Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan Božský! 1. kapitola

09.04.2010 (18:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3274×

1. Kapitola

„Demetri, neviděl jsi můj batoh?“ Bylo sedm ráno, prvního září. Můj první den ve škole. Byla jsme tak nervózní, že jsem nevěděla kam dřív skočit. Vůbec jsem nestíhala.

„Sam jak to mám asi vědět? Nejsem tu od toho, abych ti hledal věci!“ Ach jo. S ním to bude hodně těžké. Ale už se těším, až odtud vypadne. Dokáže tam maximálně znepříjemnit den. Celý víkend byl zavřený ve svém pokoji, ani nevím co tam dělal.

„Tak promiň, že jsem se ptala.“ Popadla jsem batoh který zapadl za postel.

„Jak ses tam dostal?“ zeptala jsem se ho opatrně. Jsem pár dní pryč a už mi začíná asi hrabat.

„Tak jedeme?“ zeptala jsem se Demetriho, který stál opřený o dveře a zjevně se nudil.

„Čeká se jen na tebe princezno!“ řekl arogantně. Já jsem nad tím jeho chováním jen mávla rukou. On se bohužel nezmění.

Když jsem nasedala do našeho krásného mercedesu, byla jsem ještě více nervózní. Ale celou cestu jsem si říkala, že to zvládnu. Budu muset, jestli se chci zbavit Volturiu.

Cesta do školy netrvala nijak dlouho. Demetri naschvál jel pomalu a když jsem ho pobídla, aby jel rychle jen na mě zavrčel.

„Tak si to užij.“ usmál se. ON se na mě opravdu usmál. Ale ještě než jsem zavřela dveře líbla jsem ho na tvář a pak raději upalovala do školy, abych neviděla jeho výraz.

Do kanceláře jsem vešla s úsměvem na tváři. Je dobře, že jsem přišla později, aspoň mě nebude nikdo okukovat.

„Dobrý den, jmenuji se Samantha Watson, jsem tu nová.“ Zdvořile jsem se na ni usmála a čekala, co bude dál.

„Ano říkali, že máme ještě jednu studentku navíc. Tady máte jisté dokumenty, ty vyplní váš rodič nebo poručník, pak tu máte plánek školy a váš rozvrh hodin.“ Podala mi řečené dokumenty a já se s dalším úsměvem vytratila.

„Ahoj ty jsi Samantha že?“ ozvalo se zamnou. Prudce jsem se otočila a zahleděla se na drobnou dívku. Vypadala tak na šestnáct, krátké blond vlasy měla neuspořádaně poházené po hlavě a její zelenkavé oči si mě měřili zkoumavým pohledem.

„Ehm Ahoj.“ Ze slušnosti jsem jí podala ruku. Že by potenciální kamarádka?

„Jmenuji se Monica Dakotová, taky jsem v druhém ročníku jak ty. A asi budeme mít i nějaké společné hodiny, tak jsem si myslela, že bych ti to tu mohla ukázat.“ usmála se na mě a já si mohla prohlédnou její rovnátka. Byla opravdu roztomilá a tak jsem si řekla proč ne.

„To je dobrý nápad,“ odvětila jsem jí.

„Odkud jsi přijela?“ zeptala se mě.

„Já pocházím z Itálie, ale rozhodli jsme se z bratrem, že trochu prozkoumáme svět a skončila jsem tady.“ Mám štěstí, že jsem si odpovědi na podobné otázky připravila předem.

„Co máš teď za předmět? I když je dneska první den, tak by se toho moc probírat nemělo. Ale někteří profesoři na to kašlou a hned první den nás zahrnou úkoly. Hlavně si dávej pozor na profesora Vendriho, je to starý morous, ale nemá rád nekázeň. Nebo profesorka Sabelová, ta je docela v pohodě, ale říká se jí tu stará panna. Ve třídě musíme být rozděleny na půl, na jedné straně holky a na druhé kluci. Ale je to docela sranda. Naší kluci si z ní neustále tropí žertíky…“ A takhle pokračovala celou cestu. Ani jsem ji nestihla říct, kam se potřebuji dostat. Pořád mluvila a mluvila.

„Monico, můžeš mi říct, kde je učebna E10 mám tam mít matematiku.“ Už jsem ji musela přerušit, protože se mi opravdu nechtělo přijít moc pozdě. Už tak bylo pět minut po zvonění.

„Neboj taky mám matiku, a neboj profesor Albecty chodí věčně pozdě.“ zářivě se usmála. Ta holka se snad směje pořád.

Do třídy jsem došli během chvíle a má společnice se ihned vydala ke svému místu, ale když mě zahlédla jak jen postávám u dveří mávla na mě rukou.

„U mě je skoro vždy volno.“ Posadila jsem se na nabízenou židli a konečně v klidu si prohlédla své spolužáky. A oni dělali to samé. Pořád se ke mně otáčeli a snažili se zjistit co jsem zač.

Ale podle jejich výrazů jsem poznala, že ještě dlouho bude trvat než se o mě přestanou bavit. V takové malé škole tu musí být rarita tu mít někoho takového jako jsem já. Nechci být nějaká přehnaně sebestředná nebo tak, ale holky tady vypadli všechny tak obyčejně. Mohla jsem jim hned z tváři vyčíst tu neskrývavou závist.

První tři hodiny proběhli bez problémů. Monica byla dobrá společnice. Věděla o všech všechno. Žádný drb ji neušel a proto jsem byla ráda, že jsem se s ní skamarádila.

„Počkej až poznáš Cullenovi, každý je tady z nich na měkko. Ale oni se tu s nikým nebaví. Sama uvidíš.“ Tak teď jsem znervózněla. Že by další podivíni.

Vešli jsem do jídelny a mě do nosu praštila velmi známa vůně. Vůně upírů a něčeho neznámého, ale vůbec se mi to nelíbilo. Okamžitě jsem se podívala tím směrem. U jednoho stolu sedělo šest upírů a dva lidé? To se mi zdálo divné. Prohlídla jsem si je blíže. Drobná dívenka s bronzovými vlasy měla s upíry určitě hodně společného. Poznala jsem se v ní. Byla jako já a přitom tak jiná. A pak tu byl nějaký hromotluk, ale ten upír určitě nebyl. To jsem poznala už podle jeho pachu. Zbytek rodinky jsem si ani nestihla prohlédnou, protože Monica mě táhla k jídelnímu pultu.

„Jsou úžasní že?“ zeptala se mě, když jsem si nabírala jídlo. Ohlédla jsem se přes rameno, abych si je ještě jednou omrkla.

„Takových už jsem viděla,“ řekla jsem znuděně. Ale i tak jsem byla strašně zvědavá co jsou zač. Cullenovi, to jméno mi něco říká, ale teď si asi nevzpomenu.

„Opravdu? Ty se máš, tady u nás je to rarita.Tací andělé se tu nezjevují denně,“ řekla a čekala, co jí na to odpovím.

„Proč myslíš, že jsou to andělé. Nesuď lidi podle zevnějšku. Třeba vypadají úchvatně, ale uvnitř to můžou být monstra. Znám takové jako jsou oni. Arogantní a zhýčkaní.“ Cítila jsem na sobě osm pohledů. Určitě mě slyšeli.

Vrhla jsem po nich opovržlivý pohled a pak ke mně dolehlo jejich šeptání.

„Tak tahle nás odsoudila velmi rychle, že by věděla, co jsme zač? Nejvíce mě zaráží, že jí nemůžu číst myšlenky. Že by další štít?“ mluvil kluk s bronzovými vlasy.

„To není možné, přece nemůžou existovat dva upíři se stejnou schopností a navíc ona není upír. Možná má s nimi něco společného, ale nic víc,“ říkal zrovna blonďák, ale když si všimli, že na ně zírám, umlkli a jen mě sledovali zamračeným pohledem.

Posadili jsem se ke stolu, který byl hned vedle nich a já si je mohla konečně prohlédnou jednoho po druhém a Monica mi vysvětlovala kdo je kdo a kdo ke komu patří.

„Ta drobná tmavovláska, to je Alice a ten blonďák vedle ní to je Jasper. Podivný pár, ona se bez něj nikam nehne jsou jako jeden. Pak ta hnědovláska a ten kluk s těmi bronzovými vlasy to je Isabella a Edward taky nerozlučný pár. Pak je tu Renesmee to je dvojče Belly. Pak ten velký klučina ten indián, to je Jacob ten chodí s Renesmee. A nakonec je tu Rosalie, to je ta krásná blondýna. Na tu si dávej pozor, když se ji někdo nelíbí, dává to víc než najevo. Zrovna se prý s někým rozešla. A nakonec je tu Emmett to je ten svalnatý kluk. Je opravdu k sežrání a navíc je volný. Ale zatím ho žádná nedostala. Je divný, ale vtipálek. Taky si na něj dávej bacha. Rád si ze všech utahuje. Prý je to sukničkář, ale jak sis všimla jsou hodně bohatí. S takovými lidmi jako jsme mi si nic nezačíná.“ Pokaždé když mi někoho z nich ukázala pořádně jsme si ho prohlédla.

Když jsme se tam tak bavili viděla jsem jak si mě taky přeměřují. Možná ze mě taky cítí tu upíří vůni. Je to určitě kvůli Demetrimu. Když jsem se koukala na Emmetta trochu jsem zčervenala. Byl opravdu krásný, ale nejvíce mě na nich zaujali ty jejich zlatavé oči. U nás ve Volteřře je měli všichni krvavě rudé. Najednou jsem se zasekla. Už vím co jsou zač, kde jsem to jejich jméno zaslechla.

„Já je znám.“ vydechla jsem.

„Cože Sam? Ty jsi je už někdy viděla?“ zeptala se mě se zájmem. Všimla jsem si, že mě sledují a čekají na odpověď stejně nedočkavě jako Monica.

„Je to dávno co jsem je zahlédla. Ale ne všechny jen některé. Můj otec je zná a myslím, že dost dobře.“ na tváři se mi objevil můj uličnický úsměv, když jsem viděla jejich vyplašené pohledy. Vzala jsem svůj tác se zbytkem jídla a pak se vydala na předposlední hodinu. Na biologii. Snad tam někdo z nich bude, chtěla bych si s nimi promluvit. Monica teď měla francouzštinu tak jsem měla jistotu, že by mě nerušila.

Do třídy jsem dorazila mezi prvními, ale netušila jsem kde by mohlo být volno, tak jsem si sedla do předposlední lavice hned u okna. Zadívala jsem se z něj. Pamatuji si ten den kdy jsem je viděla ve Volteřře. Pomalu se mi vybavovali vzpomínky. Byla jsem zrovna na obchůzce hradu když jsem potkala Edwarda. Byl tehdy sám a nevypadal moc nadšeně. To ale nikdo, když mluví s Arem. Vybavují si ho do detailů. Prošel kolem mě bez povšimnutí.

„Ehm tady je obsazeno,“ ozval se nademnou sametový hlas. Zvedla jsem hlavu a zírala na šest z nich. Jen Jacob a Renesmé tu chyběli.

Nezmohla jsem se na slovo. Sakra, co se to se mnou děje?! S upíry jsem vyrůstala a jedna malá rodinka mě vykolejí.

„Já… Já omlouvám se, jsem tu nová.“ Stejně je první den školy tak co řeší ne? Zvedal jsem se a opatrně prošla kolem nich. Srdce mi splašeně bilo. Posadila jsem se tedy do poslední lavice.

Myslela jsem si, že si sednou hezky po dvojicích jak přišli, ale opak byl pravdou. Edward si sedl s Jasperem, Alice s Bellou a Rosalie seděla sama a Emmett si to mířil rovnou ke mně.

„Můžu?“ zeptal se mě a než jsem mu stihla odpovědět sedl si vedle mě.

„Ty jseš Samantha, že?“ optal se mě, „já jsem Emmett Cullen, ale jak jsem slyšel už jsme byli představeni.“ Zářivě se na mě usmál. Bože co se to děje! Celá jsem zčervenala. Odkdy se já červenám. Sakra!

Začal se smát na celé kolo.

„Ale no tak maličká, co ta červená. Přece tě neuvádím do rozpaků.“ Kdybych mohla, vytratila bych se odtud rychlostí kulového blesku, ale tahle možnost mi byla odepřena.

„Já…“ Dostala jsem sama na sebe vztek. Slyšela jsem jak předemnou někdo zavrčel a po chvíli se Emmett uklidnil. Ale pořád se uchechtával, kdykoliv jsem se na něj podívala. Raději jsem celou dobu koukala z okna a jich si nevšímala. Moje odhodlání ze začátku vyprchalo a touha si s nimi promluvit taktéž. Stejně by mě mezi sebe nevzali. Jsem až moc člověk. Lehce jsem zašmátrala na svůj krk a vytáhla zlatý řetízek na kterém byl velký znak Volturiu. Vzpomínala jsem na moji malou sestřičku. I když ve většině případů jsem pro ni byla tabu, já ji měla ráda. Co teď asi dělá? A co Alec? S ním byla docela sranda. Dokázal člověka pobavit.

Z mého zasnění mě vyrušil dotyk na mé ruce. Prudce jsem se otočila. Byl to Emmett, asi na mě mluvil a já ho nevnímala. Určitě je rád středem pozornosti. Musím se z toho vzpamatovat a pak se uvidí kdo z koho.

„Odkud jsi?“ zeptal se mě, ale tentokrát bez úsměvu. Podívala jsem se na místo kam se dívá. Koukal přímo na znak.

„Stejně to víš, tak proč se ptáš!“ opáčila jsem tvrdě.

„Jen jsem se chtěl ujistit. Ale jsi člověk, jak je možné že ještě žiješ? Že z tebe nebyla jejich svačinka?“ zase se začal smát. Ale naštěstí zazvonilo a já se mohla zase vytratit. Raději jsem šla rychleji, aby se nerozhodl mě následovat a nevyptávat se na další blbé otázky.

Když jsme přišla na parkoviště Demetri už tam byl. Znuděně stál opřený o auto. Na očích měl černé brýle a netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu. Asi je to pro něj moc těžké se takhle ovládat. Rychle jsem se k němu vydala a bez jakékoliv slova jsem nasedla do auta. On mě rychle následoval. Aspoň, že neviděl Cullenovi, to by byl ještě více k nevydržení.

Prosím, kometář potěší...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan Božský! 1. kapitola: