Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Past na rodiče - 2. kapitola

08.03.2010 (08:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5600×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola

Lily Jamesová

Nemohla jsem uvěřit svým uším!

Je to vážně pravda?

Vážně pojedu na osmnáct dní do Kalifornie? To je snad sen, ne? To je naprosto skvělé!

„Teda mami! Já nemám slov!“ vyskočila jsem nadšeně na nohy, jak z nadšení, tak taky, abych mohla svoji milovanou mámu obejmout kolem krku. Seděla naproti mně, v našem novém gauči a já seděla v křesle pro hosty a zákazníky. Mamka tu měla pořád nějaké nevěsty a jiné lidi, co se zajímali o svatby.

Možná byste ani momentálně neřekli, že moje mamka navrhuje svatební šaty. A možná taky jo. Dům a jeho interiér tomu trochu nasvědčoval. Všude byla typická anglická elegantnost. A ta šla vidět nejen z domu, ale také z mé milované matinky. I když na sobě měla obyčejné černé kalhoty a bílou halenku, byla z ní vidět a cítit elegantnost.

Mamka je prostě Angličanka od hlavy až k patě. Já ne.

Já jsem poloviční Angličanka a Američanka.

Můj táta je Američan, nebo to aspoň říkala máma. Já tátu nikdy nepoznala. Máma od něj odešla dřív, než bych byla schopná si ho zapamatovat. A společně se mnou se pak vrátila do své rodné Anglie a začala dělat to, co ji bavilo – navrhovat svatební šaty.

S mojí výchovou ji pomáhal můj milovaný děda, který tu s námi bydlel. Náš dům nebyl v centru Londýna, ale v jedné klidnější a trochu bohatší čtvrti. Dům byl řadový, jako většina domů v Londýně.

Když mi bylo šest, máma si založila vlastní salón a značku a tak se stávala ještě slavnější a slavnější a tím více létala do jiných států Evropy. Mě pak hlídal děda. Byla jsem na svou mámu pyšná a stále jsem a pokud mohla, tak mě často brala sebou jak na módní přehlídky, tak i na focení a na svatby, na které byla pozvána díky tomu, že někomu navrhla úžasné svatební šaty.

K tomu všemu jsem propadla jednomu sportu – krasobruslení. Od deseti let jsem začala bruslit závodně. Moje máma mě v tom podporovala a tak mi našla jednu nejlepší trenérku Violu. Díky ní jsem se vypracovala hodně vysoko. Mamka ji znala díky jedné své objednávce – její dcera si totiž kdysi objednávala u mé mámy svatební šaty.

První dva roky jsem závodila jen na území Velké Británie, postupem času po celé Evropě, dále v Americe, Asii, jednou jsem byla i v Austrálii. V patnácti jsem v kategorii juniorů byla druhá na mistrovství světa, o rok později jsem v Paříži získala zlato.

Tenhle můj koníček mě stál hodně času a úsilí. Kamarádů jsem moc neměla, hlavně ne ve škole, protože tam jsem se sotva ukazovala. Ale mě to moc nevadilo, měla jsem ráda samotu. Kluků jsem taky moc neměla, protože téměř každému vadilo to, jak málo jsem měla osobního a volného času.

Bruslení se stalo moje všechno a školu jsem tak trochu zanedbávala. A to se nelíbilo jak mámě, tak dědovi a tak, když jsem měla nastoupit na střední, tak jsem zvolila dálkové studium. A i když jsem studovala na dálku, tak jsem toho hodně uměla. Díky cestování na různé soutěže jsem se rychle naučila cizím jazykům a kulturám.

Když jsem v září oslavila osmnácté narozeniny, přešla jsem ze skupiny juniorek do skupiny dospělých, tedy do té hlavní.

Jenže…

Před dvěma měsíci jsem na jedné soutěži nezvládla skok a něco jsem si udělala s kotníkem. A od té doby jsem na bruslích pořádně nestála. Teprve před týdnem jsem začala pořádně trénovat, ale noha pořád pobolívala.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. Bála jsem se, že budeš protestovat,“ usmála se máma.

„Proč bych měla? Pojedu na tábor!“ zatleskala jsem nadšeně a máma se rozesmála.

„Víš, s Violou jsme si řekli, že by sis tam mohla odpočinout. Poslední dobou toho na tebe bylo moc,“ vysvětlila mi máma.

„Děkuji, mami! To je vážně skvělé! Ale jak ses o tom dozvěděla?“

„Matka jedné mé klientky to tam vede, víš. A tak jsem si řekla, že to nebude tak špatné, tě tam poslat. Je to kousíček od moře a tolik možností tam je!“ Musela jsem se usmát. To jsou ty máminy známosti.

„U moře? To je skvělé? Kde přesně?“ začala jsem vyzvídat a sedla si vedle ní.

„Tábor je kousek od města Marina, pár metrů a jsi u pláže. Ptala jsem se a do města je to na bruslích tak do hodiny, víc ne,“ začne mamka, ale hned, jak se zmíní o bruslích, tak nadšeně skákám na gauči.

Já totiž nebruslím jen na ledě, ale i mimo něj. Když jsem mohla a měla tu možnost, tak jsem radši jela na bruslích, než abych tam šla pěšky. Mamka se zasmála mé reakci a pak pokračovala ve vyjmenovávání nových informací… Tedy hlavně pro mě.

...

Naše holčičí povídání přerušil telefon, který se rozezvonil. Bylo to zase kvůli nějakému návrhu a látce, což mě moc nezajímalo. Já radši chodívala s mamkou na focení, u toho jsem se vždy jako malá vyblbla. Vždycky jsem si říkala, že pokud se budu vdávat, tak budu chtít šaty od mámy. Ta momentálně musela do svého salonu.

Já jsem si řekla, že bych mohla do města, budu potřebovat pár kousků nového oblečení na ten tábor. Protože bylo hezky, vytáhla jsem brusle, převlékla jsem se do volnějších riflí a rozjela se do nejbližšího obchodního centra.

Cestou jsem vytáhla mobil, abych tuhle novinu zavolala své jedné kamarádce Stelle, která stejně jako já závodně bruslila. Potkala jsem ji před sedmi lety a ona sama je starší o sedm let, ale to nám nebránila v našem kamarádství. Byla pro mě jako starší sestra. V kamarádství byl jen jeden problém – ona bydlela v Kanadě.

Telefon zvedla hned na druhé zazvonění, což znamenalo dvě věci – buď je někde v Evropě, nebo jsem ji právě probudila. Nebylo to lehké se trefit do doby, kdy jsme obě dvě byly vzhůru. Neprobudila jsem ji, byla momentálně na jedné soutěži v Paříži.

Moji novinu jsme probíraly celou cestu. Stella mi poradila, co všechno si mám koupit, co všechno zabalit a taky jak si to tam mám pořádně užít. To jsem taky měla v plánu. Stella byla moje nejlepší kamarádka.

Většina mých kamarádek byla ze stejného oboru jako já a taky byla většinou starší než já. Já si totiž s holkami, které byly stejně staré jako já, moc nerozuměla. Měly úplně jiné problémy, jak já.

Zatímco ony se bály, co si oblečou na tu dnešní párty, já se strachovala, jaký kostým budu mít na tu soutěž, která má být za týden. Ony se bály, že nemají dost kapesného, já u sebe měla dvě kreditní karty. Ony si stěžovaly, že kvůli sportu se jim lámou nehty na rukou, já jsem dřela od rána a byla jsem ráda, že jsem si zlomila nehet a ne nohu nebo jinou část těla. Ony řešily, jak dneska vypadá školní idol, já jak nejlépe udělat ten trojitý skok.

Mezi námi byly velké rozdíly, které nešly přehlédnout. Já jsem k nim nepasovala. Ale nějak mě to netrápilo, já měla své kamarádky, které mi rozuměly, které si procházely tím samým, co já. Teď jsem však měla šanci poznat nové lidi, na což jsem se těšila.

...

Nakupování mi nějak nevadilo, ale že bych musela nakupovat každý den, to ne. Tak jednou za dva týdny. Já totiž neměla čas chodit po obchodních centrech. Ale teď jsem měla a tak jsem toho využila. Prošla jsem snad všechny obchody, které tam byly. Teda jako s oblečením a takovými věcmi. Rovnou jsem se koukla i po nových bruslích, tyhle byly už staré.

Nakupovala jsem něco přes tři hodiny, ale i tak jsem toho měla málo. Domů se mi však ještě nechtělo a tak jsem se rozhodla se zajít kouknout za mámou do salónu.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem svoji mámu, která stála u svého pracovního stolu, a políbila ji na tvář. Máma se usmála a koukla se na mě.

„Ahoj zlatíčko… Užila sis nákupy?“ zeptala se a zadívala se na tašky, které jsem držela v ruce. Usmála jsem se a přikývla.

„Užila… Ještě jste to stále nevyřešili?“ Kývla jsem ke stolu, kde měla návrhy šatů a ukázky látek.

„Stále ne. Dovezli nám omylem jiné látky, jsou téměř stejné, ale i tak to nebude ono… A není čas, aby se to vyměnilo. Už jsme volali několika firmám, ale nevím, jestli by se to stihlo do termínu,“ povzdechla si máma a opět se podívala na stůl.

Tašky jsem hodila na sedačku, která tu byla, zula si brusle a pak si stoupla vedle mámy. Chvíli jsme se společně dívaly na stůl a zkoumaly látky a návrh šatů, které si objednala jakási hraběnka z Walesu.

„A co třeba tuhle látku dát sem… A tuhle zase sem?“ navrhla jsem a prstem jsem ukazovala, jak jsem to vlastně myslela. Pak se koukla na mamku, která nad mým nápadem přemýšlela.

„To je… Skvělé, Lily! Myslím, že by to mohlo jít,“ přikývla máma s úsměvem a objala mě kolem ramen. Krátce jsem se zasmála.

„Nevím zlato, jak to těch osmnáct dní bez tebe vydržím… Kdo mi bude radit? A ještě ke všemu přijdeš o svatbu hraběnky!“ povzdechla si máma a políbila mě mateřsky do vlasů. Usmála jsem se.

„Existuji telefony, maily, faxy, mami… A ta svatba? Však ona se naskytne další taková,“ povzbudila jsem svoji mámu, kterou jsem tolik milovala.

Za nic bych ji nevyměnila. Skvěle nahradila oba rodiče, za což jsem ji byla vděčná. Nikdy jsem ji nevyčítala, že od táty odešla. Nemohla jsem, protože celých osmnáct let mi nic nechybělo. Skvěle mě vychovala.

„Taky pravda,“ přikývla máma.

„Mami?“

„Ano broučku?“

„Budeš pozdravovat hraběnku?“ zeptala jsem se vážně a koukla se do matčiných šedých očí. Já jsem ty své měla čokoládové, po tátovi.

Máma se krátce zasmála a pak přikývla.

„Neboj budu… A teď pojď… Půjdeme domů,“ usmála se a já se vydala si obout brusle. Máma zatím řekla hlavní švadleně, jak jsem to nakonec vymyslela s šaty a pak jsme se pomalu vydaly domů.

Celou cestu jsme blbly. Já jsem díky bruslím byla větší a tak jsem si z mámy dělala srandu. Mám prostě tu nejlepší mámu, jakou jsem si kdy mohla přát.

Díky ní prožiji skvělé prázdniny. A to jsem ještě netušila, jak moc skvělé budou…