. Burke Ave 39, pletu se?“

„Jak…?“ Odkud to ví. Neřekla jsem mu, kde bydlím.

„Moje tajemství,“ přerušil mě. Jessica nechápavě zvedla jedno obočí.

„Dobře tak za půl hodiny,“ uzavřela jsem to.

„Budu tam.“ Zavěsil a já ještě chvilku poslouchala tůtání ve sluchátku. Doufala jsem, že tak oddálím tu chvíli, než se na mě sesype hromada otázek, ale bohužel se mi mé přání nesplnilo. Jessica přišla blíž a nasadila pohled alá teď mi všechno povíš, nebo ti nedám do konce života pokoj.

„Kdo to byl?“ Otázka první. Paradoxně její hlas zněl nenuceně, jakoby se mě ptala, jak bylo ve Forks.

„Jeden známý,“ odpověděla jsem stejným tónem a oblékla si bundu.

„Někam jdeš?“ Dotaz číslo dvě.

„Jo,“ odvětila jsem a zkontrolovala obsah kabelky. Peněženka, mobil, klíče, doklady.

„S tím známým?“ Jen jsem přikývla. Vážně jsem se divila, že dokázala svou zvědavost držet takhle na uzdě. Normálně to totiž hned po druhé otázce nevydrží a spustí – no tak, Bello, řekni mi to. Znám ho? Kam jdete? Chodíte spolu? Přijdeš dnes domů, nebo…

„No tak, Bello! Leze to z tebe, jak z chlupaté deky. Kdo je to? Znám ho? Jak vypadá? Je mezi váma něco víc? Proč jsi mi neřekla, že máš někoho na obzoru? A jak dlouho…“

„Promiň, Jess, ale musím. Mám málo času.“ Prosmýkla jsem se kolem ní a rychle si obula boty. Mrkla jsem na sebe do zrcadla, přejela vlasy hřebenem a než stihla má kamarádka najít nějaký způsob, jak mě zastavit, otevírala jsem dveře.

„Bello, ale…“

„Čau, Jess,“ přerušila jsem ji a zabouchla. Ani jsem nešla k výtahu, ale rovnou jsem se vydala na schodiště.

Když jsem vyšla před dům, uvědomila jsem si, že mám ještě minimálně dvacet minut čas, tak jsem se otočila na podpatku a rozhodla se na Edwarda počkat ve vestibulu. Tajně jsem doufala, že mě Jessica nesledovala z okna. Pokud jo, tak jsem v pěkné bryndě, protože by byla schopná jít za mnou - pod záminkou, že zapomněla vybrat schránku, a vůbec by jí nevadilo, že o víkendu pošta nechodí. A nebo by si vybrala druhou možnost. Samozřejmě pro mě tu horší. Zůstane v bytě a bude číhat na toho mého známého. Ale to nemůžu dovolit. Čím míň lidí mě uvidí ve společnosti Edwarda, tím líp. Jak pro něj, tak pro mě.

Jeho auto jsem okamžitě poznala. Vyběhla jsem na ulici, ještě než stihnul zastavit u krajnice. A než stihnul vypnout motor, seděla jsem na místě spolujezdce.

„Šlápni na to a jeď. A pokud můžeš, tak zhasni světla,“ nařídila jsem mu a zapínala si pás. Čekala jsem minimálně jednoduchou a z jeho strany logickou otázku proč. Ale k mému překvapení mě poslechnul. Rozjel se tak rychle, že to pod koly jen zakvičelo. Z okýnka jsem kontrolovala vzdálenost mezi námi a bytem. Když jsme byli v bezpečí, oddychla jsem si.

„Už si můžeš zapnout světla,“ vydechla jsem.

„Sluší ti to,“ vůbec nereagoval na má předchozí slova. Díval se na mě a jakmile jsem nabrala růžový odstín, po tváři se mu rozlil ten stejný úsměv, který míval, když mě přiváděl do rozpaků. Naštěstí byla v autě tma, takže si mých lehce rozžhavených tváří nemohl všimnout.

„Díky,“ špitla jsem. „Ty se mě nezeptáš, proč jsme měli tak rychlý odjezd?“ radši jsem změnila téma.

„Předpokládám, že to má něco společného s tvojí spolubydlící?“ odpověděl otázkou a přeřadil.

„Správně,“ přikývla jsem.

„Myslel jsem si to,“ přitakal a sešlápl plyn. Jeli jsme po dálnici směrem na jih.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se, když už cesta trvala podle mě dost dlouho.

„Na Mercer Island. Myslel jsem, že bys nechtěla, aby nás někde viděli spolu,“ vysvětlil mi a střelil po mě pohledem.

„Jo. Je to v zájmu nás obou,“ podotkla jsem. Přikývl.

„Přesně tak. Profesorský kodex tu není pro srandu králíkům,“ zašeptal s úsměvem. Taky mi to nedalo a koutky se mi vytáhly vzhůru.

„Proč jsem měl vypnout světla?“ optal se po chvíli.

„Kvůli Jessice… ona by byla schopná opsat si tvoji registrační značku a pak by zburcovala i FBI, aby zjistila, kdo je majitelem toho auta,“ trošku jsem přeháněla, ale zase ne tak moc. Na FBI by Jess ani nepomyslela. Zavolala by na policii ve Forks a pod nějakou věrohodnou záminkou by tu informaci dostala z mého táty.

„Aha,“ vydechl ohromeně.

xxx

„Dobrý večer, co si dáte?“ zeptal se nás číšník, jakmile jsme se posadili ke kulatému stolku se dvěma židlemi. Podnik, který Edward vybral, se vyznačoval intimní atmosférou. Na stolcích s bílými ubrusy stály nízké svíčky a na zdech visely mezi skleněnými lampičkami staré fotografie Seattlu.

„Earl Grey s medem, prosím,“ odpověděla jsem na číšníkovu otázku.

„Já si dám presso picollo.“ Kávu? Proboha, vždyť je skoro deset večer.

„Máš v plánu být vzhůru celou noc?“ zeptala jsem se. Stáhl k sobě obočí. „Že sis objednal kafe,“ vysvětlila jsem mu.

„Musím ještě dopsat jednu práci,“ potvrdil mi.

„Tak proč se zdržuješ se mnou? Jestli je to něco důležitého, tak…“ Umlčel mě kroucením hlavy.

„Pracoval jsem na tom celé odpoledne a opravdu potřebuju pauzu,“ odporoval s jemným úsměvem.

„Dobře,“ vydechla jsem a přitáhla si k sobě čaj, který se objevil na stole během naší konverzace. Budu si muset zapamatovat jméno tohoto podniku. Pochybuju, že bych se sem vydala sama přes celý Seattle, ale určitě by si zasloužily dostat hvězdičky za rychlost vyřízení objednávky na bestpub.com.

„Proč jsi přijala mé pozvání?“ Tak touhle otázkou mě fakt zaskočil. Jaká že je nejlepší taktika, když nechcete odpovídat? Ano, odpovědět otázkou.

„Čekal jsi odmítnutí?“

„Vlastně ano,“ váhavě přikývl. „Už jednou jsi mi řekla ne,“ připomněl mi a rukama se opřel o stůl.

„A stejně mi to nebylo nic platný.“ Koutky se mu zvedly v nepatrném úsměvu.

„Ale neodpověděla jsi mi na otázku,“ díval se mi do očí a nepatrně se ke mně nakláněl.

„Měla jsem víc důvodů.“ Bello, bruslíš na tenkém ledě!

„Jmenuj první,“ řekl pološeptem.

„Nudila jsem se.“ Další polopravda. Strávit nedělní večer před televizí byla pro mě stereotypní rutinna. A stereotyp přece bývá nudný, ne?

„A další?“ Ruku natáhl vedle té mé, aniž by se mě dotknul.

„Potřebovala jsem utéct Jessice.“ Tohle byla pravda pravdoucí. Edwardovo čelo se zkrabatilo a pak se odtáhl až se opřel o opěradlo své židle.

„Tak to mi vysvětli,“ požádal mě a smočil rty v hrnečku s kávou.

„S Mikem přišli zrovna ve chvíli, kdy jsme spolu telefonovali. No a ona jaksi poznala, že nemluvím s tátou,“ snažila jsem se mu to vysvětlit.

„Mohla jsi říct, že jsem třeba kamarád,“ navrhnul. Jo, ale to by Jessicu opravdu nazastavilo. Zakroutila jsem hlavou.

„Nevím, jak ti to nejlíp vysvětlit… Jessica má v sobě něco jako radar, který ji okamžitě upozorní na věci, které by, zrovna jí, měly být utajeny.“ Chápavě přikývl.

„Tohle znám,“ přitakal.

„Vážně?“

„Ano, Alice… má sestra umí něco podobného. Zná mě tak dobře, že dokáže předvídat jakoukoliv věc, kterou udělám, ještě než si sám uvědomím, že ji udělat chci.“

„Ale to se dá jednoduše vysvětlit.“ Usmála jsem se nad jeho zmateným výrazem.

„Jste sourozenci. Vyrůstali jste spolu, takže je logické, že se znáte.“

„Něcom na tom bude,“ připustil.

„Co by Jessica udělala, kdyby se dozvěděla, že jsem na druhém konci telefonu byl já?“ Opět se pomalu nakláněl ke mně.

„Vyslýchala by mě do konce mého života,“ vydechla jsem lapená v jeho pohledu.

„Takže by to nikomu neprozradila?“ ověřoval si.

„Ne, Jess není drbna. Jen je moc zvědavá,“ šeptla jsem a nevědomky se k němu naklonila. Pomalu jsem vdechovala to omamné aroma, které mě k sobě lákalo víc a víc. Bello, tohle není dobrý! Přitahuje tě jak cukr mravence.

„Co jí řekneš, až se tě zeptá na toto setkání?“ Dost, Bello!!! Naposledy jsem se nadechla té vůně a rychle se odtáhla. Edward se na chvilku zarazil a pak se také opřel o židli. Jen tam pěkně zůstaň. Tvoje blízkost je na mě příliš a zatemňuje mi mozek, žádala jsem ho v duchu.

„Ať nestrká nos do mého soukromí.“ V přeneseném slova smyslu. Budu se jí muset vyhýbat a sem tam ji upozornit na něco mnohem, mnohem důležitějšího, co by ji mohlo zajímat. Mike a jejich budoucnost je vděčné téma. Sice si to budu muset vyslechnout alespoň milionkrát, ale tohle mi za to stojí.

„Takže si své soukromí pečlivě střežíš?“ zeptal se se šibalskými jiskrami v očích.

„Ano. Asi jako každý jiný.“ Mírně našpulil rty. Tím gestem jsem byla trochu zmatená. Ví snad o mně něco, co by neměl?

„Copak neexistuje nikdo, kdo by o tobě věděl všechno?“ Ten  jeho úsměv - všechno vím, všechno znám - mě znervózňoval. Na zodpovězení otázky jsem si dala na čas. Charlie? Ne, ten o mě rozhodně neví všechno. Angela? Možná kdysi dávno. Ale teď? No, Bello, ty to víš, tak to řekni.

„Asi právě Jessica… ale ta o mně taky neví úplně všechno,“ přiznala jsem nakonec.

„Takže máš nějaká svá tajemství?“ Sakra, co je to za otázku?

„Nevím.“ Tohle byla pravda s velkým P. Jaké bych já mohla mít tajemství? Tajemství. On má tajemství!

„Ty nějaké máš?“ vypálila jsem dřív, než se mě stihl zase na něco zeptat.

„Samozřejmě,“ pohodil rameny, jako by to byla naprosto normální věc. Na druhou stranu se mi tato hra začala líbit.

„A řekneš mi jaké?“ Tentokrát jsem to byla já, kdo se k němu naklonil.

„Které chceš slyšet?“ Můj pohyb následoval a s sebou přivál tu jemnou esenci.

„To, s kterým se mi můžeš svěřit.“

„Je jich víc,“ odpověděl a naklonil se tak, že naše obličeje byly od sebe jen pár centimetrů.

„Jmenuj první,“ vyzvala jsem ho. Edward se usmál a natáhl se k mému uchu. Je to přece tajemství, no ne?

„Líbíš se mi,“ zašeptal a rty se otřel o můj lalůček.

„A další?“ vydechla jsem.

„Mám o tebe zájem.“ Bello, dýchej, napomenula jsem se.

„A chtěl bych být něco víc, než jen tvůj zkoušející a zachránce na dálnici,“ pokračoval. Svými rty přejel od mého lalůčku, přes hranu čelisti až ke koutku mých rtů. Tam se zastavil a dával mi možnost to stopnout. Ale mé sebeovládání bylo v troskách. Sama jsem to začala a tohle bylo víc, než jsem očekávala. A upřímně, líbilo se mi to. Pohnula jsem se k němu a lehkým polibkem na jeho ústa jsem mu odpověděla. Ihned reagoval a rukou, kterou mi vpletl do vlasů, si mě přitáhl blíž. Nenáviděla jsem ten stůl, co stál mezi námi. Ale jeho rty, které na mě dorážely, mi tu myšlenku vyhnaly z hlavy. Užívala jsem si tu chvíli naplno. Na moment ji zkazil jen jeden záblesk, který mě upozorňoval, že tohle může špatně skončit. Ale i ten jsem dokázala téměř okamžitě ignorovat.

Nejdřív bych vám chtěla moc poděkovat za vaše komentáře u předchozí kapitoly. Doufám, že tato se vám taky líbila. Jinak 1.7. odjíždím na dovolenou a vrátím se za dva týdny, takže touto kapitolou se s vámi na kratičký čas loučím. Mějte se...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 5. kapitola: