Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pár minut lásky - 8. kapitola

03.02.2011 (19:45) • NessieBellaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1585×

„Tak jdeme,“ řekla jsem. Edward si sedl na postel, bude čekat, dokud se nevrátím.

„Kde jste vlastně byli?“ ptala jsem se Aleca.

„Tvůj otec nám o tom zakázal mluvit, to je jedno. Svatba je zítra, šaty koupila tvoje matka po cestě,“ vysvětlil Alec. Dorazili jsme do síně. Táta a Marcus seděli na trůnu. Neříkal táta, že se vrátí až večer? Snad ještě není večer, podívala jsem se z okna, byla skoro tma. S Edwardem jsme zabili skoro celý den.

„Bello! Konečně, chci ti někoho představit,“ zvolal táta. Plno upírů postávalo kolem trůnů, takže bylo těžké poznat, který z nich je Robin, nejspíš je tady celá jeho družina.

„Bello, tohle je Robin. Robine, tohle je moje Bella,“ představil nás táta. Robin nevypadal špatně, světlé vlasy, červené oči, svůdný úsměv. Edward je hezčí, pomyslela jsem si.

„Rád tě poznávám,“ řekl Robin sametovým hlasem. I hlas má Edward hezčí.

„Potěšení je na mé straně,“ usmála jsem se. Proč já? Proč zrovna já?!

„Budu nesmírně rád, když se staneš mojí ženou,“ usmál se, vzal moji ruku do svých dlaní a políbil mi ji.

„Taky budu ráda,“ řekla jsem.

„Rád bych tě seznámil s mou rodinou,“ usmál se. Kývl jsem. Robin mě vzal za ruku, abychom se snadněji dostali přes ten dav k jeho rodině.

„Bells, tohle je můj otec Jezus, moje matka Ellie. Gardu nemusíš znát. Můj bratr Sahel, sestra Kamia. Nikdo nejsme příbuzní, prostě nás našli a přemněnili, my jsme ti nejtalentovanější,“ chlubil se. Zdvořile jsem se usmívala a tvářila se, že mě to zajímá.

„Zítra se budeme těšit,“ usmívali se na mě všichni.

„Robine? Nebude ti vadit, když si půjdu lehnout? Jsem unavená,“ řekla jsem mu.

„Ale jistě že ne, Bello. Uvidíme se při obřadu,“ usmál se na mě. Kývl jsem a nadzvedla koutky do křečovitého úsměvu. Šla jsem do svého pokoje, vážně jsem docela unavená. Může za to Edward, jak jinak.

„Jsem zpátky,“ řekla jsem Edwardovi, přesně jak jsem si myslela, zůstal v takové poloze, v jaké jsem ho opustila.

„To si se svým nastávajícím moc nepobyla,“ řekl.

„Hm… máme na to věčnost,“ odvětila jsem.

„To asi jo,“ kývl.

„Dáme si sprchu?“ navrhla jsem. Kývl. Společně jsme šli do koupelny. Proč si dávat sprchu, když si můžeme dát koupel? Nechala jsem napouštět vanu a zatím jsem se svlékla do spodního prádla, Edward udělal totéž. Líbali jsme se, nepřišlo mi to správné, když se po hradě potuluje můj nastávající, ale prostě jsem nemohla přestat. Vana už byla plná, prostě jsme se jen přesunuli do vany a pokračovali jsme. Pak jsme jen tak seděli a dívali se na sebe, musím si jeho obličej zapamatovat detailně, než mi zmizí nadobro.

„Jsou dvě ráno, musíš jít spát,“ vytrhl mě ze zamyšlení.

„Ještě ne,“ zabručela jsem.

„Ale ano,“ řekl. Sám vylezl z vany a oblékl si župan, mě samotnou vzal do náruče a zabalil do osušky. Odnesl mě do postele. Chtěla jsem protestovat, že se mi spát nechce, ale on mě položil a začal mi broukat písničku, oči se mi po chvíli zavřely samy.

„Bello! Vstávej, máš velký den,“ budila mě máma. Edward zmizel, a taky stihl uklidit můj pokoj. Tím myslím kousky oblečení roztrahné na kusy.

„Máme spoustu práce, vstaň,“ řekla máma a strhla ze mě peřinu. Ručník už jsem měla dávno srolovaný pod sebou. Máma si povdychla, přešla k mojí skříni a hodila po mně oblečení. Neochotně jsem se oblékla a pak ji nasledovala do její koupelny. Byla tady taky Jane.

„Sedni si,“ poručila mi Jane. Sedla jsem si na židli a zavřela oči. Nechala jsem na sebe patlat všemožné přípravky a líčidla. Když byla Jane hotová, máma se pustila do účesu. Udělala mi něco jako drdol a do něj mi dala korunku od Marca.

„Uchvatné,“ usmála se máma. No, musím uznat, že jsem vypadala jinak. Líbila se mi ta změna, koukala jsem na cizinku v zrcadle ještě notnou chvíli, než jsem si zvykla na svůj nový vzhled.

„A teď šaty,“ řekla máma. Šaty visely na jedné skříni v pytli na šaty. Máma ho rozepla jedním škubnutím, Jane jí pomohla šaty vytáhnout.  Šaty byly taktéž uchvatné. Tvořil je korzet, krásně zdobený perličkami a diamanty, pak se volně spouštěly dolů. Občas měly na sukni ozdobu, byly nabírané. Prostě uchvatné.

„Vypadáš božsky,“ vzdychla Jane.

„Robinovi se budeš líbit,“ zacvrlikala máma. Chci se líbit někomu jinému! Chci, aby u oltáře čekal Edward, ne Robin!

„Ještě podvazek,“ vzpomněla si máma. Otevřela jednu skříňku a vytáhla z ní karbici, vytáhla z ní podvazek. Jane mi vlezla pod sukni a natáhla mi ho na správné místo.

„Dokonalá, ještě šperky od Marca,“ řekla máma. Na krk mi připla náhrdelník, skryla s ním řetízek s přívěškem od Edwarda a taky řetízek od Felixe.

„Caius už přijel?“ ptala jsem se.

„Jistě,“ kývla máma.

„Chci, aby byl na svatbě taky Edward,“ řekla jsem.

„Neboj se, Bells, řekla jsem Alecovi, ať mu sežene oblek, Edward bude v síni,“ řekla máma. Trošku jsem se uklidnila. Táta vešel do koupelny, musí mě přece vést k oltáři.

„Vypadáš uchvatně, Bells,“ usmál se.

„Je všechno připraveno?“ ujišťovala se máma.

„Jo, můžeme začít,“ řekl táta. Máma se usmála, společně s Jane šly do síně.

„Nebuď nerzvózní,“ pošeptal mi táta. Ts, prý nervózní. Táta mi nabídl rámě. Uslyšela jsem hudbu, nebyl to tradiční svatební pochod. Prošli jsme chobou a ocitli jsme se před dveřmi síně. Táta se na mě podíval, neurčitě jsem kývla. Otevřel dveře. Síň byla plná upírů. U trůnů byla postavena klentba z květin, upíři seděli na židlích pod trůny, tvořili uličku. Když mě uviděli, všichni zmlkli, hledala jsem očima Edwarda. Našla jsem ho, seděl uprostřed řady, myslím, že ti upíři, co seděli vedle něj, byli z Aljašky nebo tak nějak, nejsem si jistá, neznám většinu upírů, co jsou tady. U klentby stál Robin a usmíval se. Pod klentbou stál upíří kněz, který nás měl oddat.

„Dnes jsme se zde sešli, abychom na věčnost spojili tyto dva životy. Robin Antonio Salvator a Isabella Maria Volturi se rozhodli, že dnes, z čisté lásky, si řeknou svoje ano…“ Neposlouchala jsem ho, říkal úplné nesmysly a výmysly, z čisté lásky? Robina jsem poznala včera, neměla jsem čas se do něj zamilovat, pochybuji, že se to za naší věčnost stane. Z přemýšlení mě vytrhlo drobné škubnutí v mém břiše. Přísahala bych, že se ve mně něco pohnulo. Pohnulo se to znova, sáhla jsem si na břicho, i přes šaty jsem cítila malou bulku. Ne to není možné! Tohle nemůže být dítě. Ne! Ne! Já nejsem těhotná, nejsem těhotná s upírem! To se nemohlo stát, je to nemožné. Ale u mé matky se to stalo! O můj Bože! Já jsem těhotná! S Edwardem! Co budu dělat? Dneska mám svatbu. Všechno je špatně.

„Isabello?!“ naléhal kněz. Tvářila jsem se nechápavě.

„Isabello Marie Volturi, berete si zde přítomného Robina Antonia Salvatora za svého právoplatného mažela?“ ptal se mě kněz, nejspíš už po několikáté, neposlouchala jsem ho, přemýšlela jsem nad tím tvorečkem, který ve mně roste. O těhotenství mé matky vím všechno, vyrostla jsem v jejím břiše za měsíc. Ach ne! Já jsem těhotná.

„Ano,“ řekla jsem. Vyměnili jsme si s Robinem prstýnky. Robin se usmíval, ale já jsem nemohla, zjistila jsem, že jsem těhotná, a stejně bych se neusmívala ani tak.

„Můžete si vyměnit manželské políbení,“ řekl kněz. Tak nějak automaticky jsem se k Robinovi naklonila a políbila ho, nebyl to dlouhý polibek, tak jako líbám Edwarda. Potom nám přišli gratulovat neznámí upíři, neznala jsem je. Poznala jsem rodinu Robina, mojí rodinu a Edwarda, nikoho jiného.

„Hostina může začít!“ řekl táta. Všichni jsme se přesunuli do jídelny, kde byla nachystaná krev.  Lidé tady nejsou, můžeme se chovat jako upíři. Sedla jsem si na místo vedle Robina, bezmyšlenkovitě jsem vypila všechno, co mi dali pod nos. Všechnu krev, lépe řečeno.

„Bello? Je ti něco?“ ptal se mě Robin.

„Ne, jsem v pohodě,“ zalhala jsem. Nevnímala jsem letící čas, přemýšlela jsem nad tím tvorečkem, kterého mám v břiše, který se tam každkou chvíli zavrtí. Který dává najevo, že je tady. Ach ne! Je mi teprve pět, nebo patnáct nebo já už se nevyznám! U poloupírů se to přece bere jinak, říkala jsem Edwardovi a teď to mám.

„Jdeme tančit,“ řekl kdosi. Robin mě zase zavedl do síně s tanečním parketem. Někdo pustil hudbu.  Dala jsem Robinovi ruce na ramena, Rob mě chytl za pas, na tanečním parketu jsme byli jediní, první novomanželský tanec.

„Bells, co je ti? Od obřadu se chováš divně,“ vytkl mi Robin. No jak se mám asi chovat, když jsem právě zjistila, že ve mně roste upíří dítě?

„Jsem v pohodě, jen si musím zvyknout na nový styl života,“ zalhala jsem.

„Aha, no, já budu trpělivý, máme na to věčnost, ne?“ usmál se.

„Jo,“ kývla jsem. Tancovali jsme ještě na pár skladeb, postupně se k nám přidávali ostatní upíři.

„Bells, jestli si chceš zatančit s někým jiným, tak můžeš, kdyby ti to nevadilo, vyzval bych k tanci moji matku,“ řekl.

„Jistěže mi to nevadí, zatancuju si s někým jiným,“ řekla jsem. Rob se usmál a zmizel v tančícím davu, rozhlížela jsem se po Edwardovi, ale nikde jsem ho neviděla, zklamaně jsem se otočila. Byl tam, stál přímo za mnou, díval se na mě. Díval se na vdanou ženu, která už mu nepatří.

„Edwarde…“ vzdychla jsem. Měla jsem chuť ho políbit, ale myslím, že by se to zde přítomným nemuselo líbit.

„Už jsi vdaná,“ zašeptal.

„Mé srdce patří tobě, navždy,“ řekla jsem.

„Rád bych ti někoho představil,“ řekl. Vzal mě za ruku a táhl mě z parketu. Vedl mě ke skupince upírů, kteří se netvářili jako na svatbě, viděla jsem v jejich výrazu nechuť a taky, že by nejraději vypadli.

„Moje rodina,“ vysvětlil. Tak už chápu, proč se tak tváří.

„Tohle je Carlisle, můj otec, stvořitel,“ představil mi Edward světlovlasého upíra s karamelovýma očima.

„Rád tě poznávám, Bello,“ pozdravil mě Carlisle.

„Já vás taky, omluvám se za všechny nepříjemnosti, které moje rodina způsobila,“ řekla jsem.

„Vše je v pořádku,“ pronesl Carlisle. Není to v pořádku! Nic není v pořádku!

„Moje matka Esmé, nejhodnější upírka, kterou znám,“ řekl Edward. Malá hnědovlasá žena se na mě mile usmála. Stejné karamelové oči, stejný odstín pleti. Tahle rodina se mi líbí, proč nemůžu být její součásti?

„Budeme rádi, když nás někdy navštívíš,“ usmála se na mě. No já bych byla taky ráda, ale to se asi nestane, jen jsem se smutně usmála.

„Tohle je můj bratr Emmett, silák, vtipálek,“ představil nějvětšího člena rodiny Edward. Emmett měl černé vlasy, karamelové oči, svaly snad i na patě. Emmett se usmál, hned mi byl sympatický.

„Teda Bello, představoval sem si tě jinak,“ řekl a trošku do mě drcl.

„Představoval sis mě hezčí?“ ptala jsem se.

„Ne, naopak, jsi moc krásná,“ usmál se. Blondýna se na něj hnusně podívala.

„Tohle je Rose,“ ukázal na tu blondýnku.

„Krásná svatba,“ podotkla.

„Hm,“ kývla jsem.

„Alice, moje ztreštěná sestra, taky věštkyně,“ řekl Edward.

„Ráda nakupuješ, viď?“

„Jo, to je moje hobby. Ty taky?“ ptala se mě.

„Jo, když zaleze slunce, už jsem v obchodě,“ usmála jsem se.

„Škoda, že to dopadlo tak jak to dopadlo,“ povzdychla si Alice.

„Byly bychom dobré kamarádky,“ řekla.

„Jo jasně, Alice. Jasper, ten co umí ovládat nálady,“ řekl Edward.

„Těší mě,“ řekla jsem. Jasper na mě jen kývl.

„Prosím o klid!“ zařval táta. Všichni rázem ztichli.

„Dnes se moje dcera vdala, protože mám nesmírnou radost a doboru náladu… Rozhodl jsem se, že udělím milost jednomu z mých zajatců, nebudu říkat, proč byl mým zajatcem. Dnes už ale není, pozval jsem jeho rodinu, aby společně s ní mohl odjet domů. Takže Cullenovi, můžete opustit hrad, venku už slunce nesvítí, nebudete poutat pozornost,“ řekl táta svým milým způsobem. Tak, a je to tady, Edward mě definitivně opustí. Cítila jsem, jak se Edward napjal. Táta byl rázem u nás.

„Bello, běž vyprovodit naše hosty,“ řekl táta. Kývl jsem. Cullenovi jistě znají cestu ven, táta mě chce jen vytrestat. Došli jsme společně k velkým dveřím, které vedou přímo na nádvoří, odtud se Cullenovi pohodlně dostanou až na letiště.

„Počkáme venku,“ řekl Carlisle. Najednou jsme zůstali s Edwardem sami, mohli jsme si říct cokoliv, než mě opustí… navždy.

„Miluji tě, Bello,“ zašeptal Edward. To je snad poprvé, co mi řekl Bello.

„Já tebe víc,“ řekla jsem. Už zase ty pitomé slzy, kolikrát se ještě budeme loučit? Myslím, že tohle je už doopravdy naposled.

„Neplač, Bello, bylo to krasné, pořád budeme spolu, ve vzpomínkách,“ šeptal Edward.

„Nechci vzpomínky, chci tebe,“ řekla jsem. Edward mě políbil.

„Nikdy nezapomenu. Miluji tě, Bello,“ řekl a pak zmizel v temné noci. Sesunula jsem se podél zdi na zem.

„Edwarde, vrať se,“ zašeptala jsem. Nic. Neslyšel mě. Nemůže se vrátit, oba jsme věděli, že to jednou příjde. Trvalo mi dlouho, než jsem se uklidnila. Když už jsem byla v pořádku, zvedla jsem se a šla zpátky do síně.

Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pár minut lásky - 8. kapitola: