Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 4

20.01.2013 (17:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5536×

Bella

„Tak co první, princezno?“ zeptal se Renesmé, když už stáli těsně u mě. Renesmé se mi podívala do obličeje a já se jí snažila dát najevo, že jsem zvědavá a že mě zajímá její odpověď. Podívala se zpátky na Edwarda a pečlivě si rozmýšlela svou odpověď.

„Hm…“ zamyslela se a hned nato dostala nápad. „Půjdeme na tobogán!“

 „Na tobogán? A nebudeš se bát?“ utahoval si z ní Edward a dělal na ni různé jeho škleby a úsměvy. Renesmé se zamračila a nakrčila při tom své čelíčko. Zkroutila svou pusinku a naoko naštvaně mu odpověděla.

„Já a bát se nějaké klouzačky?! A navíc… pojedeme spolu, ne?“ vytmavila mu to a šťouchla ho do břicha. Edward se začal nahlas smát. Netrvalo to dlouho a opět se uklidnil. Během této jejich debaty jsem měla pocit, že na mě snad zapomněli. Bavili se jenom spolu a mě si vůbec nevšímali. Přenesla jsem váhu jen na jednu nohu a založila si ruce na prsou. Tiše a znuděně jsem si povzdechla. Edward si toho všiml a zvedl ke mně svůj pohled.

„Hm, a mamka půjde s námi, nebo ne?“ zaskočil mě svou otázkou. Na tváři se mu usídlil takový ten lišácký úsměv, který mě vždycky dokázal odrovnat. Jen kvůli Renesmé a ostatním lidem v bazénu jsem si zakázala, nebo to spíš zakázala svým kolenům, tu teď spadnout na zem. Ano, podlamovala se mi z něj kolena a srdce mi bušilo jako o závod…

„Hm, no…“ dostala jsem ze sebe jako odpověď. Nedokázala jsem ani mluvit. Něco smysluplného ze mě vytáhla až Renesméina prosba, které se prostě nedalo odolat.

„No tak, mamí, bude to legrace! Prosím!“ dožadovala se mě. Nemohla jsem dělat nic jiného než souhlasit, neboť to nadšení a touha v jejích očích byly převeliké.

„Tak… tak dobře,“ nechala jsem se přemoct. Renesmé vypískla radostí a chytla mě za ruku. Druhou rukou popadla Edwarda a táhla nás ze schodů dolů k bazénu. Nepouštěla nás, jako by si snad myslela, že jí utečeme, a dotáhla nás k užším schodům, které vedly k té klouzačce. Teprve tady se nás Renesmé pustila a začala vybíhat schody směrem nahoru. Já jsem se nad tím pousmála, pokrčila rameny a vydala se za ní. Edward šel tiše za námi.

V mžiku jsme byli všichni tři nahoře. Renesmé si nás zkontrolovala, aby se přesvědčila, že jsme jí neutekli, a potom se podívala dovnitř tobogánu. Voda stékala dolů a mizela v zatáčce.

„Tak… jak pojedeme, zlato?“ zeptala jsem se jí a čekala, co zase vymyslí. Byla jsem trošku nervózní, neboť jsem se bála toho, co na nás zase vybalí. Renesmé bez přemýšlení vyřkla svou odpověď.

„Pojedeme všichni tři! Najednou!“ rozhodla a začala se soukat do vnitřku klouzačky. Nenápadně a nejistě jsem se podívala na Edwarda. Edward se jen potutelně usmíval a měl z toho příšernou legraci. Ta malá to má velmi dobře spočítané! Jako by mi to celé dělala naschvál!

„Tak prosím, slečno,“ řekl Edward a rukou ukazoval, ať si sednu za Renesmé. No jasně… Hrdě jsem vystrčila bradu a sedla si. Edward neváhal a sedl si za mě. Já jsem rukama objala Renesmé kolem pasu, aby se mi nevysmekla, ale na Edwardovi bylo znát, že si je nejistý. Nevěděl, kam má dát své ruce.

Tak teď jsem na tebe zvědavá… pomyslela jsem si a čekala, co udělá. Byla jsem jako na trní! Nevěděla jsem, co očekávat. No to jsem netušila, že to za nás Renesmé nevědomky vyřeší.

„Jedemé!“ zakřičela a začala se rukama odstrkovat. Nestihla jsem zareagovat jinak, než ji v tom pomoct, neboť mi to podklouzlo a zároveň jsem nechtěla, aby mi odjela dolů a já tu zůstala s ním. Edward nás samozřejmě nemohl nechat odjet bez něho, a tak mi v rychlosti položil ruce na pás.

Byl to příšerný šok. Nepředstavitelně studil a já se otřásla zimou. Moc mi nepomáhalo, že Renesmé celou dobu, co jsme sjížděli dolů, křičela a výskala. Najednou jsem si uvědomila, že se netřesu zimou, jak jsem se domnívala. Že mi jeho chlad nevadí, ba naopak. Připomínalo mi to všechno, co jsme spolu zažili. Bylo mi to příjemné, cítila jsem to napětí a pocity, které mi chybí už tak dlouho. Nedalo se přehlížet ten náboj, který mezi námi koloval. Srdce mi bušilo, měla jsem pocit, že některé údery i vynechává, jak bylo šílené…

Když jsme sjeli až dolů, Renesmé výskala a chtěla jet znova. Edward mě pustil a já toho uvnitř litovala, nemohla jsem to dát znát i navenek. Naskočila mi husí kůže a neunikl mi jistý úšklebek, který měl Edward na tváři.

„Jedeme znova? To bylo super!“ zeptala se mě Renesmé s jiskřičkami v očích. Ta dychtivost tam byla znát víc než dost.  

„Hm, no… já bych si radši šla zaplavat,“ svěřila jsem se jí. Vždycky mě plavání bavilo a v bazénu jsem nedělala nic jiného. Nějaké blbnutí a klouzačky, to není nic pro mě. Renesmé posmutněla, ale se svou prosbou se otočila na Edwarda, o kterém věděla, že s ní půjde a že nebude protestovat.

„A ty se mnou pojedeš?“ zeptala se ho. Edward se na ni zářivě usmál a pokýval hlavou na znamení souhlasu.

„Jasně že jo, ještě několikrát to sjedeme,“ souhlasil a Renesmé se rozzářila jako vánoční stromeček v zimě.

„Tak jo, tak běžte spolu, já… budu ve vodě,“ oznámila jsem jim a sledovala, jak spolu vybíhají schody. Po chvilce mi zmizeli z dohledu uvnitř tunelu a já slyšela jen Renesméin smích a křik, jak sjížděli dolů.

Renesmé si to s Edwardem užije, o tom nepochybuju a ani se nemusím bát nechat je spolu samotné. Renesmé je v těch nejlepších rukách. U nikoho by nebyla více v bezpečí. A Edward, si myslím, ocení, když bude moct být se svou dcerou sám. A i já ocením, když se toho čerta na malou chvíli zbavím. Půjdu si zaplavat a potom se někde usadím a budu si užívat vody, která tu všude kolem mě šplouchá. Jo, to přesně udělám.

Otočila jsem se na patě a zamířila si to k velkému bazénu. Opatrně jsem slezla po schůdkách a nohou pátrala po dně. Byla tu docela malá hloubka, naštěstí. Chvilku jsem se rozkoukávala. Nakonec jsem se špičkami odrazila od dna a začala plavat. Plavala jsem směrem do hloubky, a když jsem byla na konci, otočila jsem se a zase plavala nazpátek. To jsem dělala pořád dokolečka. Tam a zpátky, tam a zpátky. Zajímavé je to, že mě to bavilo. Hlavou se mi při tom neustále míhaly myšlenky na Edwarda a Renesmé.

Po pěti bazénech jsem přestala počítat. Odhaduji tak po deseti, možná více, jsem začala cítit únavu. Ta únava je tím, že jsem už hodně dlouho neplavala, naposledy když mi bylo asi deset a já bydlela ještě ve Phoenixu. 

Zrovna jsem plavala směrem ke schůdkům s tím, že vylezu ven zkontrolovat ty dva. Sotva jsem vylezla na druhý schůdek, když jsem si všimla, že tam stojí Edward. Vyvaleně jsem se na něj podívala. Nečekala jsem ho tady. Posunkem rukou mi naznačil, ať slezu zpátky do vody. Udělala jsem to, čekala jsem nějaké vysvětlení, neboť jsem se začala strachovat. Renesmé tu s ním totiž nebyla.

„Kde je má dcera?“ vyptávala jsem se ho okamžitě. Po pravdě jsem byla trošku vyděšená. Sotva ji s ním nechám chvilku samotnou, už se nevrací zpátky.

„Neboj se. Je na klouzačkách,“ ujistil mě, když vlezl do vody. Nevěděla jsem, co říct, nechtěla jsem ani začínat konverzaci, neměla jsem o to zájem, a tak i přes to, že mě bolely svaly na rukách z těch několika předchozích bazénů, jsem začala plavat směrem od něho. No jak jsem předpokládala, Edward neváhal a plaval za mnou. Byla jsem nervózní už jen z té myšlenky, že je ve stejné místnosti, a celé se to násobilo, když jsem si uvědomila, že je vedle mě. Lépe řečeno, plave za mnou jako pejsek.

Nevěděla jsem, jestli to dělá naschvál, ale dost často se stávalo, že rukou jakoby „zavadil“ o mou nohu. Jednou to pochopím, ale když se to stane desetkrát za sebou, tak už je to podezřelé. Jak jsem tak plavala, všimla jsem si, že tu moc lidí není a většinou jsou to jen matky s dětmi. Zajímavé. Vsadím se, že většina tatínků se válí před televizí a sleduje zápas v baseballu.

Doplavala jsem na konec bazénu a otočila se. Začala jsem si v hlavě plánovat, jak Edward obepluju, ale když jsem se otočila, zjistila jsem, že tam není. Kde je? Kam zmizel? Začala jsem se rozhlížet okolo, ale nikde jsem ho neviděla. A to si říkáš poloupír, Bello!

V tu chvíli mě něco stáhlo pod vodu. Samým leknutím jsem se nadechla, takže jsem měla zásobu kyslíku. Než jsem se stihla vzpamatovat a zorientovat, co se vlastně stalo, ucítila jsem něco velmi studeného na svých rtech. Byl to pro mě šok, a to ne zrovna malý. Chvilku mi trvalo, než můj mozek vstřebal fakt, že jsou to rty, které mě líbají. Dalším faktem bylo to, že já jsem ty polibky oplácela… Edwardovi. Úplně se mi z hlavy všechno vykouřilo a myšlenky na to, že je to hajzl a idiot, který se se mou tenkrát akorát vyspal a nechal mě samotnou s dítětem, byly ty tam. Za celou tu krátkou chvíli jsem si na to ani nevzpomněla, jediné, na co jsem myslela, bylo to, že ho šíleně miluju a že ty polibky jsou úžasné, sladké a naprosto dokonalé. Ach…

Edward zřejmě poznal, že mi dochází zásoba kyslíku, a tak nás jedním odrazením od země nechal vystoupat na hladinu. Jakmile jsem se dostala na čerstvý vzduch, začala jsem zrychleně a hluboce dýchat a taky jsem kašlala. Trochu jsem se nalokala vody, ale bylo mi to jedno. Jakmile jsem se uklidnila, podívala jsem se mu do obličeje. Cítila jsem, že se na něj koukám celá vyvalená a udivená. Nevěděla jsem, co dělat, co říct, jak se tvářit. Byla jsem zmatená sama sebou, a tak jsem se jen otočila a plavala od něj pryč. Doplavala jsem až zpátky na konec bazénu a vylezla po schůdkách ven.

Šla jsem celá nejistá, byla jsem rozhozená z toho, co se před chvíli stalo. On mě políbil! A já se ani trošku nebránila, ba naopak, ještě jsem mu vyšla vstříc! Snažila jsem se jít rovně a trošku uklidnit mé chvějící se tělo a nohy, které ztrácely stabilitu. Bello, jsi v tom až po uši…

Zastavila jsem se až u klouzaček, kde jsem hledala Renesmé. Zastihla jsem ji, jak se baví s nějakou holčičkou.

„Renesmé, už půjdeme,“ promluvila jsem na ni. Moje dcerka se otočila za mým hlasem, a když jí došel význam mých slov, rozloučila se a šla směrem ke mně. Vypadala sklesle…

„To už je čas?“ zeptala se smutně, ale neprotestovala. Bylo mi líto, že jsem ji připravila o další dvě hodiny legrace a zábavy, jsem nesmírně sobecká, ale přece ji tu nenechám! A po tomhle musím prostě rychle zmizet…

„Bohužel, už musíme jít, uteklo to hodně rychle, viď?“ řekla jsem jí, ale byla jsem pozorností někde mimo. Několikrát jsem se otáčela, abych zjistila, jestli je Edward pořád na tom samém místě. Otočila jsem se jednou, a to byl ještě ve vodě. Když jsem se otočila podruhé, lezl na souš, a když jsem se na něj podívala potřetí… nikde jsem ho nezahlédla. Musíme si pospíšit, nechci se s ním dneska znovu potkat. Nevím, jak mám reagovat, co mám dělat, sakryš!

„Jo, uteklo to hodně rychle. Hm,“ zamručela. Byla smutná, ale s tím já teď už bohužel nic nenadělám, nemůžu tu zůstat ani o minutu déle.

V rychlosti jsme se s Renesmé osprchovaly a potom šly do šatny. Já jsem byla převlečená rychleji, a tak jsem mezitím, co se Renesmé soukala do trička a kalhot, zabalila naše mokré plavky do ručníků a celé jsem to dala do tašky. Jako poslední jsem si oblékla svršky a boty si vzala do ruky. Počkala jsem na svou dcerku a společně jsme vešly na recepci, či jak to mám pojmenovat. Neunikl mi vyvalený pohled té ženy, co pracovala za pultem, když jsem jí šla vrátit klíčky od skříněk.

„Tak brzo? Nelíbí se vám u nás?“ vyptávala se mě, když si všimla, že nám zbývá něco přes dvě hodiny. Já se na ni jen lehce usmála a odpověděla jí.

„To ne, líbí, líbí, a moc, ale… musíme domů… ona, totiž, moje sestra… mi volala, že mě naléhavě potřebuje. Hm… nevím, co se děje, ale musíme jít,“ řekla jsem a začala se chovat, jakože s Renesmé pospícháme. Ta žena si toho všimla a pospíšila si. Naštěstí se už na nic nevyptávala…

Renesmé a já jsme se rozloučily a vyšly ven ze dveří. Obě dvě jsme měly mokré vlasy a venku to foukalo, a tak jsme si navlékly kapuce. Renesmé zpočátku něco namítala, ale nakonec mě poslechla. Trošku jsem přeháněla s tím, když jsem vyjmenovávala, co všechno by kvůli tomu, že si nenavlékne kapuci, mohla chytit.

Udělaly jsme sotva pár kroků, když se vedle nás objevilo stříbrné Volvo. Moc dobře jsem to auto znala. To si snad ze mě dělá legraci?! Auto nezastavilo, pouze zpomalilo při okraji chodníku, jelo vedle nás. Všimla si ho i Renesmé a všimla si i řidiče.

„To je Edward!“ vykřikla a prstíkem ukazovala na to auto. Ano, je to Edward, a co?! Chtěla říct, ale to jsem nemohla, Renesmé by vytušila, že je něco v nepořádku.

„Jé, no vidíš… to je ale překvapení,“ řekla jsem s trochou sarkasmu v hlase zrovna ve chvíli, kdy se stáhlo okýnko na straně spolujezdce a já zahlédla jeho dokonalý obličej.

„Holky, chcete nastydnout? Zavezu vás domů, co na to říkáte?“ vyptával se. Po pravdě, herec je to dobrý. Více než dobrý, ale to on byl vždycky.

„Jo! Jo!“ začala výskat má mála princezna a už se hnala ke dveřím auta. Neměla jsem ani možnost něco namítat. Renesmé mě postavila před hotovou věc. Zhluboka jsem se nadechla a se zaťatou pěstí jsem otevřela dveře spolujezdce. Bylo by divné, kdybych si sedla dozadu, i když bych to přivítala. Jen co jsem za sebou zabouchla dveře, zkontrolovala jsem Renesmé, jestli je připoutaná. Tašku s věcmi z bazénu jsem si hodila pod nohy a snažila se splývat s okolím. Zřejmě se mi to moc nedařilo…

Hm, tak máme za sebou další kapitolku. U Belly pomalu, ale jistě tají ledy a Edward se netají svou nákloností k ní. Ovšem to více poznáme až v dalším díle, který už je připravený. ;)

Renesmé je pěkná rozumbrada a moc Belle nepomáhá. Jak již Bells podotkla, staví ji před hotovou věc. :D

No, snad se vám kapitolka líbila. :) Prosila bych komentáře! :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 4: