Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 11

09.03.2013 (17:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3978×

Bella

„Vzpomněl, vlastně na vás dvě myslím každý den. Zrovna jsem se vrátil z New Yorku, byl jsem tam služebně na jedné cestě. Víš přece, další mozek, co se vyzná v počítačích, se vždycky hodí. Povolali si mě na jeden případ, který jsme úspěšně vyřešili. Nabídli mi, že můžu zůstat u nich v New Yorku, ale já odmítl. Snad toho jednou nebudu litovat, ale to teď vyprávět nebudu, neboť k tomu budu mít příležitost… zítra dopoledne, řekněme? Můžu se stavit?“ vychrlil na mě najednou.

Byla jsem trošku zmatená, bylo toho doopravdy moc, mé tělo ovládl lehký šok. Musela jsem si v hlavě utřídit jednotlivé informace a myšlenky. Konečně mi došel význam toho všeho, co mi řekl, a já se mohla začít radovat a přislibovat svou přítomnost.

„No jasně, stav se, budu strašně ráda, když se tu ukážeš! Neviděli jsme se něco přes dva roky, tipuju? Určitě si máme co říct. Kdy přijedeš, dokážeš to odhadnout? A budeš tu celý den?“ chrlila jsem tentokrát já na něj.

Byla jsem šťastná, obrovská radost, co zaplňovala celou mou osobu, celé mé srdce. Není v tom nic víc než čisté, silné přátelství. Danny je sice o nějakých deset let starší než já, ale skvěle si rozumíme. Vůbec nám ten věkový rozdíl nevadí. Charlie si tenkrát myslel, že bych mohla s Dannym náš vztah dovést i někam dál, ale oba dva to cítíme stejně – nulově, za což jsem nesmírně ráda. Tenkrát to bylo všechno ještě příliš čerstvé po Edwardově odchodu a já neměla na nějaký další vztah ani pomyšlení. 

„Hr, zadrž, Sněhurko. Nevím, přijedu mezi desátou a jedenáctou. Dřív asi ne, řekl bych. No a pokud ti nebudu lézt na nervy, rád bych se zdržel až do večera. Jsi pro?“ odpověděl mi a pak to celé obrátil v otázku. Musela jsem se zasmát, když opět použil přezdívku, kterou mi vymyslel kvůli mé bledosti a tmavým hustým vlasům, které mi spadaly do půli zad. Vždy jsem byla bledá jako stěna a s mými poloupířími schopnostmi se to ještě zesílilo, ale ne natolik, abych se podobala plnohodnotnému upírovi.

„Jasně, budu ráda, když se tu zdržíš! Více než jen ráda, jsem pro všemi deseti, už se nemůžu dočkat. Až se to dozví Renesmé, určitě se také bude těšit,“ potvrdila jsem mu a u toho se usmívala jako sluníčko. Pokud mě teď někdo sledoval, musí si myslet, že v šuplíku schovávám pytlíček drog, protože jsem vážně musela vypadat, jako kdybych si něco vzala.

„Dobře a Bells… víš… bude vadit, když přijedu i s… jedním přítelem?“ Čekala jsem, že začne mluvit o nějaké slečně, ale to jsem byla na omylu. „Víš, neustále jsem mu o tobě vyprávěl a nejenže by tě rád poznal, ale taky je zvědavý na tohle malinké městečko. Však on ti když tak vysvětlí více osobně. Je to velmi zajímavé, tomu věř. Úplně mě svým vyprávěním uhranul,“ zeptal se mě a doprovodil to několika větami, kterými ve mně vzbudil převelikou zvědavost. Když jsem pochopila, co tím vším myslí, nebyla jsem si už tak jistá. Přece jenom – cizí muž, o kterém nic nevím, a hned se chce drát na návštěvu. Ale zase Danny by určitě nezval někoho, kdo se neumí chovat, není spolehlivý a tak podobně. Když mu věří Danny, mohla bych i já, ne? A navíc mě strašně zajímá to, co pověděl Dannymu. Když Danny říká, že je to tak super, tak to určitě bude super.

„No dobrá, vezmi ho s sebou. Budu se těšit, na vás oba. Hele, já už musím končit, mám tu ještě nějakou práci. Takže zítra, Danny. Papa,“ rozloučila jsem se. Počkala jsem, než mi všechno potvrdí a rozloučí se, a potom hovor ukončila. Když jsem položila telefon na stůl a zvedla svůj pohled, všimla jsem si, že mě Edward celou dobu poslouchá. Stál tam mezi dveřmi jako socha a pohledem propaloval podlahu. Ihned mi bylo jasné, že všechno slyšel, jeho upířím uším nic neunikne. Poslouchal a pozoroval mě během celého rozhovoru mezi mnou a Dannym? Určitě, ani se ho nemusím ptát.

„Kdo je to? Kdo je Danny?“ zeptal se mě ihned. Svůj pohled stále zarýval do podlahy, vůbec se na mě nepodíval, ani na setinku. Nevěděla jsem, co přesně mu odpovědět. Vytvářela jsem si v mysli tolik scénářů a tolik různých odpovědí. Každá byla absurdnější než druhá. Kdybych odpověděla tak, znamenalo by to tohle, a kdybych odpověděla tak, znamenalo by to zase něco jiného. Podle toho, co teď řeknu, se náš rozhovor bude vyvíjet dál. A pak mi došlo… Co mu je do toho?!

„Co ti je do toho? Je to moje věc, s kým se bavím a stýkám a s kým ne,“ vybafla jsem na něj trošku otráveněji, než jsme měla v úmyslu. Teprve teď se na mě Edward podíval a pro změnu propaloval mě. Dřevěné podlahy si už nevšímal. Díval se mi do očí a já v jeho výrazu dokázala vyčíst, že je udivený a ohromený. A nejspíš i trošku naštvaný, řekla bych.

„Bello… Eh…“ vysoukal ze sebe. Jednou zamrkal, jako by to potřeboval, a potom teprve složil normální větu. V tu chvíli mi hlavou běhala jediná otázka… Můžou upíři doopravdy utrpět šok?

„Ano, nejspíš máš pravdu, tak úplně mi do toho, s kým se stýkáš, nic není… do toho, s kým se stýkáš ty, ne. Ale do toho, s kým se stýká Renesmé, mi už, sakra, něco je. A proto bych jen rád věděl, kdo to je Danny. Nechci po tobě sáhodlouhý popis a přesný výklad jeho života, to ne, ale jen bych rád věděl, co je zač, co je to za člověka. Je to upír, poloupír, nebo… co. Tak mohla bys mi to prosím říct? Vážně to chci vědět…“ promluvil na mě. Nebyl naštvaný, rozhozený… teď už ne. Vypadalo to, že se tím mrkáním uklidnil a mluvil na mě naprosto normálně. Teprve teď mi doopravdy došlo, že on má pravdu. Má právo to vědět.

Zhluboka jsem se proto nadechla a odpověděla mu.

„Danny je… o dost starší než já, nějak o deset let. Je to vlastně Charlieho bývalý parťák tady od policie. Seznámil nás jednou, když spolu přišli k nám po práci, chtěli si chvilku posedět. Bylo to… ehm, no, chvilku po tom, co jsi nás opustil.

Danny mi přišel už od začátku fajn, Charlie si dokonce jeden čas myslel, fakt byl pevně přesvědčený, že z našeho kamarádství vzniká dokonce něco víc, ale on si to jen namlouval. Nepřipouštěl si ten desetiletý věkový rozdíl. Přisuzovala jsem to spíš tomu, a měla jsem důvody k tomu si to myslet, že se snaží si nepřipouštět to, jaká se ze mě stala… troska a chodící mrtvola, jak mě občas sám za mými zády nazýval. Nevěděl, že jsem je párkrát slyšela se o tom s Dannym bavit. Charlie Dannymu docela podrobně líčil, co se vlastně stalo, a jak říkám, snažil se vidět mě šťastnou a spokojenou a naprosto v pohodě. Ale já v pohodě nebyla,“ prohodila jsem jen tak mezi řečí.

Podívala jsem se na Edwarda. Poslouchal vše, co jsem řekla, hltal každé mé slovo. Bylo to na něm vidět, že snaží, aby mu neunikl ani jediný detail z mého vyprávění. Proto jsem se rozhodla pokračovat…

„Jednou, když na to, myslím ten náš vztah s Dannym, začal Charlie narážet, to u nás byl Danny na večeři, jsme si to s Dannym i Charliem vysvětlili a s Dannym jsme se shodli na tom, že jsme jen dobří kamarádi. Byla jsem za to strašně moc ráda… Když Charlie krátce nato zemřel…“ pokračovala jsem, ale nemohla jsem popřít pár slz, které se mi ukotvily v koutku oka. Už jsem jen čekala, kdy přetečou a najdou si cestičku po mé tváři. Najednou se Edward pohnul a stál až úplně u mě. Postavil se mi naproti a chytil mé ruce do dlaní. Už jsem nevnímala, jestli stojí o mé pokračování, já už to prostě musela dopovědět celé…

„Když Charlie zemřel, Dannyho to dost vzalo, ale mě to vzalo ještě víc. Přece jenom… ty jsi odešel, já zjistila, že jsem těhotná s upírem, pár dní na to mé překvapující zjištění Charlie zemřel. Už tu prostě pro mě nebyl!

O svém těhotenství jsem nikomu neřekla. Přemýšlela jsem, jestli to řeknu Charliemu, ale nestihla jsem to. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co dělat, jak se zachovat, bála jsem se, co mě čeká! Nevěděla jsem, co od toho čekat. Už po dalších několika dnech mi došlo, že tohle nebude normální dítě, normální těhotenství, a to mě vyděsilo ještě víc. Dannyho jsem kvůli tomu začala vyhánět ze svého života, nechtěla jsem, aby něco viděl, zjistil, byl o něčem informován. Nemohla jsem to dopustit, bála jsem se Volturiů… Ovšem Danny se nechtěl vzdát a jen tak odejít, věděl, že se něco vážného děje, a tak trval na svém. Nakonec jsem mu řekla, že jsem těhotná, a samozřejmě jsem mu řekla, že tohle není normální těhotenství. Docela ho to vzalo, byl překvapený, naprosto vedle.

Neřekla jsem mu nic o upírech ani o ničem z tvého, teď už i mého, světa, to rozhodně ne. Domluvili jsme se, že se nebude na nic vyptávat, jen mi bude pomáhat s tím, co bude třeba. Také mi slíbil, že nikomu nic neřekne a až začnu rodit, že mě nechá samotnou. To byla podmínka, kterou musí dodržet, jestli tu chce být se mnou. Danny všechno dodržel. Na nic se neptal, jen přihlížel, nikomu nic neřekl, pomáhal, s čím bylo třeba, a když došlo na porod, tak s těžkým srdcem odešel,“ vyprávěla jsem a mé potoky slz už dávno zmáčely mé tričko. Edward stále stál naproti mně a pevně svíral mé dlaně.

„Řekla jsem mu, ať se vrátí až za několik dní… samozřejmě se vrátil už druhý den.  Já se probudila až další den nato. První, co jsem uviděla, byl jeho obličej, potom má dcera… Měla jsem mu toho hodně co vysvětlovat, ale on se vážně na nic neptal! Prostě… jako by nic, jako by všechno bylo v pořádku. Jen tam tak seděl, v ruce držel mou dceru a povídal si s ní. Jako by byla naprosto normální dítě, nic zvláštního.

A tak jsem se dala dohromady, zjistila, co mi malá provedla, a smířila se s tím, že je ze mě nesmrtelná máma poloupírka. Danny to vzal tak, jak to je. Nedělal si z toho těžkou hlavu, už si zvykl na abnormální věci. I na to, že Renesmé tak rychle roste. Jediné, na co se vyptával, bylo její jméno. To bylo taky asi jediné, co jsem mu vysvětlila. Z těch mnoha tajemství, která se kolem tohohle všeho točí.“ Opět jsem se odmlčela a zhluboka se nadechla. Po nějaké době jsem se dala opět do vyprávění, neboť jsem koutkem oka pozorovala Edwarda a ten vypadal, že je opravdu zaujatý…

„Danny s námi žil dva roky, Renesmé mezitím dopěla do věku pěti let. Plus mínus. Další dva roky Danny strávil v New Yorku, Renesmé mezitím dospěla do zhruba osmi let. Ty první dva roky, co s námi Danny strávil, nás živil. Mým úkolem bylo se ho snažit nezabít, o tom ovšem nevěděl. Ano, sice jsem byla poloupírka, ale nějak jsem se nedokázala… ovládat. Nevím, čím to bylo.

Dannyho plat nám vystačil vždy jen tak tak, měli jsme to vypočítané. Pak ho ale zničehonic převeleli do New Yorku a já byla nucena si najít práci a Renesmé, no, Renesmé musela do školky, nevěděla jsem, co jiného s ní udělat. Pokud vím, upíří chůvy po světě neběhaj.

A tak jsem si tu práci, o kterou jsem před nějakou tou chvílí přišla,“ řekla jsem a významně jsem se na něj podívala, „musela sehnat a Renesmé šla s nadšením mezi normální děti do školky. Bála jsem se, jak na to bude reagovat, jak budou ostatní děti reagovat na to, že je jiná, a také co na ni řeknou učitelky, ale dopadlo to lépe, než jsem čekala. Já se obávala nejhoršího, ale všichni to zvládli v pohodě.

Mezi tím vším jsem si musela najít čas na to, abych byla s Renesmé, věnovat se jí, co možná nejvíce jsem mohla. Avšak pak bylo ještě těžší najít si čas pro sebe, moct na všechno okolo zapomenout, ale to už jsem ti jednou říkala.

No a teď mi Danny zavolal, že se chce vrátit, vždyť jsi to celé taky slyšel. Chtěli mu dát trvalou práci, ale on ji odmítl a chce se vrátit sem k nám do Forks. Stále tu má svůj dům a teď se ještě vrací i s nějakým kamarádem. Jak říkám, vše jsi to sám slyšel…“ dokončila jsem svou dlouhou řeč a sama jsem se divila, kolik jsem toho řekla, jak jsem to všechno dokázala takto podat.

Je štěstí, že Edward je upír a má svůj super mozek, protože normální člověk by to asi nevstřebal. Po tolika větách a slovech z našeho příběhu mi vyschlo v krku, a tak jsem se otočila, vymanila se z Edwardových rukou a šla se zase napít čisté vody. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala, vážně jsem měla pocit, že mám místo pusy poušť. Vyklopila jsem do sebe celou sklenici, a když byla prázdná, položila jsem ji na linku. S lehkým cinknutím, když narazila na desku, a se zvukem šoupajícího skla jsem ji odsunula dál od okraje, aby nespadla. Lidské návyky, kterých se prostě nedokážu zbavit.

„Takže takto jsem ti odpověděla na tvou otázku, teď už víš, kdo to Danny je a… jak vidíš, není to nikdo, kdo by nebyl vhodný, aby se s ním Renesmé stýkala… Má ho ráda, je to pro ni jen strejda Danny,“ zkonstatovala jsem. Nechtěla jsem, aby to vyznělo kousavě nebo nějak pohrdavě, s výsměchem, ale nejspíš tam byl lehký podtón těchto vlastností.

„Bello, hlavně buď opatrná. Dělej, co uznáš za vhodné. A Bells… víš, hele, nejsem hloupej, blbej ani idiot a chápu, jak se věci mají. Chci se s tebou domluvit… Hm, ty máš zavedený účet, viď?“ snažil se mě ujistit. Nakonec jsem vůbec nechápala, proč se mě ptá na nějaký účet.

„Myslíš bankovní účet?“ ujistila jsem se a nasadila výraz totálně nechápající bytosti. Při té mé ujišťující otázce jsem povytáhla obočí a koukala na něj velmi udiveně.

„Ano, přesně ten,“ odpověděl mi naprosto v pohodě. Teprve teď mi docvaklo, proč se mě na to ptá. Je to kvůli těm jeho „sponzorským darům“, kterými mi chce zásobovat, neboť jsem jeho vinou přišla o práci.

„No, bankovní účet samozřejmě mám. Jestli se ptáš kvůli těm penězům místo mého platu, tak ti můžu dojít pro ty různý papíry, kde je napsaný všechno možný o tom mém účtu. Nějak extra se v tom nevyznám,“ zabrebentila jsem strašně rychle, ale Edwardovi to nedělalo žádné problémy. On si to v mysli vyloží díky svým upířím schopnostem. Už jsem se hnala směrem do schodů, ale Edward mě zase zarazil.

„To není nutné, vážně. Stačí mi jen číslo tvého účtu, abych věděl, kam mám posílat peníze. Kdybych to věděl, tak se tě na to neptám, ale tahle informace naším rozhovorem ještě neproběhla,“ zkonstatoval a já se ušklíbla.

„No nepovídej. To je snad poprvé, co vidím, že něco nevíš, Einsteine,“ řekla jsem a začala se smát. Edward se na mě jen ušklíbl, udržel se nekomentovat.

Uf, přehoupli jsme se přes první desítku. Jestli bude i druhá, tak na to vám teď neodpovím. Příští kapitolu už mám hotovu, bude tak trošku oddechová. Zato ta další už bude žhavější. Co si myslíte o Dannym? Jaký na vás zatím budí dojem? :O

Mimochodem, nedokážu se nezmínit... Když jsem si četla komentáře k minulé kapitole, tak jsem se strašně smála. :D To, jak vy uvažujete o tom, jak to bude dál, a o tom, jak se vám Danny (ne)líbí... No, asi to tu bude mít těžké, chudák chlapec. Vážně jsem se hodně smála vašim myšlenkovým pochodům... :D

Tak teď už hurá do komentářů, jsem napnutá! ;)

Chcete dostávat aktuality a informace, jak na tom jsem s kapitolami? Tak se přidejte na naši stránku. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 11: