Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 8

11.02.2013 (15:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4933×

Bella

„Odvezl bys nás domů? Prosím,“ poprosila jsem Edwarda. „Nejsem tu autem, přijela jsem s Renesmé sanitkou,“ dodala jsem na vysvětlenou a svou prosbu doprovodila prosebným a trošku smutným výrazem. Edward okamžitě zareagoval. Věděla jsem, že nás v tom nenechá.

„Samozřejmě, že vás odvezu, žádný problém,“ ujistil nás a rozešel se směrem k Renesmé, která seděla na lůžku. Vzal ji do náruče a Renesmé mu ihned omotala ruce kolem krku. Hlavou se mu opřela o hruď a přivřela oči.

„Tak dobrá. Auto mám hned u vchodu,“ oznámil mi a vydal se ke dveřím. „Uvidíme se doma, Carlisle,“ oslovil ještě svého otce Carlislea, který se rozešel k němu, aby mu otevřel dveře, neboť Edward měl plné ruce, a tak mu to chtěl ulehčit.

„Díky,“ poděkoval mu Edward a vešel s Renesmé na chodbu. Neváhala jsem a rozešla za nimi. U dveří jsem akorát kývla na Carlislea, jako náznak hluboké vděčnosti a také na rozloučenou, ale Carlisle mě zarazil svou ledovou, kamennou rukou. Vzhlédla jsem vzhůru a setkala se s jeho upřímným obličejem. Jeho zlaté oči mě sledovaly a propalovaly.

„Bello, můžeš na chvilku ještě?“ zeptal se mě nejistě Carlisle a já zmateně pokrčila čelo. Roztěkaně jsem přikývla a udělala pár kroků dozadu, a tím se ocitla uprostřed celé bílé ordinace. Carlisle zavřel dveře a otočil se na mě. Panovala ta trapná chvilka ticha, kdy každý čekal, co řekne ten druhý. Že by najednou pochyboval o tom, jestli mi má opravdu říct to, k čemu se chystá? Carlisle se na mě chvilku díval, jakoby mě skenoval pohledem, či co, a nakonec promluvil.

„Je roztomilá,“ nadhodil jakoby do vzduchu. Já jsem se usmála, sklopila pohled a odvětila mu.

„Jo, je úžasná,“ řekla jsem a trochu se, z mně neznámých důvodů, začervenala. Carlisle se zasmál upřímným smíchem a potom pokračoval.

„A je ti podobná,“ řekl a já zvedla svůj pohled od země. Podívala jsem se na něj přímo. Stále postával u dveří. Snažila jsem se z jeho tváře vyčíst, kam tím vším míří, neboť jsem nechápala, co má za lubem.

„Ano, t…“ chtěla jsem mu odsouhlasit, ale Carlisle mě přerušil. Nenechal mě to ani doříct.

„Ale je podobná i Edwardovi.“ Tím mě naprosto uzemnil. Zhluboka jsem se nadechla a prudce zase vydechla. Takže tohle celou dobu plánoval? Co tím chce jako říct?!

„Ano,“ vyrazila jsem ze sebe. „Je podobná i Edwardovi,“ odsouhlasila jsem mu. Připadala jsem si jako… uvězněná vlastními činy.  A ono to tak vlastně je.

„Kam tím míříš? Co tím chceš říct, Carlisle? Já vím, že je to i jeho dcera, to mi nemusíš připomínat, moc dobře si to pamatuju,“ vyštěkla jsem na něj. Chtěla jsem se otočit k odchodu, neboť mi připadalo, že tento rozhovor nikam nevede. Je to naprosto zbytečné a já tu jen mrhám časem. Carlisle mě ale zarazil další větou.

„Bello, jen jsem ti chtěl říct, že mě nebaví pozorovat Edwarda, jak neustále chodí po domě jako mrtvola bez duše. Trápí se. On tě doopravdy pořád miluje. A chce být s tebou i s vaší dcerou,“ zarazil mě Carlisle. Zvláštní důraz kladl na slovíčko vaší. Jako bych nevěděla, s kým to dítě mám.

Stála jsem k němu zády, a tak jsem se prudce otočila čelem vzad. Postavila jsem se mu tváří v tvář. Tím, co řekl, vlastně celým tímto rozhovorem, mě naštval.

„Zrovna ty mi říkej něco o lásce rodičů a dětí. Myslela jsem, že mě ty a Esmé pokládáte za další dceru, sám jsi mi to několikrát říkal. Ale já nebyla ta, kdo odešel bez rozloučení a jediného slova. Ani nevíš, jaké to bylo, když jsem čekala poloupíří dítě, Carlisle. Tolikrát jsem se modlila, aby ses alespoň ty zjevil ve dveřích a pomohl mi. Málem mě to zabilo, kdyby mě Renesmé omylem nekousla. Kdyby to neudělala, co by s ní bylo?!

Ale já už to nechci řešit, co bylo, bylo. Pro mě je důležité co bude a co bude s Renesmé. S Edwardem už jsem se dohodla, nebudu mu zakazovat za Renesmé chodit. Tedy, alespoň doufám, že to pochopil tak, jak to bylo myšleno. Nevím, možná se jednou dozví, že Edward je její otec, avšak teď je na to ještě malá, nepochopila by to. Ale byla bych ráda, kdyby to zůstalo jenom u Edwarda. Můžeš teď ostatním alespoň poreferovat, jaká Renesmé je, ale nechci, abyste se jí do života nahrnuli i vy všichni ostatní,“ pověděla jsem mu vyčerpávající řeč. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, no prostě to chtělo ven. Carlisle jen pokýval hlavou.

„Dobrá. Jen bys měla vědět, že my všichni jsme se s tebou chtěli přijít rozloučit, ale Edward to nedovolil. Dokonce měl i, jak to říct, menší potyčku s Emmettem, když se za tebou chtěl Emmett poslední noc vydat. Emmetta to dost vzalo, ostatně jako nás všechny,“ řekl mi a já byla celá překvapená a vyvalená. „Zatím ahoj, Bello,“ rozloučil se se mnou a zasedl ke svému doktorskému stolku. Já jsem se, asi po půl minutě nehybného zírání, zkoprnělé otočila a vyletěla z ordinace. Nemohla jsem uvěřit, že to, co mi řekl Carlisle, je pravda. Oni se se mnou chtěli přijít rozloučit, ale Edward jim v tom bránil? Proč?

Procházela jsem dlouhou chodbou, která byla nasáklá dezinfekcí, chlórem a lehkým pachem krve. Ten železitý odér se tu vznášel a nedal se nezachytit. Konečně jsem dorazila ke vchodovým dveřím u nemocnice a vyšla ven. Venku bylo chladno a tak jsem si přitáhla bundu více ke krku.

Edward říkal, že auto má zaparkované hned u vchodu. A to znamená jako kde? Rozhlížela jsem se a potom ho uviděla, jak stojí u svého auta a vyhlíží mě. Zhluboka jsem se nadechla a rozešla se k němu. Nastoupila jsem a ohlédla se po Renesmé. Usnula. Byla schoulená v sedačce a lehounce oddechovala. Jemně se jí zvedal hrudníček a roztomile chvěly rtíky.

„Můžeme?“ zeptal se mě starostlivým hlasem Edward. Podívala jsem se na něj přímo, takže jsme si hleděli do očí, a odpověděla mu.

„Ano, můžeme. Odvez nás domů,“ poprosila jsem ho ještě a zavrtala se hloub do sedačky. Byla jsem unavená. Už ani nevím, kolik je hodin, ale zrovna málo to zajisté nebude. Vidina toho, že už za chvíli se ocitnu ve své měkké, teplounké, hedvábné posteli, zachumlaná po krk v peřině, se mi opravdu zamlouvala.

Cesta byla klidná. Nikdo nic neříkal, neboť Renesmé spala a já s Edwardem jsme neměli potřebu něco říkat. Alespoň jsem mohla být sama se svými myšlenkami. Neustále se mi v hlavě honil náš rozhovor s Carlislem. Menší potyčka s Emmettem? Oni se chtěli rozloučit? Co se ještě nedozvíš, sakra?

Celou cestu jsem byla zahrabaná ve vlastní mysli, tudíž jsem si ani nevšimla, že jsme dorazili k nám před dům, to až když auto zastavilo, tak jsem si uvědomila, že je načase vystoupit. Vůbec se mi nechtělo, byla jsem unavená a vyždímaná, tudíž sebemenší pohyb byl pro mě utrpení.

„Jsme tu,“ ozval se potichu Edward a já cítila jeho pohled na mé osobě. Natočila jsem svůj obličej k němu a odpověděla. Tedy, spíš jsem se snažila donutit své rty k pohybu.

„Jo, já vím. Všimla jsem si,“ řekla jsem mu. Ne, vážně, Bello, měla by ses začít hýbat, napomenula jsem samu sebe. „Děkuju, že jsi nás odvezl,“ poděkovala jsem Edwardovi a otočila se na něj úplně. Chtěla jsem se usmát a vystoupit z auta, ale potom mi došel jeden takový detail. Ne, že bych Renesmé neunesla, to ne, pro mě, jakožto pro poloupírku, skoro nic neváží, ale kdybych ji měla držet v náruči, dojít s ní ke dveřím a pak odemknout dveře… zkrátka jsem si nějak nedokázala představit, jak to udělat.

„Mohla, mohla bych tě ještě o něco poprosit?“ zeptala jsem se ho a u toho těkala očima sem a tam. Prostě jsem nevěděla, kam se dívat. Měla jsem pocit, že toho po něm chci moc.

„O cokoliv,“ odsouhlasil mi to a u toho pokýval hlavou. Já se usmála a vyklopila mu svou prosbu.

„Pomohl bys mi s Renesmé?“ řekla jsem opatrně a skousla si spodní ret. Edward se na mě zašklebil a já cítila, jak červenám. Bez nějaké odpovědi, protestů či projevů štěstí a radosti otevřel dveře a vystoupil z auta. Já jsem následovala jeho příkladu a vystoupila. Při zavírání dveří jsem se snažila nedělat moc velký rámus, abych Renesmé nevzbudila. Má docela lehký spánek, tudíž jakékoliv narušení jejího klidu ji probudí.

Edward šel se spící Renesmé jako první a já ho hned následovala jako ovečka pastýře, avšak jsem vůbec nevnímala směr mojí cesty, protože mě celkem dost zaujaly jeho svaly. Málem jsem kvůli tomu narazila do dveří, až tak moc jsem byla mimo. No, ano, ta postel by mi už vážně bodla. Došli jsme ke dveřím, u kterých se Edward zarazil, neboť neměl klíče. Asi bych moc neskákala radostí, kdyby ty dveře vyrazil z pantů. Otevřela jsem mu dveře a nechala ho vejít dovnitř. Poprosila jsem ho, aby ji odnesl do jejího pokoje, byla jsem vážně utahaná jako kotě, nohy se mi pletly, takže pro mě byl docela úspěch, když jsem se dobelhala do obýváku. První, co jsem v té tmě uviděla svými  poloupířími smysly, byl gauč. Normálně jsem na něm nerada spala, ale teď mi připadal jako postel pro princeznu.

Došla jsem až k němu a sedla si na něj. Až doteď mi nějak nedocházelo, že mě brní nohy, ale jakmile jsem dosedla, celé to ustalo. Spokojeně jsem zapředla a lehla si. Hlavu jsem si položila na malý polštářek, který na mě tak pěkně a měkce vyhlížel, a zavřela oči. Neustále jsem si opakovala, že nesmím usnout, neboť je tu ještě pořád Edward, ale má mysl si šla po svém. Cítila jsem, jak upadám do temnoty a mé smysly se stále otupují.

Nevím, co se kolem mě dělo dál. Jediné, co jsem vnímala, byl chlad, který prostupoval do mého usínajícího těla a následná veliká dávka tepla. Doteď jsem se otřásala pod návaly chladu a zimy, ale tohle teplo bylo uvolňující. Už mě nezábly prsty a konečky u nohou. Už ne.

Po chvilce mi došlo, že mě někdo přikryl dekou a uložil do postele. V místnosti bylo ticho, nic se neozývalo. Jediné co jsem vnímala, byl můj přerývaný dech, ale i další věc dokázala probudit mé smysly k ostražitosti. Má záda měla doteď pod sebou měkkou pohovku a pod hlavou jsem měla malý hebký polštář, ale najednou jsem se opět cítila jako v hodně, hodně ledovém vzduchoprázdnu. To jsem však velice rychle přestala vnímat, neboť mi to připadalo… příjemné a přirozené. Ještě před chvilkou mi chladno vadilo, ale tohle byl jiný chlad. Takový mně známý a mnou vítán. Dál už nad tím můj mozek nechtěl uvažovat a já konečně vypnula – poslední, co jsem cítila, bylo to, jak se něco jemného otřelo o mé čelo.

…

„Hm,“ zakňourala jsem, když mě probudilo lehké ranní světlo, které se mi dralo pod víčka. Převalila jsem se na posteli a…

„Ááá!“ vykřikla jsem, když jsem dopadla na tvrdou podlahu. To překulení zřejmě nebyl nejlepší nápad. Docela příjemné probuzení to není, to se musí uznat.

„Maminka už se probudila,“ uslyšela jsem ze spod smějícího se Edwarda. Vážně vtipný.

„Půjdeme za ní nahoru?“ řekl Edward Renesmé a ta začala skandovat. Samozřejmě, že chtěla jít za mnou nahoru. Dle zvuků jsem usoudila, že ji Edward vzal do náruče a jde s ní po schodech.

Pak mi došly dvě zásadní věci. Zaprvé… jak jsem se sem, sakra, dostala? Neusnula jsem náhodou dole na kanapi? Najednou jsem si vzpomněla na celé to období, kdy moje mysl byla jen napůl vzhůru. Chlad a zima, teplo, chlad a něco jemného, co se otřelo o mé čelo.

Druhá zásadní věc byla tahle – co tu dělá Edward?

„Mami!“ rozlehlo se místností, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Edward s mou dcerou v náruči. Renesmé se smála od ucha k uchu a Edward taktéž. Jak jsem je tak pozorovala, napadlo mě hned několik myšlenek. Strašně jim to spolu slušelo, opravdu si jsou podobní. Vypadají jako starostlivý a milující otec a nezbedná dcera, která nadevše miluje svého super otce. A já zřejmě taky musím vypadat „úžasně“. Sedím tu na zemi, zamotaná do deky a přemýšlím o otcovské lásce k dceři a naopak.

„Připravili jsme ti snídani. Čekáme, až se vzbudíš. A mami… Edward mi slíbil, že až budu mít narozeniny, tak mi koupí psa!“ oznamovala mi celá nadšená a rozskotačená. Radši se ani nebudu ptát, co dole vyváděli.

Moment, psa?

„Psa? A na můj názor se tu nikdo nezeptá?!“řekla jsem a se svou otázkou se podívala Edwardovi do obličeje. Ten se jen křenil a usmíval. Zakroutil hlavou, a když se trošku uklidnil a posadil Renesmé ke mně na postel, odpověděl mi.

„Samozřejmě. Tahle rozumbrada mě zase předběhla. Chtěl jsem se tě na to zeptat, ale jak vidíš, nedostal jsem příležitost,“ řekl mi a já chápavě pokývala hlavou. Zabruslila jsem očima na hodiny.

„Ježišmajrá! Už dávno jsem měla být v práci!“ vypadlo ze mě, když jsem zjistila, že je skoro půl desáté. Spala jsem opravdu dlouho. Proč mě nevzbudil budík?

Vlastně se mi ta skutečnost, že je tady i Edward hodí. Až mu oznámím, že bude hlídat Renesmé, neboť se zlomenou nohou ji do školky nepustím, zřejmě bude nadšený.

Ihned jsem se začala vymotávat z deky a chtěla si stoupnout. Když už to vypadalo nadějně a já si začala fandit, spletla jsem se a opět málem skončila na zemi, nebýt Edwarda, který mě zachytil a posadil na postel.

„To je v pořádku, Bello. Už tam nemusíš chodit. Řekl jsem jim, že se omlouváš, ale že do práce už nepřijdeš. Na jednu stranu byli naštvaní, protože je to ze dne na den, ale myslím, že jsem udělal radost několika středoškolákům, kteří hledají přivýdělek,“ oznámil mi, jako by se nechumelilo. Koukala jsem na něj jak na idiota a vstřebávala jeho informaci. Co je mi do toho, že udělal radost několika puberťákům, co hledají brigádu. Já z toho měla málem šok, srdeční zástavu!

„To myslíš vážně?“ vypadlo ze mě a Edward se jen usmál. Koukali jsme si z očí do očí. Zase to jeho tekuté zlato…

„No, ano. Je něco špatně?“ zeptal se mě a u toho se opět smál. Za jiné situaci bych byla z jeho krásného, zářivého úsměvu na větvi, ale teď to na mě nepůsobilo. Vyvalila jsem na něj oči a nemohla uvěřit jeho tomu všemu, co na mě během minuty vyklopil. 

„Něco špatně?!“ vybafla jsem na něj a Edwardův úsměv se ještě rozšířil. „Ty si ze mě snad vážně děláš legraci, viď, že jo?!“ vykřikla jsem na něj a sledovala jeho reakci. Edward jen zakroutil hlavou a náramně se bavil. Vůbec jsem nechápala jeho chování. Být jím, tak jsem schoulená v koutě a snažím se splývat se zdí.

„Ne, nedělám si legraci, všechno to myslím vážně,“ řekl s úsměvem. Za to já jsem pěnila a viděla rudě.

Další kapitola u konce. :) Jak se vám líbila?

Děvčata, musím vám říct, že jste úžasné! U minulé kapitoly bylo tolik komentářů, že mě napadlo, jestli se někde něco nepochroumalo! Tři a třicet čtenářů! Takto vysoké číslo jsem ještě nikdy nezaznamenala, vážně vám moc děkuju, nechce se mi uvěřit, že vás to čte tolik! :) Jste úžasné! ;)

Ještě bych ráda reagovala na jeden komentář u minulé kapitoly... stálo tam, že to vypadá, že mám předepsáno deset kapitol a tím to končí. Nebojte se, desítkou to rozhodně nekončí. ;)

A teď vzhůru do komentování... :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 8: