Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pár minut lásky - 6. kapitola

Bella a Edward jsou si opravu blízcí, Bella Edwarda miluje. Je ochotná udělat pro něj vše, přistoupila na svatbu, ve snaze Edwarda zachránit. Bells se dozví, že Aro musí odjet. V hradu je jen minimum upírů, dobrá příležitost k Edwardovu útěku...

Nechtěla jsem o Robinovi mluvit, ale když už to Edward vytáhl…

„Hm… a co o něm víš?“ ptala jsem se.

„Žije v Rumunsku se svojí rodinou a bojovníky, ale není ten nejvyšší upír. Schopnosti - je silný a taky je něco jako telepat. Vnukne ti svou myšlenku, třeba chceš jít na lov, ale on ti vnukne, že chceš jít třeba nakupovat. Jenže se musí pekelně soustředit a není v tom moc dobrý, tobě nic nehrozí. Jo, budeš paní Salvatorová. Robin je prý podle upírek hezký a nepřístupný, stvořili ho někdy na konci osmnáctého století, umíral na mor, upír, který má smysl pro hledání talentů ho našel a přitáhl do Rumunska,“ řekl.

„No… vidím, že jsi o něm zjistil úplně vše,“ zašklebila jsem se.

„Musím vědět, komu moji Sněhurku dávají,“ zamračil se.

„Tvoji?“ divila jsem se.

„Jo, jsi moje,“ usmál se. Přitáhl si mě k sobě a chtěl mě políbit, ale já jsem se mu vyškubla.

„Edwarde, něco jsme si snad řekli, ne?“

„Jo, promiň,“ zamumlal.

„To nic,“ řekla jsem.

Pomalu jsem přešla ke dveřím, Edward se na mě stále díval. Raději jsem rychle vyšla, šla jsem do svého pokoje. Jane si už vzala svoje tašky, zbyly jen ty moje. Přebrala jsem si svoje věci, stejně se všechny musejí nejdřív vyprat, nesnáším tu vůni obchodů a novoty. Všechny věci jsem si odnesla do koupelny a začala prát. Jane to nijak neřeší, jí to nevadí, ale mně ano. Jsem snad jediný upír, který si tady pere.

Při té příležitosti jsem si napustila vanu a dala do ní plno pěny. Donesla jsem svíčky a všechny je zapálila. Dokonalý relax. Ještě jsem si donesla přehrávač a pustila si hudbu. Ležela jsem ve vaně asi pět hodin, pořád jsem si dopouštěla teplou vodu a bylo mi skvěle, aspoň na chvíli. Pak jsem si vzpomněla, že se budu vdávat, že Edward nikdy nebude můj a klid a uvolněnost byly rázem tytam. Oblékla jsem se, vysušila vlasy, vyčistila zuby a šla si lehnout. Ve vaně jsem byla dlouho, sice nejsem unavená, ale taky se mi nechce nic dělat. Prostě si lehnu a zavřu oči, vždycky usnu. Není tomu jinak ani teď.

„Bells, tvůj otec si tě žádá,“ budila mě Jane.

„Co je? Robin už přijel?“ zhrozila jsem se.

„Ale ne, nepřijel. Dneska se má vrátit akorát Marcus, zítra Caius, Robin přijede buď zítra nebo pozítří,“ řekla Jane.

„Super,“ zabručela jsem.

„Oblékni se, Bells,“ řekla Jane. Z postele jsem vylezla velmi nerada, hodila jsem na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku, ještě vlasy a zuby.

„Můžeme jít,“ řekla jsem. Táta seděl na trůnu jako vždy. Seděl a usmíval se tím svým úsměvem, povznesený, panovačný.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ ptala jsem se.

„Jo chtěl. Musím odjet, hned teď, zítra budu zpátky. Dneska se vrátí Marcus. Tvoji svatbu zatím bude zařizovat Jane, všichni ostatní musí jet se mnou, moc bojovníků tady nemáme, protože si je vzali Marcus a Caius. Zvládneš zaštítit celý hrad, než se vrátím? Můžu ti tady nechat maximálně tři bojovníky, kromě Felixe. Co třeba Santiago, Kellan a Kayl?“

„Kam jedeš?“ ptala jsem se.

„Musím něco zařídit v Evropě, do zítřejšího večera budu zpátky. Marcus tady bude, neboj se, nenechám tě tady samotnou,“ usmál se. Najednou má péči!

„No tak dobře, fajn,“ řekla jsem.

„Jo. Robin nejspíš přijede zítra, přivítej ho jak se sluší a patří. Hosti už taky začnou jezdit. Jane stihne svatbu zařídit, mám tě rád, Bells,“ usmál se. Nejpodivnější upír, fakt. Teď bych asi měla říct něco ve smyslu „taky tě mám ráda“, ale já jsem to neřekla, prostě jsem nemohla, ne po tom, co mě nutí vzít si někoho jiného.

„Tak se uvidíme zítra,“ řekla jsem a odešla ze síně. Hlavou mi bleskl nápad. Otec tady nebude, bojovníci tady nebudou. Edward má šanci utéct.

„Edwarde! Kde jsi?! Edwarde!“ volala jsem na něj. Byl u mě v pokoji.

„Četl jsem mu myšlenky,“ řekl Edward.

„Máš šanci utéct,“ zašeptala jsem.

„Já vím, ale nedokážu to,“ řekl smutně.

„Budeš muset, je to tvoje jediná šance,“ vzlykla jsem. Edward zavrtěl hlavou a přitáhl si mě blíž, tentokrát jsem ho políbila.

„Máme ještě jeden den,“ zašeptal.

„Dobře,“ kývla jsem. Teď už nemám co ztratit, s Edwardem jsme se začali líbat a mazlit. Bude to těžké, ale ještě těžší je se od něj držet dál. Mazlili jsme se pořád víc a víc, nelíbilo se mi, kam to směřuje, ale nedokázala jsem to zastavit. Edwarda miluji.

„Ještě dva roky budeme ve Forks, pak až za sto let se vrátíme,“ šeptal mezi polibky.

„Miluji tě, Edwarde,“ řekla jsem. Nestačilo nám jen se mazlit, vzájemně jsme ze sebe trhali oblečení.

„Tohle není správné,“ řekl Edward.

„Není. Měla bych to prožít se svým manželem, kterého bych měla milovat. Jenže já miluji tebe, chci jen tebe,“ řekla jsem.

„Ale jsi tak křehká, je ti teprve pět,“ řekl.

„Jsem poloupír, nejsem křehká, není mi pět, u poloupírů se to bere jinak,“ řekla jsem. Nepřestávala jsem Edwarda líbat, nejdřív se zdráhal, ale nakonec podlehl. Táta sám říkal, že u poloupírů se to bere jinak.

„Miluji tě,“ zašeptal. Líbali jsme se, mazlili se, než jsem se nadála, byla jsem nahá a Edward taky. Edwarda miluji a jsem si tímhle jistá…

„Kolik je?“ ptala jsem se, když jsem se vzbudila.

„Jedenáct,“ řekl. Milovali jsme se ráno, pak jsem byla unavená a trošku jsem si zdřímla.

„Bylo to úžasné,“ řekla jsem. Edward si odfrkl.

„Tobě se to nezdálo?“ zamračila jsem se.

„Jo, bylo to to nejlepší, co jsem zažil, jenže podívej se na sebe a kolem sebe,“ řekl bolestně. Všude kolem mě bylo peří, Edward nejspíš roztrhl pár polštářů, no a co? Pak jsem se podívala na sebe, na rukách nic zvláštního, stále stejné, pak jsem sjela pohledem na svou hruď a břicho. To nebylo úplně stejné, přes celou hruď až na břicho se mi táhla velká fialová modřina.

„Edwarde, mě to nebolí,“ zašeptala jsem.

„Nebolí! Ale vypadáš hrozně, teda ne hrozně, tak jsem to nemyslel, myslel jsem, že ta modřina vypadá strašně,“ zasyčel.

„Mně ta modřina nevadí,“ řekla jsem.

„Měla jsi je i na rukách, ale zmizely ti, ale tahle na hrudi ne a ne zmizet,“ řekl.

„Taky zmizí, do hodiny je pryč, vím to,“ řekla jsem, i když jsem si tím nebyla jistá, ale do večera zmizí určitě.

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal.

„Ty mi nevěříš? Mě to nebolí! Modřiny zmizely, jsem v pohodě,“ řekla jsem. Edward seděl na okraji postele jako socha a nehýbal se. Začínalo mě to dohánět k šílenství, přiblížila jsem se k němu a políbila ho na temeno hlavy. Pak jsem pokračovala na krk, protože tahle poloha byla nepohodlná, přešla jsem k němu dopředu, líbala jsem ho na ústa, ale on nic, byl jako socha. Nenechala jsem se odradit a pokračovala, líbala jsem ho na krku a zase na ústech, věděla jsem, že dlouho nevydrží a taky ne, asi ještě půl hodiny jsem na něj dorážela, než se usmál a začal mi polibky oplácet…

„To už bylo naposledy,“ zašeptal Edward, když jsme spolu leželi v posteli. Milovali jsme se znova, tentokrát jsem vyvázla s menšími modřinami, které téměř okamžitě zmizely.

„Miluji tě, Edwarde,“ řekla jsem.

„Jak se vlastně jmenuješ celým jménem?“ ptal se mě.

„Isabella Maria Volturi Cullenová Salvatorová a ty jsi?“ ptala jsem se.

„Edward Anthony Masen Cullen,“ řekl.

„Hezké jméno,“ usmála jsem se. Edward se usmál, ale najednou mu úsměv ztuhl.

„Jsou tři hodiny, Marcus se vrátil,“ řekl.

„Marcus je neškodný,“ řekla jsem.

„Ani ne, chce tě navštívit,“ řekl Edward. Došel mi smysl slov, hledala jsem svoje svršky, ale všechny byly roztrhané, rychle jsem přešla ke skříni a oblékla se. Ale co Edward? Je nahý!

„Počkej,“ řekla jsem a odběhla k němu do pokoje, ze skříně jsem vytáhla košili a kalhoty. Marcus opravu přišel ke mně do pokoje, asi zkontrolovat nebo co.

„Ahoj, Bells,“ usmál se.

„Ahoj, strýčku,“ pozdravila jsem ho.

„Á Cullen, ty jsi ještě tady? Nečekal jsem tě,“ řekl Marcus.

„Zůstal jsem,“ řekl Edward.

„Bells, já mám takovou radost, že se budeš vdávat, Jane už má ozdobený hrad,“ řekl Marcus. Zatímco já jsem si užívala, Jane, zdobila hrad a chystala svatbu.

„Jo? Já radost nemám, Robina neznám,“ zasyčela jsem, i když Marcus si to nezasloužil.

„Tak promiň, Bells,“ řekl Marcus.

„Ne, ty promiň,“ zašeptala jsem.

„Něco jsem ti donesl,“ řekl a podal mi větší krabičku. Otevřela jsem ji a byly v ní šperky.

„Chci, abys je měla na svatbě, patřily dřív mojí lidské ženě Eleanor, teď je chci dát tobě,“ řekl Marcus. Šperky se mi moc líbily, byla to korunka, náhrdelník a náušnice, poseté diamanty.

„Děkuji,“ řekla jsem a objala ho.

„No, já už půjdu, myslím, že zrovna přijeli Kamilianovi na svatbu, jdu je přivítat,“ řekl Marcus a odešel.

„Potřebuji sprchu, jdeš se mnou?“ ptala jsem se Edwarda.

„Jo,“ kývl. Ve sprše jsme se líbali, pod sprchou jsme byli dlouho, než jsme se rozhodli z ní vylézt. Bylo přesně půl páté.

„Chceš jít přivítat hosty?“ ptal se mě Edward.

„Ani ne,“ zašklebila jsem se. Lehla jsem si do postele, Edward vzal knihu z mojí knihovny a přisedl si ke mně. Začal mi číst, jak já miluji jeho hlas. Četl mi Romea a Julii, přečetl ji celou. Bral další a další knihy, bavilo mě poslouchat jeho hlas. Celou noc mi Edward četl, i když jsem si na chvíli zdřímla, nepřestal číst.

„Sněhurko! Vstávej, je ráno, nerad tě budím, za tu dobu co jsi spala, přijelo nejmíň padesát upírů. Aro se už taky vrací,“ vyhrkl.

„Robin ještě nepřijel?“ ptala jsem se.

„Ne,“ řekl. Ztěžka jsem polkla, teď je ten správný čas.

„Edwarde, už musíš utéct,“ řekla jsem.

„Co to povídáš? Já tě neopustím,“ řekl.

„Ale ano, opustíš,“ přesvědčovala jsem jeho a vlastně i sebe.

„Prosím, já tě miluji,“ zašeptal.

„Právě proto teď půjdeme do lesa a ty utečeš,“ zasyčela jsem.

„Ne, pojď se mnou, uteč taky!“

„Nemůžu, když utečeš jen ty, já přesvědčím tátu a ostatní, aby tě nehledali, kdybych utekla i já, našli by nás,“ řekla jsem.

„Ne,“ vrtěl hlavou.

„Zvedni se, Edwarde Cullene, zrovna teď utečeš domů,“ nařídila jsem mu. Edward velmi nerad poslechl a zvedl se z postele. Stál těsně u mě, přitáhl si mě blíž a políbil mě. Slzy mi začaly téct samy od sebe.

„Ty mě už nemiluješ?“ ptal se mě a já měla chuť nakopat ho.

„Jasně, že tě miluji. Ani nevíš, jaké přemáhání mě stojí ti tohle říkat, nechci abys ode mě odešel, ale ty musíš!“

„Dobře, uteču. Slibuji ti, že nikdy v životě se na jinou upírku nepodívám,“ řekl, podíval se mi do očí, měl je plné bolesti, já zase plné slz.

„Tohle mi neslibuj,“ zašeptala jsem. Edward se smutně usmál a políbil mě na čelo.

„Slibuji,“ řekl. Vzala jsem Edwarda za ruku a vedla ho k oknu, venku je slunce, ale nás nikdo neuvidí, les je nedaleko, hned nás schová. Chvíli jsem běžela s Edwardem, pak jsem se ale zastavila. Edward neutíkal dál, prostě ke mně přišel a objal mě.

„Miluji tě, Edwarde. Nikdy nezapomenu,“ zašeptala jsem.

„Miluji tě, Sněhurko, vždycky tě budu nosit v srdci,“ řekl. Naposled mě políbil, byl to velmi impulzivní polibek, cítila jsem, že Edward nechce přestat. Pomalu jsem se od něj odtáhla.

„Jdi už,“ řekla jsem. Začala jsem vzlykat, Edward mě naposled objal a ztratil se v lese. Svalila jsem se na kolena, slzy mi samovolně tekly po tvářích, nebyl to pláč jen se slzami, byl to ten hysterický pláč. Lehla jsem si na zem do mechu, ležela jsem tam asi tři hodiny, než jsem se uklidnila a mohla se vrátit do hradu…

Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pár minut lásky - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: