Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan Božský! 5. kapitola

25.05.2010 (16:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2670×

5. kapitola

Z nebe se začaly snášet ledové kapky, ale já to nevnímala. Stála jsem před domem a dívala se do dáli. Přemýšlela jsem, co teď budu dělat. Zůstala jsem tu sama…

Ale, to jsi chtěla?

Ne, nechtěla!

Ale, ano vzpomínáš? Chtěla jsi být velká holka a vše si zařídit podle sebe!

Ne!!

Ale no tak, podívej se na to z druhé stránky. Máš konečně tu volnost, kterou jsi tak chtěla. Po které jsi tak toužila. Kvůli které jsi opustila i ty co tě měli rádi… Pamatuješ?!

Vlastní slzy se míchaly s kapkami deště. Chvěla jsem se zimou, ale ani tak jsem se nepohnula z místa. Mé dvě já se hádaly mezi sebou a já samotná byla nestranný pozorovatel. Je možné, abych teď byla šťastná? Můžu konečně žít normální, ale opravdu normální život? Bez pravidel? Bez rodiny? Žít sama pro sebe?

Ještě chvíli jsem tam postávala a přemýšlela o mých dalších krocích. Pak jsem si všimla postavy, která stála u stromů a nejspíš mě sledovala. Zamračila jsem se. Kdo to může být? A pak jsem ji poznala, byla to ta malá Renesmee. Co ta tady chce.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se jí.

„Nic,“ řekla a dál mě pozorovala.

„No tak, vyklop to.“ Viděla jsem na ni, že je nervózní, ale nakonec se rozešla směrem ke mně.

„Proč bych to měla říkat já? Nejsem tu sama,“ řekla a uraženě si založila ruce. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Ale asi jsem opravdu dost mimo, když jsem si jich nevšimla dříve. Kousek v lese stály další tři postavy. A zrovna když na návštěvy nemám vůbec náladu. Nejraději bych zalezla do nějaké nory a tam si v klidu pobrečela nad svým zpackaným životem.

„To můžeš jindy,“ usmála se na mě ta malá elfka Alice.

„A proč ne teď?“ zeptala jsem se ji. Ona, Bella a Rosalie vyšly z lesa a postavily se vedle Renesmee.

„Chtěla jsi jít dneska nakupovat ne? Není čas na smutnění,“ řekl ten malý skřítek, popadl mě za ruku a táhl do vlastního domu. Ostatní šly za námi.

„Vypadáš hrozně, víš to? Kde máš pokoj? Najdu ti něco na sebe. Rose, prosím připrav vanu.“ Já se nezmohla ani na slovo. Alice mě táhla po schodech nahoru, ani jsem se neptala, jak zjistila, kde mám pokoj. Před ní něco utajit je asi hodně těžké.

Posadila mě na židli a všechny mě začaly obskakovat. Rosalie něco chystala v koupelně. Alice se prohrabávala mou šatní skříní a Bella s Renesmee pobíhaly někde po domě. Snad si nevšimnou Demetriho pokoje a hlavně jeho vůně. I když se v domě moc nezdržoval. Smutně jsme si povzdechla.

„Ale no tak Sam, jednou se vrátí, uvidíš,“ řekla Alice a usmála se na mě. Snažila jsem se jí usměv vrátit, ale nešlo to. Ona ho neznala, jen ví, že mám bratra, který odešel. Abych se přiznala, jednou mi chybět bude. Nikdy jsem nebyla zvyklá být sama, vždy se kolem mě někdo ochomýtal.

Dívala jsem se kolem sebe a uvědomila jsem si, jak jsem sobecká. Vždyť proto sem přišly. Alice to musela vidět. Ale když viděla, že odchází, ví kdo je můj bratr? A i kdyby, jestli se nevrátí, tak proč bych se s tím měla stresovat. Zapomenu na něj a začnu si užívat života, tak jak jsem to měla udělat už dávno.

„Kam přesně chcete jít?“ zeptala jsem se už trochu veselejším hlasem.

„No, jelikož jsme docela dost daleko od většího města, uděláme výlet do Anchorage, je to největší město na Aljašce. Ale nic moc tu nemají, někdy si musíme udělat volný víkend a zajedeme do Kanady nebo někam dál. Máme hodně možností. Teď dokonce má být nějaká úžasná přehlídka v Itálii, hned bych tam jela…“

„Do Itálie ani náhodou. Já tam žila dost dlouho a nemíním se tam jen tak vracet,“ řekla jsem docela dost ostře. Alice na tváři se objevil smutný výraz a dál pokračovala v prohrabávání skříně.

„Promiň Alice, já to tak nemyslela. Jen to tam nenávidím, a kdyby zjistili, že jsem se vrátila…“

„Já to chápu Sam. Nemáš se za co omlouvat, každý máme nějakou minulost,“ usmála se na mě a pak ze skříně vyndala tmavé kalhoty a k nim bílou košili se slušivým sáčkem. Tenhle komplet mám ráda. Zářivě jsme se na ni usmála.

Nejprve si mě do parády vzala Rose a Bella, v koupelně na mě naplácaly snad všechno, co se jim dostalo pod ruce. Kokosový šampón, tunu balzámu, nějaké okurkové masky a kdo ví co. Raději jsem mlčela a tiše trpěla. Ne, že bych o svou pokožku nepečovala, ale oni byly doslova šílené.

„No tak rychle Sam, nebo to nestihneme,“ naháněla mě Alice a strkala mě zase na židli. Renesmee mi zatím začala fénovat hlavu a Rose lakovat nehty. Ale netrvalo to moc dlouho, pak už jsem se jen oblékla a mohly jsme vyrazit. Když jsem procházela kolem zrcadla, nedokázala jsem se poznat. Kdy to stihly? Měla jsem jemný make-up, kolem očí stříbrné stíny, které byly lemované černou linkou. Na rtech jsem měla světlou rtěnku. Vlasy jsem měla upravené tak nějak zvláštně. Byly kudrnaté a dávaly takový mokrý dojem, ale bylo to dokonalé. Nemohla jsem se vynadívat. Ta dívka v zrcadle nejsem vůbec já. Kde je ta troska co tu stála před několika hodinami? Ta holka co si vyčítala hádku s bratrem? Ta co tu zůstala sama, ale přece jenom s rodinou?

„Líbí?“ zeptala se mě Alice, ale já se nezmohla na slovo. Jen jsem ji objala, snad tenhle výjev pochopí.

„Pochopím,“ šeptla. Cože? Ona mi čte snad myšlenky?

„To zrovna ne, ale vidím, na co myslíš. Víš, jak jsme tady kolem tebe lítaly, Bella i Nessie se tě dotkly. Zrovna tohle je Nessiena moc.“ Teprve teď jsem si to uvědomila. Tak ještě Edward a mám kompletní rodinku, no super. Ale je divné, že se to zatím nijak neprojevilo. Jen jsem pokrčila rameny a vydala se za ostatními. Ještě jednou jsem se ohlédla po svém odraze v zrcadle a spokojeně vyšla do snad lepší budoucnosti.

Když jsme vyšly před dům, už nepršelo. Ale ani nesvítilo slunce. Bylo tak akorát. Ale čeho jsme si nemohla nevšimnout, byl obrovský Jeep a na místě řidiče seděl Emmett.

„To si děláte ze mě srandu, že?“ zeptala jsem se tiše, ale na odpověď jsem čekala marně. Bella mě popadla a táhla k autu.

„Neboj, on nekouše. Je to jen obyčejný puberťák,“ usmála se na mě a nacpala mě na přední sedadlo. To jim jen tak nedaruji.

„Ahoj,“ řekl a oslnivě se na mě usmál. Já ihned zčervenala a samozřejmě, že si toho všiml. Začal se hlasitě smát.

„Ale no tak zlatíčko, ještě jsem ti nedal příležitost k červenání,“ smál se a já cítila, jak rudnu ještě víc. Než ostatní nastoupili, stihla jsme se trochu uklidnit, ale srdce mi pořád bilo na poplach, a ani nevím proč!!

„Neříkej mi zlatíčko, nejsem tvoje tento!“ řekla jsem a dělala uraženou.

„No tak Sam, brášku musíš brát s rezervou. Už je hold takový,“ smála se Alice a ostatní se k ní přidaliy, ale mně na tom nic směšného nepřipadalo. Je to jen obyčejný floutek, který si hraje s city ostatních. Hlavně holek, tohle jsem tedy za těch pár dní vydedukovala. Už vystřídal tolik sukní, že já bych byla pro něj jen další do sbírky. To tak! Nejsem nějaká hej nebo počkej!

„Jak dlouho se vlastně pojede?“ zeptala jsem se, bez toho abych se na ně podívala.

„Asi hodinu a něco, nevím přesně nic nevidím,“ řekla Alice. V jejím hlase jsem slyšela stopu podrážděnosti. Ta její moc není zas tak dokonalá jak se zdá. Ušklíbla jsem se.

Jeli jsme už asi hodinu, když jsem si všimla, že po mě Emmett pokukuje. Dokonce se ‚omylem‘ párkrát dotkl mé nohy. Tomu tak baštím. Zrovna jsme jeli po rovince a jeho ruka zase byla tam, kde být neměla. Pomalu jsme se nadechla a začala se zase soustředit, tak jako ráno… Nebo vlastně v poledne. Ale povedlo se, jeho ruka okamžitě vystřelila pryč a tiše syknul.

„Tohle od tebe není vůbec fér. Tohle děláš všem?“ zeptal se ublíženě. Ach jo! Ta jeho demence bude asi na hodně nízké úrovni.

„Ne, jen těm co si nedají říct!“ prskla jsem na něj. Do konce cesty už na mě nesáhl a ani nepromluvil a dělal uraženého. Dobře mu tak, floutkovi jednomu. Si myslí, že je kdo ví co a dostane každou, na kterou si ukáže či co?!

„Budeš si kupovat nové auto, když ti s ním brácha odjel?“ zeptala se mě Rose.

„Napadlo mě to, ale nejspíš ne. Chci zkusit žít tak nějak normálně a auto k tomu nepotřebuji. Budu jezdit školní autobusem jako moje kamarádka Monica,“ odpověděla jsem jí. Mezitím Emmett zajížděl na nevelké parkoviště a já se začínala tak nějak trochu bát.

Když jsem vystoupila z auta, popadly mě něčí ruce a táhly do obchodního domu, který nebyl nijak moc velký, ale Alice to nevadilo. Byla jsem najednou taková loutka v módním světě. Všechny holky si mě přetahovaly jako kus hadru. Ale s výběrem jsem byla víc než spokojená, nikdo jiný by mi tak perfektně nesladil ty úžasné barvy. To jak dokázala poskakovat mezi regály a brát jen to co potřebuje. Normální člověk by si myslel, že je to potrhlá holka co jen neví, co chce, ale ona to moc dobře ví. To jak se jí pokaždé rozzářily oči, když do ruky brala stále nový a nový kousek. V tyto okamžik jsem byla opravdu šťastná. Chovali se ke mně jako ke členovi rodiny a díky tomu mi párkrát do očí vhrkly slzy.

Ale nejvíce mě štval Emmett. Být s ním v jedné místnosti bylo za trest a někdy mi připadalo, že to dělají naschvál. Pokaždé, když jsem si šla zkoušet něco odvážnějšího a měla to ukázat, místo Alice tam stál Emmett a s načernalým výrazem mě sledoval. Asi mu pořídím bryndák, jinak to fakt nevidím. Ale konečně jsem měla příležitost si to jeho propracované tělo prohlédnout. Zahlédla jsem ho párkrát, jak se převlékal a moc dobře vím, že ten závěs nechal schválně napůl oddělaný. Věděl, že se budu dívat a obdivovat to úžasné ploché bříško. Ty úžasné svaly. S takovou budu ten bryndák potřebovat taky. Zatřepala jsem hlavou a snažila se myšlenku na tak dokonalé tělo zahnat. Ale ta potvora se mě držela jako mastný flek na bílém tričku. Je to docela vopruz! Ale pokud chci s nimi vycházet, musím se tak nějak skamarádit s Emmettem. I když… Proč mu neudělat to, co on dělá pořád! Nad tímhle geniálním plánem jsem se musela usmát. Těš se Emme!! Semnou si jen tak někdo nezačíná, mají k tomu dobrý důvod! A co s tím začít hned.

Seděli jsme v malé kavárně a já a Nessie jsme si pochutnávaly na zmrzlinovém poháru. Alice s Rose lítaly ještě po obchodech se spodním prádlem. A Bella s Emmettem seděli tady s námi. Docela jsme se bavili, tedy oni hlavně na můj účet. Ale co, pořídila jsem si je, tak si na to hold musím zvyknout.

Zadívala jsem se Emmettovi do očí a laškovně jsem olízla lžičku, s tou užasnou bílou hmotou. Při tom jsem se mu pořád dívala do očí. Viděla jsem, jak jeho pohled zčernal. Tenhle pohyb jsem udělala ještě několikrát a nezapomněla jsem se na něj pořád usmívat. Všimla jsem si, že po chvíli na sucho polkl a ruce, které měl na stole, zatnul do pěstí. Začala jsem se tiše smát a všimla jsem si, že nejsem sama. Ke mně se přidala i Bella a Nessie. Do konce nakupovacího maratonu jsem Emmetta neviděla.

Stála jsem u východu jednoho obchodu, když jsem si ho všimla, jak postává u skleněných dveří vedoucích ven. Položila jsem tašky na zem a vydala se k němu. Šla jsem ladně a mírně pohupovala zadečkem. A teď jsi tak říkám, že jsem dost velká potvora. Ale kdyby si tohle nezasloužil, nedělala bych mu to.

„Co ty tu tak sám?“ zeptala jsem se ho svůdným hlasem. Zamračil se na mě a rozhlédl se kolem, jestli to fakt patřilo jemu.

„Nic. Stojím.“ Asi jsem si nevšimla že?! Bože! S ním to bude ještě těžké! Přistoupila jsem si k němu blíže a olízla si suché rty. Moc dobře si toho všiml, protože se mírně zamračil, ale v očích mu běhaly jiskřičky. Zvedla jsem jednu ruku a velmi pomalu jsem mu ji položila na hrudník a začala mu ho lehce hladit. Při tom jsem se mu pořád dívala do očí. Pak jsem odepnula jeden knoflík a rukou zajela pod jeho košili. Slyšela jsem, jak vydechl a v tu chvíli jsem věděla, že je můj, že stačí chvíle a budu ho mít na lopatkách. Přiblížila jsme se ještě blíže, tak pár centimetrů od jeho obličeje.

„Chceš mě, Emmette?“ šeptla jsem tiše a svými rty jsem se otřela o ty jeho. A z ničeho nic jsem se vrátila zpět k taškám a jeho jsem tam nechala šokovaně stát. Po chvíli se ke mně přidali ostatní a se smíchem jsme se vydali k autu.

Cesta domů probíhala docela v klidu až na to, že jsem byla utahaná jako malé kotě. Vím jen, že když jsme zastavili, vzali mě do náručí něčí ruce a pak mě někam nesly. Nakonec mě položily na něco měkkého a já se vydala do říše bláznivých snů.

... Tak snad se Vám dílek líbil...

Abych se přiznala, když jsem tenhle příběh začínala psát, měl mít uplně jiný děj, ale hlavně kratší. Kdysi jsem opravdu počítala jen s maximálně pěti kapitolkami, ale jak vidím, jak se to prodlužuje nastává menší problém.

... Měla jsem naplánování v tomhle příběhu dítě, ale ptám se Vás...

Chce te to?

Nebo mám tenhle příběh nechat volně plynout tak, jak tomu bylo doposud?

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan Božský! 5. kapitola: