Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 12

22.03.2013 (13:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4120×

„No nepovídej. To je snad poprvé, co vidím, že něco nevíš, Einsteine,“ řekla jsem a začala se smát. Edward se na mě jen ušklíbl, udržel se nekomentovat.

„Dobrá, no. Já si číslo účtu úplně nepamatuju. Zkus se připomenout později… popravdě se mi ty papíry teď nechtěj hledat. Jak to vlastně vypadá s tou pizzou?“ začala jsem se zajímat, neboť jsem chtěla odvést řeč někam úplně jinam. Edward zřejmě pochopil, že tímto náš rozhovor na toto téma skončil, a tak mi odpověděl.

„Pizzu jsem objednal, snad to bude v pořádku. Ehm, Bello, když dovolíš, měl bych se vrátit domů,“ oznámil mi jen tak mimochodem mezi řečí. Nemůžu říct, že mě to nemrzelo, mé srdce jakoby přestalo bít tak šťastně, jakoby jeho tep už nevyzařoval radost z toho, že může bít… bije snad pro něj? Ale popravdě, nemůžu ho tu držet. Vlastně, co to plácám… je to jenom na něm, jestli tady zůstane nebo ne, já ho tu vlastně vůbec nedržím. To on se rozhodl, že tu po návratu z nemocnice, odkud mi pomáhal s Renesmé, zůstane.

„Ale jistě, vždyť já tě tu nedržím. Je to jen na tobě, jestli chceš, tak běž, my to s Renesmé zvládneme. Klidně běž,“ ujistila jsem ho okamžitě, vyklopila jsem to ze sebe rychlostí blesku. Edward se jen nepotěšeně usmál a povzdechl si.

Je tak lidský… Proběhlo mi hlavou. Kdybych o Edwardovi nevěděla tu čirou, čistou a neomylnou pravdu, a to jest skutečnost, že po nocích honí veverky v podobě krvežíznivého upíra, nejspíš bych si doopravdy myslela, že je to kluk z bohaté rodiny s výborným rodinným zubařem.

„Dobře, tak já se jdu rozloučit s… Renesmé,“ řekl a uprostřed věty se nečekaně zasekl. Rozhodně by mě zajímalo, proč zaváhal a její jméno nevypustil ze svých úst tak, jako vždycky. Bylo to jen nepatrné zaváhání, ale já s mými bystrými smysly poloupíra jsem to zachytila.

„Dobře,“ odvětila jsem jen a nijak víc se k tomu nevyjadřovala. Stále mi běhalo hlavou jeho zaškobrtnutí, to přeci není normální.

Nebavilo mě jen tak postávat v kuchyni, vždyť jsem vlastně neměla co na práci, vařit jsem nemusela, nádobí bylo umyté, podlaha taky nevypadala na to, že by bylo nutné vytřít… Vlastně jsem si začala vymýšlet dobrovolně práci. Asi jsem vážně divná.

Každá normální žena, holka nebo dívka by nejradši utekla od práce na kilometry daleko, ale ne, já jsem opět výjimkou a práci si vymýšlím. Když jsem usoudila, že tu opravdu nenajdu nic, co bych mohla dělat, vyšla jsem z kuchyně směrem na chodbu a dveřmi nakukovala do obýváku. Edward se zrovna otáčel zády k Renesmé a mířil zpátky do chodby.

Při prvním kroku od sedačky zvedl svůj pohled a podíval se přímo na mě. Nevím, jestli to byl záměr, nebo jen náhoda, což by bylo velmi zvláštní, neboť se mi nechce věřit, že by upír jako on, udělal něco náhodou, ale ten pohled mě opět propaloval skrz na skrz a naprosto mě zhypnotizoval. Musela jsem uhnout pohledem, nedokázala jsem se mu jen tak dívat do jeho očí, ve kterých se zrcadlilo tolik emocí.

Kdy už si konečně připustím, že ty oči, které mě teď pozorují, patří osobě, která už nepatří do mého života? A také že ta osoba je chlap, a ten chlap je otec mé dcery, a má dcera, ačkoliv neví, že to je její táta, ho naprosto zbožňuje. A já… já ho taky zbožňuju, já ho totiž stále miluju. Ach, proč mi můj život připadá jako vystřižený z nějaké hloupé knížky z červené knihovny? Nebo to je spíš sci-fi? Protože v tom románu je nějak moc přeupírováno…

Nevím, jak jsem vypadala, ale kdyby na mě koukal někdo, kdo nemá ani ponětí o mně a o Edwardovi, asi by si myslel, že nejsem úplně mentálně v pořádku. Musela jsem vypadat směšně, když jsem tam tak stála a koukala na něj, div mi slina neukapávala od pusy. Vážně, připadá mi, že Edward je za ty čtyři roky ještě víc sexy, než kdy dřív. Ty vlasy, oči, úsměv, rty…Božínku, Bello, kroť se! Jednou jsem se zařekla, že s Edwardem je konec, nahlas jsem mu už několikrát řekla, že to mezi námi skončilo, tak proč mám neustále takové myšlenky? No jo, ale taky už jsem se mu nejméně jednou vyznala, že ho stále miluju. A také těch pár zkratů, když se vrátil zpátky. Ty polibky v bazénu, u vchodových dveří…  Jediným řešením by bylo, kdybych se zase zamilovala… ale do koho? V poslední době se s jinými muži vůbec nestýkám…

Byla jsem natolik zamyšlená a zaměstnaná svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, že Edward stojí u vchodových dveří, na sobě má svůj kabát a snaží se upoutat mou pozornost, aby se rozloučil. Trhla jsem sebou, když na mě Edward zavolal, ba přímo hulákal. Renesmé se mi smála. Stejně, jako její tatínek. Ne, vážně si nemůžu říkat poloupír.

„Bello, kam ses nám zatoulala? Do říše snů? Vážně jsi vypadala, že vůbec nejsi přítomná na tomto světě…“ utahoval si ze mě a smál se. Renesmé se svým zvonivým smíchem také nepřestávala a stále se usmívala. I kdyby mi v životě unikla skutečnost, že tihle dva jsou příbuzní, že jsou dokonce otec s dcerou, tak teď bych na to zajisté a na sto procent přišla. Jsou jako jeden.

„No, ehm, myslím, že tím, jak moc jsem přítomná, jsem si naprosto jistá,“ zamluvila jsem to, a ano, opravdu mě nenapadlo nic jiného, co bych ze sebe mohla vypustit.

„No tak dobře,“ povzdechl si Edward a začal přešlapovat na místě. Vypadalo to, že se k tomu odchodu moc nemá, nechtělo se mu odejít, bylo to na něm znát.

„Tak… ahoj,“ řekla jsem mu a pozorovala, jak mu dochází, že ho tím prakticky vyhazuju a chci, aby už šel pryč. Edward se na nás obě usmál a naposledy se rozloučil.

„Tak tedy ahoj, Renesmé, a nezlob maminku,“ řekl a mrknul na ni. Tento jeho pohled znám až moc dobře, vždycky se na mě takhle díval, když mě chtěl naštvat, poškádlit, či nějak jinak rozrušit. A já mu na to vždycky, samozřejmě, skočila.

„Ahoj! Edwarde, přijdeš ještě?“ byla Renesméina automatická odpověď. Edward se opět zasmál a s velkým úsměvem na své tváři jí odpověděl. Bylo hezké je pozorovat, hřálo mě z toho u mého skoro mrtvého srdce.

„Samozřejmě, že zase přijdu,“ ujistil ji a na tváři mé dcery se opět rozlil šťastný a nádherný úsměv. Vypadala jako sluníčko. Ta její radost se přenesla i na mě a já se smála taky. Když je šťastná ona, jsem šťastná i já.

„Však my se ještě domluvíme, kdy Edward zase přijde. Nemusíš se bát, řeknu ti to včas,“ vložila jsem se do toho. Řekla jsem to sice na adresu Renesmé, ale hned nato jsem svůj pohled stočila na Edwarda, který na mě koukal velmi udiveným pohledem, neboť zřejmě nečekal, že to bude tak lehké. Že to budu brát jako samozřejmost, až za námi přijde, ale já bych už teď nejspíš nezvládla brát mé dceři potěšení z toho, že může být, ačkoliv nevědomky, se svým otcem. Má ho ráda, on má rád ji, moc dobře si uvědomuje ty city, které v něm dřímají. A i kdyby se mi to nelíbilo, tak jim nemůžu bránit v tom, aby se setkávali.

Stále jsem byla pohledem zaseknutá na Edwardovi a sledovala jeho udivený výraz, a tak jsem se jen povzbudivě a taky trochu poraženecky usmála, abych mu dala najevo, že to myslím vážně.

„Fajn, tak tedy zatím sbohem,“ řekl naposledy a otevřel dveře. Když vyšel ven, udělala jsem tři kroky ke dveřím, abych je za ním zavřela. Sledovala jsem ještě, jak nasedá k sobě do auta, startuje a vzápětí mizí v zatáčce. Moc dobře si pamatuju, jak kvůli mně vždycky musel jezdit pomalu, neboť jsem neměla ráda rychlou jízdu. Teď už mi to ani tolik nevadí.

„Tak fajn, jsme tu samy,“ oznámila jsem jen tak do vzduchu a podívala se na svou dceru. Seděla na nízkém botníku v chodbě, nejspíš ji tam před tím Edward odnesl, aby se s ním mohla rozloučit ještě u dveří. Jenom seděla, usmívala se a byla naprosto ticho. Z vedlejší místnosti se ozývaly hlasy herců, protože televize, kde ještě před chvilkou běžely dětské pohádky, byla stále zapnutá.

Najednou jsem nevěděla, co dělat. Tento dům byl vždycky takový tichý, hlavně od té doby, co zemřel Charlie.

„Renesmé?“ oslovila jsem svou dceru, neboť mi došlo, že pro ni mám dvě radostné zprávy. Renesmé sebou trhla, když uslyšela, že ji volám, nejspíš byla zabraná do svých vlastních myšlenek.

„Ano, mami?“ oslovila mě svým tenkým, nevinným a sladkým hláskem.

„Já jsem tak špatná matka, víš to?“ řekla jsem jí a pozorovala, jak se výraz v jejím obličejíčku mění od nepochopení, přes zlobu, smutek a překvapení. Chudinka, byla celá zmatená.

„Ale ne, maminko, ty jsi ta nejúžasnější maminka na světě! Tak nesmíš mluvit!“ začala se vztekat. Vsadím se, že kdyby mohla normálně chodit a nemusela sedět na jednom místě s nohou v sádře, tak by se ke mně rozeběhla a jako obvykle by se na mě zavěsila jako klíště. Abych jí ulehčila, udělala jsem já několik kroků k ní a objala ji.

„Ale jo, jsem přímo strašná, chceš říct proč?“ napínala jsem ji čím dál víc. Na Renesméině tváři se zrcadlil chtíč vědět víc, dozvědět se to, co jí tajím.

„Proč?“ zeptala se přemýšlivým tónem. Zasmála jsem se a dala jí odpověď.

„Protože mám pro tebe dvě naprosto úžasné, radostné a bombastické zprávy a já ti je ještě neřekla,“ vysvětlila jsem jí a zaujetí ve tváři mé dcery se ještě několikrát znásobilo. Svá očka vyvalila ještě víc.

„Jsi strašná,“ zkonstatovala a společně jsme se zasmály nahlas. Když jsme se trošku uklidnily a přestaly se tolik smát, cvrnkla jsem ji do nosu. Zrovna jsem jí chtěla říct ty dvě naprosto úžasné zprávy, když se ozval domovní zvonek a já byla nucena to odložit.

„Vydrž, zlato, musím jít otevřít,“ oznámila jsem jí a pustila ji ze svého objetí. Renesmé nic neříkala, ale mně bylo jasné, že musí být trošku naštvaná, neboť to bude zase déle trvat, než se ty novinky dozví.

Otevřela jsem dveře a spatřila mladého kluka, mohl být zhruba dvacet let starý. Byl to opravdu hodně mladý, hubený a vysoký kluk s tmavými vlasy. Měl na sobě červeno žlutý oblek a podle loga, které na něm bylo natištěné, jsem poznala, že je to poslíček s pizzou.

„Dobrý den, Isabella Swan?“ zeptal se naprosto líně a bez zájmu, v jeho hlase byla znát únava a znuděnost. Tak tebe bych určitě chtěla mít doma… Prolétlo mi hlavou.

„Ano, kolik to dělá?“ zeptala jsem se urychleně, protože jsem to chtěla mít rychle za sebou. Ihned, jak jsem se ho zeptala, jsem se natáhla po bundě, která visela vedle mě na věšáku a hledala peněženku.

„Deset dolarů,“ oznámil mi a já si jenom povzdechla. Vyhrábla jsem z peněženky potřebné peníze a podala mu je. Převzala jsem si od něj krabici s pizzou a rozloučila se, nechtěla jsem to nijak protahovat. Poslíček se na mě už ani nepodíval, a se slovy „Nashledanou,“ odešel. Když jsem zavřela dveře a otočila se na svou dceru, nemohla jsem si nevšimnout jiskřiček v jejích očích.

„Tohle je to překvapení?“ zeptala se mě se zaujetím a štěstím ve tváři. Já jsem přikývla.

„Jedno z nich,“ dala jsem jí jako odpověď a vydala se směrem do kuchyně, abych tu krabici odložila a mohla se vrátit pro svou dceru. Celou cestu do kuchyně mě provázelo její radostné pískání a výskání. Kdyby se mohla postavit, určitě by skákala hodně vysoko do vzduchu, jakou by měla radost. Vydala jsem se tedy zpátky do chodby pro svou dceru, chtěla jsem jí pomoct se dostat ke stolu. Nijak jsem se s tím nepatlala a vzala ji do náruče, konec konců, jsem poloupír a ona je pro mě lehká asi jako peříčko.

Renesmé neprotestovala a nechala se odnést do kuchyně, kde jsem ji posadila na židli ke stolu a položila před ni talíř, na kterém později přistálo pár kousků ananasové pizzy. Renesmé se do ní s chutí zakousla a ihned spořádala dva větší kousky.

„Už jsi měla hlad, viď, zlato?“ zeptala jsem se jí, když se opřela o opěrku a s funěním oddychovala. Zřejmě toho snědla moc.

„Hm… Maminko, tohle překvapení se ti povedlo, ale jaké je to druhé?“ zeptala se hned po tom, co mě pochválila. Usmála jsem se na ni a kousek jídla, který jsem měla v ruce, jsem položila na talíř. Asi bych si měla sehnat špunty do uší, protože počítám s tím, že jakmile jí oznámím to, že přijede strejda Danny, rozkřičí se na celé kolo.

„No, to druhé překvapení se ti bude líbit ještě víc, než to, že jsem dnes nevařila a objednala pizzu,“ oznámila jsem jí a Renesmé odsunula svůj talíř, na kterém ještě před několika minutami byla pizza. Položila si ruce na stůl a dělala strašně vážnou, dokonce nasadila i výraz, který říkal: Jsem připravená, ven s tím.

„Dobře, takže… Renesmé, pamatuješ si na strejdu Dannyho?“ zeptala jsem se jí a Renesmé se v tu chvíli už poněkolikáté za dnešní den rozzářila očka.

„On přijede? Strejda Danny přijede? Viď, že přijede, viď maminko?“ začala vřískat a klást mi spoustu otázek.

„Ano, zítra už přijede. A vypadá to, že tu zůstane už napořád. Zase se odstěhuje do svého domu a zůstane ve městě. A nepřijede sám,“ oznámila jsem jí.

„On má kamarádku?“ zeptala se mě celá překvapená. Musela jsem se jí zasmát, protože mě hned napadla odpověď typu: „No jasně, kamarádku v mužském vydání.“

Nakonec jsem to neřekla, nepřišlo mi to zrovna vhodné.

„Ne, nemá kamarádku, ale kamaráda, nějaký kluk, se kterým se začal bavit, a on přijede s ním. Určitě to bude milý kluk, tím jsem si jistá,“ odpověděla jsem jí na její otázku a usmála se na ni.

„Aha, já myslela, že má kamarádku,“ řekla sklesle. Byla roztomilá, neboť lehce krčila své čelíčko.

„Dobře, ale Danny přijede se svým kamarádem až zítra, takže teď máme ještě spoustu času, takže co budeme dělat? Co kdybychom něco namalovaly? Dlouho jsme nic nedělaly a můžeme použít ten velký papír,“ navrhla jsem jí a Renesmé se rozzářila očka štěstím.

„Jo!“ schválila mi můj nápad a tak jsem došla pro tužky, tempery a papír. Do kelímku od jogurtu jsem nalila vodu a my si zbytek dne kreslily. Vypadalo to docela komicky, neboť vždy byla část, kterou jsem namalovala já, a vedle ní to, co namalovala Renesmé, a jelikož se naše schopnost malovat lišila, díky věku a zkušenostem, tak to bylo opravdu k smíchu.

Malovaly jsme sice celý zbytek dne, ale do večeře jsme to nestihly, a potom, když jsme dojedly, se šla Renesmé mýt, takže už jsme se k tomu nevrátily. Když se mi podařilo Renesmé uspat, a že to dneska šlo velmi těžce, sešla jsem dolů, abych ten papír a věci od malování uklidila na jedno místo, kde to nebude překážet. Můžeme pokračovat zítra, než přijede Danny s tím jeho kamarádem. Počítám s tím, že potom, až přijedou, se už k tomu nedostaneme vůbec.

Vlastně mě docela zajímá ten jeho kamarád, jaký asi bude?

Další kapitolka za námi. :) Jak se vám líbila? K této kapitolce nemám moc co říct, tak jen obvyklá prosba - prosím komentáře, děkuju. ;) Jste úžasní, ani nevíte, jak my vždy zvednete náladu. :)

Poděkování patří Agule99. :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 12: