Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 14. kapitola

23.08.2012 (12:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 6081×

Vylezla jsem z auta před kavárnou a byla ráda, že tu nikoho nenabořila. Přeběhla jsem ulici a otevřela dveře, nad kterými zacinkal zvonek. To se ještě někde praktikuje?

„Ahoj,“ hlesla jsem a snažila se přestat drkotat zuby. Byla mi šílená zima a už se nešlo zahřát žádným způsobem. Ani sezením před rozpáleným krbem nebo odpočíváním v horké vaně. Můj termostat se rozbil, a to totálně.

„A kurva… Čau,“ oplatil mi Alan a měřil si mě, jak si sedám na židli a třesu se jako osika. „Vypadáš příšerně,“ ohodnotil mě.

„A cítím se ještě hůř,“ odvětila jsem a škrábala si předloktí. Některé ty obstinační syndromy byly podobné heroinu. Ale na jiné jsem se zase musela snažit přijít. Třeba proč mi je tak hrozná zima. Když jsem totiž Péčko začala brát, moje tělo začalo přejímat upíří vlastnosti. Tím pádem i teplotu. A teď, když jsem v podstatě čistá, moje tělo už nemá čím tu teplotu kompenzovat – není na ni připravené a uzpůsobilé. Bože, už mi vážně chybí jen ta žízeň po krvi. Ale to už by byl extrém. Dokud nelámu skály jako máslo, jsem člověk. Jen vybavenější.

„Co se stalo? On se o tebe… nestará?“ vypadlo z něj a bylo vidět, jak dlouho přemýšlel nad tím, jak by definoval to, co Isaac dělá. No, ani já to nevím. A čím déle byl pryč, tím víc mě to štvalo.

„Nestará, protože moje mrtvola je někde ve Skandinávii,“ zamumlala jsem a suše přehltla. „Jsem v hajzlu, Alane,“ začala jsem a naklonila se přes stůl, protože jsem byla jinak celou dobu schoulená v křesle. „V baráku není jediný upír a já to potřebuju.“ Byla jsem tak zoufalá… a neskutečně ubohá. Přesně jako ta děvka na heroinu, co ráno vstane a celý den se točí jen kolem toho, jak si sehnat novou dávku. Věčný kolotoč.

„Jak dlouho jsi to neměla?“ chtěl vědět.

„Dva dny. A je to hrozné… A nejen kvůli tomu, že skoro nevidím a celé tělo mě bolí. Můj život se topí ve sračkách, ale když to mám v sobě, připadá mi to lepší. Jako kdyby tenká membrána propouštěla jen malou koncentraci toho, co se děje,“ mumlala jsem a musím říct, že v tom byl bláznivý akcent, který se ale nedal potlačit.

„Ale očividně neumíráš… Můžeš se z toho dostat,“ rozhodl a já vyvalila oči.

„Co? Ne!“ vřískla jsem a panikařila. „Poslouchej, Alane, já to potřebuju…“

„Jo, feťáci si vždycky myslí, že to potřebují. Musíš vystřízlivět.“

„Myslíš, že jsem se to nesnažila, ty sobeckej idiote,“ přecedila jsem skrz zuby a s každým dalším slovem zvyšovala hlas.

„Já jsem sobeckej idiot? To ti připomenu, psychopate. Teď poslouchej ty mě, Bello. Ten upír je pryč a ty tak máš šanci bez jeho vlivu zbavit se toho. Nikdo neví, jestli to jde. Tak to teď zjisti!“ nařídil mi nekompromisně. Byla jsem tak vzteklá. Bouchla jsem pěstí do stolu a lapala po vzduchu.

„Problém, slečno Swanová?“ ozvalo se za mnou. Nadskočila jsem a otočila se na Joshe.

„Co ty tu děláš?“ hlesla jsem tiše, protože jsem byla ještě mimo z jeho přítomnosti.

„Mám vás chránit. Respektive mám chránit vaši čest,“ dodal. Nezačali jsme si tykat náhodou?

„Co?“

„Vím o vaší… promiskuitě. Isaac se zmínil,“ vysvětlil s lehkým, ironickým úsměvem a kývl k Alanovi. Ale co se týkalo toho, o čem mluvil… Aiden.

„Ne. Tohle je Alan…“ chtěla jsem to uvést na pravou míru a začala zbrkle vysvětlovat. Přerušil mě.

„Alan Ball. Nejdůležitější osoba v životě Isabelly Swanové. Studoval práva a byl UB. Ovšem potom se stala na vysoké škole nehoda, která navždy zkazila jeho krev. Dále mrtvá přítelkyně, která se zbláznila. Důvod není znám,“ odříkával jako básničku a přitom se posadil mezi mě a Alana, který ho probodával očima. „Ale Volturiovi ho nechali v domě a hlavně naživu, protože věděl, jak to tam chodí a pro jeho inteligenci a odpovědnost. Je spojka,“ uzavřel Alanův příběh. Alan by mu nejradši rozkopal koule – bylo to na něm vidět. Když se totiž Josh zmínil o Annie, zahrál na citlivou strunu, která mohla co chvíli prasknout. „A taky vím, že vy dva se přátelíte víc, než by mohlo být všem přítomným milé. Už jste spolu přece spali,“ vypálil. Otevřela jsem ústa dokořán a Alan na tom nebyl lépe. Na tuhle naši epizodu jsme dočista zapomněli po tom, co se z nás stali nejlepší přátelé. Ale tenkrát se to prostě stalo. Byl to jen sex, ke kterému nás svedly hloupé situace. Dlouho před tím to mezi námi jiskřilo, a potom se to stalo. Díkybohu, že se to stalo, protože já si užila skvělý sex a oba jsme zjistili, že my dva spolu nikdy nebudeme, protože sexuální přitažlivost neznamená základ pro vztah. Jen pro ten sex, ze kterého se právě může vyvinout vztah.

„Jak to víš?“ hlesla jsem. Josh se na mě podíval.

„Byl jsem federál. Umím si zjišťovat informace. A lidi mluví,“ vysvětlil se samozřejmostí. Jak mi ten chlap někdy mohl být příjemný?

„No, to je super. Ale to nic nemění na tom, že Alan je můj nejlepší přítel a já od něj něco potřebuju,“ odsekla jsem, no, ke konci jsem se snažila být trochu příjemnější, aby mě třeba neodtáhl za uši pryč.

„A co?“

„Do toho ti, kurva, nic není,“ zasyčela jsem, protože nemá žádné právo se na tohle ptát, jako kdyby chtěl vědět, jaké bude zítra počasí. Tohle mi stačilo od upírů. Nepotřebuju, aby se mi do života ještě montovali lidi. Kromě toho moje psychika značně trpěla a on jen přiléval olej do ohně.

„Ale do toho mi, kurva, je,“ oznámil mi s ledovým klidem.

„Nechceš se sbalit a táhnout do prdele?“ navrhl Alan. Proboha, chci tu sladkou, ledovou tekutinu, po které mi bude tak dobře. „A ty můžeš jít s ním, Bello,“ dodal. Zůstala jsem na něj zírat a přemýšlela, jestli si ze mě dělá legraci. „Já ti to nedám. Ještě nejsi střízlivá a teď máš absťák. Vůbec nevíš, co říkáš. Věř mi, že pro tebe chci jen to nejlepší v rámci našich možností… Musíš toho nechat,“ řekl a spěšně se zvedl. Taky jsem se postavila na nohy a zoufale ho chytila za paži.

„Alane, prosím,“ šeptla jsem.

„Cítíš se mizerně. Protože tak se cítí lidi. To je správně,“ řekl a pohladil mě po vlasech. Potom mě políbil na čelo a odkráčel pryč. Otočila jsem se na Joshe, který vypadal, jakože se dobře baví.

„Předpokládám, že jste se právě o sebe postarala sama,“ vzpomínal na naši nedávnou konverzaci.

„Vyhul si,“ prskla jsem a šla k autu.

Dobře, poslechnu Alana. Dám tomu den. Co to melu? Nemůžu tomu dát den… Nemůžu si stanovit specifický časový kvót, protože nemám tušení, co se s mým organismem bude dít dál. Může to pomalu a bolestivě odeznít, anebo se za pět minut nebo taky dvacet čtyři hodin svalím na podlahu a třeba budu mít infarkt. Co já vím?

Cestou jsem si ve zpětném zrcátku všimla Joshe. Že mě to nenapadlo… Vždyť pracuje pro Isaaca, a to zcela dobrovolně. A očividně mu Isaac věří, takže k tomu má nějaký ten svůj nevysvětlitelný důvod. Tak proč by měl podporovat mě? Já ve svém životě přece nemám dost kreténů, co mě jen vláčí z bodu A do bodu B a kolik škody já při tom utrpím je jim úplně u řiti.

Ten den vypadal následovně. Dobelhala jsem se domů, oblékla si hrozivě vyhlížející růžové, flanelové pyžamo a usadila se s kbelíkem karamelové zmrzliny před televizi. Nebyl to moc inteligentní nápad vzhledem k tomu, jaká mi byla zima, ale začínalo mi být všechno jedno. Což už mi bylo ráno, protože jinak bych Alana nenazvala sobeckým idiotem. Jen matně jsem si uvědomovala, že jsem to neměla říkat. Ale už jsem nemyslela jasně. Záleželo mi jen na jedné jediné věci. Vlasy jsem měla svázané v culíku a na nose naražené brýle se silnými, černými obroučkami, které jsem nosila jen doma.

Večer to zase přišlo a bylo to mnohem horší, než předtím. A to jsem myslela, že už to horší být nemůže. Omyl.

Doplazila jsem se ke stolku s mobilem, protože tentokrát mě aspoň poslouchaly svaly horních končetin. Ty dolní jsem měla ztuhlé. Místo nohou dva dřevěné špalky a já se modlila, aby se to nerozšířilo dál. Ale psychicky jsem na tom byla ještě hůř. Brečela jsem jako šílená a vážně věřila tomu, že umřu. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole.

„Isaacu, mně je úplně jedno, kde jsi a co děláš. Musíš se vrátit!“ ječela jsem na něj do telefonu, kde měl samozřejmě hlasovou schránku. Tak fajn. Zoufalá situace vyžaduje zoufalé řešení.

Vytočila jsem Alana a snažila se trochu utišit vzlyky, co mnou otřásaly, aby mi vůbec rozuměl.

„Alane,“ vydechla jsem s úlevou, když to zvedl, protože jsem se bála, že to bude schválně ignorovat a nechá mě dusit se ve vlastní šťávě.

„Co chceš, Bello?“ zeptal se mírně otráveně.

„Víš, co chci.“

„Tak to jsme domluvili…“

„Ne, ne, ne! Buď zticha a poslouchej mě. Máš dvě možnosti. Buďto mi to seženeš, anebo si to seženu já sama. A je mi úplně jedno, jestli přitom umřu, protože to bude mnohem lepší, než to, co prožívám teď,“ zamumlala jsem hystericky. Už jsem přepadávala přes hranu šílenství.

„Dobře. Jen tam nechoď, ano?“ začal smířlivě. Srdce mi přestávalo tlouct šílenou rychlostí a já si vydechla. „Ve dvanáct na Main Street,“ slíbil. Hlavou mi problesklo naše oblíbené místo, kam jsme chodili, abychom utekli před společností v domě.

„Půlnoc je za dvě hodiny,“ uvědomila jsem si. „To stihneš?“

„Do toho ti nic není,“ odsekl.

„Ale…“

„Nazdar,“ ukončil to a zavěsil. Ale moc jsem se tím nevzrušovala. Hlavní bylo, že už za dvě hodiny bude zase všechno perfektní. Až do teď jsem si neuvědomovala, jak moc se mi to líbí, když to v sobě mám, a jak se pak cítím.

„Někam se chystáte?“ ozvalo se za mými zády, když jsem se oblékla a vzala si kabelku, abych měla kam pak ampule dát.

„Přesně tak. A ty se mnou nejdeš,“ oznámila jsem a chtěla se kolem něj protáhnout. Chytil mě tvrdě pod loktem a stáhl mě zpátky.

„A já říkám, že jdu,“ zašeptal zlověstně, no, nemělo to na mě takový účinek, jako když to dělal Isaac, protože to bylo tisíckrát děsivější. Jediné, co mě děsilo, bylo to, že mi teď zhatí cestu.

„Jdu za Alanem a tam nemáš co dělat,“ zasyčela jsem a ztrácela nervy. No, ty už jsem ztratila před dvěma dny. Neměl tušení, že teď si zahrává s osobou na pokraji nervového zhroucení.

„Za ním určitě nepůjdete bez dozoru,“ začal a já se mu vytrhla. Couvala jsem pozadu, zatímco on se přibližoval.

Sáhla jsem do kabelky pro to, co tam nosím už léta.

„Ani se nehni,“ šeptla jsem uslzeně a hlas se mi na konci zlomil, když jsem na něj namířila černou pistolí se stříbrnou hlavní. Víc toho o ní říct nemůžu, protože jsem na balistiku asi chyběla a sledování Kriminálky Miami mi moc nepomohlo. Vždycky jsem se radši zaměřovala na charismatického zrzka Horacia.

Josh zakroutil hlavou, ale ucouvnul.

„Na tohle nemáš,“ zamumlal, ale bylo vidět, že se nám chlapec třese. Ale mně se překvapivě ruka netřásla. Užívala jsem si tu moc, kterou jsem teď nad ním měla, protože jsem byla… mimo. Racionální myšlení mi nic neříkalo.

„Omyl, Joshi. Bella s Péčkem v těle by na to neměla. Bella, která má absťák, tě teď hned na místě zastřelí,“ garantovala jsem mu a můj hlas už zněl pevně a rozhodně. I on to slyšel. „Isaac mrtvá těla odklízí rád. Za ty dva tisíce let už v tom má určitě bohatou praxi,“ prozradila jsem mu. Chtěla jsem kolem něj proklouznout, ale zase mi zastoupil cestu. „Uhni nebo tvůj mozek bude nová tapisérie, až se rozprskne na zdi!“ varovala jsem ho a on viděl, že to myslím vážně. Šílenství mi odkapávalo z hlasu. Vyhrožovala jsem totiž někomu, že mu udělám díru do hlavy. To je šílené, ale mně se to zdálo v mém rozpoložení jako výborný nápad a vedlejší škoda. A teď mě napadá…

„Počkej. Řekni mi, Joshi,“ vyplivla jsem, „proč zrovna já? Proč ty? Nina?“ udeřila jsem na něj a využila tak toho, že teď udělá, co mu řeknu, když držím jeho život ve svých rukách. On určitě ví, co má Isaac za tajemství, a jen hrál tenkrát v autě hloupého.

„To ti neřeknu,“ vyblekotal. Překvapeně jsem rozšířila oči, no, pak jsem mu s hlavní namířila na hlavu, připravená.

„Teď hned mi odpověz. Proč já?“ zaječela jsem a napnula bradu. Josh suše polknul.

„Já ti to neřeknu. Jsem věrný Isaacovi. Nezradím ho,“ mumlal si skoro sám pro sebe.

„Isaac je upír, kreténe! Tebe tak potřebuje k životu. Zabije tě tak jako tak,“ slíbila jsem mu a nepochybovala o tom. Tak on přísahal věrnost upírovi? Ten je na tom hůř jak ženy, co se údajně zaslíbily bohovi. V životě ho neviděly, ale každá je jeho nevěsta. A Josh je věrný mrtvému parchantovi, co nejspíš považuje lidskou rasu za bláto pod jeho chodidly. Idiot.

„Máš smůlu, Bello. Já ti neřeknu,“ uzavřel to. No, kvůli tomu ho nezabiju. Je jasné, že tady určitě nejde o věrnost, ale o to, že se Isaaca bojí víc, než kulky.

„Tak fajn. Do koupelny!“ štěkla jsem. Přesunul se opatrně tam, kam jsem mu řekla, a přitom pořád ostražitě sledoval hlaveň revolveru. „Ten klíč,“ přikázala jsem mu a kývla ke klíčové dírce zvenku. Vytáhl klíč z vnitřní strany a zasunul ho tam. „Jdi k vaně,“ diktovala jsem mu dál. Potom, co poslechl, jsem přešla ke dveřím a zabouchla. Zamkla jsem na dva západy a nechala ho tam. Vydechla jsem a přikývla si sama pro sebe. Potom jsem se rozběhla chodbou a pistoli dál pevně svírala v ruce, kdyby na mě náhodou vyskočil nějaký další špeh. Navíc jsem se s ní cítila bezpečnější. To proto jsem ji celá léta po nočním Seattlu nosila.

Naskočila jsem do toho Bugatti a hodila ji i s kabelkou na sedadlo spolujezdce. Sešlápla jsem plyn a ledviny mi zase málem vyskočily z těla. S nejrychlejším autem na světě musím zacházet trochu jemněji. Jen kdyby to v mém stavu šlo.

Dojela jsem na Main Street a udělala smyk, když jsem zaparkovala u malého parku s pár lavičkami, anglickým trávníkem, který ale v tomhle ročním období usychal, a se skoro opadanými stromy.

„Alane!“ křikla jsem na něj a cupitala na jehlách k němu. Přivinula jsem si přitom kabát k tělu, protože už mi byla tak hrozná zima a Seattle není nejteplejší místo na světě. „Díky, že jsi přišel,“ začala jsem.

„Můžeš být zticha. Chci tohle mít za sebou,“ utnul mě tvrdě. Zarazila jsem se, ale jen na chvíli, protože jsem hledala něco důležitějšího. Podal mi krabičku a já ji roztřeseně otevřela. A bylo to tam… Hned jsem jednu ampuli vytáhla a kápla si stříbřitý jed na prst, který jsem si strčila do pusy. Po těle se mi za moment rozlila tekutá nirvána. Otevřela jsem oči a podívala se tak do těch Alanových, které mě odsuzovaly. Už mi bylo dobře a moje uvažování se vracelo do normálu. Vzpomněla jsem si, jak jsem mířila pistolí na hlavu člověku a taky jak jsem titulovala Alana. Všechno to na mě dolehlo.

„Jak jsi to sehnal?“ chtěla jsem vědět. Omluvu stejně nepřijme.

„Já ti to řeknu a ty to začneš dělat taky. Prostě jsem ti to sehnal a tím s touhle sračkou končím,“ oznámil a chtěl se rozejít pryč. Zareagovala jsem a předešla ho.

„Počkej, vždyť…“

„Ne, Bello. Už žádné – počkej, Alane. Udělej pro mě tohle a tamto. Ani ses nepokusila o to, abys to ze sebe dostala. Jsi regulérní feťák a už nevíš, co říkáš. Tohle si vyřeš se svojí mrtvolou a mě z toho vynechej. Skončíš špatně a já to nebudu sledovat. Vymaž si moje číslo a už mi nevolej. Stejně voláš jen, když něco chceš,“ dořval a já zůstala stát jako opařená.

„Ale…“ Chytila jsem ho za ruku.

„Nesahej na mě!“ zasyčel a vytrhl se mi. Ruka mu zůstala ve vzduchu s dlaní nastavenou tak, jako kdyby mi chtěl dát facku. Ucukla jsem, i když ta pozice vážně jen tak vypadala díky tomu, jak se mi prudce vytrhnul. Byl to prostě instinkt.

„Skvěle. Teď už si dokonce myslíš, že bych tě já uhodil,“ konstatoval. „Od toho máš jeho.“

„Isaac mě nikdy neuhodil,“ bránila jsem ho hned a vůbec nechápala, proč.

„Protože by ti tím urval hlavu. Bello, co ty si vůbec myslíš, že se stane?“ zeptal se znenadání a mně sklaplo. Věděla jsem, na co naráží.

„No, já…“

„To jsem si myslel. A teď se můžeš vrátit k němu. Tohle si po mně chtěla naposled. A hlavně už mi nikdy nebudeš vyhrožovat,“ zasyčel na mě a já byla takhle malá. Prošel kolem mě a vrazil do mě ramenem. Zakolísala jsem, ale díky tomu, že už jsem byla zase zpět v celé své feťácké kráse, jsem snadno našla balanc.

„Tak si jdi!“ neodolala jsem a pokřikovala mu za zády jako malé dítě. „Já tě znám nejlíp, Alane. Dřív nebo později se vrátíš,“ předpovídala jsem. Možnost, že by to tak nebylo, mnou otřásla. Popotáhla jsem nosem a otočila se na patě jako zmoklé kuře. Začalo totiž pršet. Ploužila jsem se k autu a pořádně přitom zmokla – jako kdybych právě vylezla ze sprchy. Ale už jsem necítila zimu. Bylo to příjemné a hlavně mi to bylo jedno.

Zajela jsem do garáže a vylezla z auta. Zamkla jsem Bugatti, a když jsem se otočila, padla jsem na dveře a zalapala po dechu.

„To se pořád musíte plížit?“ vyprskla jsem vztekle na Ninu, a to jsem neměla dělat. Nestačila jsem ani mrknout a ležela jsem na dveřích břichem a ona mě držela za vlasy.

„Já nevím, z čeho jsi získala dojem, že se mnou můžeš mluvit jako se sobě rovným. Možná jsem na tebe moc milá, možná nosím moc růžové, ale ujasni si to,“ zašeptala mi do ucha ledově a mně naběhla husí kůže. Pokývala jsem hlavou a mohla zase volně dýchat, když mě pustila. „Jestli si z našeho rozhovoru o šukání s Isaacem získala dojem, že jsme v nějakém dívčím klubu a budeme přespávat jedna u druhé, tak si to zase vyhoď ze své krásné hlavičky,“ zašvitořila sladce, no, o to to bylo děsivější. Pak se někde nahoře v domě ozvala taková rána, že jsem nadskočila. Nině úsměv zmizel z tváře a dala si ruku v bok. Přitom otráveně protočila oči.

„Isaac už je doma. A ani mně zatím nedokázal říct, co se stalo, jak se vzteká. Měla by ses začít modlit, abys ještě dneska měla kde spát. Začal totiž demolovat dům,“ vysvětlila a mně se rozbušilo srdce. Já na rozdíl od ní nejsem žádná puzzle a mně už nikdo dohromady nedá, jestli se v tom devastování dostane i na mě.

Nina zmizela a nechala tam moji rozbitnou osobu samotnou. Její slova ve mně nic nezanechala, protože v porovnáním s Isaacem byla ona plyšový medvídek s heboučkými oušky.

S těžkým srdcem a vyschlým krkem jsem šla nahoru, i když jsem dobrou chvíli uvažovala, že zůstanu spát v garáži. Jenže on dobře ví, kde já jsem, takže kdyby mě chtěl zabít, tak ať aspoň umřu v pohodlí domova.

Zabočila jsem za roh, a než jsem se stačila rozkoukat, letěla proti mně skříň.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 14. kapitola: