Konec... Co tohle slovo vlastně znamená?
14.07.2010 (17:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2771×
Epilog
Tohle není fér! Když se rozhlédnu okolo sebe, všude vidím ty zamilované páry a já jsem tak dlouho sama. Já ještě nenašla svého anděla. Naše rodina se rozrůstá pořád víc a víc, ale já jsem pořád sama.
„Rose? Co si večer oblečeš?“ ptala se mě Alice a určitě už plánovala celou akci. Šly jsme pomalu ven za Jane a její povedenou sestřičkou Samanthou. Pobláznila Emmettovi hlavu, a tak i celé rodině. Od té doby, co se přistěhovala, jsou jen problémy a naše rodina je sice větší, ale o co? Nebo o koho? Obě Volturiovské princezny... Ale nikdo se nedívá na to, co můžou naší rodině přinést! Teď ji můžou scelit, ale co když na tohle vše přijde Aro? Podá si nás k obědu... Nebo tak nějak...
„Rose?“ Otočila jsem se na ni a lehce se usmála. „Jsi nějak mimo!“ Děkuji za upozornění! Ale kdo by v mém případě nebyl? Celý můj neživot stojí zaprd! Když už se objeví nějaký upír, který o mě jeví zájem, vyklube se z něj jen zmetek, který mě využije a pak odkopne.
„Co se děje?“ zeptala se tiše. Zatřepala jsem hlavou, ale nevěřila mi. Tak samé i Jasper, který šel zamnou.
„Mě lhát nemusíš, poznám jak se cítíš,“ řekl Jasper a pak kolem nás prošel jakoby nic. Znovu jsem si povzdechla.
„No tak, teto! Copak tě trápí?“ zašvitořila Renesmee a pověsila se na mě. A bylo dokonce jedno, že se na nás všichni dívají.
„Ale opravdu nic!“ řekla jsem, ale můj hlas mě dokonale prozradil.
„Víš, že ti nikdo nevěří?“ zeptala se mě Bella. Jo, to vím! Ale co já s tím? To jim tu mám vyprávět, jak žárlím? Jak oni mají vše a já nic? Tolik jsem si přála vlastní rodinu. Ne, že bych nebyla vděčná za to co mám, ale... To ale tu je a vždy bude. Chci lásku... Chci někoho milovat, copak to není jasné? Jsem zoufalá!
Zpomalila jsem a zařadila se na konec naší rodiny. Chtěla jsem být na chvíli se svými myšlenkami sama, ale to se moc nedaří, když máte v rodině někoho, kdo myšlenky čte!
„Možná utečeš všem, ale mě ne,“ ozval se můj dokonalý brácha. Nic jsem neodpověděla, neměla jsem důvod, stejně všechno ví!
„Na tebe přijde taky řada, věř mi!“ řekl a pak se přidal k Jasperovi, tzv. do přední línie naší rodiny. Šla jsem pomalu a nic jsem nevnímala, jen své zbloudilé myšlenky. Možná proto jsem si nevšimla něčeho divného a normálně pokračovala v cestě k autům. Ale zbytek rodiny včetně Jane a Sam, stáli na okraji a na něco se pekelně soustředili.
Pak jsem konečně zvedla hlavu a všimla si velmi známého upíra. Ale jedna věc mě na něm zrážela, a to jeho zlaté oči. Zůstala jsem zmateně stát a pozorovala ho. Ono by na tom nebylo nic špatného, kdybych nestála dva metry od něj. Nevěděla jsem, co mám teď dělat. Mám po něm skočit, nebo se jen slušně představit? Ale jen jedna otázka byla hlavní! Sakra, co tu chce!
Zbytek rodiny přišel taky blíž a našeho hosta si pečlivě měřili. A taky všichni zůstali viset na jeho zlatém pohledu. Zlatém a velmi krásném pohledu. Jak to jen dokáže upíra změnit. Jen barva očí a už se na něj dívám jinak... Mírně jsem zatřepala hlavou.
„Demetri?“ zašeptala Sam. Usmál se na ni, ale ten úsvěm mě doslova odzbrojil. Kdyby se na mě někdo takhle díval, hned bych se mu vrhla okolo krku. A to taky Samantha udělala.
„Promiň, sestřičko. Nechtěl jsem jen tak odjet! Ale...“ spustil ihned. Nikdy jsem si nevšimla, jak hezký má hlas. Sakra! Na co to zase myslím! Jo vím... Na něj...
„To nic... Každý máme slabé chvilky. Ale jsem ráda, že jsi se vrátil... Chyběl jsi mi,“ švitořila na celé parkoviště. Všichni ostatní z rodiny se drželi stranou.
„Koukám, že i Jane dostala propustku,“ zasmál se tím svým úžasným smíchem. Že bych konečně našla svého prince v jednom z Volturiů? Jak je možné, že je naše rodina tak přitahuje... Nejprve Samantha... Pak Jane a nakonec Demetri? Je to snad osud? Nebo to tak prostě má být?
Sam seskočila z jeho krku, a pak jsem já udělala jednu vemi šílenou věc. Věc, která mi změnila mou nekonečnou budoucnost a to je to, že jsem se mu taky pověsila kolem krku a spojila naše rty.
Tohle nejenže změnilo mou budoucnost, ale všech. Protože Demetriho jsem se už nezbavila a on semnou zůstáva do teď... Dalších pět... deset... dvacet... padesát... sto let... a mnohem víc...
Takže je tu konec. Tedy pro nás, ale pro naše upírky ne. Protože oni a jejich nekonečná láska tu bude pokaždé a napořád!
Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Pan Božský! Epilog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!