Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pár minut lásky - 5. kapitola

19.01.2011 (07:45) • NessieBellaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1110×

„Bello, tvůj otec…“

„Felixi!“ okřikla jsem ho.

„Budeš se vdávat!“ řekl Felix. Vykulila jsem oči.

„Cože se budu? Vdávat? Ani za nic!“ vykřikla jsem.

„Nezapomínej, že tvůj otec je nejmocnější upír, nepotřebuje tvoje svolení ani souhlas,“ podotkl Felix.

„Ale já jsem jeho dcera… proč by…“

„Protože až si vezmeš někoho jiného, budeš muset odjet s ním. Já tu zůstanu sám, Aro si myslí, že moje rodina přijede sem, aby mě zachránila, to si ale myslí špatně,“ řekl Edward.

„Jdu za ním,“ řekla jsem. Běžela jsem rychle do velké síně, určitě tam bude, vždycky tam je.

„Tati! Prosím, řekni mi, že to není pravda!“

„Co myslíš, Bells?“ usmál se.

„Myslím tu svatbu!“ ujasnila jsem.

„Jo, tohle. Bells, je to pravda,“ řekl.

„Proč?“ ptala jsem se.

„Protože když jsi byla mimino, slíbil jsem jednomu králi, že si vezmeš jeho syna, a teď nastal dobrý okamžik na svatbu,“ vysvětlil.

„Lžeš!“ osopila jsem se na něj.

„No, když myslíš,“ usmál se.

„Tati, prosím, nenuť mě brát si někoho cizího,“ prosila jsem.

„Ale Bells, buď rozumná, Robin se ti bude líbit,“ řekl táta.

„Je mi teprve pět, je to vůbec legální?“ pochybovala jsem.

„U upírů je to jiné, máme vlastní pravidla, brzy ti bude šest a na pětileté dítě nevypadáš, svatbě nic nebrání,“ řekl táta.

„Jo, brání! Já miluji někoho jiného!“

„Jo? Edwarda? Hele, já bych proti vašemu sňatku nic nenamítal, jenže Cullenovi jsou dost oprsklí, už mě nebaví je přemlouvat, aby se přidali k nám, zkusím jinou metodu, přijdou sami,“ usmál se.

„A já mám být součástí plánu?“ vyjekla jsem.

„Jistě, že ne, prostě jsem to slíbil, Rob přijede asi pozítří,“ řekl. Táta se zvedl a odešel řešit něco důležitějšího! Tímto náš rozhovor uzavřel a bere ho za uzavřený, já teda ne. Nechci si vzít nějakého Robina! Šla jsem přímo za Edwardem. Ach jo, kdybych mohla, hned bych utekla, kdyby v gardě nebyl stopař, že ano.

„Sněhurko? Tak co?“ ptal se mě Edward.

„Jmenuje se Robin, můj budoucí manžel. Jo, a měls pravdu, táta si myslí, že se ke gardě přidáte sami od sebe, tak teď ti něco řeknu, zkuste se k nim přidat, jestli se k nim přidáte, neznám bratra,“ řekla jsem.

„Sněhurko, proč říkáš k nim? Je to přece i tvoje garda,“ řekl Edward.

„Už ne,“ odsekla jsem.

„Takže ty nechceš, abychom se k nim přidali?“ ptal se Edward.

„Ne! I kdybych měla zemřít, nikdy se nepřidávejte k Volturiovým, tohle přesně táta chce, až odjedu, Alice tě zase uvidí, nejspíš nafingují tvoji smrt, tvoje rodina sem bude chtít přijet, potíž je v tom, že ty už tady nebudeš, až odjedu, musíš se k svoji rodině dostat dost rychle, vlastně Alice tě uvidí, že se k nim blížíš, takže to je v pohodě,“ řekla jsem.

„Cože?“ Vykulil oči.

„Nebudeš tady!“

„Myslíš, že tě tady nechám? Ne, nenechám. Sněhurko, já tě miluju,“ řekl.

„Stejně bys musel odejít, takže odejdeš i teď,“ řekla jsem.

„Možná bych neodešel,“ zašeptal.

„Ty bys tady zůstal?“ divila jsem se.

„Kvůli tobě jo,“ řekl.

„Edwarde…, nevím za jak dlouho, ale určitě to příjde, já budu patřit někomu jinému, ty v hodnou chvíli prostě utečeš,“ řekla jsem. Edward ani netuší, jaké přemáhání mě to stálo, nechci se ho vzdát, rozhodně ne, ale táta je opravdu mocný, můj názor ho přílíš nezajímá.

„Nezvládnu to,“ zašeptal a políbil mě.

„Já taky ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Musíme se od sebe držet dál, teda ne úplně, myslím, že bychom se neměli líbat, stýkat se můžeme, ale zase nastala ta situace, kdy mě bude muset opustit.

„Nedokážu ti přečíst myšlenky, ale vím, na co myslíš, já se od tebe dál držet nedokážu,“ řekl. Máme dvě možnosti, buď se od sebe budeme držet dál a pak to pro nás nebude až tak těžké, anebo se nebudeme držet dál a pak se z toho můžeme vzpamatovávat třeba celé století.

„Já se od tebe taky nedokážu držet dál, ale zkusit to můžeme,“ řekla jsem.

„Fajn,“ kývl. Já z toho taky nemám radost.

„Takže, Edwarde, teď bys asi měl jít do svého pokoje, já si dám sprchu, uvidíme se zítra,“ řekla jsem. Edward se zvedl z postele a bez jakéhokoliv slůvka odešel. Ubližuju mu snad? Ano, ubližuju, ale dělám to nerada. Vzala jsem si čisté oblečení a šla pod sprchu. V jednom dni se toho tolik zvrtlo, začala jsem si s Edwardem, dozvěděla jsem se, že se budu vdávat, zjistila jsem, že Edward nakonec stejně bude muset utéct… Upíři toho v jednom dni tolik stihnou… Vylezla jsem ze sprchy, oblékla jsem se a učesla jsem si vlasy. Zuby jsem si rychle přejela kartáčkem a šla si lehnout. Nevzala jsem si žádnou knihu na čtení, prostě jsem si jen tak lehla a zavřela oči.

„Bello, vstávej! Bells,“ budila mě Jane.

„Ahoj, Jane,“ pozdravila jsem ji.

„Bells, dnes je zataženo, necheš jít nakupovat?“ ptala se mě.

„Poslal tě táta?“ ptala jsem se.

„Ne, přišla jsem sama, dlouho jsme spolu nikde nebyly, ale jestli nechceš…“

„Ale proč ne,“ souhlasila jsem. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Vstala jsem z postele a oblékla se, pak jsem ještě rychle skočila do koupelny a upravila se.

„Tak jdeme,“ řekla. Ale co Edward? No, jeden den to vydrží, už můžeme začít trénovat držet se od sebe dál.

„Fajn, jen zaskočím za Edwardem, řeknu mu, že tady dnes nebudu,“ vysvětlila jsem a šla do vedlějšího pokoje. Edward seděl u okna a četl si knihu.

„Edwarde? Dnes tady nebudu. Můžeš jít třeba za Felixem, běžte třeba na lov, Felixovi nebude vadit jíst zvířata,“ řekla jsem.

„Budu o tom uvažovat,“ slíbil.

„Chceš jít se mnou?“ ptala jsem se.

„Ne, užíj si to tam, zajdu si na lov,“ řekl.

„Chceš, abych zavolala Felixe?“ ptala jsem se.

„Neboj se, neuteču od tebe,“ řekl.

„Jednou budeš muset,“ odsekla jsem. Jasně, taky mi to nědělá radost, jak si Edward nejspíš myslí, prostě si chci vyjít s Jane, dobře, nebudeme spolu jeden den. Šla jsem do svého pokoje, Jane na mě čekala, tvářila jsem se, jako by se nic nestalo. A stalo se vůbec?

„Můžeme,“ usmála jsem se. Před hradem už na nás čekal Alec, zaveze nás autem do sousedního města k nákupnímu centru a pak zase přijede.

„Ahoj, Alekí,“ usmála jsem se. Přesně tuhle přezdívku nesnáší.

„Ahoj, Bellino, neříkej mi Alekí,“ zašklebil se na mě.

„Dobře, mír,“ řekla jsem. Cesta netrvala dlouho, Jane si za jízdy dala do očí čočky a mohly jsme vyrazit, v kabelce jich měla dalších dvacet náhradních.

„Kam půjdeme prvně?“ ptala jsem se.

„Chtěla jsem si koupit prsten,“ řekla. Kývla jsem, zamířily jsme společně do zlatnictví, zatímco si Jane vybírala prsten, já jsem se poohlédla po řetízcích, do oka mi padly stříbrné s malým přívěškem ve tvaru písmene. Neodolala jsem a koupila si jedne s písmenkem B, jako Bella, potlačila jsem myšlenku koupit ještě jeden s písmenem E, mohli bychom si je s Edwardem vyměnit, ale raději ne. Jane si nakoupila asi deset prstenů, vím, jak to dopadne, bude nosit maximálně dva a ty ostatní se budou povalovat v jejím pokoji.

„A teď? Chceš si koupit další zbytečnosti, které se budou povalovat v tvém pokoji?“ ptala jsem se.

„No, peněz máme dost, nikdo si nevšimne, že pár tisíc zmizelo, jdeme na oblečení,“ řekla Jane. Jak jsem řekla, Jane si nakoupila plno triček, kalhot, spodního prádla, šatů, sukní…, přičemž donutila i mě si koupit hromadu zbytečností, které se budou válet v mé skřni.

„Bells? Víš, co následuje teď?“ ptala se mě radostně.

„Jo, boty,“ řekla jsem. Nakupovaní bot miluji asi ze všecho nejvíc, pár zbytečných si jich koupit můžu, protože vím, že boty vynosím. Měly jsme toho moc, pár věcí jsme si musely nechat poslat přímo na hrad. Jane miluje boty stejně jako já, v obchodě s botami jsme zůstaly nejméně tři hodiny, zkusily jsme snad všechny páry a pak další páry, které nám nosili ze skladu. Tady platí pravidlo, náš zákazník, náš pán.

„Nechceš se najíst?“ ptala se mě Jane. Vidina lidského jídla mě nijak nelákala.

„Ne,“ řekla jsem.

„Ale jo, chceš,“ řekla a zatáhla mě do restaurace.

„Fajn,“ zašklebila jsem se. Objednala jsem si krvavý steak, aspoň trochu krve. Jane si dala jen vodu, je zábavné vidět, jak ji s nechutí pije. Nemá mě nutit jíst lidské jídlo.

„Nemyslíš, že je čas jet domů?“ ptala se mě Jane. Podívala jsem se na velké násťěné hodiny, bylo půl šesté večer. Co? Půl šesté? Tak dlouho jsme strávily nákupováním?

„Nakupovaly jsme dlouho…“ Podívala jsem se kolem stolu, všude bylo plno tašek a to není zdaleka všechno. Máme plno bot, oblečení, Jane má šperky…

„Jo, už pojedeme,“ řekla jsem a mávla na číšnika. Jane zavolala Alekymu, pardon, vlastně Alecovi.

„Už jede,“ řekla, Jane. Posbíraly jsme si svoje tašky a šly čekat před nákupní centrum. Na Aleca jsme nemusely čekat dlouho, jako většina upírů nesnáší pomalou jízdu.

„Ahoj, Alekí… Alecu,“ usmála jsem se.

„Nazdárek, Bells,“ zašklebil se. S Jane jsme naházely naše tašky do kufru a mohli vyrazit. Ani tentokrát jsme nejeli dlouho. U hradu jsme vytáhli zase všechny tašky a nesli je do našich pokojů. Jak jsem si myslela, ostatní tašky už tady byly, všechny v mém pokoji, ostatní upíři nechtěli rozlišovat co je mé a co Jane.

„Edwarde?! Jsem zpátky, byl jsi na lovu?“ ptala jsem se, když jsem vešla do jeho pokoje.

„Jo, byl, Felixovi se nechtělo, tak šel se mnou Demetri, docela dobrý kluk, ale pro gardu by udělal cokoliv,“ usmál se.

„Jo, to je mu podobné,“ uchechtla jsem se.

„Bavila ses dobře?“ ptal se mě.

„Jo, až na to, že mě Jane donutila jíst lidské jídlo,“ zašklebila jsem se.

„Jo, to jsem viděl v její mysli, vypadáš roztomile, když se šklebíš nechutí,“ zasmál se.

„No…, neměl bys mě špehovat… doufám, že jsi neviděl, když jsem si zkoušela ty fialové šaty?!“

„Ehm… jo, viděl,“ sklopil oči.

„Cože?! Byla jsem skoro nahá!“ vyjekla jsem.

„Vypadáš skvěle, fakt,“ ujistil mě.

„Už mě nikdy nešpehuj!“

„Jo, dobře, teď beze srandy. Mluvil jsem s Demetrim o Robinovi, zjistil jsem o něm pár zajímavých informací..."

Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pár minut lásky - 5. kapitola: