Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 6

31.01.2013 (19:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5120×

„Vy se pusinkujete?!“ Trhla jsem hlavou na stranu a spatřila svou dceru, jak celá vyvalená a překvapená stojí na podestě u schodů.

V ruce držela medvěda, kterého dostala od Marry k narozeninám. Vůbec jsem neslyšela, že by vstala z postele, nebo když otevřela dveře. A už vůbec jsem si nevšimla, že scházela schody dolů. Měla jsem v hlavě vymeteno a nenapadalo mě nic rozumného, co bych jí mohla říct a v hloubi duše jsem doufala, že se jako první ozve Edward a tím nás z této situace vyseká, ale on byl zřejmě v ještě větším šoku než já. Ovšem, chápu ho. Dítě je pro něj úplná novinka… i když bych čekala, že s jeho výchovou ze začátku dvacátého století si poradí.

„Ehm, my… jsme se jen loučili,“ vyhrabala jsem odněkud z mého chytrého mozečku. Renesmé jen zkroutila pusinku a na čelíčku jí naskočila malinká vráska, neboť od usilovného přemýšlení svraštila čelo. Abych svým slovům dodala větší váhu, otočila jsem se zpátky na Edwarda, o kousek odstoupila a rukou mu naznačila, aby se odebral k odchodu. To jsem ještě netušila, že se do toho vloží má dcera.

„Aha, to je škoda…“ prohlásila a na tváři se jí usadil ten nejsmutnější výraz, jaký jsem u ní za několik pár posledních let viděla. Nikdy se ještě netvářila tak, jak se na nás dívala v ten moment. V očičkách jí chyběla ta jiskra a rtíky měla skleslé.

„Ehm, ale jestli nechceš, abych odešel…“ dal o sobě vědět také Edward svým nejistým tónem a tělem se natočil ode dveří do místnosti, aby ji ujistil, že tu myšlenku myslí vážně. Já jsem si nejistě přešlápla z nohy na nohu zrovna ve chvíli, když se Renesmé rozzářila štěstím. V jejích panenkách se opět rozzářily jiskřičky a koutky úst se jí pozvedly do úsměvu.

„Nechci!“ vykřikla a seběhla zbylých pár schodů. Doběhla až k nám a celá rozjařená a plná energie, o které jsem netušila, kde ji posbírala, neboť jsem si doteď myslela, že ji plavání a blbnutí v bazénu dost vyčerpalo, se na nás usmívala a valila svá očka. Kdyby mohla, vsadím se, že by skákala dva metry do vzduchu a výskala na celé okolí. V tu chvíli mi bylo jasné, že mám prohráno a Edward tu zůstane i nadále, neboť kdybychom jí oznámili, že i přes to odchází, nejspíš by se mnou zase měsíc nepromluvila ani slovíčko, asi jako tenkrát, když jsem ji nenechala jít s nemocí ven.

Podívala jsem se Edwardovi do obličeje. Nebylo na něm znát žádných emocí a stejně tak jsem se o to snažila já. Aby na mně nebylo nic poznat a popravdě… byla jsem své dcerce vděčná. Ani já nechci, aby odešel… mé srdce přímo volá po jeho přítomnosti a mé myšlenky směřují jen k němu a k jeho dokonalému já.

„Víš, Renesmé… já bych rád zůstal, ale myslím, že nejsem ta správná osoba, které by ses měla dovolovat. Musíš se zeptat někoho jiného…“ řekl jí. Renesmé to okamžitě pochopila a svou tvářičku otočila na mě. Očička, která na mě kulila, jí jiskřila.

Dívala jsem se jí do obličejíčku a všechno zvažovala. Pro, proti. Co z toho vzejde, když tu dovolím Edwardovi zůstat a také co by se stalo, kdybych ho odsud vykopla. Bylo mi jasné, že tohle rozhodnutí ovlivní všechno, co se bude dít dál.

Když mu dovolím tu zůstat, co to pro něho bude znamenat? A co ta pusa před chvilkou? Co to má znamenat? Co všechny ty pocity, které ve mně vzplanou při jediném pohledu na jeho osobu?

„Bello?“ vyrušilo mě a má mysl se vrátila do reality. Edward měl položenou ruku na mém rameni. Když mě oslovil, hlava mi okamžitě vyletěla směrem k jeho obličeji. Okamžitě mi došlo, v jaké situaci se nacházím a že se čeká na mou odpověď. Když jsem se dostatečně vynadívala do jeho očí, shlédla jsem pohledem zpátky k mé dcerce.

„Hm, no… tak… fajn. Já budu mít alespoň čas na to, abych tu trošku poklidila,“ vzdala jsem se bez boje. Renesmé začala skákat do výšky a výskala radostí. Edward se začal smát. Byl to upřímný smích plný štěstí a radosti. Nejdříve jsem se na ně bez zaujetí dívala a nechápala jsem, z čeho mají takovou radost, ale po nějaké době mě ten nával emocí, který na mě od nich dopadal, přemohl a já se začala usmívat. Můj lehký smích přešel do hlubokého smíchu zrovna ve chvíli, kdy Renesmé udělala něco nečekaného. Ani já, jakožto poloupírka, a ani Edward, jakožto plnohodnotný upír, jsme to nečekali, Renesmé se odrazila a skočila Edwardovi do náruče. Edward jen tak-tak stihl rozevřít svou náruč a zachytit ji, neboť kdyby tak neučinil, nejspíš by skončili oba dva na zemi.

V ten moment můj hluboký smích přestal, na rozdíl od Edwarda, který se smál snad ještě víc, a to společně s Renesmé. V ten moment mi hlavou probleskla jedna myšlenka. Nemohla jsem uvěřit, že mě něco takového napadlo.

Ta myšlenka? Edward a Renesmé. Edward jakožto otec, kterému stačila jediná minuta, aby se ke své dceři připoutal tou pravou otcovskou láskou. No a co, že propásl ty čtyři roky. Je tu teď a svou dceru prostě miluje a Renesmé, ačkoliv netuší, že právě Edward je její otec, ho má taky velmi ráda. Jedna procházka do parku a jak to dokáže zamíchat životy.

Jednoduše řečeno… Bello, jsi nahraná. Jestli od teď nedovolíš Renesmé se s Edwardem někdy vídat, rázem se z tebe stane ta nejhorší matka na světě. To se vsaď, říkala jsem si pro sebe.

„Edwarde, musím tě představit panu Mobymu!“ vykřikla Renesmé, když se s Edwardem přestali smát. Tím mě vrátila zpátky. Vytrhla mě z mých myšlenek a já opět začala vnímat to, co se dělo kolem mě. Když jsem si uvědomila význam toho, co Renesmé řekla, musela jsem se usmát.

„Panu Mobymu?“ řekl Edward celý vykulený, když pokládal Renesmé zpátky na zem. Když se ujistil, že pevně stojí nohama na zemi, pustil ji. Má dcerka měla ale jiné plány a hned ho zase popadla za ruku a táhla směrem nahoru po schodech. Edward se ani nestačil ohlédnout. Ta malá ho měla v hrsti.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a jediné, co bylo slyšet, bylo Renesméino povídaní a Edwardův hlas tam skoro zanikal. Ta malá ho nepustila ke slovu. Povzdechla jsem si a vzala do ruky tašku s věcmi z bazénu. Musím to vyndat, jinak to bude pěkně sedět a Bůh ví co ještě. S taškou jsem došla až do koupelny, která byla v patře. Když jsem procházela kolem dětského pokojíčku, neunikla jsem nutkání nakouknout dovnitř. Byl to pohled k nezaplacení.

„… a dáte si ještě čajík, Brumlo?“ řekla Renesmé hlubokým hláskem, neboť v ruce držela svého plyšového medvěda Mobyho.

„Ale zajisté, Moby. Ale dej i Renesmé, ano? Aby neměla žízeň,“ odpověděl jí Edward, který držel také medvěda. Alespoň nejsem jediná oběť, která si musí hrát s Renesmé a s její plyšovou rodinkou.

Usmála jsem se tomu a pokračovala směrem do koupelny. Z tašky jsem tam vyndala plavky a ručníky. Plavky jsem hodila do umyvadla a pustila na ně teplou vodu, aby se trošku propraly. Potom jsem je přehodila přes topení. Ručníky jsem pověsila, aby uschly. Večer na koupání budu muset zřejmě vyndat suché. A navíc se nechci utírat ručníkem, co bude cítit chlórem.

Nakonec jsem celou tašku vyprázdnila a odnesla si ji do ložnice. Položila jsem ji pod postel a sešla dolů do kuchyně. Najednou jsem nevěděla co dělat. Nádobí bylo umyté a hlad jsem zrovna taky, kupodivu, neměla. Chodila jsem sem a tam po místnosti. Rozpustila jsem si mokré vlasy a prsty je prohrábla, aby měly větší šanci uschnout. Následně jsem se do té kuchyně vrátila. Renesmé určitě bude mít hlad. Dříve nebo později na to přijde. Vždyť už pěkně dlouho nejedla. Připravila jsme jí tedy něco málo k jídlu, a když to bylo hotové, položila jsem to na stůl.

Dále jsem opět nevěděla, co si počít. Ach jo. Napadlo mě, že bych si mohla jít lehnout, ale radši ne. Vím, že Renesmé by se s Edwardem nic nestalo, ale radši budu při vědomí.

Přešla jsem tedy ke schodům a zaposlouchala se. Dle toho, co se ozývalo z pokoje mé dcery, si už nehráli s plyšáky, nýbrž si jen povídali. Moc dobře jsem je slyšela, ale přece jenom jsem vyšla několik schodů a zhruba uprostřed schodiště jsem se zastavila a sedla si na jeden z nich.

„Od koho jsi dostala Mobyho?“ zeptal se jí Edward. Renesmé mu okamžitě odpověděla.

„Maminka mi ho koupila k narozeninám,“ řekla příliš nezaujatě. Měla jsem šíleně velké nutkání vylézt těch několik schodů a nahlédnout do vnitřku pokoje. A taky že jsem to udělala. Rychlostí blesku jsem se zvedla a vyšla až nahoru. Potichu jsem se opřela o stěnu na chodbě a vykukovala zpoza futer u dveří do pokoje.

Naskytl se mi pohled na Renesmé, která seděla vedle Edwarda a na klíně měla Mobyho a Brumlu. Vlásky měla také rozpuštěné a měla od nich vlhké tričko. Najednou se Renesmé zvedla a přešla k poličce, kde měla vystavené věci, které má opravdu ráda. Zastavila se před tím kusem nábytku a natáhla svou hubenou ručku po malinkém plyšovém stvořeníčku. Nedá se přesně určit, co to je za zvíře, neboť je to taková všehochuť, ale Renesmé si jej i přes to oblíbila.

Vyndala plyšáka z police a vrátila se zpátky k Edwardovi. Sedla si zase k němu na zem a to stvořeníčko mu podala. Edward se na ni jen nechápavě podíval, ale vzal si ho. Než se jí stihl na něco zeptat, či říct něco jiného, Renesmé promluvila.

„Vezmi si ho. Je pro tebe. Bude tě chránit,“ řekla a mě tím naprosto odrovnala. Podívala jsem se Edwardovi do obličeje a všimla si, že kdyby mohl, začal by brečet. Renesmé se na něj jen nechápavě dívala. Měla jsem pocit, že rychle musím vymyslet něco, čím bych odvedla Renesméinu pozornost od Edwarda, který vypadal, že má chuť se sesypat, ale nic pořádného mě nenapadalo. Potom jsem si vzpomněla na tu svačinu, kterou jsem Renesmé připravila a to se mi zdálo jako vhodná příležitost.

„Renesmé,“ oslovila jsem ji a čekala, až mi začne věnovat svou pozornost. „Dole máš něco k jídlu, určitě máš hlad. Pojď si to sníst,“ oznámila jsem jí. Renesmé se opět ohlédla na Edwarda a potom na mě. Trošku nakrčila čelíčko, ale potom se zvedla a prošla kolem mě. Když scházela schody, nedalo mi to a já se zaměřila na Edwarda. Seděl tam na zemi a v ruce mačkal dárek od Renesmé. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, co říct. Měla jsem chuť něco říct nebo udělat, ale nevěděla jsem co. Byla to taková ta chvíle, kdy víte, že byste něco udělat měli, ale cokoliv, co vás napadne, že řeknete nebo uděláte, se vám zdá zkrátka nevhodné.

Udělala jsem jeden váhavý krok k Edwardovi. Jeden, druhý… třetí. To je jedno, řekla jsem si a došla až k němu. Sedla jsem si na to stejné místo, kde před tím seděla Renesmé. Nic jsem neříkala, on také ne. Jen jsem se mu dívala do tváře a hlavou se mi honila spousta věcí. Nakonec jsem sebrala všechnu svou odvahu a odhodlání a promluvila.

„Je to… zvláštní, viď? Jako byste se znali celé ty čtyři roky,“ řekla jsem do ticha místnosti. Tlumila jsem hlas, aby to Renesmé náhodou neslyšela. Přece jenom je v místnosti pod námi a dveře od pokoje jsou otevřené.

Edward mi nijak neodpovídal.

„Edwarde…“ začala jsem větu, ale nedokončila. Edward mi skočil do řeči. Mluvil tiše a rychle.

„Carlisle má takovou teorii. A já si myslím, že má pravdu. Zrovna tady se to totiž stalo, řekl bych. I když dítě neví, že ta dotyčná osoba je jeho matka nebo otec a nikdy se s ní neviděl, tak prostě k němu cítí větší důvěru, než k jakékoliv jiné osobě na planetě, chápeš? Prostě to to dítě vycítí…“ řekl a můj mozek si to začal přebírat. Jo, zní to logicky. Možná to tak doopravdy je. Koneckonců, Renesmé se k Edwardovi chová, jako by ho znala už od svého narození.

„A já se k té teorii přikláním,“ řekl a tu plyšovou zrůdičku, kterou mu před chvilkou Renesmé dala, mi podával nazpátek. Já jeho ruku odstrčila a doprovodila svůj nesouhlas zakroucením hlavy.

„Ne, nech si to. Renesmé ti to dala, určitě k tomu má své důvody,“ řekla jsem. „Bude tě ochraňovat,“ dodala jsem a společně jsme se zasmáli. Edward se mi podíval přímo do očí.

„Děkuju,“ řekl jen. Po chvilce dodal: „Bello, omlouvám se za to, co jsem dneska udělal v tom bazénu. A taky za to v té chodbě. Nechal jsem se unést. No, jedno ti musím říct… nelituju toho,“ řekl mi bez váhání. Moje reakce byla jasná a rychlá.

„Já taky ne,“ vyslovila jsem a sledovala, jak si to Edward urovnává v hlavě. „Ehm, měli bychom jít dolů…“ řekla jsem. Než se stane něco dalšího, dodala jsem ve svých myšlenkách.

Rychle jsem se zvedla ze země a Edward mě následoval tiše a beze slova. Došla jsem ke schodišti a začala jej scházet dolů. Edward šel za mnou. Asi v půlce mě popadla silná ruka a otočila mě čelem vzad. Nestihla jsem se pořádně vzpamatovat. Edward se mi podíval do očí a nejednou se mi přilepil svými rty na ty mé. Byl to krátký polibek, jen jedna pusa, ale má kolena opět vypovídala službu. Byla jsem mu nesmírně vděčná, že mě pevně drží. Musí si být vědom toho, co se mnou dělá každý jeho dotek a obzvlášť ještě to, když mě políbí.

Když naše rty od sebe opět oddálil a mou tvář ovanul jeho ledový dech, řekl jen: „Další, kterého nebudu nikdy litovat,“ řekl, otřel se o mé rty a sám sešel schody dolů. Došel do kuchyně, rozloučil se s Renesmé, které přislíbil další návštěvu, a pak šel zpátky ke vchodovým dveřím. Věnoval mi poslední pohle, plný všech možných emocí, otevřel dveře a zmizel venku. Dovnitř zavál čerstvý vzduch. Dále jsem jen poslouchala, jak nastupuje do auta, startuje a odjíždí pryč.

Tentokrát mě má kolena doopravdy zradila a já se sesypala jako hromádka. Byla jsem celá vykulená a vykolejená a nevěděla, na co myslet dřív. Srdce mi tlouklo jako o závod, myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi. Měla jsem tolik myšlenek, ale jedna z nich byla dominantní… mé srdce už nepatří mně. Od teď patří opět a definitivně tomu muži, kterého miluju. Edwardovi.

Máme za sebou další kapitolu. Chtěla bych vám jen říct, že vím, že Bella nám strašně rychle vyměkla, ale já si prostě dej dopředu nijak neplánuji. Píšu zrovna to, co mi příjde pod ruku a co se mi do příběhu hodí. Zkrátka, co se mi zlíbí. Tak asi tak. :) A navíc... která znás by odolala božskému Edwardovi? :*

Hm, jinak... už několikrát v komentářích padla otázka „Kdy bude další kapitola?" O průběhu vydávání a o tom, jak je na tom další kapitola se vždy podrobně dočtete v mém shrnutí. Myslím, že ho docela úspěšně aktualizuji. ;)

To je asi vše... tak jak se vám kapitola líbila? :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 6: