Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Paprsek života - 4. kapitola

09.10.2011 (20:15) • Twinkle • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1203×

„Já... prosím, neptej se mě na nic. Jen potřebuji kontakt na... Volterru. Vážně. Je to důležité.“ Chvíli jsem zaváhala, zda dodat, že mi chybí. Okamžitě jsem to zavrhla. Akorát by to vše zhoršilo.

„Ehm... tak sbohem...“ Nebyla jsem si úplně jistá, co říct, jak se rozloučit, tak jsem to radši rychle položila. Chvilku jsem nervózně přecházela po pokoji, ani jsem nevěděla, proč to dělám. Byla jsem otupělá, apatická. Zřejmě se tak má mysl bránila proti tomu, abych si plně uvědomila, co jsem to vlastně provedla.

Snažila jsem se uvažovat racionálně, ale nešlo to. Nadávala jsem si, proklínala jsem se, plakala jsem. Ta bolest byla tak reálná, nesnesitelná. Myslela jsem si, že pojem zlomené srdce je jen metafora, hezký slovní obrat. Tak co měla znamenat ta bodavá bolest pod žebry, ten pocit, jako kdyby mi někdo mačkal žaludek a vyrvával střeva z těla? Sedla jsem si a zabořila hlavu do dlaní.

Když se mi nedařilo se rozptýlit ani televizí, knížkou či rádiem, rozhodla jsem se udělat vše podstatné. Opatrně jsem přešla pře pokoj a vyšla nahoru po schodech. I tyhle drobné pohyby pro mě začínaly být složité.

Docupitala jsem do pokoje, posadila se k psacímu stolu a zapnula svůj prehistorický notebook. Trvalo asi deset minut, než naběhl a stejně jsem ještě musela čekat, protože na mě po celé obrazovce vyskákala okénka. Antivirus, nějaké reklamy, přihlášení na všemožné aplikace a stránky, které jsem dříve používala ke studiu. Začala jsem je systematicky zavírat. Nervózně jsem klepala prsty do stolu a kousala se do rtu. Nechápala jsem, proč jsem tak neklidná, vždyť nikam nespěchám...

Poslední dobou jsem se cítila příšerně. Když jsem se konečně dopracovala k čisté ploše, otevřela jsem prohlížeč Google a vyťukala staccato na černé, zaprášené klávesnici.

Letenky Port Angeles – Seattle, Seattle – Miláno.

Po několika minutovém pátrání jsem nalezla maličkou leteckou společnost Flight Scenario Five, která pravidelně létala z Port Angeles do Seattlu. Let měl sice trvat asi hodinu a půl, ale cena byla velice přijatelná. Druhá stránka, jejíž adresu jsem si zapsala, mi našla letenky ze Seattlu do Milána. Měla bych letět s British Airways a cesta měla trvat čtrnáct hodin i s jednou přestávkou. To se mi líbilo. Chtěla jsem v letadle strávit co nejméně času, kvůli miminku.

Láskyplně jsem si položila dlaně na břicho. Milovala jsem jej. To už se nedalo vzít zpátky.

„Můj miláčku... Jsem s tebou... Neboj, to bude dobré. Maminka je s tebou. Jsem s tebou. Na věky... Na pořád... Jsi můj poklad, maličký poklad,“ tiše jsem broukala a jemně se usmívala. Tohle byl teď můj smysl života.

Ale zbývala ještě jedna, rozhodně ne příjemná věc, kterou jsem musela udělat. Jacob.

(...)

Rozrušeně jsem si popotahovala rukáv vybledlé šedivé mikiny a váhala jsem. Mám zaklepat? Vyděsí se, když mě takhle uvidí? Pohled na mě nepatřil zrovna k nejkrásnějším. Byla jsem pohublá, od incidentu v supermarketu jsem měla ještě lehký modrý stín na tváři a pod očima jsem měla obrovské, temné kruhy. Už jsem téměř ani nevypadala jako člověk. Jen stín... troska, schránka, prázdný obal. To ze mě zbylo. Pár hluboce zakořeněných pudů, které mi kázaly cítit strach – kvůli sobě a lásku – kvůli děťátku, tam stále ještě někde přežívalo, ovšem ve velmi vybledlé formě.

Nakonec jsem se odhodlala k tomu neuváženému činu, který mohl velice snadno skončit hodně špatně. Zaklepala jsem.

„Hned jsem tam,“ ozval se chraplavý, hřejivý hlas. Můj Jacob.

Náhle se ve mně zdvihla vlna emocí. V koutcích očí mě lehce štípalo a v krku mě drásal zadušený výkřik. Radostný výkřik. Srdce mi bušilo jako zvon, v uších mi hučelo. Moje srdce jako by se nafouklo do dvakrát takové velikosti, jaké bylo předtím. Neměla jsem problém se zaplněním nového místa.

Kroky... šustění látky... a pak už jsem ho pevně objímala pažemi a vzlykala mu do košile. Tvářil se překvapeně. Byl v šoku, zatím nepochopil...

„Bello?! Co to... Kde to... Co se-“

Odtáhla jsem se od něj a prohlížela si ho uzardělýma očima. Vyrostl, opravdu hodně. Ostříhal si vlasy... a zmohutněl? Zvážněl, jeho rysy byly opravdu mužské... a plné bolesti. Podívala jsem se mu do očí a náhle uviděla to moře bolesti, ten smutek, ve kterém se utápěl. A věděla jsem, že chápe. Že to ví. Že všechno ví.

„Bello... prosím... řekni mi, že... že to není pravda. Že to není pravda!“ Chytl mě za rameno a zalomcoval se mnou, až to bolelo.

„Jacobe, já...“ Nevěděla jsem, co říct. Věděla jsem, co tím myslí.

„Kde je?!“ zavrčel.

„Odešel.“

Zuřivě přikývl. Potom si mě přeměřil, chvíli zaváhal a přitáhl si mě do náruče. Cítila jsem, jak se mu chvěje hlas, když mi šeptal do vlasů.

„Promiň, promiň, promiň...“

Vzlykal. Ten muž, upalovaný na hranici, vzlykal. Nebyl to dětský pláč. To byl pláč dospělého, který odráží vše pod povrchem.

„Co ti to provedl? To je... ach, Bello! Já to nechápu, to se nedá nic dělat, nic?“

„Já nevím. Nevím, jak to skončí, Jakeu. Musíš to přijmout tak, jak to je.“

Odtáhl se a podíval se mi do očí.

„Ty umíráš, že jo?! Že je to tak?! Proč?! Proč mi to děláš?!“

„Miluju ho.“ Sklopila jsem pohled před jeho spalujícíma očima.

„Jak můžeš?! Je to zrůda, Bello!“

„Není,“ šeptla jsem.

„Ničí tě, zabíjí tě. Umřeš. Úplně zbytečně.“ Nechápala jsem, jak to dokázal tak rychle pochopit. Byl vnímavý. O to víc mi to ubližovalo. Jacobovi jsem nechtěla tohle způsobovat.

Znovu jsem se rozplakala a přitulila se k němu. Obejmul mne a hladil po zádech.

(...)

Jacob:

Ticho. Hutné, tíživé ticho naplňovalo místnost, kde jsem seděl na své mrňavé pohovce, s Bellinou hlavou na své hrudi. Televize byla potichu, nerušila nás, ale nemluvili jsme.

Sledoval jsem ji celé odpoledne. Věděl jsem, že čím více ji uvidím, tím více mi pak bude chybět a bude těžší se od ní odpoutat, stejně jako feťák s omezenou zásobou drogy. Ale nemohl jsem jinak.

Tohle bylo horší, než kdyby byla... jiná. To vědomí, že mi tady umírá v náručí, bylo nesnesitelné, ubíjející. Ano, byla to pořád ona, ta dívka s broskvovou pletí, růžovými tvářemi a bušícím srdcem. Ale teď byla jiná. Nemocná. Zraněná. Ne, něco horšího, ona byla těhotná s monstrem. S nechutnou, ohavnou stvůrou, jejíž potomek devastoval to tělo, které jsem miloval. A miluju.

Viděla, jak jsem se změnil, zeptala se mě, co se stalo. Všechno jsem jí řekl. Že jsem vlkodlak. Taky příšera. Věděl jsem, že bych neměl, že nesmím porušit Samův rozkaz, ale jak bych jí to mohl odepřít. Jak bych jí mohl cokoliv odepřít, když mi řekla, že odjíždí. Za těmi, před kterými se lidi snažíme chránit. Ani se nedozvím, jestli přežila.

Stejně to s ní nehnulo. Ta holka je vážně šílená. Anebo ne, spíš vnímavá... informovaná. Věděla, že za jejím světem existuje ještě jiný svět, tak pro ni nebylo těžké přijmout fakt, že do něj nepatří jen její krevsající kamarádíčci. Otřásl jsem se jen při vzpomínce na ně.

Najednou se Bells zachvěla.

„Co se děje?“ Kousla se do rtu. „Jasně, že mě to hned nenapadlo. Kope, co?“ řekl jsem jízlivě.

„Jo. Jo, je to silák.“ Pohladila si břicho. V tom malém gestu bylo tolik lásky, obav, mateřství... Nikdy by mě nenapadlo, že ji takhle uvidím. Jestli chtěla dítě, tak proč se zamilovala do upíra? Jak se mohla zamilovat do upíra?

„Ten pl-“ spolkl jsem zbytek slova. „To... dítě, není žádný krásný miminko, Bello. Obětováváš se zbytečně.“

Přikývla. Jenom přikývla?!

„Jakeu... já ani nečekám, že to pochopíš. Ale věř mi, prostě mi věř. V mém životě bylo už dost zázraků na to, abych uvěřila, že se mohou dít věci, které se zdají neuskutečnitelné.“ Zamračil jsem se. Jako kdyby mi bodla dýku do zad a kroutila a sekala s ní, jen aby rozšířila ránu a způsobila mi větší muka. Tušil jsem to. To byla prostě ona.

„To není jen... čáry, máry fuk a všechno je dobrý, Bello. Tohle není pohádka, kde všichni žijou šťastně až do smrti. Tady, v realitě, to, co děláš, má následky. A sakra velký.“

Ještě chvíli jsme seděli, mlčky. A pak byl večer a ona odešla. Už nikdy mi nebude dopřáno ji vidět.

Nespal jsem. Nejedl jsem. Nepil jsem. Co jsem měl dělat? Nemohl jsem před tím utéct.

Život je na hovno, a pak umřeš. Jo, takový štěstí bych si přál mít.

Ráda bych tuto kapitolu věnovala úžasnému človíčku, který umí potěšit, rozesmát i rozplakat.

NatyCullen - Děkuji ti za všechno. :-)

Jinak bych prosila, abyste mi řekli, jestli mám pokračovat nebo jestli to mám nějak ukončit a zkusit vymyslet něco originálnějšího. Díky.

Autor: Twinkle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek života - 4. kapitola: