Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 21. kapitola

19.09.2012 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 6031×

Jakmile jsem se posadila na vyhřívané sedadlo Astona Martina a podívala se na Edwarda, roztála jsem. Ty jeho zlaté oči hřály víc, jak ta sedadla. Jako ústřední topení v zimě. I upír dokázal někoho tak zahřát.

Usmála jsem se na něj jako pitomá, div se mi neroztrhly tváře.

A co víc – opětoval mi to. Vystavil tu dokonalou sadu bělostných, rovných zubů a já se málem rozpustila jako piškot v coca-cole.

Připoutala jsem se a dala mu instrukce k tomu, kam má jet. Ale on je nepotřeboval. Věděl, kde to je. Ten aby něco nevěděl. Což by se dalo využít.

„Edwarde, můžou… Hm,“ uzavřela jsem to radši. Já asi ani nechtěla slyšet odpověď. Proboha, to by byl průser. Nebo možná nebyl… Těhotná s upírem. S Isaacem. No, to by byl čas si hodit mašli. Nebo možná… „Edwarde, můžou se upíři změnit?“ Nakonec jsem tu otázku změnila na tu, která byla pro tu možnost dítěte důležitá taky a aspoň jsem na něj nevybalila, jestli jsou upíři sterilní. Nejspíš by mu to totiž potom došlo. Na to nemusí vlastnit ani upíří super IQ.

„To by bylo trochu divné, nemyslíš?“ odvětil a podíval se na mě.

„Nechápu.“

„No, neměníme se vzhledově a ani emočně. A naše charaktery ano?“ zeptal se řečnicky. Pravda. Bohužel. To znamená, že z Isaaca nemůže být náhle dobrý chlap skrz naskrz. Vždycky to bude násilnický kretén, kterého nenávidím a mám ráda zároveň. Ale to nejsou city, které bych chtěla chovat k otci svého dítěte. Sáhla jsem si na břicho a modlila se, aby tam bylo jen to, co tam má být. „Ale věř mi, že je to dobře,“ dodal.

„Proč? Že budete žít bez šance na to se změnit? Zformovat svoji osobnost?“ opáčila jsem ostře. Zasmál se, jak se poškleboval mojí odpovědi. No, super. Ale alespoň po mně nic nehází a neříká, že všechno zkurvím.

„Bello, mně je přes sto let. Kdybych se povahově měnil jako lidé, asi tu s tebou nesedím, protože bych si s tebou vážně neměl co říct. Seděl bych v domově důchodců, hrál canastu a stěžoval si na to, jak je ta dnešní mladá generace neukázněná.“

„To je hrozná představa. Ty se tam nehodíš,“ usoudila jsem, a pak se na něj usmála.

„A to mi jen sto let. Představ si Isaaca,“ nadhodil a já udělala grimasu, jak jsem se o to snažila. „Tak vidíš. K něčemu to je, že například ze mě nikdy nebude chlap,“ zamumlal ledabyle, no, odkapával z toho vztek. Cítila jsem strašnou potřebu ho utěšit. Jakkoliv. A nemusela jsem si nijak vymýšlet. Řeknu mu prostě pravdu.

„Víš, já si nemyslím, že podstata pořádného chlapa tkví ve věku nebo muskulatuře.“ I když co se týká teda toho druhého, tak nevím, na co si ten dvoumetrový, ramenatý chlapec stěžuje.

„Vážně? Chtěl bych slyšet tvoji definici,“ šeptnul a pozoroval mě. Zvedla jsem bradu, připravena k proslovu, i když jsem ve skutečnosti nevěděla, jak mu to pořádně vysvětlit. Takže jsem se zase shrbila a hledala slova ve dlaních, co jsem měla položené v klíně.

„Podle mě chlapa dělá to, jak se postaví k situaci, kterou má před sebou. To, jak se chová k ženě…,“ šeptala jsem, ale v podstatě se mi povedlo vyjádřit to, co jsem měla na mysli. Já jsem neviděla chlapa v pekáči buchet nebo bicepsech. A dokonce ani v mega penisu. Ale stejně bych ho chtěla vidět… Rychle jsem zavřela ústa, když jsem si uvědomila, že mu zírám na rozkrok a snažím se o vizuál.

Potom jsme už dojeli na místo, takže filozofování o mužnosti jsme na chvíli nechali. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem se podívala do mých – už brzy bývalých – oken, jak jsem vystupovala z auta. Edward mi samozřejmě otevřel dveře, ale já byla mimo. Ani jsem mu nepoděkovala. Civěla jsem na to sklo v rámu a kolena se mi začínala klepat.

„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ zeptal se mě a chytil mě za pas, protože mě chytaly mdloby. Opřela jsem se o něj a byla tak ráda, že tohle se mnou absolvuje. Bez něj bych se asi pak složila na schodech a brečela jako malá.

„Prosím tě… Je to jen pár zdí, rentgen, křeslo… To nestojí za řeč,“ zalhala jsem chabě. V ruce jsem měla všechny podklady, co jsem potřebovala podepsat. A v kapse si poklidně dřímaly klíče. Tušily už ty kousky kovu, že je majitelka sprostě prodá do otroctví? No, tak hrozné to snad nebude. Postarám se o to, aby je můj nástupce Brett nosil v pohodlné kapse z příjemného materiálu. Ještě teď si vezmu pero a zanesu to do smlouvy.

„Nemyslím si. Osobně jsem fixovaný na svůj klavír a auta. A to taky není víc, než plech, ocel a guma. A zároveň je to všechno,“ svěřil se mi a já bezhlavě přikyvovala.

Nakonec jsem se vážně dostala ke svému pracovnímu stolu, kde jsem podepsali potřebné papíry. Klidně bych mu jen dala klíče, aby to už bylo za mnou, ale byrokracie světu vládne.

Brett byl čerstvě vystudovaný, co si nastřádal praxi a zápočtové body právě v mé ordinaci. Seznámil mě s ním Alan a já ho měla ráda. Věřila jsem mu, že to tu nepotopí, a s mým Titanicem dopluje až do Ameriky.

Když jsme vešli, hned si všimnul Edwarda, potřásl si s ním rukou a zeptal se mě – přítel? A mě rozdrtil ten pocit z toho, jak strašně ráda bych mu odpověděla, že ano. Ten milý, krásný chlap, co po mně nehází věci, je můj přítel. Isaac ale dokázal taky být milý… Proč mi to, sakra, dělá? Proč to nemůže nechat mezi námi klidné a normální… v mezích? Vždyť po něm nechci, aby se mnou koukal na romantické filmy, pořád se se mnou něžně miloval v posteli… Ve skutečnosti jsme přece koukali na Matrix a šukal mě skoro v Arktidě, a tak, že kdybych nebrala Péčko, hodně dlouho bych si nesedla. A namítala jsem snad něco? Ne.

Naškrábala jsem podpis na poslední, darovací listinu a tím to končilo. Pohladila jsem růžové, kožené křeslo a žmoulala si oči, jak jsem stírala slzy.

„Konec. Oficiálně jsem bez ordinace. Hlavně, že mám titul,“ stěžovala jsem si, když jsem vyšla na ulici, kde zrovna zase lilo. Že by Seattle?

„Jsi nezaměstnaný člověk,“ odvětil Edward a postavil se na ulici vedle mě, když zavřel dveře. Měl štěstí, že s nimi zacházel opatrně. Sama jsem spravovala tu kliku.

„No, mně teda přijde, že jsem zaměstnaná na plný úvazek a pracovní smlouvu mám podepsanou na příštích milion let,“ poznamenala jsem zachmuřeně. Už mě to přešlo – smutek. Bylo to za mnou - jakmile jsem vyšla z těch dveří, spadlo to ze mě.

„Vidím, že myslíš pozitivně… Chceš už dom…“

„Ne!“ pískla jsem panicky a ani ho to nenechala doříct. „Chci říct – prosím, jestli máš ještě čas, mohl bys tu být ještě chvíli?“ špitla jsem už tišeji a pokorněji.

„Bello, mě nemusíš pořád prosit. Já tu s tebou zůstanu rád. Jsem nesmrtelný. Nikam nepospíchám,“ připomněl mi. Proč mi tohle nikdy Isaac nemůže říct? To, že je se mnou rád? To, že ho nemusím prosit, by už bylo moc. Taky nemůžu chtít po pyromanovi, aby hodil Zippák z okna.

Šli jsme si sednout do kavárny, kde jsem sežrala, co mi pod ruku přišlo. Dorty všech velikostí a příchutí. Nad medovým kouskem jsem se pozastavila. Co když tolik jím, protože jsem těhotná? Ne, to není kvůli tomu. Já byla vysavač karbohydrátů a uhlohydrátů vždycky. Což ale neznamená, že těhotná nejsem.

„Edwarde, v autě jsem se chtěla na něco zeptat,“ načala jsem to znovu. Sice mu to dojde, ale já to chci vědět, jinak nad tím budu pořád přemýšlet.

„Poslouchám.“ Jo, já věděla, že on mě poslouchá. Jako jeden z mála.

„Můžou… Můžou mít upíři děti?“ dostala jsem ze sebe ztěžka. Prosím. Řekni, že ne. Prosím. Zírala jsem mu do očí a proklínala upíry za to, že nemají tu přirozenou mimiku – grimasy, kdy hned poznáte, co dotyčný odpoví.

„Ještě před pěti lety bych ti řekl, že to je absurdní… Ale teď už ne. Muži můžou mít s lidskými ženami upíra, napůl člověka.“ Kurva! Do hajzlu… Padesát na padesát, že jsem těhotná s upírem, kterého bych nejradši roztrhala na kusy. Kdo měl, sakra, vědět, že když šukám s mrtvým démonem, musím myslet i na antikoncepci?

Dala jsem si hlavu do dlaní… Moje dítě bude mít matku feťačku a otce psychopata.

„Ty jsi těhotná?“ zašeptal Edward. Ten jeho tón byl náhle strohý. Pokrčila jsem rameny, obličej pořád schovaný. „Bello, jestli jsi… Ještě žádná to nepřežila.“

„O tom jsem si ani nedělala iluze,“ zamumlala jsem si do kůže rukou a konečně je sundala ze svého obličeje. „Proč… Proč o tom nic nevím?“ hlesla jsem nešťastně. Nechtěla jsem dítě. Nevzniklo z žádné lásky a zdravého rozumu. Jen z bezhlavého šukání psychopata a jeho děvky. A už vůbec jsem kvůli tomu nechtěla položit život. Teď jsem to díky strachu viděla černé na bílé.

„Ty reformy nevznikají jen tak. To – ona je moje. Upíři se začínají čím dál víc párovat s lidmi. Před šesti lety, když se to stalo poprvé, to převrátilo náš svět vzhůru nohama. Upír s člověkem – to bylo rouhání. Rok na to přišlo první poloupíří dítě. A nakonec se zjistilo, že se to už stávalo dřív. Myslím tím pohlavní styk, který ta žena přežila. První zmínky se datují po výsleších až do devatenáctého století. No, a dneska už to skoro ani nikomu nestojí za zmínku – to, že má upír doma lidskou bytost,“ šeptal na upíří frekvenci, protože jsme tu vážně nebyli sami. Ale já samozřejmě slyšela. Měla jsem v sobě z upíra víc, než se mi líbilo. „Kdo to mohl tušit, že jed dokáže tvořit i spolu s lidskou buňkou…“

„Nemáte spermie, ale tuhle univerzální sračku. Nedá se s tím taky mýt nádobí?“ zasyčela jsem, no, jeho vina to nebyla. „Promiň. Nechtěla jsem…“

„V pořádku. Pojď se projít – provětrat si hlavu,“ navrhnul a mávnul na obsluhu. Odkývala bych mu teď všechno na světě.

Šli jsme do parku naproti, kde jsem se mu zavěsila na rámě a třeštila oči do prázdna. A to jsem myslela, že můj život už nemůže být horší.

„Já to nezvládnu… Musíš mě nějak rozptýlit,“ zamumlala jsem, protože se mi jinak hlavou nebude honit nic jiného. A já si byla jistá, že Edward bude dobrý zdroj rozptýlení.

„A co mám dělat?“ chtěl vědět bezradně.

„Na střední jsme hráli hru. Jmenovala se – řekni svoje špinavé tajemství,“ vzpomněla jsem si. No, to je geniální, Bello.

„To tě rozptýlí?“ pochyboval.

„Nevím, ale bylo to to první, co mě napadlo. Takže se přiznej – co jsi za těch sto let vyvedl? A vynechej, prosím, tekoucí orgány.“ Edward se zamračil a podíval se stranou. Přestala jsem se vláčet a zastavila se. „Co? Říkej!“ pobídla jsem ho. Očividně byl na rozpacích. Sice se nečervenal, ale to, jak se díval a uhýbal pohledem…

„Když ono to není… špinavé. Je to spíš až moc čisté,“ zamumlal a konečně se mi podíval do očí. Nechápavě a pobaveně jsem zvedla obočí. „Ty první,“ navrhnul spěšně. Proboha, co provedl?

„Fajn… Já mám… Ve Volteře jsem to přímo v hradu dělala se ženskou,“ vzpomínala jsem. Nevadilo mi mu to říct. Za prvé – chlapům se to líbí a za druhé – cítila jsem k němu důvěru, která každým dalším jeho slovem narůstala.

„No, tak to je… zajímavé,“ utrousil a teď pro změnu zase třeštil oči do prázdna on.

„Budu hádat. Právě teď si to představuješ,“ řekla jsem a jeho výraz mě přesvědčil, že ani nepotřebuji odpověď. „Počkej, počkej,“ nakázala jsem mu a položila mu zatnutou pěst na břicho, když jsem se mu postavila do cesty. „Teď ty. Řekni to svoje čisté tajemství,“ přikázala jsem mu a stáhla ruku. Prohrábnul si rozpačitě vlasy a nejspíš se mu do toho vůbec nechtělo.

„Tak fajn,“ rezignoval, když jsem na něj zamrkala. „Ale nebudeš se mi smát!“ Kriste pane, co to bude?

„Jasně,“ přitakala jsem hned. Užírala mě zvědavost.

„Já to myslím vážně, Bello. Stačí mi to doma,“ utnul mě.

„Slibuju,“ zatrylkovala jsem a znovu zamrkala. Přitom jsem trochu pohodila vlasama. Edward se stále ještě rozmýšlel, jestli mi to řekne, a přitom skenoval každou kravinu v okolí. Často se zastavil na mém hrudníku, kde nejspíš našel střed vesmíru.

„Já jsem p…“ Víc jsem neslyšela. Tohle už bylo vážně určené čistě upířím uším.

„Cože?“ zařvala jsem, aby si uvědomil, že já jsem člověk. Přitom sem nastavila ucho.

„Že jsem ještě s žádnou n…“

„Co?“

„Že jsem, kurva, panic!“ zavrčel a mně zatrnulo. Ztuhlo mi celé tělo a vykulila jsem oči dokořán. Edward se rozhlížel kolem, jestli jeho výlev někdo neslyšel.

„Ty… Sto let…“ Dala jsem si ruku přes pusu a pořád na něj kulila oči. A potom mi ušlo tiché zachichotání. Edward nasadil vražedný výraz a to už bylo moc. Začala jsem se řehtat na celé kolo jako pitomá.

„Slíbila jsi, že se nebudeš smát,“ utrousil a probodával mě černýma očima. Mělo by mě to děsit, ale já byla v šoku. Ten nejkrásnější chlap na světě, co by mohl mít každou a měl na to přes sto let, je panic. No, to je gól. Ne, to je hlavně proti přírodě. Anomálie. Rarita. To by měl hned někdo napravit. A nenávidím tu, která to bude. Už teď cítím žárlivost k ženské, kterou jsem v životě neviděla, za to, že bude spát s chlapem, který není můj. Což je další anomálie.

„Promiň, už se nesměju. Když já…“ Znovu jsem vyprskla smíchy a už mě bolela bránice. Edward se očividně urazil, protože kolem mě bez povšimnutí prošel a divím se, že mu neucházela pára z uší. „Edwarde, ne! Já se vážně omlouvám,“ opakovala jsem a už se snažila opravdu krotit. Nechtěla jsem ho zranit.

Dohnala jsem ho a chytila ho za ruku.

„Omlouvám se. Slyšíš. Jen… Tohle jsem prostě nečekala.“ Zastavil se a nechal mě mluvit. „Počkej ale… Tys nikdy neměl rande, anebo jste prostě jen nedošli na třetí metu?“ chtěla jsem vědět. Nemohla jsem to pochopit. Já přišla o panenství v šestnácti na večírku. A to jsem nebyla opilá, protože jsem chlastat nesměla pod hrozbou smrti. Takže si celých těch sedm vteřin příšerné soulože pamatuju. Já udělala – au - a on – ah - a šli jsme domů.

„Já jsem nikdy nedošel ani na tu první,“ zamumlal a to už jsem teda šla do kolen. Sice jsem se nesmála, ale civěla jsem na něj jako dítě na Santa Clause, co se zaseknul v komíně.

„Tys nikdy…“ Nedokázala jsem to ani říct. Jen jsem si přiložila dva prsty na ústa.

„Esmé se asi nepočítá,“ odvětil a pokrčil rameny jako že pokus. Přišlo to na mě spontánně. Prostě jsem to musela udělat – spravit ho. Na vysokých podpatcích a platformě jsem si ho ještě přitáhla za tváře a otřela mu moje rty o ty jeho, které byly hladké jako sklo. Já jsem to ale udělala spíš z takového kamarádského popudu – z legrace. Dokonce jsem se u toho ještě smála. No, když se naše rty spojily, vzniklo něco, o čem jsem do té doby jen četla. Byl to jediný letmý dotyk rtů dvou rozdílných druhů, no, mně to v tu chvíli připadalo jako celý můj svět. Jako kdyby ten polibek měl duši. Jako kdybych se to dotkla toho, po čem jsem celý život toužila.

Ucouvla jsem od něj jako od elektrického plotu, co mi dal nečekaně pořádnou ránu. A on byl na tom stejně. Viděla jsem to.

Teď to musím nějak… napravit. Protože jsem to posrala na plné čáře. Odpálila jsem tím atomovku.

„Tak to máš za sebou. První pusa,“ hlesla jsem neohrabaně a křečovitě se usmála.

„Skvělé,“ šeptl. No, tak jednej, chlape. Řekni něco!

„Já jdu,“ rozhodla jsem se znenadání a rozešla se bůhví kam na druhou stranu parku. Potom jsem se zastavila, když mi docvaklo, že musím opačným směrem, a že tu nemám auto. Petersonův zámek byl odsud vražedně daleko.

„Odvezu tě,“ řekl za mnou Edward, mimo.

„Jo, jo,“ přitakala jsem a skoro utíkala k autu, které zablikalo, a já padla na sedadlo. Vzpamatovávala jsem se z toho, co jsem cítila, když jsem ho políbila. Nebyla jsem zvyklá na to, aby se ve mně něco takového odehrálo jen kvůli jednomu pitomému polibku. Kdybych to věděla, tak to neudělám. Já mu nestrčila jazyk do krku! Dala jsem mu jen pusu rovnající se polibku od matky na dobrou noc. Já fakt všechno zkurvím.

Edward se beze slova posadil vedle mě a nastartoval. Vyjel hladce z místa a já už chtěla ležet doma ve svojí posteli, a to s Isaacem. Zapomenout. Zapomenout na něco, co je zdánlivě tak dokonalé, ale přesto to má jednu obrovskou chybu, a to, že by to znamenalo Edwardovu i moji smrt.

„Já se ti omlouvám. Neměla jsem to dělat,“ šeptla jsem dřív, než budeme v dosahu uší, které to slyšet nesmí.

„V pořádku. Nic se nestalo. Jsme kamarádi,“ řekl, a to dost tvrdě. Že by to přece jenom znamenalo tolik jen pro mě? Jsem idiot. Vždyť je to upír. Možná má nějaké sklony k lidství, ale tam uvnitř to bude vždycky krvežíznivý démon, i kdyby napojil všechny hladové v Africe a udělal ze sebe apoštola.

„To jsem ráda,“ špitla jsem a už radši držela ústa zavřená. Jen před domem jsem řekla strohé – tak ahoj - a potom zdrhala s ocasem mezi nohama pryč.

„Bella se nám vrátila!“ zahlásil Sebastian, když jsme se potkali na chodbě. Pochybovala jsem, že náhodou. Zaplavila mě nechuť. „Měla by ses jít upravit. Vypadáš moc lidsky – utahaně,“ oznámil mi, když už stál přede mnou.

„A ty už jdi taky do hajzlu! Myslíš, že pro něj něco znamenáš? Jsi jen dementní poskok, kterému za chvíli maxi oční bulvy vypadnou z hlavy!“ rozšoupla jsem se. A za to se platí. Popadnul mě pod krkem a zvednul mě do vzduchu. Lodičky mi spadly z nohou, jak jsem s nimi kmitala sem tam.

„Drž hubu!“ zavrčel na mě, vytočený k nepříčetnosti. Jestli někdo nezasáhne, zabije mě.

„Jsem jeho!“ využila jsem toho konečně taky. Jenže ono to nezabíralo. Sice povolil sevření, ale pořád jsem visela nad zemí a rukama svírala tu jeho, jak jsem se ji instinktivně snažila dostat mého krku. „Jestli mi něco uděláš, zabiješ nejenom mě, ale taky jeho dítě!“ Sebastian rozšířil už tak velké oči. To jsem neměla říkat nahlas, no, docházely mi možnosti.

„Čí dítě zabije?“ My o vlku… A je to v hajzlu.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 21. kapitola: