Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pár minut lásky - Prolog + 1. kapitola

03.12.2010 (16:15) • NessieBellaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1757×

Jmenuji se Isabella Maria Volturi a jsem poloupírka, můj otec Aro je nejmocnějším upírem v celém upířím světě. Moje matka je Sulpicia Volturi, když mě čekala, byla ještě člověk, změnili ji až po porodu, starala se o mě od malička, někteří novorození mají tendenci zabíjet, když cítí krev nebo člověka, já napůl člověk jsem, ale maminka mě nezabila ani se o to nepokusila. Moje máma je krásná blondýna s červenýma očima, je krásnější než já, má ostré rysy, štíhlou postavu, je naprosto dokonalá, chápu, že se do ní táta zamiloval. Já po ní nejsem vůbec, i když bych si to přála, mám mahagonové vlasy a moje oči mají barvu čokolády, maminka říká, že jsem po jejím otci, tudíž po dědovi. Své rodiče miluju nadevše, mám všechno, co chci, v mezích můžu dělat, co chci. Někdy jsou sice otravní, ale vždycky mě někdo podpoří, někdo z gardy.

Moje rodina někdy prostě musí něco řešit s jiným upíry, třeba přestupky a tak. A já, protože jsem štít a odrážím všechny psychické útoky, jezdím s nimi. Máma je sice vždycky proti, ale kdybych nejezdila, táta a ostatní členové gardy by mohli být mrtví.

Můj nejlepší přítel je Felix, od narození mě chránil a chrání mě až do teď. On je spíš něco jako můj druhý otec, můžu mu všechno říct, aniž bych se musela bát, že to někomu řekne. Jednou jsem utekla z hradu, protože jsem prostě chtěla zažít adrenalin, jen Felix o tom věděl, ale rodičům nic neřekl.

Pak jsou tady dvojčata, Jane a Alec, s nimi se bavím docela často, jsou další moji kamarádi. S Jane chodíme často nakupovat, vždycky si koupíme něco stejného, ať vypadáme jako sestry.

Alec je zase pro každou špatnost, s ním není nikdy nuda. Jednou jsme spolu hráli „poraz mě,“ no a přitom jsme rozbili trůn mého otce, Marcuse a Caiuse. Marcus to bral docela s humorem, ale táta a Caius zuřili, s Alecem jsme si vysloužili měsíc domácí vězení a týden bez krve, to je snad to nejhorší, co může upíra potkat, být bez krve. Ještě teď se tomu smějeme, když si na to vzpomeneme, Jane se tomu tenkrát hrozně smála.

Pak tu máme stopaře Demetriho. Mám ho docela ráda, je pohledný a chytrý, ale nikdy jsem na něho nepomyslela víc než na kamaráda. On na mě taky ne, protože jsem dcera nejvyššího, někdy je to i opruz, protože se ke mně ostatní chovají docela s odstupem a to mě pekelně štve.

I když je mi teprve pět let, vypadám na patnáct. Nedávno jsem oslavila své páté narozeniny, Jane a Alec pro mě uspořádali mega hustou párty. Byla dokonalá, všichni z gardy přišli a přinesli mi dárky, přijeli i ostatní upíři, ale někteří nemohli, jako třeba Cullenovi, už jsem o nich hodně slyšela a mrzelo mě, že nepřijeli, přála jsem si je poznat, poslali hodně dárků, jeden z nich umí číst myšlenky, jedna z dívek zase vidí do budoucnosti, další ovládá emoce. Zajímalo by mě, jestli by na mě jejich dary působili, ale nejspíš ne, na mě nikdo nepůsobí.

Caius a Marcus, jinak jim říkám strejdové. Caius je dost suchar, nepochopí žádnou srandu a hned se naštve. Marcus je lepší, směje se skoro pořád, nevadí mu žádná sranda. Potom tady máme Renatu, to je otrava největší. Kdysi ona byla štít, ale dokázala zaštítit jen velmi málo lidí, ale já celou gardu, od té doby, co jezdím na bitvy, se ke mně chová hnusně. Renata se dokáže chovat jako hyena, ale nikdo ji nebere vážně. Chová se tak ke mně i v přítomnosti rodičů, což se divím, protože táta by vydal rozkaz a Renata by už nemusela být.

Pak tu máme ochránce, s nimi se nikdy nebavím, vlastně je ani neznám jmény, možná jednoho, Santiago. Ochránci prostě jen stojí a hlídají, děsná otrava.

„Bello! Bello?! Pojď sem!“ volal na mě táta z haly, tak říkáme místnosti, kde jsou jejich trůny, tady se odehrávají popravy, plesy, návštěvy a tak dále.

„Už jdu!“ křikla jsem a rychle jsem běžela, vlastně vznášela se za tátou.

„Ano? Další bitva?“ ptala jsem se, bitvy nemám ráda, jezdím na ně jen abych chránila tátu a ostatní.

„Ne, o to nejde,“ řekl. Začínala jsem se bát.

„Tak o co jde? Řekneš mi to konečně?“

„Adam je mrtvý,“ řekl smutně.

„Kdo?“ divila jsem se.

„Jeden z našich ochránců, Santiagův bratr, zemřel před týdnem,“ vysvětlil.

„Aha. Kdo ho zabil?“ ptala jsem se.

„Jel navštívit Cullenovy, oni ho zabili,“ řekl.

„No, a já mám jet za nimi a pomstít ho?“ ptala jsem se.

„Jistě že ne,“ vyhrkl.

„No tak potom nechápu, proč bych měla vědět, že nějaký nepodstatný článek gardy zemřel,“ řekla jsem. Další moje vlastnost, nejsem příliš slušná, jsem upřímná.

„Ostatní ochránci jeli pro Cullenovy, ty je ještě neznáš, jsou velmi nadaní, můžou předpovídat každý náš krok, chci, abys tam byla a zaštítila nás,“ řekl táta.

„Já to nechápu, Jane a Alec je klidně můžou úplně odrovnat,“ řekla jsem. Možná bych tam ale měla doopravdy jít, Cullenovy ještě neznám, ale slyšela jsem o nich, aspoň bych je mohla poznat před smrtí, jen nechápu, proč bych je měla zaštítit, ze strany Cullenů jim nic nehrozí.

„Já vím, ale i přesto tě prosím, buď tady,“ usmál se táta.

„Dobře, kdy mám být v hale?“ ptala jsem se.

„Pošlu za tebou někoho,“ usmál se.

„Dobře. Můžu jít teď za Felixem?“ ptala jsem se.

„Ale jistě,“ kývl táta. Felix bude určitě ve svém pokoji, ten je na druhém konci hradu. Použila jsem upíří rychlost, tak jsem u něho byla za dvě vteřiny.

„Felixi?!“ vešla jsem do pokoje. Felix ležel na posteli a něco měl v dlaních.

„Bello? Co tady děláš?“ ptal se.

„Jak co tady dělám? Nejsi rád, že mě vidíš?“ ptala jsem se.

„Jasně, že jsem,“ řekl a objal mě.

„Něco pro tebe mám,“ řekl.

„Vážně?“

„Jo,“ usmál se a podal mi krabičku na šperky, to je to co svíral v dlaních.

„Co je to?“ ptala jsem se.

„Otevři to a uvidíš,“ usmál se. Pomalu jsem otevřela krabičku, byl v ní náhrdelník, tvořila ho dvě srdce zapletená do sebe.

„Je úžasný,“ řekla jsem a objala Felixe.

„Věděl jsem, že se ti bude líbit, ty dvě srdce mají znázorňovat ženu a muže,“ vysvětlil. Velmi opatrně jsem náhrdelník vytáhla z krabičky, nasála jsem jeho vůni, někomu patřil, patřil upírovi, ta vůně byla neodolatelná.

„Komu patřil?“ ptala jsem se.

„Jedné ženě,“ řekl.

„Je překrásný, zapneš mi ho?“ Vložila jsem mu do rukou náhrdelník a otočila se k němu zády. Felix mi velmi rychle připnul můj nový náhrdelník.

„Felixi? Ty víš něco o té rodině Cullenových, ti co zabili Adama? A vůbec jakto, že jsi nejel taky? Přece jeli pro Cullenovy, aby je mohli zabít za to, že zabili upíra,“ divila jsem se.

„No, vlastně, tvůj táta je tam poslal, aby přivedli ty s darem, koho by zajímal jeden mrtvý upír? Neměl ani dar,“ řekl Felix.

„Ale mají přece tu, co vidí do budoucnost, ne? Ta je dokáže varovat,“ namítla jsem.

„Já nevím Bells, to poznáme za chvíli,“ usmál se Felix.

„Ty, Felixi, jakto, že nemáš ještě partnerku?“ ptala jsem se. Vrtalo mi to hlavou dost dlouho, Felix měl u sebe hodně dámských věcí, ale nikdy mi o žádné nevyprávěl. Vsadím se, že jí patřil tento náhrdelník, a taky se vsadím, že jí patřilo všechno, co mám od Felixe.

„Měl jsem, ale byla člověk, musel jsem ji nechat jít, je teď šťastná tam, kde je,“ řekl smutně.

„Jak se jmenovala?“ ptala jsem se. Felix se na mě zadíval, jako by váhal, jestli má odpovědět. Už se chystal mi to říct, ale do pokoje vletěla Renata jako velká voda.

„Jsou tady,“ řekla. Nevím jak je to možné, ale Renata je mi docela podobná, nebo já jsem spíš podobná Renatě, mám stejné vlasy jako ona a rysy jsou taky dost podobné, ale teď nemám čas nad tím dumat, musím do haly. Všichni tři jsme utíkali upíří rychlostí. V hale jsme byli hned.

Když jsem vstoupila, zaznamenala jsem novou vůni. Sladkou a omamnou, hned jsem se do ní zamilovala. Všimla jsem si, že je tady jen jeden nový upír. Jen jeden z Cullenových, je to asi dobře. Zamířila jsem přímo k tátovi. Nebyl důvod použít štít.

„Tak Edwarde, pověz mi, proč jste zabili Adama?“ ptal se táta. Podívala jsem se na klečícího Edwarda, pořád nezvedal hlavu jako by si rozmýšlel, co má říct, aby ho nezabili.

„Edwarde?“ pobídl ho táta. Konečně zvedl hlavu, jeho krása byla oslepující, jeho oči měly barvu medu, naprosto dokonalé. Jeho výraz byl zmučený, ale přesto byl Edward krásný, Edward vypadal jako bůh, krásnějšího upíra jsem v životě neviděla.

„Nevím, jak se k nám dostal, ale napadl moji sestru Alici, musel jsem něco dělat,“ řekl Edward.

„Alici? Kde vůbec je?“ ptal se táta.

„Ona ho nezabila, nevidím důvod, proč by měla být tady, zabij mě hned a zbytečně to neprodlužuj, Aro,“ řekl Edward.

„Ještě ne, nejdřív se tě musím zeptat, nechceš přeci jenom vstoupit do našich řad?“ Edward se na mě podíval, jeho krása mě znovu uchvátila, byl prostě dokonalý, jeho vůně byla neodolatelná, jeho krása oslepující, nikdo nesmí zabít boha.

„Dobře víš, že nechci, to se raději nechám zabít,“ řekl Edward.

„Edwarde, nerad to dělám, ale Adam byl v našich řadách velmi silným článkem, a proto mi nic jiného nezbývá, když se k nám nechceš přidat,“ povzdychl si táta. Co, velmi silný článek? Až do teď jsem ho neznala, umřel před týdnem a já si toho ani nevšimla.

„Dělej, co musíš,“ povzdychl si Edward.

„Felixi?“ Táta dal pokyn k tomu, aby ho Felix zabil, ale to nesmím dopustit.

„Ne!“ zavřískala jsem. Všechny oči se na mě podívaly, včetně Edwarda.

Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pár minut lásky - Prolog + 1. kapitola: