Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 10

02.03.2013 (07:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4394×

Edward

Nebavilo mě jen tak stát a koukat na místo, kde před chvilkou zmizela Bella, a tak jsem se odhodlal a přešel z kuchyně přes chodbu až do obýváku, odkud se stále ozýval zvuk pohádek a dětských filmů. Když jsem vešel do místnosti, hned u dveří jsem se zarazil. Bella seděla na sedačce natisknutá na Renesmé, byly úplně blízko u sebe, nebyla mezi nimi nejmenší mezera. Držely se za ruku a Bella si opírala svou hlavu o tu Renesméinu.

Vypadaly kouzelně, roztomile a ta láska z nich čišela. Byla to nádherná podívaná. Píchlo mě u srdce, jako by mi ho někdo rval na kousky. Nemohl jsem se na to jen tak koukat, byla to nesnesitelná bolest. Co když se Renesmé nikdy nedozví, že to já jsem její otec? Co když nikdy nepozná tu čistou pravdu? Jak dlouho to vlastně bude trvat, než ji omrzím? Bude mě mít takto v oblibě, takto moc ráda napořád? Jak to vlastně bude dál?

Takovéto myšlenky mi rvaly srdce celou dobu. Je to má dcera, já jsem její otec, ale ona o tom neví. Jak rád bych jí to řekl, ale v tomto věku, i když s větší inteligencí, než kolik má doopravdy let, by to nepochopila. Nevěděla by, co si myslet, co dělat, jak se k tomu postavit. Pokud se to jednou dozví, tak až bude starší. O dost starší, než je teď.

Vůbec nejradši bych byl, kdybych nikdy neodešel, nezpackal to, neublížil ženě, kterou miluju. Kdybych jen věděl, že otěhotní, nikdy bych neodešel. Ovšem já tupec si myslel, že to dělám pro její dobro, že ji tím ochráním před sebou samým, že jí bude lépe, ale naopak. Ona trpěla jako pes a já také, takže vůbec ničemu jsem nepomohl, vše jsem ještě zhoršil. Ztratil jsem lásku a dceru. Když si představím, jaké to mohlo být, kdybych nikdy neodešel, mám pocit, jako by se mi neviditelné slzy draly do očí.

Sesypal jsem se na židli u stolu v kuchyni a složil si hlavu do dlaní. Lokty jsem se opřel o desku stolu a měl doopravdy pocit, že mi slzy stékají po tvářích. Kdyby to tak bylo možné… Kdybych neodešel, mohl jsem teď na té pohovce sedět společně s nimi. Mohl jsem sedět z druhé strany vedle své dcery a mohl jsem ji držet za druhou ruku. Nebo jsme mohli být v rezidenci naší rodiny, všichni společně. Ostatní by se na mě alespoň nedívali jako na zrádce, na toho špatného. Ovšem s výjimkou pár členů mé rodiny. Vlastně… jediná osoba, která se na mě dívá jako na zrádce, je Rosalie. Vyčítá mi všechno možné i nemožné. Strašně ráda by Renesmé poznala. Je to její neteř, i když nepravá. Všechno je to kvůli tomu, že ona sama nemůže mít děti, to je ten důvod, proč ji Renesmé tak láká a proč mě obviňuje.

A také, ačkoliv to nedokáže přiznat nahlas, strašně ráda by viděla Bellu. Také se jí po ní stýská, ostatně jako všem ostatním. Bella si vždy myslela, že ji Rosalie nenávidí, že ji nemá ráda, že o ni nestojí, ale tak to nebylo a není. Rosalie jí vždy záviděla, a tak tomu je i teď. Záviděla jí její lidskost, možnost mít děti, zestárnout. To Rosalie nemohla, neboť se stala tím, čím je teď, tím, čím jsem i já a celý zbytek mé rodiny. Když se Rosalie dozvěděla, že Bella přece jen proběhla přeměnou, i když neúplnou, docela ji to vzalo, ale nakonec to hodila za hlavu. Dobrá, stalo se to. Je hloupá, ale už to zpátky nevezmeme. Teď se zajímá o dítě, o Renesmé. Chtěla by ji poznat, stejně jako všichni ostatní.

Všem jsem již vyprávěl o Belle, Renesmé a jejich životě. Všichni z nich byli a stále jsou unešení. Jsou na ně zvědaví, hlavně tedy na mou dceru. Rose a Alice… v nich se probouzejí mateřské pudy. Vymýšlejí, jak by společně chodily nakupovat, neustále by se společně převlékaly, a když by byla starší, pomáhaly by se jí namalovat se a učesat. Byly by pravým opakem Emmetta s Jasperem, kteří zase vymýšlejí, jaké blbinky a kravinky by ji naučili. Že oni by byli ti strýčkové, co by jí všechno povolili a nic nezakazovali, dělali by nekalosti a náramně se u toho bavili. Carlisle již nyní, po tom incidentu se zlomenou nohou, uvažuje, že zdědila po Belle nešikovnost a že má obě nohy levé, tudíž jemu je jasné, co by bylo jeho náplní práce. Esmé se těší, že by zase měla pro koho vařit a mohla by zkoušet nové recepty.

A já? Já bych byl milující otec, za kterým by přišla pokaždé, když by její srdce něco trápilo. Když by chtěla utěšit, pomoct s čímkoliv, co by ji napadlo. Byl bych něco jako otec lomeno přítel.

Tolik silné emoce mě teď přepadají velmi často. Stačí se podívat na mou dceru, kus mě samého, který vzešel z čisté lásky. Nebo se stačí podívat na Bellu, dívku, kterou miluju, dívku, která mi porodila dceru, ale také dívku, jíž jsem ublížil a již zradil. Je to ten pocit, když něco chcete, ale víte, že to prostě a jednoduše nemůžete mít. Něco jako puberťácká zamilovanost. Připadal jsem si jako patnáctiletý kluk, který je bezhlavě a upřímně zamilovaný do děvčete, ale to děvče ho nechce, a tak s ní radši udržuje jen přátelství, neboť ví, že nic víc z toho nemůže vzejít. Snaží se jí být na blízku alespoň tímto způsobem. Jediným způsobem, který jde.

A v jistém slova smyslu to sedí jak na skutečnost s mojí úžasnou, roztomilou, chytrou a krásnou dcerou Renesmé, tak na skutečnost s mojí láskou Bellou. Renesmé jsem přítelem, protože jí nemůžu být otcem. Belle… nemůžu být jejím opravdovým přítelem, tím, kterého by milovala, a tak se snažím být alespoň přítelem, kamarádem její dcery, neboť alespoň tak jí, Belle, můžu být na blízku. Je to celé komplikované a složité, ale tak to prostě je. Láska je vždy složitá a komplikovaná, to je zákon schválnosti. Řekl bych, že na světě se nedá najít jediný případ, ve kterém by hrála roli láska a který by nebyl zkomplikovaný.

Stále jsem tam tak seděl, zavrtaný ve svých myšlenkách. Vedle v místnosti se nic nezměnilo, ani jedna z nich nic neříkala. Dívaly se na film a nijak nereagovaly, jako by okolní svět neexistoval. Snažil jsem se přestat myslet na všechny otázky typu co když… a zkoušel jsem se soustředit na něco jiného. Vítr, který narážel do oken tohoto malého domku. Zamračená obloha, která věštila tak maximálně déšť a nic pěkného. Několik lidí, kteří zrovna procházeli kolem tohoto domku, a jakmile si ho všimli, začali se o něm bavit. Několikrát tam padlo Charlieho jméno. Po pravdě… vůbec nevím, co se Charliemu stalo. Můžu si jen domýšlet, co se mohlo přihodit.

Ovšem, zeptat se na to Belly by nemuselo být nejšťastnější. Z toho všeho jsem si domyslel, že Charlie je nejspíš po smrti, neboť Bella o něm vůbec nemluví, je tu spousta Charlieho fotek a navíc tu ani nemá svou vlastní ložnici.

Toto… poznání, jak moc jsem své milované ublížil, bylo nesnesitelné. To já měl být ten, kdo vedle ní bude stát a utěšovat ji, až bude plakat nad Charlieho hrobem. Já měl být ten, kdo bude každý den hladit její rychle rostoucí bříško a každý den jí být oporou, jak v bolestech, tak ve starostech i v radostných chvílích.

Jediným mylným rozhodnutím jsem přišel o část sama sebe, o život své lásky, ale i dcerky. První slova, která vyslovila, byla věnována Belle, možná nějaké známé, ale ne mně. Já tu nebyl, já to propásl, veškerý její život až doteď, první krok, slovo, její narození… Hloupě si to vyčítám, ale na všechny tyto myšlenky je už pozdě, to, že se s Renesmé smím vůbec vídat, je sám o sobě zázrak. 

Konečně, pokud se to tak dá říct, jsem byl vytržen ze svých ponurých myšlenek. Kdybych v nich zůstal ještě o chvilku déle, nejspíš bych se zbláznil, naprosto bych zešílel, neboť tohle všechno, co jsem si teď uvědomil, tohle všechno, co mi teď došlo a začalo dávat smysl, by mě donutilo doopravdy zešílet. To, co mě dostalo z mých myšlenek, byla opět Bella. Ani jsem si nevšiml, že jsem tu seděl tak dlouho, dokud mě neupozornila na poledne.

„To jsi tu seděl celou dobu?“ zeptala se mě a já jí bez jediného pohledu odpověděl naprosto po pravdě.

„Ano. Celou tu dobu se tu užírám v myšlenkách a nadávám si, jaký jsem idiot,“ řekl jsem jí a slyšel, jak se jí lehce zadrhl dech v plicích. Zřejmě takovou odpověď nečekala. Zajímalo by mě, co si pod tím vším představila. Co si myslí, o čem si myslí, že jsem tu celou dobu přemýšlel.

„Aha, no a přišel jsi na něco zajímavého? Myslím tím důvod, proč si myslíš, že jsi idiot…“ vyptávala se dál na velmi zajímavé otázky. Konečně jsem se odvážil odkrýt svůj obličej, který byl doteď zakryt mými dlaněmi.

„Kromě toho, že jsem idiot? No… Že jsem jedna z nejhorších osob, co zřejmě kdy chodila po téhle planetě. Nechal jsem si všechno to štěstí, co mi život nadělil, proklouznout mezi prsty. Mohl jsem teď mít všechno, po čem jsem kdy toužil, ale já si to nechal uplavat. Chápeš, co tím myslím?“ vysvětlil jsem jí. Bella mi přikývla na souhlas a potom se otočila k pultu, o který se celou dobu opírala. Vzala do ruky sklenici a napustila si do ní čistou vodu. Hned nato se napila. Bylo docela vtipné poslouchat, jak se jí to rozšplíchne v žaludku. Následně ji zase odložila a otočila se znovu na mě.

Nebylo lehké volit ta správná slova, ale hádám, že jsem to všechno, na čem jsem se svým vnitřním já dohodl, popsal velmi dobře. Když jsem Belle odpovídal na její poslední otázku, díval jsem se jí celou tu dobu do obličeje, a tím pádem mohl pozorovat pocity, které se jí odrážely v obličeji. Chvilkami to bylo zmatení, které se střídalo s překvapením. Byl tam také soucit a štěstí, ale z té největší části se tam odrážel smutek a starosti. A to vše jen během mé krátké odpovědi, kterou jsem jí podal.

„Dobře, no… víš, přemýšlela jsem, jelikož je čas oběda, jestli by nebylo fajn objednat si pizzu. Ty ji stejně jíst nebudeš, takže mně s Renesmé to bude stačit,“ řekla mi svůj záměr, kvůli kterému zřejmě předtím přišla do kuchyně. Jejímu poslednímu dodatku jsem se zasmál, ale nijak ho nekomentoval. Vyndal jsem z kapsy telefon a v seznamu našel číslo na jedinou pizzerii ve Forks. V duchu jsem doufal, že se nic nezměnilo.

„Dobrý den, chtěl bych si objednat…“

Bella

„Dobře, no… víš, přemýšlela jsem, jelikož je čas oběda, jestli by nebylo fajn objednat si pizzu. Ty ji stejně jíst nebudeš, takže mně s Renesmé to bude stačit,“ řekla jsem mu a snažila se k tomu přidat veselý podtón. Nejspíš se mi to povedlo, neboť Edward se zasmál. Zasmál, ale nijak to neokomentoval, tudíž si nejsem tak úplně jistá, jestli to je dobré nebo špatné znamení.

Edward okamžitě zašátral svou rukou po svém telefonu a hned začal vytáčet číslo. Zřejmě si vzal na starosti tu objednávku. Byla jsem ráda, že je tak aktivní. Ani jsem ho neposlouchala, jaký druhu pizzy objednal, neboť jsem se soustředila na svůj vlastní telefon, který se rozezvonil hned nato, co se Edward zvedl ze židle a odešel někam do chodby. Přihnala jsem se ke stolu, na kterém si můj telefon hověl a nepřetržitě zvonil. Popadla jsem ho do ruky a přijala hovor. Byla jsem trošku nervózní, protože to bylo neznámé číslo, ale když se z telefonu ozval mně známý hlas, ze srdce mi spadl obrovský kámen. A to nejen proto, že to neznámé číslo patří osobě, kterou znám, ale také proto, že tu osobu jsem dlouho neviděla a stýská se mi po ní.

„Nazdárek, Sněhurko, jak žiješ?“ vykřikl na mě radostný a vysmátý hlas mého přítele Dannyho Stylesa.

Danny je o něco starší než já, tedy o něco více, je to již dospělý chlap. Je mu kolem pětatřiceti let. Dosud se neoženil, takže nemá rodinu. Známe se díky Charliemu, a pokud se to dá říct, tak já s Renesmé jsme celé dva roky tvořily jeho malou soukromou rodinu.

Byl to kamarád mého otce, pracovali spolu na stanici tady ve Forks. Dannyho potom přeložili někam do Seattlu, kde řešil spoustu případů. Smutné bylo to, že jich stejně moc nevyřešil, neboť v tom měly prsty, řekněme, nadpřirozené síly. Přesně tak, byli v tom upíři. Pokud vím, tak jen já jsem znala pravdu, no, bohužel, nemohla jsem ji prozradit nikomu jinému. Byla by to jistá smrt pro každého, komu bych to řekla, včetně mě. Na většinu těch upírů jsem později narazila a po mém důsledném varování se vždy stáhli. Prý neradi dělají problémy.

„Ahoj, Danny! Jo, no, žiju, máme se obě dvě fajn. Co že sis na nás vzpomněl? Snad jsme ti nezačaly chybět? Kde jsi?“ snažila jsem se znít vesele a vtipkovat. Nejsem si tak úplně jistá, jestli mi to šlo, nikdy jsem na to talent neměla, kdybych řekla, že jo, dost bych lhala.

„Vzpomněl, vlastně na vás dvě myslím každý den. Zrovna jsem se vrátil z New Yorku, byl jsem tam služebně na jedné cestě. Víš přece, další mozek, co se vyzná v počítačích, se vždycky hodí. Povolali si mě na jeden případ, který jsme úspěšně vyřešili. Nabídli mi, že můžu zůstat u nich v New Yorku, ale já odmítl. Snad toho jednou nebudu litovat, ale to teď vyprávět nebudu, neboť k tomu budu mít příležitost… zítra dopoledne, řekněme? Můžu se stavit?“ vychrlil na mě najednou.

Takže... s potěšením vám oznamuji, že jste zdolali další kapitolu. Slavíme kulatiny, třikrát hurá! :)

Chtěla bych jen podotknout, že za to, že nám kapitoly přibívají pomalu, já nemohu. Mám kapitoly předepsané a problém s tím nemám, ale vypadá to, že adminky mají moc práce, a to nemyslím jenom s opravováním článků. Škola, osobní život, volný čas... musíte/me je omluvit. :)

Dále bych vám chtěla poděkovat za všechny hlasy, které jste udělily mé povídce, holky! Povídka se umístila na sedmém místě za měsíc únor, což je úžasné. Nemohla jsem tomu uvěřit! Jste fakt skvělé!

Víc už vám nemám co říct, tak snad jen obvyklá prosba... Prosím komentáře. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 10: