Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 12. kapitola

15.08.2012 (19:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5946×

„Isaacu?“ hlesla jsem znovu, když jsem ho hledala v tomhle labyrintu. Děti by se tu vyřádily. Tady by nikdy nikoho nenašly a hledaný by u hry na schovávanou pošel stářím.

Ale nic. Kašle na mě. Jak jinak.

Snažila jsem se zahnat ty myšlenky na to, co se bude teď dít dál. Ne jen dneska, ale za měsíc… A ještě horší – co se bude dít po celý můj život? Budu žít ve zlaté kleci bez kontaktu s lidmi a vycházky budou za odměnu? Já jsem prostě neměla tušení, co ten dva tisíce let starý, pošahaný a zvrácený, sexy upír plánuje. Jestli se teda už vůbec obtěžoval něco plánovat, protože mám pocit, že já v jeho žebříčku priorit moc vysoko nebudu.

Nejspíš tu ani není, anebo se rozhodl, že mi nebude věnovat pozornost. V tom případě se ji ani nemusím snažit získat.

Našla jsem po pár omylech dveře do ložnice a za postelí objevila dokonalou koupelnu, která byla tak velká, že by se v ní s přehledem dala pořádat párty. Myslela jsem, že moje koupelna v mém domě byla luxusní – vždyť to šlo všechno z účtů Volturiových. Ale jak bych pak titulovala tuhle místnost laděnou do zlaté a bílé… Když jsem zírala na masivní kohoutky, přísahala bych, že ty ze zlata vážně jsou. No, až mě Isaac naštve, mohla bych je vymontovat a prodat. Taková menší koupelnová sebevražda trochu jinak. Podřezávání žil už je pasé.

Naložila jsem se beze studu do vany a byla ráda, když jsem konečně ze sebe shodila šaty a byla volná. Nezamykala jsem. Naopak bych byla ráda, kdybych už upoutala jeho pozornost, ale mám pocit, že tření látky o mou kůži na tohohle nestačí.

Vymydlila jsem se, oholila všechno, co se má, a vklouzla do smetanové, noční košile, co naprosto splývala s mojí pletí, záda měla volná a končila mi pod zadkem. U prsou byla krajka a já v tom vypadala pořád jako nahá. Padla jsem do postele a vytáhla si z kufru diář, abych zrušila všechny pacienty na zítřek, protože jsem si potřebovala všechno srovnat v hlavě, seznámit se s domem a psychicky se začít obrňovat. Ne, stále jsem ještě nebyla dost. Teď bych akorát někomu vyvrtala díru do hlavy.

Několikrát jsem při vytáčení mých pravidelných pacientů, kteří měli mé osobní číslo, zavadila o Alana, protože byl hned na začátku pod příjmení Ball, a jak jsem po každém telefonátu vyjela ze seznamu a zase se do něj vrátila, a díky tomu, že moc lidí s příjmením na A neznám a velikosti displeje se tam vešel, aby mě dráždil. Jenže já už se mu nemůžu schovávat pod… sukni a očekávat, že ho budu mít vždycky vedle sebe. Už to tak nebude a já musím začít abstinovat. I on má na práci jiné věci, než hlídat Bellu a vytahovat ji z průserů. A já vážně musím získat nějakou samostatnost, jinak tohle nepřežiju. Ne, že bych jí neměla dost. Vždyť jsem, proboha, vyrůstala v podstatě v prazvláštním dětském domově bez rodiny a přátel. Nemohla jsem mít nejlepší kamarády a ani vážné vztahy. Když už to začalo vypadat dobře, musela jsem jít a pošlapat si štěstí – zatrhnout to hned v počátku. A která ženská tohle musela dělat? Odhánět do sebe kamarády za všechny prachy a chlapa, se kterým by měla naději na bílý laťkový plot, kupu dětí a krásný dřevěný dům, který by nám sebralo tornádo…

Potom jsem šla zpátky do koupelny, protože slečna dentistka si zapomněla vyčistit zuby. Zabočila jsem ve dveřích k umyvadlu a kartáček a pastu, co jsem si zabalila duchapřítomně sebou, protože kameny si zuby nečistí, jsem si přinesla k němu. Opláchla jsem si štětiny kartáčku a nanesla na něj zubní pastu. Všechno probíhalo normálně, dokud jsem nezavadila pohledem o prostor nade dveřmi.

Polilo mě horko a celá jsem se roztřásla. Přestala jsem vnímat okolí a soustředila jsem se jen na tu jedinou, malou, osminohou, černou věc. Nemám tušení, kdy přesně se mi z očí začaly valit slzy, a na rukách mi naskočila husí kůže… Jen jsem věděla, že žaludek se mi točí jako na centrifuze a nedokážu svoje nohy přinutit k pohybu.

Arachnofobie je šílená věc. Zvlášť, když má někdo tak silnou, jako já. Ostatní bytosti na planetě si nedokážou představit, jaké to je – překonávat to. To, se totiž nedá překonat. Ten malý tvor mi byl tak odporný, že jsem věděla, že těmi dveřmi už nedokážu projít, protože bych ho měla nad hlavou. Byť jen na sekundu.

Nespustila jsem z něj oči, protože moje fobie mi pořád našeptávala, ne ona mě přímo řvala, že na mě ten parchant skočí. A výjimečně jsem tím nemyslela Isaaca.

Když už mluvím o Isaacovi, tak toho jsem periferně zaznamenala, když se najednou zjevil v rámu dveří přímo nad tím hajzlem, co se mi nakvartýroval do koupelny.

„Co ti je?“ chtěl vědět. Asi slyšel moje srdce, které mi mlátilo do žeber jako o život. Byla jsem mimo, no, dokázala jsem zvednout ruku a třesoucím prstem ukázat nad něj. Pootočil hlavu a nestačila jsem zaznamenat, kdy se to stalo, ale najednou pavouka nebylo.

„Kde… Ne, nedělej mi to!“ zaječela jsem a z očí mi dál tryskaly slzy. Isaac ho měl totiž v ruce a pavouk se ani nehnul. Nejspíš byl ochromený strachem. Ať pojde, zmrd.

„Co ti nemám dělat?“ zeptal se odměřeně.

„Nedávej ho ke mně,“ zamumlala jsem, už tichounce. Když ho totiž vzal do ruky, okamžitě mi docvaklo, že mi ho teď určitě hodí do ksichtu a bude se na tom dobře bavit, zatímco já tu exnu na infarkt myokardu. Viděla jsem ho jako krutého parchanta, co mi to udělá.

„A proč bych to dělal?“ hlesl nevzrušeně a zmizel. Ani jsem nestačila mrknout a byl zpátky. Dlaně už měl bílé, bez černé skvrny. „Vyhodil jsem ho na zahradě. Kdybych ho spláchnul do umyvadla, ještě by sis myslela, že na tebe vyleze v noci z potrubí,“ dodal a zakroutil hlavou.

„Ha, ha,“ utrousila jsem otrávená, no, šťastná, že mě zachránil. Kdybych si měla vybrat mezi Aragogem a Bloody Mary, beru Mary. Upíři aspoň nejsou odporní a voní.

Isaac se na mě podíval tím pohledem, kdy už jsem poznala, že bude následovat poučovací monolog, kdy mi opět připomene, jak jsem pitomá, a že bych měla víc přemýšlet.

„Bello, když prásknu pěstí do skály, rozlomí se. Myslíš, že potřebuju hmyz k tomu, abych u někoho vyvolal strach?“ zeptal se tiše. Ale tím tónem, že odpověď nechtěl a nečekal.

„Myslela jsem, že se… Že se na tom pobavíš,“ vyblekotala jsem opatrně. Už jsem si před ním dávala pozor na hubu. Před upírem si ji prostě nemůžete otvírat. Jinak někdo přijde k úrazu. Což mi připomíná…

„Ale mně lidský strach nepřijde jako zdroj kvalitní zábavy,“ opáčil, ale mě už to nezajímalo.

„Isaacu, ty jsi věděl, co se mnou tvůj jed udělá?“ vybafla jsem hned po jeho poslední, vyřčené slabice. Nehnul ani brvou… Na něm to prostě nepozná ani agent CIA, jestli lže, anebo mluví čistoskvoucí pravdu. Jak by taky mohl, když upíři nemají mimiku a reakce.

Zvednul ke mně nevzrušeně oči.

„Ne,“ odpověděl stručně.

„Já ti to nevěřím,“ hlesla jsem.

„A já s tím co?“ zeptal se laxně. No, proč by mu vadilo, že mu nevěřím? Určitě by z toho v noci nespal a převaloval se neklidně, jako normální lidi, když mu jeho… partnerka nevěří.

„Ty s tím nic,“ souhlasila jsem nahněvaně, zatímco on byl v klidu. Chtěla bych vidět, jak to vypadá, když mu vážně totálně prasknou nervy. Asi by to bylo i to poslední, co bych viděla. Ale vidět v jeho tváři nějakou skutečnou, téměř hmatatelnou emoci musí být zážitek. „A co tady vůbec ten pavouk dělal? Neměl by se od tohohle domu držet na kilometry daleko, když tu žiješ ty?“ divila jsem se té přírodní anomálii.

„Ty tu taky jsi,“ odpověděl klidně a já nasála vzduch, abych se uklidnila. Nevím, co mě rozčilovalo víc. Jestli jeho poznámky, anebo ledový klid, pod kterým to všechny vřelo. „Cítím z tebe vztek. A i já nemám daleko k tomu, abych se vyjádřil, takže potřebujeme oba dva utratit tisíce dolarů. Vezmi si boty a jedeme do obchodního domu,“ rozhodnul. Takže když šlápnu na emocionální bombu, půjdeme nakupovat. Isaac je sen každé ženy. Dokud ji za něco neseřve a dotyčná nezjistí, že je dva tisíce let mrtvý.

„Počkej! Musím se převléknout,“ upozornila jsem ho, když se ke mně otočil zády. Zase ke mně stočil pohled a prohlédnul si mě od nahých stehen až po obnažený dekolt.

„Proč?“

„Protože v negližé nakupovat nechodím. Lidi by si asi všimli, že mám pyžamo.“ Pokýval uznale hlavou.

„Ale sluší ti to,“ poznamenal a mně spadla brada. Tohle jsem od něj neslyšela, ani když jsem nad úpravou svého ksichtu trávila hodinu a napasovala se do korzetových minišatů.

„Díky,“ hlesla jsem, a to bylo jediné, čeho jsem byla schopná, protože jsem se z toho vzpamatovávala.

„Počkám v autě,“ slíbil a přešel k balkónu v ložnici. Zaslechla jsem šoupání posuvných dveří a už ho nebylo.

Vyčistila jsem si teda ty zuby a rozčesala si vlasy. Víc jsem si s nimi dělat nemusela, protože jed všechno zařídil. Byly objemné, lesklé a točily se mi ve velkých vlnách k pasu. Na obličej jsem kašlala. I ten vypadal… vážně dobře. Nikdy jsem neměla sebevědomí do nebes, ale teď jsem tu krásu téměř cítila.

Hodila jsem na sebe tmavě zelené šaty a jehly. Taky nenosím nic jiného, ale kalhoty nikdy nebyly pro mě. Presto fialový kabát a připnula jsem si jednu z broží z té záplavy v šuplíku. Šperky Sissi si nechám na slavnostnější příležitosti. Tím neříkám, že nějaké budou, ale bylo by neuctivé vzít si je do obchodního centra, kde se chce uklidnit jeden vzteklý upír.

Seběhla jsem dolů, tradičně bez kabelky. Stejně jsem nic nepotřebovala. Před schody už stálo modré Buggati Veyron. Na luxus jsem byla od mala zvyklá, takže jsem na toho krasavce nevalila oči. Za ten luxus se mi ale nikdy nedostalo lásky a domova. Nejspíš má každý na výběr jen z jednoho. Zlatá klec, anebo rodina.

Otevřela jsem dveře, které se vysunuly nahoru, a nasedla.

„Pojedeme k hranicím. Z místních obchodů jsem už unavený. Pro tvůj šatník jsem byl v Miláně, a pak přijedu zpátky sem. Kdybych byl člověk, bylo by mi na zvracení,“ mumlal otráveně a vystartoval z místa tak rychle, že moje ledviny byly zralé na vytržení, když se přilepily na sedadlo.

Jenže to jsem ještě netušila, co mě čeká na dálnici.

Dvě stě kilometrů v hodině na frekventované dálnici mu bylo málo, a tak přeřadil a tachometr stále stoupal výš.

„Isaacu, zpomal!“ vykřikla jsem a odvážila se na něj řvát, protože mě pohlcovala panika. On mě ale absolutně nevnímal, držel oběma rukama volant a zíral na silnici. Předjížděl jedno auto za druhým a já se křečovitě držela madla na dveřích a chodidly byla zapřená o podlahu. Kola hučely jak na stadionu támhle někde na Dakaru, kde si to mezi sebou rozdávají formule. „Policajti!“ vyjekla jsem, když před námi jelo spořádaně policejní vozidlo. No, nezájem. Slyšela jsem, jak na to dupnul, a auto vyletělo kupředu. Smrtelnou rychlostí prolítnul kolem policajtů, kteří chvíli na to začali houkat a dávat nám najevo, že máme okamžitě zastavit a zajet ke krajnici.

Byla noc a světla tudíž vypadala ještě zlověstněji. A co teprve modrá, neonová čísla tachometru, co mi oznamovala, že skončím s mozkem na silnici. Můj žaludek cvičil gymnastiku a chtěl vyvrátit všechno, co pozřel.

„Zastav!“ zařvala jsem na něj a třeštila oči na jeho profil. Odpovědí mi byla další přidaná desítka kilometrů za hodinu. „Tak zastav, do hajzlu!“ Nic. Jako kdybych na něj ani nemluvila. Jenže tohle už nebyla legrace. Bylo mi vážně zle a šíleně jsem se bála. Policajti už byli dávno za humny, protože ze svého auta by v životě nevymáčkly to, co ten psychopat z tohohle sportovního mazlíčka za skoro dva miliony eur. Pamatovala jsem si ho totiž z evropského časopisu, který tahal Alan všude sebou. „Isaacu, já už nemůžu!“ vyhrkala jsem panicky a nechápala, že jsem mu to tu ještě neohodila, protože jsem to cítila, jak se mi to vrací nahoru. Nejspíš jsem byla tak mimo, že jsem to prostě nedokázala. Isaac se na mě podíval a já myslela, že už je konec, no, on se mi díval do očí a ještě přidal.

Byla jsem přesvědčená, že tohle nepřežiju, takže už mi bylo jedno, co je on, a co já. Myslela jsem, že teď to schválně napere do betonových závor a v klidu si odkráčí pryč, zatímco mě budou hasiči ještě zítra seškrabávat ze silnice a hledat můj mozek v druhém pruhu.

Vystřelila jsem ruku a strhla volant doprava. Já nevěděla, proč jsem to udělala a jak mě to napadlo. Tělem mi koloval adrenalin a strach mě tvrdě svíral, až jsem se dusila.

Gumy zaprotestovaly a k mým uším dolehlo jejich kvílení, co ohlašovalo moji smrt. Díky adrenalinu jsem stačila vnímat, jak se auto otáčí v kruzích, ale víc nic. Pak přišel tupý náraz a celé tělo mi poskočilo dopředu. Zachytil ho pás, a když jsem zjistila, že se můžu hýbat, odpoutala jsem se a vypotácela se z auta. Dopadla jsem na čtyři a dostala se k trávníku, kde jsem spustila. Prohýbala jsem se v kříži jako kočka, když jsem obracela svůj žaludek na ruby.

Když jsem se přestala dávit vlastními, žaludečními šťávami, posadila jsem se a otřela si orosené čelo. Bylo mi na omdlení, no, vědomí se mě pořád drželo. Ale popravdě řečeno bych se nejradši složila a probudila se až někde v bezpečí a teple a neseděla na chladné silnici a necítila pach spálených pneumatik.

Neodvážila jsem se obrátit hlavu a podívat se, jak je na tom auto a jak je na tom Isaac. A tím jsem nemyslela po zdravotní stránce.

Ledové ruce mě chytily zezadu za ramena a já se odtáhla. Dokázala jsem najít v sobě tu sílu a posunout se po asfaltu. Odřela jsem si tím ještě víc kolena, která mě pořádně pálila, a čím víc jsem se vzpamatovávala, tím víc jsem si to uvědomovala.

„Vůbec na mě nesahej!“ zasyčela jsem a nezvedala oči z krajnice. Přetočila jsem se tak, abych seděla na zadku a zkontrolovala škody na kolenech, co jsem si přitáhla k hrudi. Byly zkrvavené, jak jsem na ně dopadla, a pak se po nich ještě prudce pohybovala. Isaac temně zavrčel a já si uvědomila, že tu vesele ztrácím krev před upírem. No, co jsem měla dělat… Asi neuteču moc daleko. Ani bych se nestačila nadechnout.

Před mýma a Isaacovýma očima – to jsem poznala podle jeho nohou, protože nade mnou stál – to přestávalo krvácet a ranky se zatahovaly a mizely.

„No, do hajzlu,“ vydechla jsem obdivně a zároveň vyděšeně. Takhle to prostě nemá být. Konečně jsem zvedla oči k Isaacovi, protože jsem chtěla vědět, jak se tváří. Svou přirozenou rychlostí si ke mně klekl a já vyjekla a zase chtěla po rukách couvat. Pohladil mě po obou kolenech studenou dlaní a netvářil se nijak. Musela jsem čekat na slova.

„Já jsem to vážně nevěděl,“ zašeptal a musím říct, že jsem mu to uvěřila. Vypadal… Já nevím. Už jsem se v něm začínala učit číst a připadal mi, že je vážně fascinovaný a vyvedený z míry. Vždyť si klekl k člověku a pohladil mě po kolenech. To nejsou jeho běžné reakce.

Nestačila jsem postřehnout, jak se to stalo, ale najednou jsem seděla zase na sedadle v autě.

„Ty policajti už jsou za zatáčkou. Nechám se chytit, nenechám se chytit…,“ přemýšlel. Já byla pořád naštvaná a vyděšená k smrti. Jestli si myslí, že to vyžehlí tím, že to bude ignorovat, plete se starověký chlapec.

Nakonec asi usoudil, že se chytit nenechá a rozjel se. Budiž mu k dobru, že tentokrát žaludek zůstal na svém místě.

„Stejně mají tvoji SPZ,“ zamumlala jsem.

„To mít můžou,“ odpověděl bez tónu. Už jsem s ním nehodlala mluvit. Vlastně bych s ním už nejradši nemluvila nikdy. Málem mě zabil. Ani nevím, kolik škody to Bugatti utrpělo, ale narazili jsme do postraních, plechových zátaras a tyhle auta nic nevydrží.

Dojeli jsme před centrum a já si sundala kabát, který byl celý zasraný od špíny na silnici. Na některých místech byl i prodřený. Budu muset teď přeběhnout rychle dovnitř nebo tu umrznu. Vždyť jsme na hranicích Aljašky. V zemi ledové.

Vystoupila jsem bez pohledu z auta a teplota tvrdě pod nulou se do mě pořádně zakousla. Drkotala jsem zuby a klopýtala na jehličkách ke dveřím. Všichni se po mně otáčeli a nejspíš si ťukali na čelo, že se tu promenáduju v šatech bez huňatého kabátu jako ostatní.

Vběhla jsem dovnitř a polilo mě teplo. Přišel pocit uvolnění a moje ramena opustila svoji křečovitou, zimomřivou pozici.

Isaac mě strčil hned do prvního obchodu, kde se prodavači rozzářili a oslovili ho jménem.  A tak to by ve všech obchodech. Pane Asimove sem a pane Asimove tam… Kasy jely na plno a kreditka musela být rozpálená. Všichni kolem něj běhaly jako čoklové na vodítku a já se nestačila divit, jak někdo dokáže utratit čtyři tisíce dolarů za tři minuty. Bylo mi jasné, že projdeme všechny obchody a tašky se nám do toho auta snad ani nevejdou.  Možná nám je dodají kamionem. Každá ženská by rozkvétala blahem, kdyby jí chtěl chlap všechno koupit a podle něj jí každé šaty slušely a musela je mít, a tak jí je prostě okamžitě koupil. No, já byla pořád tak nasraná, že jsem nepromluvila ani slovo a striktně jsem se držela své role ramínka na oblečení.

U Laurena po mně doslova hodil hrubý, šedý kostýmek, jehož součástí bylo upnuté sako a vysoká sukně s rozparkem mezi lýtky. A když po vás něco hodí upír, tak máte co dělat, abyste se udrželi na nohou. Já zády dopadla na zeď a vlasy se mi sfoukly do obličeje.

„Díky!“ prskla jsem a probodla ho očima. Přešla jsem do zadních částí, kde se nacházely kabiny. Vlezla jsem do jedné a zatáhla za sebou těžký, saténový závěs, co se stříbrně třpytil. Podívala jsem se do zrcadla a opět tak spatřila svůj otrávený, nerudný obličej, ve kterém se mísil vztek a hněv. Přetáhla jsem si šaty přes hlavu a vyklouzla z bot. Sebrala jsem sukni a začala si ji soukat po stehnech nahoru. Byla vážně těsná a skoro jsem ji přes boky nedostala. To muselo být XS, ne-li míň. Ztěžka jsem dotáhla postraní zip a uhladila si ji. Otočila jsem se, abych se automaticky podívala, jak v ní vypadá můj zadek.

Hrudí jsem narazila do stěny šatny, když jsem ucítila chlad svalnatého těla na zadní straně toho svého. Jednou ruku mi spoutal obě zápěstí nad hlavou a já sebou mrskala, jak jsem nechtěla. Nešlo o to, že by se mi to hnusilo a mísil se ve mně odpor s nechutenstvím. Bože, to ne. To k upířímu, voňavému tělu prostě nejde. Přirozeně vás to přitahuje a láká. Můžete se přemlouvat, jak chcete, ale jakmile ho ucítíte a on vám svou hebkou rukou přejede po nahé kůži, jste v hajzlu. Já se ale zmítala, protože jsem byla tak nasraná, jako ještě nikdy v životě. Vůbec jsem to nechtěla, protože jsem k němu cítila kvanta nenávisti za to, co mi na té dálnici udělal. Viděla jsem znovu před očima, jak se na mě podíval a ještě přidal na rychlosti. Věděl a cítil, jak jsem vyděšená a bylo mu to jedno. A já mu teď mám roztáhnout nohy?

Otočil mě k sobě a opřel mě o zeď. Roztrhnul mi sukni až k břichu. Sklouzla z mých boků na zem.

„Pom…,“ chtěla jsem křičet, ale nedovolil mi to. Přitlačil se mi na ústa a ledovým jazykem vplul dovnitř. Neodpovídala jsem mu a jen se ho dál snažila odtlačit. Nejspíš to ani nevnímal. Vzpomínala jsem na ty kecy o tom, že když nás chce někdo znásilnit, máme přestat klást odpor, protože násilník tak přijde o to, proč to vlastně dělá, a proč někde nešuká svoji vlastní ženu v klidu. Jenže já jsem byla tak vzteklá, že jsem to prostě nedokázala.

„Pusť mě!“ zařvala jsem, no, hlas se mi lámal, a tak jsem netušila, jestli mě někdo slyší a zachrání mě. Ale pak přišlo to, kdy jsem přestávala být naštvaná na něj, ale na sebe, protože jsem mezi nohama vlhla rychlostí blesku, když si to rukou namířil mezi moje stehna a měl tak na dlani celé moje ženství. Potom mi prudkým pohybem roztrhl i kalhotky a vysadil si mě na klín. Když se do něčeho upíři opřou, člověk ani nepostřehne, že se už svlékli. Narval se do mě až na doraz a já zprudka nasála vzduch do plic a zadržela ho. Oči jsem měla zapíchnuté do stropu a potom s nimi sjela dolů, abych se podívala do těch jeho. Myslela jsem, že se mi nebude obtěžovat dívat do očí a že mě teď jen rychle ošuká bez jediného pohledu, ale místo toho na mě upřel dvě uhelně černé, nadržené duhovky a já v nich zůstala zaklesnutá, když jsem jezdila nahým zadkem po zdi, zatímco do mě prudce narážel. Pokaždé, když se ve mně pohnul, zalapala jsem po dechu a pevně svírala stehny jeho boky. Občas to pořádně zabolelo, když to přehnal se silou, ale ta rozkoš bořila mantinely mezi bolestí a slastí. Já vážně netušila, jestli mě to víc bolí, než se mi to líbí… Bylo to přesně na hranici, kdy jsem bolestně hýkala a užívala si to zároveň. Nedalo se to absolutně přirovnat k sexu s lidskými chlapy, protože ti ať do vás naráželi sebevíc a drtili vaše stehna, tělo upíra, co se spojí s tím lidským, to nenapodobí.

Pořád jsem se mu dívala do očí a ruce měla za jeho krkem. Můj zrak kolaboval, když mi přes něj přecházela červená mlha a místy se stával rozmazaným.

Tělo se mi dostávalo do prudké křeče a já se začala uvnitř stahovat. Zareagoval na to vrčením a mnou přešla vlna strachu, když jsem ho měla stále v sobě a on mi vycenil ostré břitvy do tváře.

Najednou mě přetočil tak rychle, že to moje lůno ani nestačilo pořádně zaznamenat, že mu něco schází, a už jsem se opírala tváří o stěnu šatny a on mě držel za boky a bušil do mě zezadu. Bože, nejlepší sex mého života se právě blížil do finále a já nejspíš řvala na celý obchod.

Stěna zapraskala a já netušila proč. Ale Isaac začal vibrovat, když se mu vlny orgasmu začaly šířit do těla. Ten totiž doprovázelo hrdelní vrčení, a jestli tohle někdo slyší, tak se bude ještě několik dní v noci budit z děsivého snu. Já vybuchla a sevřela dlaně do pěstí, zatímco jsem tloukla čelem o sádrokarton.

Vyjel hladce ze mě a já se namáhavě narovnala, i když mě v zádech parádně píchalo. Zjistila jsem, že stěna kabiny praskla, protože do nich narazil pěstmi. No, to máme štěstí, že se to tu nezhroutilo celé jako domeček z karet a my dál nepokračovali mezi troskami.

Podívala jsem se na něj, zatímco jsem si nasadila ramínko podprsenky zpět na ramena.

„To jsi mě vážně musel ošukat u Ralpha Laurena po tom, co jsi mě málem zabil v autě?“ zeptala jsem se věcně, když jsem si zase uvědomila, že jsem byla původně naštvaná. Zapínal si kalhoty a upravoval si košili.

„Šukám tu rád,“ odpověděl, jako kdyby se nechumelilo a mně spadla brada z toho, jak si z toho zase nic nedělá. Setřel mě tím a já se už nezmohla na žádnou poznámku. Zvedl ze země roztrženou sukni, která se mi předtím vážně líbila. „Tuhle bereme,“ rozhodl.

Třpytivý závěs se prudce rozhrnul a já rychle uskočila a schovala se za Isaaca. Vykoukla jsem za jeho ramenem a uviděla tak rozkošnou, malou ženu co by svojí velikostí mohla aspirovat na liliputa. No, tak bledě na tom zase nebyla, ale rozhodně k tomu neměla daleko. Zírala na Isaaca velkýma, zlatýma očima a tvářila se smrtelně vážně. Byla nádherná… Protože to byl upír.

„Vážený pane Asimove, to nevíte, že kabinky u Ralpha Laurena nejsou hotel?“ zeptala se ho káravým tónem, no, její hlas byl jako zvonečky. Zároveň mi zatrnulo, protože jsem ještě neslyšela, aby s ním takhle někdo mluvil.

„Vážená paní Cullenová, neříkejte, že jste tu nikdy nevyužila těchto služeb,“ odvětil zcela klidně. Cullenová – jak ji oslovil – náhle roztála a usmála se od ucha k uchu.

„Isaacu,“ vyjekla s radostí v hlase a vrhla se mu kolem krku. To, že já za ním stojím s nahým zadkem, a že vstoupila do naší kabinky, ji vůbec netrápilo. Zároveň jsem zůstala štronzo z toho, že ho objímala. Isaaca nikdo neobjímal.

„Alice,“ zapředl medově a slyšela jsem z jeho hlasu široký úsměv. Chtěla jsem to i vidět, no, stála jsem za nimi. Sebrala jsem ze země rychle šaty a navlékla se do nich, zatímco se srdceryvně vítali. Pocítila jsem vážně velký a ostrý osten žárlivosti. Paní Cullenová mě neskutečně štvala, a to jsem ji znala minutu. A Isaac ještě víc.

Hlavou se mi honilo tolik věcí. Proč ona na mě nevrčí, když ucítila moji božskou krev, a proč má zlaté oči… To je tak stará, že zkaramelizovaly jako cukr? Aro Volturi měl zase slabou, mléčnou vrstvu. Ale to jsem netušila proč. Isaac byl taky starý jako Metuzalém a pořád se pyšnil jasnými, rudými duhovkami. Navíc jsem myslela, že když jsou jednou neměnné, mrtvé bytosti, tak to taky tak zůstane. A najednou se jim něco stane s očima. Požadovala bych vrácení peněz.

„Teda, já tě nevidím dva roky a najdu tě v kabince na hranicích Aljašky a jsi celý nasáklý pachem UB,“ řekla, když z něj slezla. Zírala jsem na ni a nemohla se vzpamatovat, že upír poskakuje, usmívá se a dělá gesta. „Mimochodem, jsem Alice Cullenová,“ představila a natáhla ke mně ruku. Upír mi podává ruku a obtěžuje se mi říct svoje jméno? Nebyla jsem schopná pohybu, no, Alici to netrápilo. Naprosto bez okolků mi sevřela zápěstí a já ucouvla. Všechny instinkty byly v pohotovosti. Ale ona jen vložila moji ruku do svojí a potřásla si se mnou, jako kdybych byla retardovaná.

„Já tě ráda poznávám,“ vykoktala jsem a pořád čekala, kdy o tu ruku přijdu. Nechápala jsem, proč jí Isaac nechá, aby na mě sahala. To ji pak roztrhá jako Toletu? Zase nějaká pitomá, nechutná hra? Proboha, ať už je hlavní aktér faktoru strachu někdo jiný.

„A jmenuješ se?“ chtěla vědět. Zajímá ji mé jméno?

„Bella Swanová,“ hlesla jsem nejistě, jako kdybych vlastně nevěděla, jestli se tak vážně jmenuji.

„Moc ráda jsem tě poznala, Bello. Panebože, tak ty jsi UB. Jsi první, kterou jsem potkala. To je zážitek,“ radovala se a já jen kývala hlavou ze strany na stranu.

„Bude z tebe mít infarkt,“ šept Isaac a Alice mě pustila. Na něj vyplázla jazyk, a to už mi vážně vypadávaly oči z důlků.

„Před rokem jsme se vrátili do Forks. Město pro upíry jako stvořené. Kam se na něj hrabe Seattle,“ zatrylkovala a pořád se usmívala. „Slib mi, že se stavíš. Nebo stavíte,“ dodala, když se znovu podívala na mě.

„Rád. Ale nejdřív letím do Helsinek…“

„Ty nechutnej, věčnej politiku,“ zamumlala. „Že radši nenecháte lidi, ať si vládnou sami a nestrkáte do toho svoje mrtvé nosy,“ utrousila otráveně. „Politika je po živé,“ uzavřela to.

„Nemáš nejmenší tušení, co bude,“ zašeptal zlověstně a jeden, aby za tím čekal třetí světovou.

„To nemám. Já tě už nehlídám… Ale víš, že k tomu ani svoje schopnosti nepotřebuju? Celý svět o tom mluví, že pořád chceš, aby upíři vyšli na světlo.“ Střílela jsem mezi nimi očima a snažila se absorbovat ty informace.

„Promluvíme si o tom později, anebo vůbec. Víš, jak to je,“ odvětil. Alice pokrčila rameny a natáhla se na špičky, aby mu vtiskla letmé polibky na obě tváře. Potom to udělala se mnou dřív, než jsem se stačila osypat a zmizela. Isaac se ke mně otočil a upřel na mě oči.

„Zvláštní osoba, viď?“ zeptal se.

„Asi,“ šeptla jsem, vyvedená z míry. „Ty letíš do Finska?“ vypálila jsem hned.

„Překvapují mě tvoje geografické znalosti.“

„Ha, ha,“ pronesla jsem. „Tak?“

„Letím. Ale neboj. Budeš mít doma všechno, co potřebuješ, i bez mé přítomnosti,“ slíbil. Myslel tím, to co myslím, že myslel?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 12. kapitola: