Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 5

24.01.2013 (20:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4935×

Pane, pojďte si hrát! 5

Bella

Nechápu to. Vždyť to byla jen jedna pusa! To mě to tak rozhodilo?! To snad není ani možné! V klidu, Bello, vždyť je to jenom… láska k upírovi. To je přece úplně normální věc, ne? Bože, jsem vážně zamilovaná do svého… ex přítele lomeno upíra.

„Správně bych měla sedět na podsedáku. Jestli nás zastaví pan policista, budeš mu platit, Edwarde,“ ozvala se za mnou má roztomilá rozumbrada. S Edwardem jsme se tomu jenom zasmáli, už dlouho jsem od ní neslyšela něco takového.

„Ano, já vím, ale ty jsi tak maličká, že si tě ani nevšimnou,“ začal ji škádlit a culil se u toho. V zrcátku jsem ji potají pozorovala. Všimla jsem si uraženě nakrčeného čelíčka. Přemýšlela, co mu na to odvětí.

„Hm, já nejsem zas tak malá! To se ještě všichni budete divit, jak já vyrostu!“ začala se naoko rozčilovat, ale přitom se nebránila úsměvům. Ručičky si založila na hrudi a ještě dlouho na to krčila pusinku.

Nevěděla jsem, jestli to Edward dělal naschvál, ale po několika minutách mi došlo, že ano. Schválně jel pomalu. Vlastně jel co nejpomaleji a nejrůznějšími oklikami, přitom to k nám domů byl jenom kousek.

Nic jsem neříkala. Střídavě jsem se dívala před sebe na cestu a na Renesmé na zadním sedadle. Začaly na ni padat mrákoty a únava, ta hodinka ve vodě jí stačila k tomu, aby byla dost unavená. Zřejmě bude i hladová, takže až přijedeme domů, bude to chtít svačinu.

Ať se tomu Edward snažil zabránit sebevíc, nakonec jsme zastavili před naším domem. Užuž jsem se hnala, že vystoupím, ale jeho ledová ruka mě zastavila. I přes tu vrstvu oblečení jsem cítila jeho chlad. Opět mnou projel elektrický šok a dal rozkaz mému srdci, aby bušilo, co možná nejrychleji dokáže. Naskočila mi husí kůže a chloupky na zátylku se mi naježily.

„Bello… počkej chvilinku,“ poprosil mě. Když jsem se mu podívala do jeho očí, musela jsem si prostě znovu sednout a vyslechnout ho. To něco v jeho očích, co nedokážu popsat, mě k tomu prostě donutilo. Přišel mi celý zoufalý a… roztomilý. Jeho oči byly hodně tmavé, ale ten zlatý odstín tam byl. Zřejmě to bude tím, že už hodně dlouho necítil mou krev. Ano, možná jsem poloupír, ale v žilách mi stále stejně koluje má krev s tou samou vůní, takže jistá část pokušení to pro něj pořád je.

„Bells… prosím, vím, že ještě včera jsem tě prosil jen o jeden den, ale… jak jsem zjistil, tento jeden den mi nestačil. Dovol mi se s Renesmé střetávat. S tebou se střetávat. Chybí mi, Bello… chybíte mi obě dvě,“ řekl mi. Nejspíš si ani neuvědomoval, jak moc mi právě zahrál na city. Ty mi taky chybíš. Chybí mi Alice, Esmé, Emmett a celý zbytek tvé rodiny. I ta tvoje věčně nabroušená sestra Rosalie mi chybí, ale… ale já jsem paličatá. Dodala jsem ironicky.

„Prosím, Bello,“ zkoušel to znovu, když jsem mu neodpovídala. Nedokázala jsem se přimět k nějakému rozhodnutí a tím pádem ani k nějaké odpovědi, a tak na mě Edward vytasil další prosby a upíří novinky. „Bells, vím, že tohle už asi nepovolíš ani omylem, ale Alice s Rose by mě zaškrtily, kdybych to alespoň nezkusil,“ začal a při té vzpomínce na cosi, co se mi chystal říct, se usmál.

„Víš… všichni by Renesmé chtěli poznat. Myslíš, že je tu možnost…“ nenechala jsem ho to dokončit. S opravdu překvapeným výrazem ve tváři jsem se na něj podívala. To si ze mě dělá srandu, nebo mám jen slyšiny? On mě opravdu žádá o to, abych je navštívila v jejich domě? Nebo abych mu Renesmé půjčila jako knížku v knihovně? Na to ať hodně rychle zapomene!

V tu chvíli mi došlo, jak moc velkou chybu jsem včera udělala, když jsem mu řekla, i když nepřímo, že on se s Renesmé může setkávat. Byl to ten moment, když jsem mu prozradila tu informaci o tom, že s Renesmé dost často chodíme do toho samého parku. Já si jeho, a prakticky už i jeho rodinu, opět pustila do života! A dovolila jsem, aby se nakvartýrovali i do toho Renesmé.

„No tak, Bello, tohle tvé mlčení mě ubíjí!“ začal si stěžovat, jenže já vážně nevěděla, co mu na to všechno odpovědět. Byla jsem si nejistá úplně vším, dokonce snad i tím, že mám nos mezi očima. Tolik se mi toho honilo v hlavě a ještě ke všemu jsem si uvědomila tu skutečnost, že opravdoví upíři jsou teď opět součástí našeho života… Hopla.

„Hm, já… nevím, co na tohle všechno říct. Víš… ehm… Fajn!“ vzdala jsem se. „Popravdě mi všichni taky chybí a to jak dlouho. Vždyť Alice byla něco jako moje sestra a o ostatních nemluvě, ale… i přes to… nevím, jak si to holky plánovaly… ale…“ začala jsem několika koktavými přiznáními se. Nemá cenu to zatajovat, moje schopnost lhát se s mým poloupírstvím moc nezměnila, naneštěstí. „… ale já k vám nepojedu a Renesmé tam samotnou, byť i jen s tebou, nepustím.“ Dodala jsem rychle. Snažila jsem se vyhýbat tomu, co řekl ve svém dlouhém monologu jako první. A to bylo to, jak moc mu obě chybíme. K tomu už vážně nevím, co říct. To bylo to nejtěžší vůbec.

„Takže… holky nemají šanci ji poznat,“ zkonstatoval smutně. Hluboce si povzdechl a potom si přiložil dva prsty na kořen nosu. Následně se opřel čelem o volant a znovu si povzdechl. Bylo na něm vidět zoufalství. Vsadím se, že kdyby mohl, začal by brečet. Chlap ne chlap, tohle na něj bylo moc…

„Hm, no… tak… Ach jo. Fajn, jestli ostatní chtějí Renesmé poznat, tak ať se staví. Ale nevím, jestli by bylo dobré, kdyby přišli všichni najednou. To by bylo asi trochu moc i na mě,“ povolila jsem, a v tu samou chvíli si za to i nadávala. Proč já jsem jen taková měkota? Ale popravdě, přiznejme si, že i kdybych jim to zatrhla, oni by stejně přišli. Jak znám Alice, tak by přišla i navzdory mým protestům.

„Bello, mockrát děkuju, právě jsi zařídila, že mi hlava zůstane na krku,“ řekl a bylo na něm vidět to oddechnutí. Zasmála jsem se tomu a cítila, jak červenám. Otočila jsem se proto dozadu na svou dceru. Celou tu dobu jsem s Edwardem mluvila polohlasem, takže není divu, že Renesmé usnula.

„Spí,“ zkonstatovala jsem suše. Okamžitě jsem začala přemýšlet nad tím, jak ji dostat domů. Nechtěla jsem ji totiž budit. Hm…

„No, tak my půjdeme. Hm, děkuju za svezení,“ řekla jsem mu a vystoupila. Pomalu, a co nejtišeji to šlo, jsem zabouchla dveře od auta. Nechtěla jsem dělat moc velký rámus. Udělala jsem dva kroky ke dveřím, kde seděla Renesmé, a otevřela. Opatrně jsem jí odepnula pás a přemýšlela, jak ji odsud dostat. Po pár sekundách jsem to vzdala a s prosebným výrazem jsem se podívala na Edwarda. Okamžitě a bez váhání pochopil, co po něm žádám. Vystoupil proto z auta a v mžiku stál vedle mě.

Než jsem stačila uhnout na stranu, byl vedle mě a zavadil o mě paží. I tento letmý dotek se mnou dělal divy. Třes a husí kůže, bušící srdce… Pokolikáté už to dneska je?

Edward ji vyndal z auta a držel ji v náručí. Renesmé se trochu zavrtěla a zakňourala ze spaní, ale neprobudila se. Zavřela jsem dveře od auta a šla napřed. Edward, s Renesmé v náručí, šel za mnou. V tašce jsem vyhrabala klíčky a odemkla dveře. Když jsem si odložila tašku, šla jsem Edwardovi ukázat Renesméin pokoj, aby ji položil do postele. Edward se trochu zarazil, když si všiml, že ho vedu do svého, nyní bývalého, pokoje, ale po chvilce pochopil, že teď už patří Renesmé. Ještě než ji uložil do peřin, sundala jsem jí boty. S Edwardovou pomocí jsem jí svlékla i bundu a pak jsem ji přikryla dekou. Vypadla jako andílek. Takto ze spaní se Edwardovi podobala ještě víc. Nahnula jsem se k ní a dala jí pusu na čelo. Stejně počítám s tím, že se zanedlouho probudí…

Otočila jsem se a naznačila Edwardovi, aby šel na chodbu, aby mohla Renesmé v klidu spát. Zavřela jsem za sebou dveře a mířila dolů ze schodů. Edward šel stále za mnou. Beze slova jsem došla ke vchodovým dveřím a položila ruku na kliku. Chtěla jsem otevřít a nějakým hezkým způsobem dát Edwardovi najevo, aby už odešel, ale Edwardova ruka na té mé mě zaskočila. Bránil mi v tom, abych ty dveře otevřela. Překvapeně jsem vzhlédla a setkala se s jeho očima. Pro změnu byly jako tekuté zlato. Už nebyly tak černé jako před chvílí v autě. Zajímavé bylo, že čím delší dobu jsem se mu do očí dívala, tím tmavší odstín nabíraly, takže po chvilce byly stejně zase černé jako uhel.

Očima jsem přeskakovala z jeho očí na jeho ústa, pohled do očí, pohled na ústa… úplně mě vyváděl z míry. Byl tak blízko mě! Srdce jsem cítila bušící a narážející do mého hrudníku, jakoby měl za malý moment vyskočit ven. Dech se mi zrychloval a dlaně se mi potily. Nenávidím svoje poloupírství! Když už, nemůžu být upír se vším všudy?

„Bells…“ řekl jen. Pomalu, ale jistě se začal přibližovat k mému obličeji. Nervózně jsem si skousla spodní ret a ruku, co jsem měla volnou, zaťala v pěst. Byl už tak blízko. Hleděli jsme si do očí, když se odhodlal a překonal tu mezeru mezi námi. Rty se otřel o ty mé. Opět jsem ucítila ten náboj mezi námi, to elektrizující napětí. V tu ránu jsem nevěděla, která bije, hlava se mi motala a kolena podlamovala. Nebýt jeho silných paží, které mě zachytily, asi bych se doslova seznámila s podlahou.

Jeho rty mě studily a pálily zároveň, byl to pro mě trošku šok. V tomhle těle poloupíra to není o moc jiné, než v tom lidském, ale přece jenom je to rozdílné. Mám pocit, že všechno víc prožívám. Když jsem přišla trošku k sobě, začala jsem mu polibky oplácet. Hodila jsem všechno za hlavu a jen si užívala ten okamžik. Co je mi do nějaké přitroublé minulosti?! Teď je tady a to je to hlavní…

Když mi začal docházet kyslík, Edward náš polibek ukončil. V duchu jsem zakňourala nelibostí, ale vážně se nechci udusit. Udýchaně jsem si opřela své čelo o to jeho a jen rozdýchávala ten polibek. Neudržela jsem se a po chvilce jsem cítila, jak mi po tváři kanou slzy. Edward si toho všiml a rukou mi je z tváře stíral.

„Co se děje, Bells?“ strachoval se a starostlivě mě hladil po líci. Podívala jsem se mu do očí a odhodlávala se k tomu, abych se ho zeptala na jednu zásadní otázku.

„Umf, proč… proč jsi tenkrát… beze slova odešel?“ odhodlala jsem se nakonec. Edward zkřivil svou tvář. Nadechoval se a otvíralo pusu jako ryba, vypadalo to, že chce něco říct, ale vždy si to rozmyslel a neřekl to.

„Fajn, no, asi… asi by bylo nejlepší, kdybys už šel…“ řekla jsem hned se sklopeným pohledem. Měla jsem totiž v plánu vyběhnout schody nahoru ke mně do pokoje a vyplakat tam další světový oceán. Ovšem Edward mi své plány překazil.

„Ne, Bello… Já… vím, zachoval jsem se jako idiot, ale popravdě jsem to udělal pro tebe, pro tvé dobro a pro tvé bezpečí. Musíš mi věřit… zkrátka jsem si myslel, že beze mě ti bude líp a že už ti nebude nic hrozit. Vždyť kvůli mně neustále hrozilo nějaké nebezpečí. Stačí ta událost s Jasperem na tvé narozeniny, nemyslíš?“ začal mi kvapem vysvětlovat. Znovu jsem se mi zadívala do obličeje a vyhledala jeho oči.

„Takže… pro mou bezpečnost. Hm… nenapadlo tě, že možná jsem s tebou v jistém ohrožení, ale bez tebe v ještě větším? Že by si pro mě mohl klidně přijít nějaký upír z Volterry a podobně a ty bys proti tomu nemohl nic udělat, protože bys byl na míle daleko?“ vyptávala jsem se ho. Sama jsem byla překvapená tím, jak mi to myslí a kolik argumentů jsem byla schopná najít.

„Eh, takhle jsem se na to nikdy nedíval. Pravda…“ přiznal se a sklopil pohled. Vypadal tak provinile, bylo mi ho líto.

„Jo to jste vy chlapi,“ zkonstatovala jsem a začala se smát. Edward se ke mně po chvilce přidal.

„Takže… druhá šance by se někde pro mě nenašla?“ zeptal se a já se samotným překvapením přestala smát. Trošku jsem od Edwarda poodstoupila. On ze mě však nespouštěl oči.

„Ale musíš mi něco slíbit,“ začala jsem. Sledovala jsem jeho reakce. Edward ke mně natáhl ruce a chytil ty mé do svých dlaní.

„Cokoliv. O cokoliv si řekneš,“ řekl tónem, jako když dítěti nabízíte pytlík bonbónů za to, když si uklidí hračky.

„Už nikdy mě jen tak nelíbej. Víš, druhá šance je sice hezká, ale já se nechci pouštět do vztahu plného bezhlavé zamilovanosti,“ prosila jsem ho se slzami na tvářích. Edward se ke mně natiskl a ruku mi položil na krk.

„Tak ještě poslední,“ řekl jen a políbil mě. Neměla jsem ani čas si ten polibek vychutnat, neboť nás přerušil Renesméin hlas, který byl dosti blízko.

„Vy se pusinkujete?!“ Trhla jsem hlavou na stranu a spatřila svou dceru, jak celá vyvalená a překvapená stojí na podestě u schodů.

Tak a je tu pátá kapitola. Líbila se? Kritiku přijímám. ;)

Takže bych prosila komentáře. :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 5: