Další kapitola povídky Pár minut lásky. Bella má trošku rychlejší průběh těhotenství, proto porodí dříve než její matka... Bella je vděčná za pomoc všech upírů, co stojí při ní, ale na Edwarda jen tak zapomenout nemůže. Přináším i krátký pohled Edwarda.
04.03.2011 (07:45) • NessieBellaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 884×
O tři týdny později…
Břicho jsem měla pokryté modřinami, můj malý Anthony se ve mně pěkně vrtěl. Když jsem o něm řekla všem upírům, byli zděšeni, nechtěli to přijmout. Chtěli se ho zbavit. Moc dobře vědí, že můžu zemřít, oni by tak přišli o štít. Denně vypiji asi deset litrů krve, taky někdy sním lidské jídlo, ale Anthony se pak bouří, nevím, kdy porod přijde.
Renata říká, že mám mnohem větší břicho, než měla máma ve třetím týdnu a byla těhotná měsíc. Robin mi pomáhá, seč může, snaží se, nosí mi krev, několikrát se kvůli mně pohádal s gardou.
Neuplyne jediný den, kdybych nepomyslela na Edwarda. Anthony mi někdy taky láme kosti, ale ty hned srostou, pro mého malého upírka bych udělala cokoliv. Jsem ochotná zemřít, jsem nešťastná z toho, že Edward o Anthonym nemá tušení. Těhotenství mě vyčerpává, je mi pět, mám vypadat na patnáct, šestnáct, ale vypadám na osmnáct, jsem strhaná a unavená.
„Ještě jeden pohárek, prosím,“ řekla jsem Robinovi, podala jsem mu kelímek a on mi do něj nalil další dávku krve.
Pohled Edwarda…
Tři týdny jsem pryč, každý den myslím na Bellu. A co je horší, nemůžu se nikomu z Voltrerry dostat do hlavy. Co se to, ksakru, děje? Alice taky neviděla nic určitého. Co se asi stalo s Bells? Ona drží štít nad celým hradem? A co ten Robin? Je na ni hodný? Chtěl jsem znát tolik odpovědí na tolik otázek, ale prostě to nešlo. S Bellou to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažil, byl jsem s ní krátce. Pro lidi by to byla nejspíš skvělá prázdninová láska, ale pro upíra to je jen pár minut lásky, tak bych to nazval.
„Edwarde! Nezírej pořád z toho okna! Pojď s námi na lov, nebyl jsi už dlouho,“ lákala mě Alice.
„A taky dlouho nepůjdu,“ odbyl jsem ji.
„Edwarde, já vím, že Bellu stále miluješ, ale ona je vdaná, zapomeň na ni,“ radila mi Alice.
„Tobě se to snadno řekne! Kdybych ti řekl, zapomeň na Jaspera, zapomněla bys?“ vyjel jsem na ni.
„Ne, nezapomněla. Až se uklidníš, dej mi vědět, ale byla bych nerada, kdybys tu seděl desetiletí,“ řekla a odešla. Jasně, nikdo z rodiny si nezaslouží mé chování, ale já prostě chci mít Bellu u sebe, a frustruje mě, že nevím co se děje v Itálii.
Bella. Bella. Bella. Její jméno mi pořád vězelo v hlavě. Pamatuji si její úsměv, její oči, hlas. Každou křivku jejího těla. Nechal bych se pro ni mučit třeba celé staletí, jen kdybych mohl znova ji vidět. Moje rodina mi ale nedovolí odjet do Volterry, já vlastně ani nevím, jestli ve Volteře Bella je.
Pohled Belly…
Křup. Další záchvěv bolesti, tentokrát větší než obvykle. Anthony má v břiše málo místa, vrtí se, láme mi kosti. Křup. Tentokrát jsem to nevydržela a vykřikla jsem. Ve vteřině u mě byli další tři upíři. Robin, Renata a Felix. Felix byl nešťastný z mého rozhodnutí, ale nic dělat nemohl, i když je můj biologický otec.
„Bello?! Jsi v pořádku?!“ vyjekl Robin.
„Jo, jsem v poho… ááá, ne nejsem v pohodě, bolí to!“ vykřikla jsem.
„Neboj se! Bude to v pořádku,“ konejšila mě Renata, věřila jsem jí, nebo jsem jí věřit chtěla? Proč tu teď se mnou nemůže být Edward? Nebo alespoň Jane? Moje nejlepší kamarádka se proti mně spikla společně s celou gardou.
Nikdo kromě Renaty, Felixe a Robina mi v těhotenství nepomáhal. Všichni byli proti mému těhotenství, Aro zuřil, když se dozvěděl, že mi Renata a Felix řekli pravdu. Chtěli jsme s Robinem odjet do jeho hradu, ale Aro to zatrhl jen proto, aby neztratil štít, jen abych neodjela, mi dítě nechal. Když mě ještě neměl, byl mocný, se mnou je ještě mocnější a to on přece chce, ne? Být mocný. V hloubi duše doufá, že to dítě bude mít podobnou moc jako já, že bude štít, bude odrážet útoky.
„Zachraňte Anthonyho,“ zašeptala jsem. Bolest mi ochabovala celé tělo, otupovala mi mysl, nejspíš jsem na chvíli upadla do bezvědomí.
Když jsem se znovu probudila, ležela jsem nahá na operačním sále. Operační sál tady zařídila Renata s Felixem, vlastně je tu vše potřebné. Vše, co jsem potřebovala v průběhu těhotenství, i to, co potřebuji teď.
„Bello, klid, zachráníme tě,“ šeptal Felix. Byla jsem na něj hodně naštvaná, že mi neřekl pravdu, ale přece jenom mě chránil celou dobu, byl můj nejlepší přítel, nemůžu na něj jen tak zapomenout.
„Hlavně zachraň Anthonyho!“ křičela jsem bolestí. Dítě prostě chtělo ven, cítila jsem to. Lámalo mi kosti. Nutilo mě zvracet krev. Nevím, co dělo pak, cítila jsem, jak něco ostrého zajelo do mé kůže na břiše, ta bolest byla ukrutná, ale nevykřikla jsem, vydržela jsem to pro Anthonyho.
Nějakým zázrakem jsem se přinutila podívat, co mě řeže do břicha. Renata se skláněla nad mým břichem a prokousávala tvrdou kůži. Upíři zuby, dobrá věc. Felix otíral ručníkama krev, Robin postával někde v rohu místnosti.
„Anthony,“ zašeptala Renata.
„Dej mi ho!“ zvolala jsem z posledních sil. Renata mi položila mé dítě na prsa, můj malý Anthony, tak krásný, tak dokonalý. Tak podobný Edwardovi. Nejspíš jsem upadla do bezvědomí, protože si nic nepamatuji.
Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Pár minut lásky - 10. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!