Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 7. kapitola

16.07.2011 (19:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 9714×

Ten den jsem už Edwarda neviděla. Tedy, ve škole jsem ho neviděla. A že mi to dalo pořádně zabrat. Stále jsem se rozhlížela kolem sebe a kontrolovala mobil, jestli mi třeba nenapsal. Samozřejmě, že jsem mu mohla napsat já, ale nechtělo se mi ukazovat to, jak jsem na něj natěšená a na jeho blízkosti zřejmě závislá. To, že je Edward pro mě vysoce návykový, jsem zjistila, jakmile se za ním zaklaply dveře přednáškového sálu, ve kterém probíhala filozofie. Měla jsem co dělat, abych se nesebrala a neodešla z přednášky za ním. Jenomže jsem si ihned uvědomila, jak by to bylo okaté a navíc Harrison by mi můj odchod dal sežrat při příští zkoušce. Pochybovala jsem, že bych měla zase tak velké štěstí, že by mě zkoušel Edward.

Zrovna mi končila přednáška o elektromagnetických vlnách, když mi přišla SMSka.

Musím tě vidět. Co máš teď za předmět?

Ani jsem nad tím nepřemýšlela a už jsem psala odpověď. Měla jsem poslední, tentokrát nezáživnou, přednášku mikrobologie. Ne, že bych neměla ráda ten obor, ale profesorka Parkerová je prostě… nudná. Nastoupila jsem do výtahu a čekala, kdy se zavřou dveře, abychom se i ostatními osmi lidmi nechali vyvézt do šestého patra. Jenže těsně před tím, než se výtah zavřel, se do skulinky mezi dveřmi vtěsnala něčí ruka. Potlačila jsem nutkavou touhu na toho dotyčného křiknout, že výtah už je plný, když se najednou dveře otevřely a v nich stál on. Ten úsměv mi málem roztrhl pusu, ale nemohla jsem si prostě pomoct. Naštěstí všichni ostatní přihlížející stáli za mnou, takže mě nemohli vidět.

Edward se postavil vedle mě a zmáčkl tlačítko s desítkou. Mimochodem, desáté patro bylo v téhle budově to poslední. Dveře se zavřely a výtah se rozjel. První patro, ozvalo se z reproduktoru. Kolem mě se protáhli dva studenti a vyšli ven. Skvělé, už jsem šest lidí a budeme s Edwardem sami. Druhé patro. Tentokrát vyšli tři studenti, ale dva noví přistoupili. Málem jsem nešťastně zaúpěla, ale všechno to zachránila Edwardova dlaň, která se na malý okamžik dotkla té mé a opatrně ji stiskla. Třetí patro. K mému překvapení vystoupili skoro všichni. Dokonce jsem uhnula i tomu poslednímu člověku z cesty, protože jsem myslela, že bude taky vystupovat, ale ten se na mě jen usmál.

„Já vystupuji v šestém,“ vysvětlil mi, proč ještě nevypadl z toho stísněného prostoru. Ledabyle jsem pohodila rameny a s křečovitým úsměvem přikývla. Kousala jsem se do rtu a přitom hypnotizovala displej, na kterém se postupně měnila čísla. Proč to jede tak pomalu?! Rychleji, rychleji, skandovala jsem v duchu, a tím se snažila donutit ten výtah k atletickým výkonům. Šesté patro. Konečně! Ihned jsem odskočila z cesty tomu poslednímu protivnému člověku. Jeho zvláštní pohled, kterým mi dával najevo, že si o mně myslí, že jsem magor, jsem ignorovala.

Nemohla jsem se dočkat, až se ty dveře zavřou a my s Edwardem budeme chráněni před zraky lidí, kteří procházeli chodbou. Výtah se ještě ani nerozjel a Edward už byl ke mně přitisknutý a vášnivě mě líbal. Bože, ty jeho rty. Vraždila bych pro ně. Nestoudně jsem si je přivlastňovala a ochutnávala. Moje ruky samy začaly obcházet po jeho krku, ramenou, zádech… Sedmé patro. Najednou jsem se opírala o stěnu výtahu a musela jsem vypadat asi hodně rozrušeně, protože nově příchozí, mimochodem profesor Harrison, si mě zvláštně měřil.

„Jste v pořádku?“ optal se se skutečnými obavami.

„Nic mi není,“ odpověděla jsem a odvrátila pohled. Jenomže Edwardovo uchichtutí jsem nemohla ignorovat, a tak jsem se na něj podívala. Stál na druhé straně výtahu a vůbec nevypadal na to, že by před malou chvilkou byl součástí toho náhlého vzplanutí mezi námi dvěma. Opět jsem hypnotizovala displej, který nás informoval o podlaží, ve které se nacházíme a u toho jsem prosila mýho andělíčka strážníčka, aby Harrison vystoupil v osmičce. Moje modlitby byly vyslyšeny a my s Edwardem opět osaměli.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal mi do rtů a tentokrát své polibky udržel na něžné vlně. Bylo to neskutečné. Ať mě líbal dravě nebo jemně, pokaždé mnou projela taková touha, kterou jsem nezažila, ani když jsem toho posledního půl roku na střední chodila s Erikem. A to jsem si myslela, že jsem ho milovala. Blbost. To, co jsem cítila k Edwardovi, se nemohlo vůbec rovnat k těm pocitům, co jsem měla v přítomnosti mého bývalého spolužáka. Napadlo mě, že jestli jsem jen z Edwardových polibků takhle paf, jak to asi bude vypadat, až se posuneme dál…

„Co máš v plánu dneska večer?“ zeptal se a opět ode mě odstoupil, protože výtah zastavil v devátém patře. Neodpověděla jsem nahlas, protože se k nám přidali nějací dva kluci, tak jsem jen pohodila rameny. Žádné plány jsem neměla. Edward přikývl a vytáhl mobil, do něhož ťukal zřejmě další zprávu. V desátém patře jsme všichni vystoupili a rozešli se každý jiným směrem. Chtěla jsem strávit ještě pár minut o samotě s panem asistentem, tak jsem se vydala ke schodišti. No, kterej blázen by chodil po schodech z desátého patra do přízemí, že? Tak jsem měla jistotu, že tam nikdo nebude.

Opírala jsem se o zábradlí a čekala. Jedna minuta. Druhá. Třetí… Až konečně po čtvrté minutě se něco stalo. Zazvonil mi mobil. Jednoduchý tón mě upozornil na novou zprávu.

Promiň, ale zdržuje mě Stevansová. Sejdeme se v osm večer v Blair?

Chvilku jsem zírala na displej mobilu. Co může chtít profesorka Stevansová po Edwardovi? Vždyť on je asistentem Harrisona. A proč se chce sejít v baru, který spadá pod Seattleskou univerzitu? Dost dlouhou chvíli jsem nad tím přemýšlela a pomyslná kolečka v hlavě mi šrotovala na milion otáček. A pak se ozvalo jedno velké, hlasité CVAK. Och! Je geniální. Nikdo nás v tom baru nepozná. Všichni studenti z naší školy chodí k Rosie. Její bar patří nám – Washingtonské univerzitě. Ale když se s Edwardem ukážeme na druhé straně města, navíc v podniku, který by měl být pro nás něčím jako nepřátelským územím, nikomu tam nebudeme podezřelí.

Domů jsem přijela o půl hodiny později. Na přednášku mikrobiologie jsem se vykašlala a vůbec jsem se kvůli tomu necítila provinile. Přece se nic nestane, když tu nudu jednou oželím. Skočila jsem si do sprchy a pak si udělala zkrášlovací chvilku. Bohužel ta chvilka byla opravdu jen chvilka, protože na takový ty holčičí věci, jako masky, zábaly a tak, jsem nikdy nebyla. Abych se aspoň trošku zabavila, tak jsem si uvařila vydatnou večeři. Po enchilladas se zeleným pepřem jsem se začala chystat na večer. Jenomže co mi nebyl čert dlužen. Jessica s Mikem se vrátili domů. Co tady dělaj? Každý pondělí spolu chodili na squash a vraceli se pozdě v noci. Ale jako na potvoru si dneska pozměnili plány, či co. Rychle jsem na sebe natáhla župan a vlasy zamotala do ručníku.

„Ahoj,“ podravila jsem je od televize a vůbec jsem se nesnažila skrýt své překvapení.

„Čau,“ odpověděli spěšně a přisedli si ke mně.

„Jak to, že jste doma?“

„Jess není moc dobře,“ vysvětlil Mike a vstal. Jasně, to by nebyl on, kdyby si nevšiml jídla na plotně. Normálně bych mu něco řekla, ale teď jsem se mrkla na svoji kamarádku. Byla bledá a vypadala, že každou chvíli padne do mdlob.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí. Ráno byla naprosto v pohodě.

„Ale jo. Jen jsem snědla asi něco špatnýho. Vsadím se, že za to může ten kuřecí salát z menzy. Vůbec mi nechutnal.“ Přikývla jsem a rychle přemýšlela nad tím, jak se vymluvit, nebo lépe, jak se vypařit, aniž by si toho všimli.

„Někam jdeš?“ zeptala se mě po chvilce. Sakra, jak to poznala? Zakroutila jsem hlavou.

„Tak proč máš na sobě ty džíny?“ poukázala na vykukující nohavice. Bello, ty jsi fakt nenápadná! To sis ty gatě nemohla sundat?

„Je mi zima,“ odpověděla jsem a Jessica vybuchla smíchy. Už jí asi tak moc špatně nebylo.

„Další rande?“ mrkla na mě a já už neměla sílu si něco vymýšlet. Stejně mě vždycky prokoukne. Přikývla jsem a čekala na salvu otázek, které ale nepřicházely.

„Tak si ho pořádně užij,“ popřála mi a odešla do svého pokoje. Tak tohle bylo dost divný. Buď jí je fakt tak moc špatně, nebo má něco za lubem. Taky jsem se odebrala do své ložnice, abych dokončila zkrášlovací přípravy.

xxx

Do Blair jsem přijela o hodinu později. Ale i tak jsem stále měla dvacet minut čas. Ono to ani jinak nejde, když jedete přes celý Seattle městskou dopravou. Kdybych jela starouškem, cesta by možná trvala kratší dobu, zato ale riziko, že bych narazila na nějakou objížďku nebo havárku, bylo dost vysoké. Autobus byl v tomhle případě nejlepší volbou.

V podniku vyzdobeném univerzitními barvami a tričky moc lidí nebylo, ale i tak jsem radši zvolila místo u baru, protože jsem tak měla skvělý výhled na vchodové dveře. A do nějakého boxu jsme se mohli s Edwardem přesunout později. Objednala jsem si pomerančový džus a čekala, kdy přijde můj pan asistent. Bar se začal postupně zaplňovat studenty a o půl hodiny později byly všechny boxy zabrané a dokonce i místa u baru začali postupně obsazovat pro mě cizí lidi. Kde ten Edward je? Už má zpoždění deset minut. Pohledem jsem přejela po okolí a zastavila se na jednom světlovlasém klukovi, kterej držel v jedné ruce plechovku piva a v druhé tágo. Ne že by to byl nějaký zvláštní obrázek. Hlavně ne na takovém místě, jako bylo toto. Ale mě zaujal ten jeho pohled. Sledoval mě a já měla pocit, že mi každou vteřinou odpadávají kousky oblečení z těla. Usmál se a zvedl ruku s pivem. Zřejmě to měl být pozdrav a jasný signál – na zdraví. Pohled jsem odvrátila a doufala, že nepůjde za mnou. Tyto týpky jsem moc dobře znala…

„Jsi tady poprvé, že?“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem se a ten kluk stál opravdu vedle mě a bohužel i mluvil na mě.

„Jo,“ odpověděla jsem příkře a pohledem zabloudila ke dveřím.

„Myslel jsem si to. Nikdy před tím jsem tě tu neviděl.“ Posadil se na židli vedle mě a opět mě svlékal očima. Chtěla jsem namítnout, že to místo držím svému příteli, ale on se obrátil k barmanovi.

„Bobe, nalej tady slečně na můj účet,“ začal.

„Ne, já nic nechci,“ informovala jsem ho. Ten blonďák se na mě obrátil s povytaženým obočím.

„Ale no tak. Nedělej se. Je to jen panák na seznámení,“ prohodil a arogantně se usmál. Brr. Kdybych nevěděla, že tu mám s Edwardem schůzku, hned bych se zvedla a vypadla.

„Nemám zájem o seznamování se,“ vyprskla jsem a opět jsem mrkla na hodinky. Patnáct minut.

„Tak si ho můžeme dát jen proto, že je pondělí,“ nedal se ten kluk a posunul ke mně skleničku, zřejmě s vodkou.

„Ne, díky,“ odpověděla jsem tvrdě. „Navíc tu mám schůzku, takže…“ nedořekla jsem, protože ten kluk se začal rozhlížet kolem sebe. Pak se otočil ke mně.

„Vážně? Nevšiml jsem si, že bys tu s někým jiným mluvila,“ řekl výsměšně a vítězoslavně se usmíval. Co jsem mu na to měla jako říct? Víš, no, on ten můj přítel má jaksi zpoždění… Buď by si myslel, že si vymýšlím, nebo že se ho pokouším oklamat. Hlasitě jsem si povzdechla. Tři, dva, jedna. Vstala jsem a natáhla se pro kabelku. Bohužel. Edward se asi neukáže a na tohle fakt nemám nervy.

„Kam jdeš?“ zeptal se můj dočasný společník a spíš to znělo jako výhružka, než obyčejná otázka.

„Domů,“ šeptla jsem. Ale to se mu zřejmě moc nelíbilo.

„Ještě jsi nevypila toho panáka,“ připomněl mi ledově. Dokud jsem seděla na barové židli, ten kluk mi nepřišel tak obrovskej a ramenatej, ale teď když jsem stála nohama na zemi, tak jsem oproti němu vypadala jako pětiletý dítě.

„Nepiju alkohol,“ odvětila jsem a otočila se k odchodu, jenže mě zastavila obrovská zpocená tlapa na mém zápěstí. A sakra! Tohle nebude dobrý. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale on si mě k sobě přitáhl takovou silou, až jsem mu doslova spadla do náruče. Ihned jsem sebou začala házat a vymotávala jsem se z jeho alkoholem nasáklého objetí.

„Pusť mě!“ zvýšila jsem hlas a rukama se bránila, ale ten hajzl se nedal.

„Proč? Sama ses na mě vrhla.“ Slizce se usmál a stále mě držel kolem pasu. Proč mi nikdo nepomůže?! Pohledem jsem hledala pomoc, ale na to, že tu bylo tolik lidí, nám nikdo nevěnoval pozornost.

„Pusť mě!“ To už jsem vyloženě křičela. Ale jemu jakoby se to líbilo a přitáhl si mě opět k sobě. Z toho smradu jsem se málem pozvracela. Na jeden okamžik mě napadlo, že bych mohla nechat svůj žaludek, aby vyhodil mou pracně chystanou večeři na triko toho zmetka. Pak by mě určitě pustil, ale na druhou stranu, by se mohl ještě víc naštvat a třeba bych i nějakou slízla. A o to jsem vážně nestála.

„Okamžitě ji pusť!“ Ten hlas bych poznala kdykoliv a kdekoliv. I když teď měl takový ledově ostrý podtón, že mi z něho přejížděl mráz po zádech. Horký, smradlavý ruky zmizely a naopak arkticky studená dlaň se dotkla mých zad a jemně mě tlačila ke svému majiteli. Ten kluk zřejmě něco Edwardovi říkal, ale já už ho nebyla schopná poslouchat. Nevěděla jsem, že jsem byla až takhle vyděšená. Vždyť to mohl být klidně nějakej cvok, kterej by mě v nějaké zapadlé uličce zneužil a pak zamordoval. Jako bych to v novinách nečetla pořád. Znásilnění, vraždy, krádeže…

Edward něco tomu týpkovi odpovídal a přitom jsem měla pocit, že mu z hrudníku vychází tiché vrčení. Asi jsem vážně v šoku. Slyším něco, co není možný. Ale Edwardovu vůni jsem si určitě nevymyslela. Pitahaya se špetkou černého pepře. Zhluboka jsem ji nasávala do plic a cítila se naprosto v bezpečí.

xxx

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, když se dostali ven z toho proradnýho podniku. Jen jsem přikývla hlavou a dál se schovávala v Edwardově košili. Jeho paže mě pevně objímaly a já ty své měla obtočené kolem jeho pasu. Nádech, výdech, nádech, výdech… Do očí mi vstoupily slzy, které jsem se snažila udržet na uzdě. Nechtěla jsem plakat. Vlastně se toho ani moc nestalo. Ale i tak to mnou otřáslo. Takhle to dopadá, když se holka z malýho městečka přestěhuje do velkoměsta.

„Blbá Stevansová,“ zamumlal mi do vlasů a jeho objetí ještě zesílilo.

„Cože?“ optala jsem se a zmateně k němu vzhlédla. Proč sem plete profesorku ze školy?

„Kdyby mě nezdržovala, mohl jsem ti rovnou říct, že nemyslím Blair bar, ale Blair Café.“ Jestli jsem byla zmatená, tak teď jsem byla úplně mimo mísu.

„Ta malá kavárna, co je u vás na rohu,“ vysvětlil mi. „Říkal jsem si, proč tak dlouho nejdeš a pak, když jsem si přečetl tu zprávu, co jsem ti poslal, tak mi to došlo. Byla to moje chyba, promiň,“ omlouval se a úzkostlivě mě sledoval.

„To nic,“ vypravila jsem ze sebe a natáhla se pro polibek. „Už je mi dobře,“ šeptla jsem mu těsně před tím, než se naše rty setkaly. Můj ty bože ušatej, teď jsem byla tam, kde jsem toužila být. Ty jeho rty byly prostě něco. Hm…

„Půjdeme?“ zeptal se, jakmile jsme se od sebe odtrhli. Přikývla jsem a nechala se odvézt do jeho auta.

„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se už naprosto v klidu. Cítila jsem se moc dobře.

„Myslel jsem, že budeš chtít odvézt domů,“ konstatoval a nastartoval.

„Nechci domů,“ mračila jsem se. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Prožila jsem krušnou chvilku, teď chci odměnu. Edward se pousmál.

„Dobře. Tak kam to bude, madam?“ zeptal se a jeho oči hřejivě zajiskřily. Kavárna? Ne. Restaurace? Ne. Ne, dneska už jsem žádný podniky nechtěla ani vidět.

„Co takhle někam, kde se můžeme projít?“ navrhla jsem. Pohodil rameny.

„Souhlasím. Máš na mysli nějaké konkrétní místo, nebo to necháš na mně?“

„Vyber ty,“ odpověděla jsem a připoutala se. Opět jsem byla obdarována jedním z těch něžných úsměvů, kterej všem holkám nezpůsobí infarkt, ale jen malou příhodu. O deset minut později jsme zastavili na parkovišti u Union Lake. V autě hrála pomalá klavírní hudba a v hladině jezera se odrážela světla nočního Seattlu.

„Půjdeme?“ zašeptal a jemně mě pohladil po ruce. Mně se v tu chvíli ale nikam nechtělo. Bylo mi hezky tak, jak jsme tam seděli v té tmě a prakticky nic neviděli. Zakroutila jsem hlavou a propletla naše prsty.

„Tak co chceš dělat?“ Díval se na mě a já měla možnost vidět jeho obličej ozářený tlumeným světlem, co se odráželo od klidné hladiny. Nahla jsem se k němu a něžně ho políbila na rty. Jak jsem už jednou řekla – Edward je pro mě jako droga. Silná droga. Kam se na něj hrabe ta tráva, co jsme zkusily s Jess a Angelou to léto mezi druhákem a třeťákem.

Svými ústy odpovídal těm mým a já okamžitě využila tu chvíli, kdy se jeho rty pootevřely. Vnikla jsem do nich jazykem a vyzvala ten jeho ke spolupráci. Neprotestoval. Ovládala mě opět ta touha, která se vždycky objevila v jeho přítomnosti. Tohle bych dokázala dělat celej život. Edwardovy ruce rychle našly můj obličej a držely mě. Nepřítomně jsem si odepnula pás a přemístila se blíž k němu. Přehoupla jsem se na něj a prsty zabořila do jeho vlasů. Můj dech byl skoro u konce, tak jsem se přesunula přes jeho bradu na krk. Ochutnávala jsem jeho pokožku a stále mi to bylo málo. Edward zaklonil hlavu a nabídl mi tak dost prostoru na prozkoumání této části jeho těla.

Chladné dlaně se dotkly mých zad a opatrně zajely pod triko. Nechala jsem ho. Tohle se mi totiž líbilo a navíc mě to nutilo chtít stále víc. Svými prsty jsem našla vrchní knoflíček jeho košile a pomalu ho rozepnula. Ignorovala jsem ten hlásek v mé hlavě – Bello, stop! Znáte se jen pár dní! Edwardův stisk zesílil a ve chvíli, kdy jsem se na něm pomrvila a vytáhla se k jeho rtům, mu z úst vyšel tichý sten. Moc dobře jsem cítila jeho vzrušení. Jakoby automaticky se naše jazyky našly a proplétaly se. Všechno nabíralo na intenzitě. Polibky, doteky, vzrušení nás obou… Ujala jsem se dál jeho košile a pracovala na tom, abych se jí co nejrychleji zbavila, ale okolo zápěstí se mi omotaly chladné prsty.

„Přestaň,“ spíš to zasténal, než řekl klidným hlasem.

Strašně moc bych vám chtěla poděkovat za vaše komentáře. Na to, že se v této povídce nic moc neděje, jich nacházím opravdu hodně a dělají mi ohromnou radost. Tahle kapitola byla na mě nezvykle dlouhá, takže si jí važte. :-) Příště by měla Bella dostat nabídku, co se jen tak neodmítá, a opět proběhne cukrování a velké odhalení...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 7. kapitola: