Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 24. kapitola

27.09.2012 (19:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 7696×

Člověk občas položí za dveře kufr, židli, anebo kteroukoliv věc, co chtěl odložit a dal to na první místo, co mu přišlo pod ruku. Nestará se o to, jak nepříjemné překvapení to bude pro toho, kdo dveře otevře z druhé strany a dotyčné věci na něj vypadají, anebo prostě jen nemá čas a prostor na to, aby to položil jinam.

A pak jsou tu upíři…

Potom, co mi na bosá chodidla dopadla hlava těla, které bylo o dveře opřené – a já tu podporu zrušila – pochopila jsem, proč je i na chodbě to obrovské jezero krve. Z naprosto rozervaného a polámaného krku – vlastně na něm hlava držela už jen stěží a nebezpečně se kymácela – ještě slabým proudem odkapávala krev a vytvářela tak pramen.

A já, místo toho, abych se podívala jinam – kamkoliv jinam – jsem civěla na roztrhané, ženské rty v obličeji, kde se oči naposledy dívaly na svět nedávno, protože jsem cítila na svých nohách ještě teplou krev. Měla jí nasáklé dlouhé, kaštanové vlasy. Takhle jsem mohla dopadnout i já. Takhle by vypadaly moje rty, kdyby mě líbal upír jako sobě rovného. Z toho nekonečného transu mě probudilo až zurčení další krve a opakované trhání kůže.

Zvedla jsem pohled k Isaacovi, kterému na klíně seděla pravděpodobně už mrtvá žena. Ležel na posteli a ona zase ležela na něm. Hlavu měl ukrytou mezi jejím ramenem a čelistí. Držel ji za temeno a prováděl jí pětinásobnou lobotomii, jak stisknul a prsty jí zanořil až někam do mozku.

Periferně jsem viděla víc, než se mi líbilo. Donutilo mě to rozhlédnout se po naší, pod karmínovou tekutinou utopené, ložnici.

Bylo jich osm. Osm kdysi krásných žen, které vykrvácely na mé podlaze.

Ale on se ještě krmil. A já jsem UB…

Začala jsem couvat a snažila se ani nedýchat – nenasávat ten krásně vonící hustý opar, co se v místnosti vznášel.

Uklouzla jsem po mokrém mramoru a padla zády do toho jezera. Narazila jsem si kostrč a protože už byla noc, nehojilo se to tak rychle. Celý den bez dávky mi umožňovalo cítit tupou bolest.

Ale moje kostrč byla to poslední, co mě zajímalo. Zapřená o lokty, s očima doširoka otevřenýma, jsem sledovala, jak se Isaac zastavil. Shodil ze sebe zdechlinu jako dřevěný trám a ta dopadla na zem – vystavená mně na očích. A já tak mohla vidět, jak vypadá lidský, ženský klín po opravdovém upířím sexu. Ten jí snad prorazil dělohu…

V žaludku mi snad cvičily vodní aquabely, co ho roztáčely jako kolotoč. Křečovitě se stahoval, jak chtěl vyvrhnout všechno, co v něm bylo tráveno.

Isaac se narovnal a postavil se na podlahu. Kalhoty měl napůl žerdi – všechny orgány pokryté krví. Překročil tělo přesně jako ten dřevený trám v cestě a pomalu kráčel ke mně. Rudá tekutina mu odkapávala z konečků prstů a brady, a protože neměl póry, odtékala jako dešťová voda po skle auta a já se začala panicky posouvat – co nejdál od něj. Ale bylo to jako plavat proti proudu. Ruce a nohy mi podkluzovaly a před upírem neuteču.

Natáhnul se pro moji ruku a zvedl mě za zápěstí nahoru. Myslela jsem, že mám po ruce, protože teď se nedokáže ovládat, ale držela celá.

Položil mi mokrou dlaň na krk a zavrčel. Třeštila jsem oči, co mě pálily, i když měly zespoda – ze slzných kanálků – vláhy dost, do jeho tváře a do dvou duhovek, které měly barvu nejčistší černi. Ropa a uhlí se před nimi třásly.

Vycenil bílé zuby. Je konec.

„Slíbil si mi, že se mojí krve nikdy nedotkneš,“ zašeptala jsem mu do ucha, když se ke mně sklonil. Řvát jsem nedokázala… Jen chraplat. Já idiot místo toho, abych si promítala před očima celý můj zkurvený život, připomínám hladovému psychopatovi jeho sliby. Úžasné. Isaac se vrátil do vzpřímené polohy a nakrčil nos.

„A kdo říká, že ano?“ zeptal se mě a sprostě mi tím moji otázku vyčetl. V překladu – jak můžeš být tak blbá a myslet si to? „Proboha, tys kouřila? Tady se nedá dýchat,“ zasyčel a odstoupil ode mě. Taková úleva, co mě zaplavila, neměla obdoby.

„Cos to udělal?“ vydechla jsem, když se ke mně otočil zády a já měla zase volné zrakové pole a nezaměstnávalo mě třicet dva břitev v jeho ústech.

„Co jsem měl udělat?“ zeptal se nezúčastněným tónem. Prostě se nic neděje. Ptám se na kurz dolaru.

„V mojí ložnici je osm mrtvých žen…,“ začala jsem ztěžka.

„Deset. Jedna dosluhuje u druhé strany postele. Desátá v koupelně ve vaně. Mám rád desítku. Není to dav, ale splňuje to večeři se vším všudy,“ vysvětloval mi. A vážně – kdybych zaměnila slova, bavil by se se mnou stejným tónem o tom, že zítra bude padat nejspíš sníh. Přirozená, lehká konverzace… Ale pro něj to přece tak je. Není nic naturalističtějšího. Ale já jsem vážně nebyla ve stavu, kdy jsem měla chuť a nervy na to sestavovat dvojí metr a chápat ho.

Kromě toho… On mě, kurva, podvedl! A to rovnou s deseti.

„Jak si mi to mohl udělat? V naší ložnici a posteli?“ Kdyby se aspoň netvářil, jako že se přece vůbec nic neděje. Já věděla, že žádný monogamní vztah tady nehrozí, ale aby mi to vodil do postele? A tam to zabil?

„Technicky vzato jsem ti to udělal v mojí ložnici a v mojí posteli. A tam jsme to přece dělali jen jednou,“ připomněl mi věcně. A to už na mě bylo moc. Popadla jsem vázu ze stolku u dveří a vší silou ji po něm hodila. Roztříštila se mu o hruď a on to líně sledoval. Pak se na mě podíval.

„Zajímavé,“ šeptl.

„Kreténe!“ zařvala jsem a to už jsem přehnala. Na jeho poměry ovšem. Náhle stál přede mnou a já nemohla uhnout pohledem, ani kdybych chtěla.

„Cos to řekla?“ zasyčel na mě. Otřásla jsem se, ale mlčela. Odpověděla bych špatně – nejsem teď schopná vykouzlit z úst něco diplomatického. „Jestli se chceš jet někam vyřvat, můžeš. Ale nehodlám už s tebou o tomhle diskutovat. Měl jsem hlad, a tak jsem se najedl. Skoro čtyři měsíce tu kolem tebe všichni chodí po špičkách a ve vlastním domě bráníš staletým upírům, aby se chovali jako doma. Teď jsi byla celý den pryč a já a i všichni ostatní se mohli zase začít chovat přirozeně…“

„Připadá ti přirozené, že zdi ložnice, kde se díváme na televizi, jsou postříkané krví?“ hlesla jsem po tom jeho vyčerpávajícím monologu.

„Ano. Představ si, Bello, že připadá. Problém je v tom, že jsi člověk a v tom svém pomalém mozečku si to nedokážeš srovnat a pochopit to. Jinak by ses neptala upíra na to, jestli mu přijdou zdi postříkané krví normální.“ Chvíli na mě ještě zíral a já mu to plně oplácela. To bylo totiž to jediné, čím jsem ho mohla urazit – dívat se mu do očí, aniž bych vystrašeně uhnula jako každá jiná, lidská bytost.

Potom hlavu zvednul a prošel kolem mě bůhví kam. Sevřela jsem víčka a byla ráda, že jsem relativně sama. Na to mi došlo, že mě tu nechal s deseti mrtvými, vychládajícími těly. Tohle byl čistý horor… Tady by načerpali režiséři inspiraci, kdyby viděli, jak se potácím kolem postele a snažím se vyhnout mršinám, co tu ten upír rozmělnil. Po špičkách a s obrovským sebezapřením jsem se dostávala přes tu, která ležela u mé strany postele. Bradu jsem měla napnutou a ruce se mi třásly. Jen jsem čekala na to, kdy mě to přemůže, já padnu na kolena a pozvracím všechno v okolí deseti metrů, protože když jsem málem zakopla o nohu, která už nebyla součástí harmonického celku a samostatně mi překážela v cestě, přicházelo to znovu – aquabely měly další číslo a šly do finále.

V hlavě jsem měla vygumováno… Nevzpomínala jsem si na slova o koupelně, takže když jsem se do ní konečně dostala a viděla to, co plavalo ve vaně, padla jsem na kolena – hlavou do záchodové mísy. Prohýbala jsem se v zádech a dostávala tak ze sebe všechno, co chtělo ven. Narovnala jsem se a automaticky si utřela rty hřbetem ruky. Vykulila jsem oči, když mi došlo, že jsem si po ústech právě rozpatlala krev. Složila jsem si ji otráveně k tělu… No, pak jsem si ji zase dala před obličej. Přičichla jsem.

Ta krev voněla vážně nádherně. Celá ložnice teď byla politá sladkou polevou… Byla jsem si jistá, že kdybych ji ochutnala, poznala bych upírskou, belgickou čokoládu. To proto jsem tamtudy dokázala projít, i když by sebou normální člověk bleskově šlehnul k zemi.

Ale nikdy bych to neudělala. Jako člověk ne. Edward jednou řekl – a pak jsi už jen krok od krve.

Kdybych ji ochutnala, měla bych pocit, že jsem definitivně ztratila lidství. Měla jsem k ní respekt jako k životadárné tekutině, která se nepije, ale která koluje v nás.

Doslova jsem se vyškrábala na nohy a ztěžka se i nakonec narovnala v pase. Musela jsem znova projít tou stezkou odvahy. Můj žaludek byl už o něco lehčí, a tak mě tak netížil, no, bylo mi jasné, že ještě hodně dlouho bude trvat, než zavřu víčka a místo toho, aby byla přede mnou jen tma, uvidím tohle. Překročila jsem tu, co ležela u pelesti postele. Už jsem byla skoro u dveří – pryč. Přidala jsem do kroku a chystala se vyběhnout. Viděla jsem jen možnost úniku a konce téhle noční můry, ale místo toho mě za kotník popadla ruka. Zaječela jsem na celý barák a zakopla. Rychle jsem se obrátila na záda se srdcem v kalhotách.

Byla živá… Ta žena spustila ruku z mého kotníku a lapala po vzduchu.

Přesunula jsem se k ní po kolenou a odhrnula si vlasy z obličeje, abych viděla, kam přikládám ruce. Věděla jsem, že je pozdě, no, nemohla jsem si odkráčet a ani se na ni nepodívat.

Jako jediná měla na krku jen jediný, čistý kousanec. Epicentrum totiž měla mezi nohama – na stehenních tepnách. Přitlačila jsem jí dlaň na rány na krku a setřela si slzy.

Pootevřela oči a snažila se na mě zaměřit. Musím jí něco říct. Nesmí umírat za děsivého hrobového ticha. Ať ví, že v poslední chvíli není sama.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se plačtivě, což bylo špatně. To nikoho nepodpoří.

„Ten hajzl,“ uniklo jí jako tichý povzdech z rtů.

„Já vím,“ šeptla jsem. Většinou by se mělo přesvědčovat, že všechno bude v pořádku, ale vzhledem k tomu, kolik jí toho zbylo ze stehen, by mi to přišlo neskutečně patetické.

„Pokousal mě,“ zamumlala a usmála se. Optimistka až do posledního dechu?

Moment, moment… On ji pokousal… Ona ještě žije. Srdce ještě pořád pracuje a rozhání jed po těle. Proboha, ona se mění!

Popotáhla jsem a nahnula se nad ni. Uhladila jsem jí vlasy dozadu a poplácala ji po tvářích. Zamrkala.

„Jak ti je?“ No, to je debilní otázka. „Pálí tě něco?“ specifikovala jsem to a čekala na odpověď. Hrudník se mi tak nadzdvihával, jako kdybych tam ležela já sama.

„Jo… Vlastně mě to přímo kurevsky pálí,“ dostala ze sebe malátně.

„Isaacu!“ zakřičela jsem a třela jí paži. Netušila jsem, co mám dělat. Ta holka tohle nepřežije a klasická první pomoc tady vážně není na místě. Co můžu udělat pro člověka, který právě graduje na vyšší formu života?

Ovál mě studený vítr a já k němu zvedla pohled. Už byl jako ze škatulky a shlížel na dívku na zemi, kterou právě stvořil.

„Mění se!“ vyšlo ze mě a hlas mi poskočil, jak jsem měla zahnutou hlavu a ještě pořád jsem brečela. Bylo mi jí líto. Myslela jsem, že je to žena, ale byla ještě teenager schovaný pod tunami make-upu. Rodičům se už domů nevrátí.

„Slyším. A taky ji cítím,“ narážel na svůj dar. „Už jsi toho dneska viděla dost, takže se radši otoč,“ řekl a stoupnul si nad ni obkročmo. Jednou dlaní obepnul její krk a já odvrátila zrak ve chvíli, kdy nechutně zapraskal vaz. Odsunula jsem se od ní s pláčem dál a ze všech sil se snažila, abych o ni už ani okem nezavadila a znova nehodila šavli.

Isaac mě za paži zvednul z podlahy a já pořád zírala stranou. Odmítala jsem se na něj podívat po tom, co deset centimetrů ode mě rozdrtil někomu vaz.

„Jedu pryč. Nehledej mě a nevolej mi! Prostě mě nech být!“ prskla jsem a chtěla se mu vyrvat. Dovolil mi to a já sebrala na stolku u dveří kabelku. Na chodbě jsem ještě jednou uklouzla a balancovala jako na ledě v bruslích, i když jsem se vážně snažila znovu do té krve nespadnout. Ustála jsem to, ale i kdybych se tam opět vyválela, nezměnilo by to nic. Už tak jsem vypadala, jako kdybych sama ztratila kýbl krve.

Odemkla jsem Astona a nemohla se dočkat, až si sednu do tichého a čistého prostředí. V kabině mě zaplavila vůně Edwarda. A vtom jsem se rozhodla – vrátím mu jeho auto a pokusím se tohle všechno vykompenzovat. Chtěla jsem to Isaacovi vrátit. Nikdy v životě jsem tak netoužila po pomstě.

Dupnula jsem na plyn a vyrazila. Řídila jsem skoro jako upír, protože mě začaly pohlcovat zbytky účinků Péčka, a to stačilo, aby to zdvojnásobilo můj vztek. Po dálnici jsem se prohnala jako kulový blesk a bylo to tak osmdesát ku dvaceti, že bych to tam do něčeho napálila. Ohrožovala jsem svůj posraný život, ale taky životy ostatních, co na té dálnici byli a troubili na mě. Jistě jsem získala i profesionální fotky, když jsem projížděla kolem radarů dvě stě dvacítkou.

Myslela jsem, že do Forks netrefím hned napoprvé a už vůbec ne, že v noci dokážu najít tu odbočku v lese. Ale ani moje paměť nezůstala nedotčená.

Věděla jsem, že už ho brzy uvidím, a tak jsem na to dupla ještě víc. Ta tam byla starost o Edwardův majetek. Rázovala jsem si to silnicí alias GTA a takový smyk, co jsem hodila před domem, patřil na Dakar.

Třikrát jsem práskla do volantu a zatroubila tak na něj.

„Co se ti stalo?“ ozvalo se a náhle byly dveře otevřené a on v nich stál. Opíral se o střechu a prohlížel si mě.

„Ta není moje,“ odvětila jsem dřív, než by mohl kvůli mému zkrvavenému já volat záchranku.

„Já vím. To bych reagoval trochu jinak…“

„Můžeš si prostě nasednout a vyslechnout mě?“ požádala jsem ho. Hodlala jsem ho totiž unést, ale to on neví.

„Já nemůžu, Bello,“ šeptl a díval se mi do očí.

„Proč? Máš po večerce?“ vyštěkla jsem. I na něj jsem byla naštvaná. Strká hubu do mého tunelu, a pak zmizí. Já jsem byla zhrzená, podvedená žena, co požadovala satisfakci.

Ještě jsem netušila, jak to dokážu, když se to nemůže stát… To je celkem problém.

„Ne, ale já… Jsi zakázaná zóna a…“

„Edwarde, můžeš držet hubu a sednout si na zadek? Právě jsem viděla deset mrtvol ve své vlastní ložnici,“ přecedila jsem skrz zuby. Moje oznámení mu žádný šok nezpůsobilo, ale zřejmě mu mě bylo natolik líto, že sekundu na to seděl vedle mě. Přikývla jsem a sešlápla plyn skoro až k podlaze – rozjela jsem se s autem za pět milionů přímo do lesa, kudy žádná cesta nevedla. Skákala jsem na sedadle jako sbíječka, když jsem sjížděla drsný terén a oči měla přilepené na předním skle. Ani jednou jsem se na něj nepodívala.

„Ty jsi sjetá?“ zeptal se hned ostře.

„Ne. Jedu rallye,“ odsekla jsem. Nevím, jestli mám zabrzdit sama, anebo počkat na strom. Bylo jich tu víc než dost a já jednou nestačím uhnout.

„Bello, zastav, než si něco uděláš.“

„To by byla velká škoda,“ utrousila jsem. Jestli udělám z toho auta preclík, bude legrace.

„Zastav!“ zařval. Málem jsem pustila volant, jak jsem se lekla. A já myslela, že není nic děsivějšího, než Isaacův řev. Ale protože Edward na mě nikdy ještě takhle neřval a jeho hlas byl většinu času tak tichý a podmanivý, tohle mě rozsekalo. Poslechla jsem ho a hlava mi poskočila dopředu, jak jsem prudce zabrzdila někde v mechu mezi vysokými borovicemi.

Beze slova vystoupil a někam se vydal. Prostě šel pryč.

Na něj bude potřeba silný kalibr. O tohle se pokoušely ženy z celého světa sto let a on nepodlehnul. Musím svést stoletého panice.

A protože mi bylo všechno jedno, tak mě taky vůbec nezajímalo, že se mi to nemůže podařit. Sáhla jsem k podlaze, kde jsem měla kabelku a vytáhla z ní ampuli, ze které jsem čerpala jen jednou, takže byla plná skoro až po okraj.

Vzala si toho moc a zešílela… Přejala moc velkou část jejich schopností a její tělo to nezvládlo…

Nalila jsem to do sebe na ex. Potřebovala jsem upíří sebevědomí na to, abych dokázala zkusit něco, co se mi nemůže povést. Hlavně po tom, co se stalo doma. Byla jsem troska, ale když sem do sebe dostala to šílené množství energie, co vystačilo za litr adrenalinu, zahodila jsem lahvičku někam za sebe a vystoupila.

„Edwarde!“ křikla jsem po něm a znělo to spíš jako rozkaz. Prosby nehrozily. Neotočil se a šel dál. Zamrkala jsem, protože jsem se přestala soustředit výhradně na něj, ale i na to, jak mi zrak přeskakoval. Nejdřív jsem viděla jen to, co mi dovolovaly světlomety auta, ale po chvíli probleskl jasný záběr lesa, kde všechno mělo tvar a barvu. Tyhle dvě rozdílné optiky se střídaly tak rychle, že jsem si ani zářící les prohlédnout. Pokoušelo se o mě noční vidění.

„Edwarde, jak si to představuješ?“ zašeptala jsem a on se konečně zastavil. Otočil se.

„Co tím myslíš?“ chtěl vědět a popošel ke mně. Zaujala jsem ho. Měla jsem ten sebevražedný pocit, že dokážu všechno na světě.

„Jak si představuješ to, jak mi to děláš? A já vím, že na to myslíš každý den,“ zašeptala jsem s jistotou a dokázala vykouzlit podmanivý, líbezný podtón. Vypadala jsem jako Bloody Mary, ale z mého postoje sršelo sebevědomí a vítězství.

„Jsi sjetá,“ konstatoval.

„Tak jak? Z boku, zezadu?“ Rozčíleně na mě zavrčel, ale pohnul se směrem ke mně. „Jsi nahoře ty nebo já?“ ptala jsem se zaujatě s hlavou nakloněnou na bok a formovala jeho sexuální fantazie. „Uděláme se oba naráz, anebo nejdřív ty, a pak mě doděláš? Řvu tvoje jméno a lapám po dechu… Svírám tě uvnitř sebe a ty jsi ve mně až na dně?“ Já nevím, jak moc jsem lapala po dechu v jeho hlavě já, ale důležitější bylo, že právě teď ho chytal on. Trhaně vrčel pět metrů přede mnou.

„Řekni mi, Edwarde, kdo byl první? Upír, co zasunul do horkého, lidského klína a pořádně ho projel, anebo ta žena, co se pod tebou svíjí a ty přirážíš hlouběji a tvrději? Už se bojíš, abys jí neublížil, ale nemůžeš přestat,“ broukala jsem mu a přitom kroužila boky. Z ramen jsem si stahovala pomalu šaty a zpívala u toho o sexu.

On byl mimo. A to totálně. Měla jsem toho upíra a jeho smýšlení na dlani. Podívala jsem se mu na klín a nechala šaty sklouznout k zemi. Měla jsem jen kalhotky.

Postavil se mu… A to jsem se ještě ani nezačala snažit. Tohle byla hračka. Přichází ta těžší část, a to akce.

Obkroužila jsem si dvěma prsty – ukazovákem a prostředníkem – rty a strčila si je až po klouby na hřbetu do úst. Demonstrovala jsem mu malou ukázku toho, co mu můžu udělat. Absolutně mi nevadilo, že ty prsty jsou od krve. Úcta k životadárné tekutině byla pryč.

Cucala jsem je a sála – hrála si s nimi a přitom jsem nespustila oči z něj a jeho plného rozkroku.

Nohy ho ke mně nesly samy. Šla jsem mu naproti – stálo mě to jen dva kroky. Chytil mě za ruku a já čekala, že teď převezme otěže jen ten upír v něm a bude mě to hodně bolet – jako vždycky. Ale on si něžně vložil ty dva prsty do svých úst a já to, zhypnotizovaná, sledovala.

Vytrhla jsem se mu a za košili ho otočila a dotlačila k autu. Opřela jsem ho o kapotu a konečně udělala to, po čem jsem toužila od první chvíle, co jsem ho viděla. Ano, chtěla jsem ho ošukat, ale teď jsem měla na mysli něco jiného. Spojila jsem svoje rty s jeho a ochutnala ráj. To byl ten polibek, o kterém sní každá. Nebylo to jen vyměňování tělních tekutin a dráždění citlivé pokožky rtů… Tohle mělo esenci vášně, sexu, ale i neuvěřitelnou dávku něhy, která se dokázala vedle té vášně rovnocenně postavit a doplňovat ji.

Přeběhla jsem mu otevřenou dlaní po břiše a rozepnula mu knoflík u kalhot, abych mohla dovnitř.

„Bello…,“ chtěl protestovat a začal se zvedat. Přitlačila jsem ho zpět. Kdyby nechtěl, nedal by se.

„Neboj. Chlapy to poprvé nebolí a já budu něžná,“ slíbila jsem mu a částečně si z něj tak utahovala. Vlasy, které mi doteď spočívaly na prsou jako dva kaštanové vodopády, jsem odhrnula a on našel celý svůj svět na mém hrudníku. „Vidíš je poprvé naživo?“ zasmála jsem se a vylezla si na něj. Ta kapota byla dost nízká. „Co bys s nimi chtěl dělat?“ zašeptala jsem a on ke mně bezradně zvednul černé oči, i když mi bylo jasné, že ten má přesnou představu. Chvíli na mě ještě zíral, a pak zoufale zavrčel. Jeho nazrzlé, voňavé vlasy mě pošimraly pod bradou, když se mi přitisknul na prsa a začal se s nimi mazlit jazykem. Položila jsem si hlavu na jeho temeno a hladila ho na krku. Užívala jsem si jeho studený dotyk.

Chytil mě za zadek a já se připravila na bolest. Sevřela jsem víčka a čekala. Ale nepřicházela. Sice mi ho tvrdě tisknul, ale bylo to jen pevné sevření. Ne bolestivé. Mezi tím je značný rozdíl, který jsem do téhle chvíle neviděla.

„Strhni je,“ šeptla jsem mu, když už mi několikrát zavadil prsty o lem kalhotek. Poslechnul mě a já se trochu nazdvihla, abych je ze sebe stáhla a hodila na zem. Odtáhl se ode mě, aby mě pohladil oběma rukama po lících a stáhnul mi vlasy dozadu. Díval se na mě tak, jak žena chce, aby se na ni muž díval. S úctou, něhou a tužbou.

Přisál se mi na rty a sám se zvednul z kapoty, aby si stáhnul kalhoty. Držel mě jednou rukou za pas, svoje nohy jsem měla obmotané kolem toho jeho, a chtěla mu být co nejblíže – dotýkat se co největší plochou kůže, a tak jsem ho tvrdě svírala v náruči, jako kdyby to bylo naposledy v životě.

„Miluj se se mnou, Edwarde,“ požádala jsem ho, protože už to bylo tak dlouho, co se se mnou někdo miloval a jen se mi nesnažil vyšukat duši z těla.

Roztrhnula jsem mu bez potíží košili a stáhla mu ji z dokonalých, hladkých ramen. Pohladila jsem pravé a otřela mu o něj rty. To bylo ono – to objetí, kdy si dva nemůžou být blíže. Ještě jsem ho ani neměla v sobě, a teď, když mě jen držel a díval se mi do očí, nemohlo to být intimnější. Nedalo se to popsat – ten pocit. Nešlo ho zachytit žádnými slovy, protože každé to slovo by byla urážka něčeho tak krásného a čistého. Třebaže na kapotě Astona Martina, kdy jsme kopírovali jeho linie.

Ještě chvíli jsme se líbali, a pak jsem si ho nastavila tak, abych na něj mohla dosednout. Byla jsem matice a on byl šroub, který do mě přesně seděl. Intimita a kompatibilita našich těl mě donutila hlasitě zasténat a přitom se mu dívat do tváře. On zavrčel a uvnitř mě se tak rozvibroval, jak se mu to šířilo z hrudě do celého těla.

Kroužila jsem mu boky na klíně a ruce měla na jeho lopatkách, co byly součástí vlnobití, jak zatínal svaly na zádech.

„Tak mi řekni. Kdo byl první?“ zeptala jsem se udýchaně a pustila ho. Zatlačila jsem mu rukama do hrudi, aby se položil. Prohnula jsem se v zádech a opřela se dlaněmi o jeho stehna. Tancovala jsem na něm salsu a téměř už nemohla od slasti. Vidina bouřlivého orgasmu, jak pro něj, tak pro mě, mě držela při vědomí.

Moje steny se musely nést na celé Forks a všechna zvířata v okolí si zalezla do nory před jeho děsivým vrčením. Když jsem se na něj podívala, zatnul zuby, ale chvíli na to jimi propustil vzteklý sten.

Zařval a já v sobě ucítila jeho produkt. Stačilo mi už jen dvakrát dosednout a vybuchla jsem po něm. Potom, co jsem začala brát Péčko, můj orgasmus zmohutněl a drasticky stahoval snopce svalů. Každý další byl lepší a lepší, ale tohle bylo teda to nejlepší, co jsem zažila. Soulož století. Stačil na to jeden upír a Aston Martin. Vedlejší škoda byla jen kapota na sračky.

S ústy dokořán, jak jsem chytala kyslík, jsem odtrhla oči od nebe a podívala se na Edwarda. A pak mi to došlo…

„Budoucnost se změnila,“ šeptla jsem a nechápala, jak se tohle mohlo stát. Já s tím vůbec nepočítala, že nakonec vážně skončíme v sobě. Spolu s orgasmem odezněl i rauš. Následky toho, co jsme právě udělali, mě nemilosrdně zfackovaly. Jestli se na tohle přijde, jsme oba mrtví. Pravá smrt pro něj a nějaká určitě dost bolestivá pro mě.

Edward jakoby mi četl myšlenky. Zakroutil hlavou.

„Tohle se nikdy nemělo stát.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 24. kapitola: