Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 10. kapitola

03.08.2012 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6570×

Nijak jsem se neloučila – domluvili jsme se, že se ještě vrátím pro ty nejdůležitější věci. Ale jen ty materiální. O přátelství s Alanem – člověkem, který mi byl na světě nejblíže – o to přijdu. Spirituální hodnoty si do kufru prý přibalit nemůžete. Na bydlení jsme se totiž s Isaacem dohodli. Budu bydlet v jeho domě, protože budu patřit jemu, a když si koupíte nový koberec, nenecháváte ho v jiném domě, ale položíte ho před krb v obývacím pokoji. Přesně tak jsem se totiž cítila – jako koberec. Když připočtu tělesné funkce, tak jako domácí mazlíček. Ale chtěla jsem to – tedy, ne, že bych to vyžadovala. Chcete různé věci, ale tohle teda ne. Jenže když máte život jako já, musíte občas přijmout věci, které vaši situaci zlepší jen o fous. Vsugerujete si, že to bude úžasná změna, protože jste si ani nemysleli, že nějakou změnu zažijete. Život bude dál jen ten stereotyp, kdy čekáte na smrt. Ale ne na tu vysněnou – ve spánku. A mnohem, mnohem dřív. Změna je vlastně jediná životní konstanta.

„Myslela jsem, že mě necháš letět samotnou,“ zamumlala jsem, když se Isaac zjevil naproti mně a přehodil jedno koleno přes druhé. Netvářil se nijak – jako vždycky. U upírů nikdy nevíte, jakou náladu mají, a co jim příště vypadne z huby plné malých, ostrých dýk. Neumí projevovat emoce, dávat najevo náklonnost. Jen v těch extrémních případech, jako když shopaholika vezmete do obchodu a on je u vytržení, ale víc nic. Neví, že i v obličeji mají svalstvo a mimiku ve svém slovníku nemají. Ale pak si vždycky řeknu – vždyť jsou mrtví. A už nic víc neočekávám.

„Aby tě při první příležitosti někdo roztrhal,“ řekl a já udělala takovou grimasu, že kdyby to viděl, tak mě asi roztrhá on sám, když jsem se pitvořila a napodobovala ho. Bohužel a bohudík mi nevěnoval žádnou pozornost a civěl z okna na – pro mě - neidentifikovatelné objekty pod námi.

Prohlížela jsem si ho a odhodlávala jsem se k otázce, která mě pálila na jazyku. Takové otázky jsou nejhorší. Víte, že je stejně vyslovíte, ale i tak je oddalujete.

„Isaacu, proč tě Volturiovi…“ Chtěla jsem říct – proč tě nechají dělat, co chceš. Ale rozhodla jsem se pro trochu eufemismu. Jako vždycky v jeho přítomnosti. „Proč tě Volturiovi uznávají? Myslím tím, že mi připadá, že ti moc starostí nedělají. Aspoň mi to tak připadá,“ mlela jsem dál, protože jsem byla nervózní. Všechny ty zábrany, co to rande v obchodním centru zbořilo, zase nahodil ten rozhovor v ordinaci. Už to zase byl ten upír a já jen člověk. „Protože vždycky, když se řekne Volturiovi, někdo padne na zadek…“

„Vím, o čem mluvíš a taky vím, o čem nechci mluvit já. Nemáme spolu takový vztah, abych ti řekl něco, co jsem ve své existenci, živé nebo mrtvé bytosti, neřekl. Až si budeme vzájemně víc důvěřovat – to znamená, že ty mě hned nepodvedeš…“

„Já tě podvedla? My spolu snad máme vztah, abych tě mohla podvést?“ přerušila jsem ho, protože jeho monolog, který jasně naznačoval, že mi absolutně nedůvěřuje a nejspíš mě nepovažuje ani za někoho, kdo je jeho důvěry hoden, vytočil.

„A ne snad?“ No, kdybychom spolu měli vztah, tak jsme v počátku, takže ještě žádné hádky a kompromisy – jen hlazení, líbání a sex. Ano, sex. Bože, šukala bych, až bych brečela.

„To abych si pořídila vibrátor, když spolu máme ten vztah,“ zamumlala jsem si pod nos, protože jsem si ještě stále v hlavě nevypěstovala tu velkou neonovou ceduli, co mě upozorňuje, že pro upíry nic nezní jako mumlání.

„Já ti ho klidně koupím. Třeba od každé barvy, materiálu a výkonu jeden,“ odvětil nevzrušeně. Zvedla jsem pohled od stolku a probodla ho očima. K mému překvapení se ale odvrátil k okýnku a koutky úst se mu jemně zvednuly, když neudržel smích. I já se culila, s očima zapíchnutýma do koberce, protože když se směje on, mám svoje soukromé Vánoce.

V Itálii mě hned nedostal jako první časový posun, ale strach. Volterra byla šílené místo, když jste věděli, co se v ní ukrývá. Skoro jako kdyby k vám zdi šeptaly chladným hlasem. Jazyku nebylo rozumět, ale věděli jste, že je to zlé a nabíhala vám husí kůže, když vás vtáhly do centra města temnými uličkami. Isaac mi to rozhodně nějak neulehčoval, když pořád vrčel na všechno okolo a já v té tmě měla jen matné tušení na co – nebo spíš na koho. I když to je u upírů relativní. Je to on nebo co? Má vůbec city? Myslím tím city, co nechají stopu. Ne jen chvilkové poblouznění, a když jsou najedení. Nevím. Na kus kamene moc nesázím. To bych projela.

Potom Isaac na někoho mluvil, ale pro mě příliš potichu, a jak jsem řekla – díky tmě jsem neviděla na koho.

V labyrintu, který byl složitý jak cesta do Tartaru, mě k sobě obrátil. Bylo tam malé osvětlení a vrhalo úsporné světlo na těžké, ocelové dveře a jeho tvář. Díky Péčku jsem viděla líp, no, tma ještě zůstávala tabu.

„Bello, nemluv. Vůbec. Všichni slyší všechno – zapamatuj si to a pořád si to opakuj, dokud si to nevštípíš,“ nakázal mi rázně. Přikývla jsem, ochromená strachem z neznáma. Jak někdo může skákat do vody, kterou nezná?

Vtáhnul mě do výtahu a já podle tlaku poznala, že sjíždíme ještě níž. Kabina byla kupodivu osvětlená, a tak si moje oči znovu zvykaly na světlo. Modlila jsem se, aby tam dole bylo rozsvíceno. Přece tu není vždycky výhradně nemrtvá, ve tmě vidící, společnost.

Vydechla jsem si, když tam ty zářivky, zakryté kulatými, skleněnými disky na zdech, vážně byly.

Měla jsem milion otázek, no, bylo mi jasně řečeno, že mám držet ústa zavřená. Náhodou - na něj to ještě řekl pěkně a jemně. Taky mohl jen zavrčet, ať držím hubu. To by mu bylo podobné.

Tak jsem tady. Na místě, kde všechno začíná a taky končí. Tady kdysi rozhodli, že jsem příliš jedinečná na to, abych žila normálně. Teď budu snít o tom, jak bych vzala kanistry s benzínem a všechno tu podpálila. Představila jsem si plápolající upíry jako pochodně a usmála se pro sebe. Všem bych jim to přála. Možná, že kdyby všichni pochcípali, svět by byl krásné a mírumilovné místo. Tedy, aspoň takové jsem měla představy, protože já netušila pořádně, jak to tam venku vypadá. Ale ze všeho jsem vinila je. Žádná první vražda alias Kain a Ábel. To oni zaseli semínko anarchie a nenávisti. Přesvědčili první lidi, že brát život druhým je správné. Kdo se zrodil první? My nebo oni? A kde se vzali? To už nejspíš ani neví oni sami – Volturiovi, protože jejich stvořitelé jsou pravděpodobně mrtví. Nikdy jsem je neviděla, ale měla jsem celkem dobré tušení, že to budou skety, co jdou přes mrtvoly. Jak jinak získáte takovou moc?

Isaac na konci chodby, která byla moderně zařízená do světlých barev, zaklepal na velké, dřevěné, starobyle vyhlížející dveře, která vůbec nebyly kompatibilní s designem, co je obklopoval. Nejspíš to byl jeden z původních kousků hradu, co se zachoval.

„Počkej tady,“ hlesl po chvíli. Vykulila jsem oči. To myslí vážně? Kdyby pořád nemlel něco o trhání mého hrdla, možná by mi nebylo na omdlení. Zmizel ve dveřích tak rychle, že jsem ani nestihla zahlédnout, co je za nimi.

Chvíli jsem jen stála a nechala si srdce až bolestivě mlátit do žeber, jak jsem byla psychicky v hajzlu. No, po pár minutách jsem už kroutila rty a pomalu začala přecházet sem tam, protože těžký, bílý koberec k tomu přímo vybízel, aby ho někdo pošlapal. Zvedla jsem pohled k obrazu, který byl ovšem namalován tak, aby zapadal do moderního prostředí, včetně barev a rámu. Marně jsem si lámala hlavu nad tím, co na obrazu je. Připadalo mi to jako strom v poušti ze svaloviny. No, nemělo to hlavu ani patu. Ani jsem si nevšimla, kdy přesně jsem začala postupovat dál k vitrínám, které nebyly prosklené, protože tady asi těžko někdo bude něco krást. Stejně jsou všichni starší, než ty gobelíny, obrazy, vázy… a koruna.

Vytřeštila jsem oči na stříbrnou korunu posázenou smaragdy a bůhví, čím ještě. Rozhlédla jsem se, jestli tu nejsou kamery nebo něco podobného. Pak jsem nad sebou zakroutila očima. No, tak, Bello. Upíři. Tak na co kamery?

Přejížděla jsem si jazykem nervózně po horním rtu, když jsem k ní natáhla ruku a přejela po jejím okraji. Hned jsem zase stáhla prsty zpátky, protože jsem čekala, že se třeba rozezvoní alarm, ale nic. Kdo měl příležitost osahat si korunu z bůhví kterého století? Pro tohle by historici zemřeli.

Stáhla jsem ji z vycpaného, červeného polštářku a potěžkala si ji. Byla těžká jako kráva. Taky byla celkem hnusná, ale vyzařovala majestátní krásu díky nevyčíslitelné hodnotě a stáří. Zahleděla jsem se do ní a oči mě začaly pálit. Byla jako siréna. Přímo mě prosila, abych si ji nasadila na hlavu. Já odolávala, ale byla jsem příliš slabá. Tak nádherně se leskla… Slavnostním gestem jsem si ji položila na temeno hlavy a vychutnávala si to. Podívala jsem se do zrcadla za věcmi ve vitríně a zírala na sebe. Ještě jsem sebrala žezlo a namířila na vitrínu jako Luke Skywaker se svým světelným mečem. Rozkročila jsem nohy a zaujala postoj á la Kill Bill. A pak jsem si všimla náhrdelníku z modrých… něčeho. Ale bylo to staré, krásné a majestátní. Jako Isaac. Položila jsem žezlo zpátky a přiběhla fascinovaně k tomu náhrdelníku. O metr dál se válely vázy a já obkroužila prstem jejich hrdlo. Víte, jak malé děti mají pořád potřebu strkat hlavu mezi zábradlí? Já pro tentokrát zanořila ruku do jedné z váz. Bylo to spontánní. Jako si hrajeme s klíči, strkáme ruce v zápalu nudy, kam nemáme.

„Kurva,“ zamumlala jsem, když mi nešla vyndat. Uvědomila jsem si, že jsem promluvila, a tak jsem si položila ruku – vázu – přes pusu a vrazila si ji tak do zubů. „Do hajzlu!“

Strčila jsem si vázu mezi kolena a snažila se tu zkurvenou ruku z ještě zkurvenější vázy vytáhnout.

Bože, jestli mě nezabil Isaac do teď, tak tentokrát to udělá určitě. Začínala jsem propadat panice a všemožně jsem se snažila z toho průseru ven. Když šla tam, musí jít taky ven! Teda, většinou…

Těžké, dřevěné dveře se otevřely a já se připravila na smrt. Srdce mi zběsile bušilo a čelo jsem měla orosené. Je konec. Můj život ukončila váza.

„Isabello,“ promluvil malý brunet, upír, s očima upřenýma do země. Byl rozkošný. Malý anděl s bezchybnou tváří a lesklými vlasy.

„Já?“ opáčila jsem a hlas mi přeskočil do afektovaného, nesnesitelného tónu. Nedalo se to ovládat.

„Je tu ještě jiná?“ zeptal se sarkasticky. Nasucho jsem polkla a schovala ruku s vázou za záda. Byla jsem úplně mimo a nohy se mi v kotnících prohýbaly. Prošla jsem kolem něj a byla ráda, že na mě neupíná rudé oči. Už tak mi bylo na blití. A hned potom bych se odporoučela k zemi, až bych omdlela.

Byla to kamenná místnost s velkým, dřevěným stolem uprostřed. Podpatky mi klapaly na hladkých kamenech a mně padl pohled na Isaaca, sedícího naproti upírovi, ze kterého tisíce a tisíce let sršely. Takovéhle rysy lidé v dnešní době neměli. Vypadal jak z jiného světa, s tím nosem a dlouhými, černými vlasy. Tohle byl před tisíci lety ideál krásy. Musím uznat, že od těch dnešních se dost lišil.

Rozpřáhnul ruce a já se málem složila, protože jsem myslela, že je to moje smrt. Isaac ke mně zvednul pohled a vykulil oči. Zašklebila jsem se a ukázala zuby, jak jsem se chtěla usmát, no, musela jsem spíš vypadat jako retardovaná.

„To je úžasné,“ zaradoval se ten vedle něho. Co je úžasné? Moje krev? To už jsem někde slyšela. „Máš opravdu skvělý vkus, Bello,“ řekl a já okem nenápadně sjela po mých šatech. Pochválil mi garderóbu? To jsou všichni upíři ujetí na módu? Trochu povolila ta křeč v mém těle a já shrbila ramena z té nepřirozené polohy, kdy jsem měla záda jako pravítko. „Posaď se,“ vyzval mě a já se podívala na Isaaca, jestli vážně můžu. Chtěla jsem, aby mi dal nějaké znamení, ale civěl na mě s maskou pokerového hráče, a tak jsem se rozhodla poslechnout neznámého upíra. To je stejně vždycky správná volba – poslechnout jakéhokoliv upíra. Jenže jsem se nemohla posadit tak, aby nezahlédli tu vázu, a tak jsem ji vystavila na světlo a s těžkým srdcem jsem si ji složila do klína i s druhou rukou. Ten upír vykulil oči a vystavil bílé zuby, když se nekontrolovatelně rozchechtal. Tak já čekám smrtící ránu a jsem tu nakonec za zábavnou atrakci. Super. Klidně si ze mě udělejte Disneyland – jen mě nechte naživu.

„Tak teď už chápu, proč sis ji vybral, Isaacu. Samozřejmě je tu i ta druhá věc, ale tohle… Je zábavná,“ dodal a složil si ruce pod bradou. Díval se na mě rozzářenýma očima. A vtom jsem si všimla, že karmínové duhovky má pokryté mléčnou vrstvou. Isaac taky není zrovna upíří teenager a tohle nemá. Proč? Ale radši budu držet jazyk za zuby. Ještě by mě zabil za to, že jsem urazila jeho oční duhovky.

A pak jsem začala kmitat očima mezi nimi, když na sebe začali žvatlat jazykem, který jsem v životě neslyšela – ani tomu nic podobné. Nejspíš starořečtina. On tenkrát výběr asi moc nebyl. Byla jsem z toho jak na trní, ale vážně jsem si nemohla zmučeně postěžovat a vysvětlit jim, že to není zdvořilé.

„Ta váza, Bello,“ řekl ten upír, „je z dynastie Ming. Pokud ji ze své ruky nestáhneš, ruku ti utrhneme,“ oznámil mi a mně se stáhlo hrdlo. Ne! Svoji ruku jsem najednou vroucně milovala. Každý kousek mého těla byl náhle dokonalý a nepostradatelný. „Isaacu, projednám to a vyřídím patřičné záležitosti. Myslím, že s tím ale nebudou potíže,“ zašeptal mu a Isaac vstal. Kývnul na mě, a tak jsem vystřelila ze židle taky. Šel ke dveřím a já po chvíli rozmýšlení udělala krok za ním.

„Bello, buď tak laskavá a tu korunu tu nech,“ zamumlal Isaacův kamarád. Měla jsem chuť si dát přes hubu. Já se tu v ní celou dobu promenáduju. Tak já nevím. Myslela jsem, že jsem přijela, abych přežila. A udělám tohle. To mám z drog? Anebo jsem jen Bella Swanová? Bytost, která měla smůlu už jako embryo.

Přicupitala jsem zpět ke stolu a opatrně – jako nejkřehčí, čínský porcelán – jsem ji položila před něj. Ovšem jen jednou rukou. Ta druhá byla indisponovaná.

Pospíšila jsem si za Isaacem, který šel neznámo kam. No, pokračovala jsem za ním jako pejsek a modlila se, aby se mi teď nedíval do očí, když mám svoji dekoraci z dynastie Ming.

Nastoupil do výtahu a já sledovala, kam pokládá svůj bílý prst. Jeli jsme výš. Díkybohu. Tohle bylo šíleně hluboko a já se bála, abych náhodou nezjistila, že trpím klaustrofóbií. Mám pocit, že by mi to tu nikdo nepomohl vydýchat a nevyvezl mě na sluneční světlo.

Vešli jsme z výtahu do vstupní haly, kde za pultem seděl… člověk. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou, zatímco ona si přeměřila můj Ming náramek. Ale jakmile zvedla oči k Isaacovi, vylétla z židle jako Apollo.

„Pane,“ oslovila ho a respekt z toho čišel. Takhle jsem s ním nemluvila ani já poprvé. No, možná trochu… Trošičku. Možná ještě víc vystrašeně.

„Pokoj pro slečnu Swanovou,“ oznámil jí a ona přikyvovala. Jsme v hotelu? No, když budeme mít něco jako svatbu, tak bychom tu mohli strávit i svatební noc. Podívala jsem mu na rozkrok a věděla jsem, že hned, jak si sundá kalhoty, bude mi úplně jedno, jak se ke mně chová. Upířímu kouzlu a pohlavním orgánům neodolám…

„Ty nejdeš?“ zeptala jsem se, když mě ta žena vedla pryč a Isaac tam zůstal stát. Podíval se na mě, jakože mi říkal, ať tu nemluvím, no, když mě nezabil za tu vázu a korunu, tak jsem se trochu osmělila, takže mě to nějak zvlášť netrápilo.

„Ne. Ještě musím něco zařídit,“ odvětil a zmizel.

„Ty patříš k unikátní krvi?“ zeptala se mě recepční, když si všimla vypáleného znamení. Isaac mi v letadle řekl, že si musím vyčesat vlasy, aby to každého upíra praštilo do zubů. Jinak jsem tu nevzhlednou popáleninu ukazovala dost nerada.

„Bohužel,“ odpověděla jsem zkroušeně. Pak už mlčela. Nejspíš měla taky své příkazy. Zajímalo by mě, proč si tu vydržují lidskou recepční. Další otázka, na kterou se pak Isaaca zeptám, až budeme z dosahu tohohle místa, a když to přežiju. Dovedla mě ke starým dveřím, pokrytým v některých místech tepaným železem, a otevřela mi dveře.

„Tvůj pokoj. Dokud tě nepředvolají, nevycházej z něj. Pro lidi jako ty mám speciální pokyny. Kdybys vyšla ven…“

„Já vím. Někdo by zemřel pro to, aby se ze mě napil. A v tom případě bych zdechla i já. Neboj. Celý život žiju ve zlaté kleci,“ zamumlala jsem zastřeně, když jsem si prohlížela pokoj. Já vím. Mám mlčet. Však už mlčím.

Posadila jsem se na postel a uhladila zlatou přikrývku. Druhá byla černá a taky ze saténu.

Chvíli jsem se rozhlížela po knihovně na jedné stěně, potom jsem zkontrolovala koupelnu, která byla naprosto skvostná. Obrovská vana stála na čtyřech masivních, pozlacených nohách a měla několik kohoutků. Doufám, že ani z jednoho při spuštění nepoteče krev.

Nalila jsem si na ruku v umyvadle mýdlo a chvíli s ní kroutila. Nakonec mi z menšími obtížemi z vázy vyklouzla a já si oddechla, že mi ji nikdo neuřízne a mně zůstanou dvě ruce.

Vrátila jsem se do pokoje, a když jsem se podívala ke dveřím, myslela jsem, že odpadnu.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Toleta a já ucouvla, protože zvedla ruku. Potom jen zakmitala prsty a oslnivě se usmála. Měla na sobě bílé minišaty, co jí splývaly s alabastrovým tělem a byly tak úsporné, že působila nahá. Byla nádherná. Nebylo na ní nic, na co by žena mohla ukázat – i když by ze závisti ráda – a mohla říct, že je to hrozné. „Netvař se tak vyděšeně. Nesluší ti to,“ zašeptala a já suše přehltla. „Nádech, výdech,“ řekla a najednou mě držela za ramena. Už mě jednou chtěla zabít, tak to možná chce dokončit. Radši jsem ji uznala za svou dirigentku a poslechla ji. Zhluboka jsem se na nadechla a vydechla jí do tváře. Omámeně přivřela oči.

„Isaac mi řekl, co jsi pro mě udělala,“ zašeptala a otřela se mi hebkými rty o ušní lalůček. Nejdřív jsem myslela, že mě chce zakousnout, jak se naklonila. „Jsem ti tak vděčná. Chci ti za to poděkovat,“ řekla a přesunula se rty po hraně mojí čelisti až na ty moje, nedočkavě pootevřené. Byla jsem mimo, úplně v hajzlu. Bylo mi jedno, že je to ženská – naopak ten experiment ještě víc vyburcoval moje vzrušení. Na jednu stranu jsem si pořád říkala – co to dělám? No, na druhou jsem jí nebyla schopná odolat, už jen kvůli tomu, že mi brzy začala pouštět do úst kvanta jedu, co ve mně rozjel nadržený, nepřemýšlející stroj, a ona byla můj sexuální objekt. Přitahovala mě její sladká vůně a polibky, které si budu ještě dlouho pamatovat. Byla upír. Vydechla na mě tu svoji vůni, co ochromuje kořist a podřizuje si ji tím. Padla se mnou do postele, ale ne tak jako chlap, který na vás nalehne a natlačí se na vás celým tělem, aby se co nejvíc otíral rozkrokem o vaše tělo. Každý dotyk, pohlazení a sevření bylo prostě jiné. Pořád tvrdé díky její nátuře, ale zároveň jemné. Poznáte to, když se vás dotýká žena, co ale není na ženy. Nebere první útokem vaše prsa a nestrká vám hned ruce do klína. Jemně se mazlí s vaším tělem a přesně ví, kde stisknout a zakroužit.

Dlouhou chvíli jsem ji nechala, aby si se mnou hrála, jak se jí zlíbí. Způsobovala mi takovou slast, že jsem stahovala křečovitě tělo a myslela, že to snad nepřežiju, jak mi to ovládlo tělo a srdce, které se mi snažilo vyskočit z hrudě, když mi ledovými prsty a jazykem jezdila po břiše.

„Na člověka máš pěkné tělo,“ poznamenala.

„Na ženskou líbáš dobře,“ odvětila jsem a lapala po dechu. Pobaveně se zazubila a znovu se přisála na moje rty, zatímco jsem měla její studenou ruku mezi stehny. Pronikla do mě jedním, dlouhým a ledovým prstem a já vyjekla s pevně semknutými víčky a mírně nadskočila od leknutí z té teploty a pocitů, co to ve mně vyvolalo.

„Vy lidi jste uvnitř jako oheň,“ zašeptala a já otevřela oči. Moje zraková trajektorie skončila u Isaaca, co se ležérně opíral o zeď, s rukama založenýma na prsou, a zíral na porno live, jako by se nechumelilo.

„Co tady děláš?“ vyprskla jsem a začala se od Tolety odtahovat, zatímco jsem si stahovala šaty nahoru i dolů.

„Zase na chvíli odejdu a ty si to rozdáváš s někým jiným,“ zamumlal, ne nějak nadšeně. Toleta se na něj usmála a naznačila mu ukazovákem, kterým byla ještě před chvíli ve mně, aby přišel blíž.

„Jako v patnáctém století,“ vzpomínala a já se zamračila. Takže oni dva spolu šukali? No, to je výborné. Koho vlastně Isaac neklátil kromě mě?

Myslela jsem, že nepůjde, když tu jsem já, a třeba ji i vyhodí, a on se pohnul směrem k posteli a mně spadla čelist.

Toleta hrdelně zavrčela, když si nevzrušeně rozepínal knoflíčky u rukávů, jako kdyby šel do koupelny. Mně přes oči přešla červená mlha a moje vidění bylo náhle jiné. Chtěla jsem ho mít co nejdřív u sebe a líbat jeho dokonalé tělo.

Sama jsem se vrhnula Toletě na rty, zatímco se on svlékal. Když se na mě překulila a zvedla hlavu, vystřídal ji Isaac. Když mě chytil tvrdě za stehna velkýma rukama, radovala jsem se, že se mě zase dotýká chlap, i když byl ženský dotyk tak nádherný. Chlap a jeho penis byl prostě nezaměnitelná kvalita. To nenahradí ani prsty a ani jazyk.

Jenže on se ze mě zvednul a já ho omámeně sledovala, jak nade mnou spojil rty s Toletou. Chvíli jsem byla mimo, no, červená mlha se začala vytrácet a nakonec po ní nezbyl ani jeden obláček a já si uvědomila, jak strašně mi vadí, že strká jazyk do krku jiné ženě. Měla jsem takový záchvat vzteku a žárlivosti, že jsem chtěla řvát a rozkopat to tu. Vysmekla jsem se zpod nich a už nechtěla poslouchat ty rány, když do sebe narážely kamennými rty a otlapkávaly se rukama ze žuly. Padla jsem na zem a rychle se z ní zvedla, i když se mi šíleně točila hlava.

„Dost,“ vydechla jsem tichounce, když jsem se postavila před postel a navlékla si zase šaty zpět na své místo. „Dost!“ zařvala jsem na ně. K mému neskutečnému údivu vážně přestali a obrátili se ke mně. Isaac stáhnul ruku z jejího zadku, no, pořád jsem chtěla zabíjet pohledem.

„Kazíš zábavu, Bello,“ podotkla Toleta.

„Jdi do hajzlu!“ štěkla jsem a bylo mu úplně jedno, že je tisíckrát silnější než já. Vygumovalo se mi to z hlavy. Zachechtala se a padla do postele. Isaac nevypadal naštvaně – on totiž nevypadal nijak. Neměla jsem tušení, co se mu honí hlavou. Kromě trojky.

„Toleto, víš, kde jsou dveře,“ řekl Isaac, s očima upřenýma na mně. Už nebyly od vzrušení černé a vracely se ke své původní barvě.

„Posloucháš člověka?“ vyprskla. No, hlavně, že si ještě před chvíli to moje lidství tak užívala.

„Vypadni!“ zavrčel na ni tak, že jsem shrbila ramena a všechno ve mně se zkroutilo. Bylo to to nejděsivější, co jsem kdy slyšela. Najednou už Toleta nebyla a my tu zůstali sami.

„Poslouchám,“ citoval Toletu. Odhodlávala jsem se, no, teď už bylo pozdě couvat.

„Já ti dám všechno. Dám ti svoje tělo, a jestli existuje nějaká zkurvená duše, tak i ji. Já za to chci jediné – aby si začal myslet na to, že sis vytvořil takový závazek a, do prdele, se začal chovat podle toho!“ Vážně jsem měla nervy v hajzlu. Všechno, co se ve mně vařilo za všechny týdny, plus účinky Péčka, vyplulo na povrch a tryskalo to jako láva z Etny.

„Jsem upír. Mám svoje potřeby,“ odpověděl.

„Máš mě. Hele, jestli se ti nelíbím, tak proč…“

„O to nejde. Jsi nádherná ženská. A člověk. Ale s tebou bych nemohl šukat tak, abych ti nerozerval vnitřní orgány a nezmasakroval ti tělo.“ Dobře, to byl celkem dobrý argument.

„Dobře, ale chci nějaký kompromis,“ navrhla jsem, a tak ustoupila.

„Nenávidíš Toletu?“ zeptal se znenadání.

„Co je to za otázku?“ Přitlačil mě ke stěně a já myslela, že je po mně.

„Tak nenávidíš ji za to, že se mě dotkla?“ zavrčel mi do tváře.

„Já… Vadilo mi to.“

„A?“

„A ano. V tu chvíli jsem ji za to nenáviděla,“ vykuckala jsem, protože jsem měla jeho předloktí pod krkem. Pustil mě.

„Na kompromisu se domluvíme potom. To ti slibuju,“ přísahal a díval se na mě tak, že jsem mu to věřila. Asi to nechtěl probírat před celým hradem. „Vyspi se. Zítra ráno si půjdeme pro rozhodnutí.“

Noc ve Volteře není zrovna skvělá záležitost, ale nakonec jsem si trochu zdřímla. Probudila jsem se rozlámaná a měla jsem na sobě pár otisků rukou, no, nic strašného. Isaac pro mě přišel, když jsem se vysprchovala a oblékla. Divila jsem se, že mezi námi potom včerejšku nepanuje napětí, ale jako kdyby se nic nestalo. Nic jsem necítila.

Tentokrát jsme šli do jiného sálu, kde byla dokonce okna. Báječné.

Uprostřed na malém pódiu byly tři trůny. Dva byly prázdné a na prostředním seděl ten upír ze včerejška.

Pár upírů stálo ještě podél zdí, no, už mě to tak nevyděsilo, protože jsem byla v Bloody Mary a tam jich bylo mnohem víc. Upíří mraveniště.

„Tak ať to máme za sebou. Mám ještě pár neodkladných záležitostí. Isabello Swanová, před svědky tě prohlašuji za Isaacovu a zajišťuji mu tak, že každá kapka krve, ale i každý den tvého lidského života, ode dneška patří jemu. Každému upírovi, který by mu tohle právo upíral, bude okamžitě doručena pravá smrt. Má někdo nějaké námitky? Ne, nemá,“ odpověděl si sám. Přiletěl ke mně a políbil mě na obě tváře. Otřásla jsem se pod neznámým dotykem a hrůzou, kterou vypouštěl. Bylo mi jasné, že je to ten typ, co se směje, ale pak, když to nečekáte a začnete se smát taky, pořádně se do vás zakousne. Když se ode mě odtáhnul, zatvářil se trochu vykolejeně, no, rychle se vzpamatoval.

„Gratuluji. A teď ještě tvůj dar, Bello, od Isaaca,“ řekl Aro a já překvapeně zamrkala. Myslela jsem na diamanty, a když se dveře za námi otevřely, zjistila jsem, že jsem nebyla daleko. Dovnitř dotáhli jeden obrovský, zmítající se diamant – stejně tvrdý a stejně nádherný.

Toleta se na mě podívala černýma očima, plnýma nenávisti.

„Ne!“ vydechla jsem, ale to už k ní dva upíři přistoupili a drželi ji za ruce, zatímco Isaac zmizel z mého dosahu a najednou stál nad ní. Chytil ji za čelisti a sálem se rozlehlo děsuplné, naprosto odporné, kovové skřípění, jako kdyby se trhal plech. Doslova jí ukroutil hlavu a odhodil ji na zem, kde se kutálela jako meruna, a dlouhé vlasy se jí obalily kolem obličeje. Žaludek jsme měla naruby, no, neměla jsem ani na to, abych se vyzvracela. V celém těle jsem ztrácela cit a oči se mi přivíraly.

„Zabalit, spálit,“ přikázal Isaac a přešel ke mně jako od zmrzlinového stánku. „To aby sis uvědomila, co přede mnou říkáš, a jak to říkáš.“ Potom se mi podlomila kolena a já jen padala.

Děkuju moc za hlasy. Strašně mě těší, že vás pořád bavím. Ani nevíte, jak moc.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 10. kapitola: