Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pár minut lásky - 16. kapitola

Bella je neskutečně ráda za nabídku, kterou učinil Jezus Arovi. Konečně se dostane z Volterry, i když to není se svým milovaným, Bells je ráda. Konečně je volná...

„Jo? A co by to mělo být?“ ptal se Aro.

„Hannah! Pojď sem!“ zavolal Jezus. Někde zezadu přišla malá blondýnka, tvářila se dost namyšleně. Červené oči jí jasně kontrastovaly se světlou pletí.

„Jo, hezká dívka,“ usmál se Aro.

„Ještě nevíš, co umí,“ řekl Jezus.

„A co teda umí?!“

„Jane, zlatíčko. To ty se vyžíváš v mučení, prosím mohla bys to zkusit na Hannah?“ usmál se Jezus. Jane se na něj zašklebila. Pak se její obličej soustředil na Hannah. Nechápu to, už by dávno měla upadnout a svíjet se v křečích.

„Nemožné,“ vydechl Aro.

„Jo, to není všechno. Ty! Velkej hromotluku, vlastně Santiago! Zkus na ní zaútočit!“ poručil Jezus. Santiago se zasmál, jedním velkým skokem byl u Hannah. Ta se škodolibě zasmála, když už se Santiago natahoval, že Hannah uhodí, stalo se něco vyjímečného. Hannah se přikrčila a čekala na ránu, ale nic se nestalo. Santiaga to odmrštilo pět metrů daleko.

„Jak to udělal?“ ptal se Aro.

„Hannah je odolná vůči všem útokům, i fyzickým. Víš, je to vlastně Bellina příbuzná. Její matka Maria a vlastně i Renata měly sestřenici, no, a Hannah je její potomek, čili příbuzná Belly,“ usmál se Jezus.

„Úžasné, ale proč mi dáváš upírku s tak vzácným darem? Mohl bys být mocný, mocnější než já,“ usmál se Aro.

„Ano, to mohl, ale já po moci netoužím. Já jen chci, abys dovolil Robinovi a jeho rodině bydlet v Rumunsku, tahle dívka je štít tak jako Bella, nestává se to často, takže bys ji měl brát všemi deseti,“ řekl Jezus.

„Nic víc nechceš?“ pochyboval Aro.

„Ano, chci. Musíš mi slíbit, že nikdy na moji rodinu nezaútočíš, nikdy nepřijedeš do Rumunska, abys tam něco vyřídil.“

„To ti slíbit můžu,“ kývl Aro.

„Dobře. O Bellu se už nikdy nebudeš starat, necháš ji jít, její osud ti už nebude ležet v žaludku.“ Líbilo se mi, co Jezus říká, Hannah je mocnější než já, chce ji. Jestli Aro kývne, že už mě nikdy nebude hledat, nezačnu ho mít ráda, ale budu mu vděčná.

„Slibuji, že už se o Bellu nikdy nebudu zajímat, ale přeci jenom, je tady už přes sto let, občas by mě s Anthonym mohla navštívit, co říkáš Bells?“ Obrátil se na mě Aro.

„Nic neslibuji, ale neříkám, že nikdy nepřijedu,“ řekla jsem.

„Tak jsme domluveni,“ řekl Aro.

„Ještě jedna věc, jestli teda mohu?“ ptala jsem se.

„Cokoliv,“ usmál se Aro.

„Dobře, nikdy se nebudeš zajímat o Cullenovi,“ řekla jsem.

„Dobře, budu je navštěvovat jen v přátelských návštěvách,“ slíbil Aro. Usmíval se jako měsíček na hnoji, upír, který by ho neznal, by si teď řekl, že nemůže být tak špatný a zlý, ale on je, ten úsměv je jen maska. Cullenovi se možná nechystá nijak zprovodit ze světa, ale i přesto je zlý, teda zatím se je nechystá zprovodit ze světa.

„Raději ani tak ne,“ ušklíbla jsem se.

„Bells, Anthony, Robine, běžte si zabalit, odjíždíme,“ nařídil Jezus. Anthony se nezdržoval, vypálil ze síně jako namydlený blesk. Ano, já chci odtud pryč, ale co Felix? A Renata? Jane? A všichni, které mám ráda?  Felix a Renata stáli vedle sebe v rohu místnosti.

„Felixi, Renato,“ začala jsem.

„Bells, já nechci, abys odešla, rozhodně to nechci, ale myslím, že všude jinde vám bude líp. Mám tě moc rád. Aro teď možná řekl, že tě nechá na pokoji, ale sama víš, že to nemyslel vážně. Jednou tě navštíví, nevím kdy, třeba za sto let nebo až za tisíc, ale jednou to bude. Chci, abys byla šťastná, bude se mi stýskat,“ řekl Felix. Objala jsem ho, taky se mi bude stýskat, ale má pravdu, všude jinde nám bude líp.

„Taky tě mám moc ráda, tati,“ usmála jsem se smutně. Felix se při oslovení usmál, poprvé jsem mu řekla tati.

„Bells, dávej na mého synovce pozor. Někdy se zase uvidíme,“ usmála se Renata. Z nenáviděné osoby se stala jediná, co mi pomohla, teda kromě Felixe.

„Rozhodně se uvidíme,“ usmála jsem se a objala ji. Za mnou stála Jane. Objala jsem ji.

„Promiň, Bells,“ zašeptala.

„Jane, omlouváš se mi posledních sto let, já už jsem ti dávno odpustila,“ usmála jsem se.

„Někdy mě přijeď navštívit,“ řekla.

„Určitě přijedu,“ slíbila jsem. Jak jsem čekala, Anthony se přeci jen přišel rozloučit s Felixem a s Renatou. Objímali se, Renata mi nakazovala, ať na ni nikdy nezapomene a přijede ji navštívit, Anthony se smíchem kýval hlavou.

„Můžeme jet!“ řekl Jezus. Kufry mi sbalil Anthony, to se tolik těší, až z Volterry odejde? Asi jo, jinak by mi kufry asi nebalil.

„Bello! Měj se hezky!“ zavolal na mě Aro. Přešla jsem až k trůnům, přišla jsem před Ara, díval se na mě nechápavě, teď budu lepší než on, jen jsem se na něj usmála a pak přešla k Marcusovi.

„Mám tě ráda,“ zašeptala jsem.

„Já tebe taky,“ řekl. Caius mi taky nikdy neublížil, proč se nerozlučit i s ním?

„Ahoj, Caie, někdy se shledáme,“ usmála jsem se na něj a letmo ho objala. Pak jsem sešla schody, skupinka upírů utvořilo uličku. Vyhledla jsem Aleka.

„Ahoj, Alekí, bude se mi stýskat,“ usmála jsem se. Alec se nezamračil nad přezdívkou, usmál se a objal mě. Ještě jsem se rozloučila s Demetrim. Neměla jsem potřebu loučit se s někým dalším, přešla jsem k mojí nové rodině. Bez ohlédnutí zpět jsme vyšli ze síně. Uvažovala jsem nad tím, co právě dělám. Teď budu bydlet v Rumunsku… Edward, nikdo mě nebude omezovat, možná bych se za ním mohla podívat… jen jednou… ne! Kdybych ho znovu viděla, asi bych se už nevrátila, ale co Anthony? Nemůžu se rozhodovat mezi mou největší láskou a synem.

„Bells, vím, na co myslíš. Chci ti říct, že chci, abys byla šťastná, a ať už se rozhodneš jakkoli, budu šťastný i já,“ usmál se Rob. Nikdy jsem Robovi neslibovala lásku, jen vděčnost, jsem mu za všechno vděčná, mám ho ráda, ale Edwarda miluji. Nevnímala jsem cestu, prostě jsem běžela za skupinou upírů.

Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pár minut lásky - 16. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: