Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Past na rodiče - 6. kapitola

06.07.2010 (17:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1333×

6. kapitola

Lily Jamesová

Když jsem dojela do tábora, byli tu snad už všichni. Musela jsem se usmát, když jsem spatřila ten zmatek. Nikdy jsem nic takové nezažila. Byla jsem ráda a nadšená, že něco takové můžu zažít. Řidič limuzíny mi pomohl se zavazadly a pak odjel.

„Slečna Jamesová, že?“ ozvalo se za mnou a já se otočila. Spatřila jsem ženu, která sice musela být v těch nejlepších letech, ale nešlo to na ní poznat.

„Ano, to jsem já,“ přikývla jsem.

„Jsem paní Greenová, vedoucí tohoto tábora...“

„Jo! Vy jste matka té jedné nevěsty!“ uvědomila jsme si a paní Greenová přikývla. „Jsem ráda, že jste mi umožnila tady být! Vážně děkuji!“

„Není zač, slečno...“

„Lily,“ opravila jsem ji a podala jí svoji pravačku.

„Lily,“ usmála se na mě paní Greenová a potřásla mi pravou. „Udělala jsem to ráda. Jsem stále dlužná tvé matce – tak krásné šaty za tak málo...“

„Tím je máma slavná. Je skvělá a umí vyhovět klientce... Takže nejste dlužná...“ usmála jsem se a mávla rukou.

„Tak pojď, ukážu ti, kde budeš v příštích osmnácti dnech bydlet...“ Pak když si všimla, kolik toho mám, otočila se a křikla k nějakému klukovi, který hned přiběhl a pomohl mi s kufry.

„Čím dál starší, tím více věcí,“ povzdechla si a já se zasmála.

„Divíte se?“

„Vlastně ani ne,“ uznala a i ona se zasmála. Když mě doprovázela k chatce, informovala mě, jak to tady chodí, program a tak. Cestou jsem si stihla všimnout, že ostatní teprve svoje zavazadla hledají, nebo čtou rozpisy či poslouchají vedoucí. Tím jsem získala velmi nepříjemný pocit, pocit, že jsem VIP účastník tohoto tábora.

Paní Greenová mě dovedla k jedné z mnoha chatek, která vypadala útulně. Tady jsem se s paní Greenovou rozloučila se slovy, že se za pár chvil uvidíme na večeři.

V chatce ještě nikdo nebyl. Jak jsem odhadla podle postelí, byla pro pět lidí. Zabrala jsem postel hned u dveří. Na jednu stranu to mělo výhodu tu být dřív – mohla jsem si vybrat postel. Pomalu jsem si začala vybalovat a čekala, až dorazí moje spolubydlící.

Po pár minutách se otevřely dveře a na prahu jsem spatřila vysokou dívku. Byla černoška a její dlouhé černé vlasy měla spletené do copánků. Odhadovala jsem ji na nějakou sportovkyni, tělo měla na to dělané. Chvíli jsme se na sebe dívaly, ani jedna nevěděla, jak začít.

„Ahoj! Já jsem Lily. Jedna ze spolubydlících,“ představila jsem se jako první a ta dívka se usmála. Musela být tak o hlavu větší než já a to jsem nebyla zrovna prcek.

„Čau! Já jsem Amanda,“ kývla na mě a svoje batohy hodila na postel vedle té mé. Na pár minut zavládlo trapné ticho, opět jsme nevěděly, co říct. Tentokrát ticho přerušila Amanda.

„Jsi zdejší?“

„Vůbec ne. Nejsem ani z Ameriky,“ zavrtěla jsem hlavou.

Zvědavě se na mě podívala. „Vážně?“

„Jo... Žiju v Anglii, v Londýně.“

„Téda! Takže ty jsi Angličanka!“

„Poloviční... Táta byl Američan.“

Amanda si všimla toho minulého času. „Byl?“

„Nikdy jsem ho nepoznala. Máma od něj odešla dřív, než jsem si ho mohla zapamatovat,“ vysvětlila jsem a Amanda chápavě přikývla.

„Jo, to znám. Já celý život žiju s nevlastním otcem, ale je fajn...“

„Odkud jsi ty, Amando?“

„Z Floridy.“

Náš rozhovor přerušila moje (naše) další spolubydlící. Ta byla pravým opakem Amandy. Byla malá, menší než já, blonďaté vlasy krátké a byla bledá. Chvíli se na nás obě dívala a pak se přesunula k posteli, která byla naproti té mé.

„Já jsem Rose,“ představila se nám.

„Já jsem Amanda a tohle je Lily.“ Usmála jsme se, když mě Amanda představila. Do našeho rozhovoru se tedy přidala i Rose, která byla stejně milá jako Amanda. Konečně jsem měla vybaleno, a tak jsem si vybrala oblečení, které bych si mohla obléct, protože být pořád v riflích, bílém tílku a černém sáčku nebylo zrovna dvakrát pohodlné na toto počasí a ani místo.

Rozhodla jsem se pro rychlou sprchu, protože dlouhý let mě trochu unavil. Byla jsem ráda, že sprchy jsou součástí chatky. Sprcha mi opravdu prospěla. Studená voda mě probudila a osvěžila.

Na sebe jsem natáhla dlouhé pánské triko a kraťásky. Když jsem se vrátila do pokoje, byly tam už všechny moje spolubydlící.

„A tohle je Lily... Lily, tohle je Diana a Emily,“ pronesla Rose a představila mi moje poslední dvě spolubydlící.

Diana byla asi tak stejně vysoká, jako já, černé vlasy jí sahaly po ramena a byla hubená. V hlavě mi probliklo, že by se hodila na krasobruslení.

Emily byla o něco vyšší, hnědé vlasy měla dlouhé, momentálně sčesané do culíku. Momentálně se na mě dívala podivným pohledem.

„Čau, holky,“ usmála jsme se na ně a sedla si na svoji postel. Amanda, která už byla taky vybalená, se už na své válela a házela si míčem na basketball. Musela jsme se usmát, odhadla jsem ji dobře.

„Hraješ basket?“

„Jo... V říjnu nastoupím na jednu vysokou školu na Floridě, která je hodně prestižní a díky basketu jsem získala slušné stipendium,“ přikývla Amanda a přihrála mi míč. Usmála jsem se a hodila jí míč zpátky.

„Chtěla by jsi být jednou profesionálka?“

„Jo, za pár let bych ráda měla nějakou smlouvu...“ hodila mi zase míč. Začaly jsme si házet.

„A vy, holky? Sportujete?“ otočila jsem se na své další spolubydlící.

„Já ráda surfuji, ale že bych se tomu nějak věnovala...“ zavrtěla hlavou Rose.

„Já mám ráda zimní sporty,“ přiznala Diana. Další, koho jsem odhadla.

„Já radši sleduji sport v televizi... Ale mám ráda tanec,“ řekla Emily.

„A ty, Lily?“ otočila se na mě Rose.

„Já miluji bruslení...“ Nikdy by mě nenapadlo, že by mě někdo z Ameriky znal. Ale někdo se přeci jen našel – Emily.

„Ty jsi Jamesová Lily?“ vyhrkla a já přikývla. „Ty jsi ta krasobruslařka, že jo? Ta co vyhrála mistrovství!“

„Jo... To budu asi já,“ přikývla a všechny na mě zůstaly koukat jak tele na nový vrata.

„Takže... Ty jsi profesionálka?“ vysoukala ze sebe Rose a já přikývla. Kromě Amandy se holky hned začaly vyptávat. Amanda byla pořád mimo a tak jsem využila míč, který jsem měla v ruce a hodila ho po ní. Tak se Amanda probudila a míč chytla.

„Ona to není jen Angličanka, ona je to i bruslařka!“ vykřikla a začala se smát. Já se k ní přidala. Tohle vážně nebudou špatné prázdniny.

...

Holky se mě neustále na něco ptaly, stále je napadaly otázky, na které chtěly odpovědět. To jim vydrželo až do večeře, na kterou jsme se společně odebraly. Byly jsme tam mezi prvními, a tak jsme si mohly vybrat místo. Mně samotné bylo jedno, kam si sednu. Holky nakonec vybraly stůl, který byl blízko okénka, kde se vydávaly obědy.

Byla jsem vážně ráda a nadšená, jaké mám spolubydlící a jak skvěle s nimi vycházím. Po pár minutách začali přicházet i ostatní a jídelna se tak pomalu začala plnit. Ještě před tím, než jsme se mohli vrhnout na jídlo, které pro nás milé kuchařku uvařili, se ujala slova paní Greenová, která zopakovala řád, program a povinnosti účastníků.

Jak jsem se dozvěděla, patřila jsem do té nejstarší skupiny, a tak jsem měla nejvolnější program, ale zároveň jsme měli nejvíce pomáhat a pracovat v jídelně. Udivilo mě, kolik jsem tady viděla lidí v mém věku. Při poslouchání ředitelky jsem zároveň očima bloudila po jídelně.

Můj pohled se zasekl na jednom stolu v rohu místnosti. Byla jsem překvapena, když jsem spatřila osobu, která u něj seděla. Byl to ten kluk z letiště.

Usmála jsem se. Vážně to tu nebude vůbec špatné.

Když ředitelka dořekla svůj proslov, byl čas se najíst. Přednost měli mladší účastníci, pak až my.

„To je otrava... Já mám taky hlad! Proč musíme čekat, než dostanou mrňata?“ postěžovala si Amanda a já se musela zasmát.

„Já si myslím, že už můžeme,“ konstatovala Rose, která sledovala frontu u okénka. Já sledovala toho krásného kluka. Musel být instruktor, protože ke stolu, kde seděl, si přisedla paní Greenová.

„Tak jdeme,“ zavelela Diana a jako první se zvedla ze své židle. Hned jsme ji napodobily a zamířily k okénku. Když jsem dostávala svůj tác, kuchařka za okénkem se na mě tak zvláštně podívala. Povytáhla jsem tázavě obočí, ale nechala jsem to být.

Abych pravdu řekla, čekala jsem, že to jídlo bude horší. Ale celkem mi to i chutnalo. Po večeři navrhla Amanda, jestli si nechceme jít párkrát hodit na koš a my jsme nadšeně souhlasily.

Rychle jsme se vydaly do chatky pro míč a přezout se do botasek, protože být v žabkách by asi nebyl nejlepší nápad.

Když jsme šly k hřišti, všimla jsem si jedné holky, která se toulala po pláži. I když jsem ji viděla ze zadu, někoho mi připomínala. Chvíli jsem ji sledovala. Někomu volala a přitom se dívala na slunko, které pomalu zapadalo. Krásný pohled.

„Notak, Lily! Pojď!“ křikla na mě Diana. Zavrtěla jsem hlavou a rozeběhla jsem se ke svým novým kamarádkám...

V tu chvíli jsem netušila, koho jsem to vlastně viděla...