Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 25. kapitola

01.10.2012 (10:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 6867×

Bella

Jak se to, kurva, mohlo stát? To se nesmělo… Vždyť se to hlavně nemohlo stát!

Něco zkratovalo… Něco je to naprosto špatně a já už potřebuju vědět co, protože si už nechci nechat od osudu každý den a každou minutu srát na hlavu.

Seděla jsem na okraji vany a civěla si na nárty. V nich totiž určitě vyluštím odpovědi.

„Tohle… Musíš to použít,“ ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem pohled k Edwardovi, abych viděla, jak pokládá na umyvadlo plastovou bednu s dezinfekcemi. „Jsi mnou celá nasáklá,“ dodal a zíral do země. Ještě ani jednou jsme se na sebe nepodívali. Oba jsme moc dobře věděli, co jsme udělali. A hlavně já. To já jsem ho svedla. Mám za sebou celkem bohatý sexuální život a s Péčkem v těle – já moc dobře věděla, co dělám. Jen mě, díky rauši a touze, nezajímaly následky.

Zamračeně, s napnutou čelistí, odolával tomu, aby se mi podíval do očí. O což jsem se hned na to zase snažila i já. Odvrátila jsem zrak na druhou stranu. Jestli se na to přijde, zabila jsem ho. Připravila jsem Cullenovy o jejich bratra a syna. Zničila jsem mu život dřív, než se vůbec dokázal vzpamatovat ze své podstaty a začal ho žít.

Otočila jsem se k němu s tím, že se mu omluvím, i když omluva za zničení života byla něco tak ubohého a směšného. Ale už byl pryč. Sklapla jsem zase ústa a vstala. Přešla jsem k umyvadlu a sebrala z bedny dezinfekční ubrousky. Měla bych si nalít ty v lahvi i do očí… To je průser! Tak jsem se bála. Když ženská podvede svého chlapa, cítí se špatně – pokud je normální. No, nemusí se strachovat o to, že její přítel zvedne na nohy celou jeho armádu a nechá její nový objekt tužeb roztrhat na kusy.

Tady je vidět, jak je můj život na nic, protože byl to poslední, o co mi šlo. Žádný pud sebezáchovy a snaha vychutnat si poslední dny se už nekonala. I to – tyhle základní instinkty – mě opustilo. Záleželo mi jen na Edwardovi.

Ubrousky jsem si otřela celé tělo. Oči mě z toho šíleně pálily, stejně jako nosní dutina, protože její pach byl teda mimořádně silný a štiplavý. Pak jsem vzala sprej, který jsem používala i v ordinaci, a postříkala si s ním vlasy. Vetřela jsem si to do kůže, a to asi nebylo dobré, protože to bylo na dezinfekci ordinačního nábytku, no, od toho jsem se regenerovala rychle. Navíc jsem si to zasloužila. Zasloužila jsem si tohle a i všechno ostatní, co se mi stane.

Už nikdy si nebudu… stěžovat. Bědovat, jak je můj život hrozně nefér a na hovno. Mně to totiž patřilo za to, jaká jsem podělaná, feťácká kurva.

Zneutralizovala jsem pach dezinfekce celou lahví sprchového gelu s vůní magnólie a jablkovým šampónem. Usušila jsem se a čichala k sobě. Necítila jsem ho ze sebe. Bohužel, ale hlavně bohudík. Chtěla jsem jeho vůni cítit, ale nesměla jsem. Musela jsem se vzdát toho, co bych tak strašně chtěla, a co by bylo absolutně dokonalé. Najdete tu naprosto kompatibilní osobu – to, co lidé celý život hledají, a ono to nejde. Proteče vám to mezi prsty jako písek a vy nemůže dát ty prsty k sobě. Necháte ho zmizet.

Vzala jsem si z umyvadla složený, flanelový, teplý župan. Otevřela jsem dveře a nadskočila, když v nich stál Edward. Nepodíval se mi do očí a už vůbec na mě nesáhnul. Jen se nadechnul.

„Kurva!“ zařval a praštil do zdi vedle mé hlavy. Ruka se mu do stěny zanořila skoro až po loket. Já nadskočila, ale neječela. Trnula jsem strachy. Ale ne z toho, že mě zabije – což je taky pravděpodobné za to, co jsem mu udělala – ale kvůli tomu, že mě bude nenávidět. Vždycky se na mě díval s něhou a úctou – ten krásný, výjimečný chlap. I já se pak díky němu cítila výjimečná. A teď se na mě začne dívat jako na to, co doopravdy jsem. Člověk.

„Omlouvám se,“ začal šeptem a paži od omítky vytáhnul ze zdi. Chtěl na mě sáhnout, ale ruce mu zůstaly centimetr od mého těla. „Pořád z tebe cítím svůj pach… Protože…,“ nedokončil to.

„Protože ses do mě udělal,“ konstatovala jsem místo něj. Měla jsem jeho jed v sobě. No, to je báječné. A jak ho mám asi ze sebe dostat? Gynekologa a jednu kyretáž, prosím?

„Chce to pár dní,“ šeptnul přesvědčeně.

„To nebude problém. Já se tam nechci vrátit,“ oznámila jsem tvrdě a prošla kolem něj. Vlezla jsem si do postele a zachumlala se do peřiny. Potřebovala jsem se vyspat. Ačkoliv jsem se bála zavřít oči a vzpomenout si na tu ložnici doma a zvuk drtícího se vazu na sračky.

„Bello…,“ oslovil mě, a pak se utnul. Viděla jsem, jak udělal grimasu, která naznačovala, že se proklíná za to, že vypustil z úst moje jméno. „To nejde.“

„Já vím. A taky vím, že se před upírem neschovám ani na druhé straně zeměkoule. Ale dobrovolně nenasednu do auta a nepojedu zpátky… Nepřijdu domů, nedám mu pusu na přivítanou. Vynechám i otázku: Ahoj, miláčku, tak jak sis užil šoustání s deseti ženskejma v naší posteli? A ani nedodám to, jak… Nenávidím ho, Edwarde. Tak moc ho nenávidím,“ zašeptala jsem a slza mi stekla z koutku oka na polštář. Za chvíli bude mokrý celý, protože mě tížil ještě kýbl slz. Edward mlčel. Proboha, tak bych chtěla vědět, co vlastně cítí a prožívá. „Jak se to mohlo stát?“ zeptala jsem se ho a on byl přece chodící encyklopedie. Wikipedia a Google před ním padaly na kolena. Věděl všechno.

„Já nevím. Já vážně… nevím,“ zopakoval ztraceně. Když to neví on, tak kdo to má vědět?!

„Jdi pryč… Prosím,“ šeptla jsem. Byla to prostá sebeobrana. Nechtěla jsem s ním být v jedné místnosti, když ho nesmím mít.

Zavřela jsem oči a po chvíli jsem se odebrala do toho jediného stavu, kdy mě nic netíží, a do světa, který je jen můj – do snů. Pokud to teda nejsou sny k pláči, do kterých se taky naserou upíři.

Edward

Přičichnul jsem si k ramenu. Nasál jsem její vůni a zvednul oči zpátky k zrcadlu. Duhovky mi zčernaly na uhel, když jsem ochutnal dutinou nosní silnou koncentraci UB. Jejich pach byl mnohem silnější, než normálních lidí. To se vůbec nedalo porovnávat. Jako zvětralé pivo vedle jedenáctileté, irské whisky. Diametrální rozdíl.

„Jejich pach je jiný. Nasákl se do mě,“ šeptl jsem, když se za dveřmi objevila Alice. Vstoupila do koupelny a změřila si mě, jak stojím jako hromada neštěstí jen v ručníku kolem pasu, opřený o umyvadlo.

„Je to svinstvo. To, co mají v žilách… Jak si to mohl udělat?“ zeptala se mě ostře. Vyčetla mi to, protože kvůli mně možná přijde o bratra. A taky jsem šukal ženu, která nepatřila mně. Ale ona byla jeho jen kvůli tomu zkurvenému zákonu, který musel vymyslet naprostý idiot. Nemilovali se… On ji stoprocentně ne. A ona? Nebyl jsem si jistý, ale ta se ho spíš jen bojí. Mohla by lidská žena milovat chlapa, co jí v posteli vážně doslova rozmrdal deset žen? To by musela mít nějakou deviaci. Isaac si myslí, že by mohla být ta pravá, a nedělá pro to nic.

„Nejde o to, co jsem udělal, ale o to, jak jsem to vůbec mohl udělat,“ uvažoval jsem nahlas. Cítil jsem skrz myšlenky všechno, co Isaac. Tak kde se, do hajzlu, po dvou tisících letech stala chyba?

„Mně to přijde celkem jasné,“ řekl Jasper a rozvinul v hlavě svoji teorii. A měl pravdu. No, jistě… Její imunita.

„Oblékni se a přijď dolů. Promluvíme si a potom půjdeme na lov. Zkusíme to zneutralizovat zvířecí krví. Když ani to nepomůže, naložíme tě do lihu,“ rozhodla a poplácala mě po zádech. V její mysli už mě viděla ve vaně plné vodky. Báječné.

Prohnal jsem se šatníkem a skoro ji srazil na schodech.

„Nemusíš být vždycky všude první,“ zasyčela.

„V ní prví nebyl. Ta děvka ošu…,“ začala Rosalie, a než to mohla doříct, letěla přes půlku obývacího pokoje. Srazila přitom pohovku a skončila u zdi kuchyně. Vyskočila v ofenzivní pozici. Zrak mi zakalila červená mlha a celá místnost se roztřásla.

Emmett se postavil mezi nás.

Zavrčeli jsme jako dva tygři v kleci. Měli jsme i publikum. Alice se výjimečně nepostavila k mému boku, ale chlácholivě začala Rose hladit po paži.

„Edwarde, je pravda, že ona tě… svedla,“ šeptla Alice opatrně. Před Rosinýma očima se mlha rozplynula, ale to neznamenalo, že nebude dál chrlit síru.

„Utrhni mi ruce za to, že se bojím o svého bratra! Přetáhnul si člověka, co patří jinému upírovi! Ona věděla, co to pro tebe bude znamenat, a stejně ti roztáhla nohy!“ Rosalie by nejradši Bellu roztrhala na kusy, ale nechtěla zemřít taky. Měla k ní zvrácený respekt, protože patřila Isaacovi.

„Je to stejně její vina jako moje!“ řval jsem. Ještě, že Carlisle a Esmé jsou pryč. Ti se o tom nesmí dozvědět, protože tohle by je dostalo na kolena.

„Brácho, to není pravda,“ řekl mi Emmett a já přesunul svůj vzteklý pohled na něj. „Ty jsi stoletý, nezkušený panic.“ To jsem dlouho neslyšel. „Ona je krásná ženská, co už má něco za sebou, a píchá s upírem. Moc dobře věděla, jak na tebe.“ Byl jsem za oběť. Chudáka Edíčka ošukala zvrhlá nymfomanka. Ale musím mu přiznat, že měl v něčem pravdu. Bella přesně věděla, jak na mě. Totálně rozsekala vždy střízlivě uvažujícího a duchapřítomného upíra na kusy a donutila ho stáhnout si kalhoty.

„Jestli se na to přijde, tak kvůli té štetce tě čeká pravá smrt. Uvědomuješ si to vůbec?“ zeptala se mě Rosalie s pláčem. Alice myslela na to samé a dokonce si myslela o Belle identické výrazy. Jen ta měla dost slušnosti přede mnou, aby je neřekla nahlas.

„Nenazývej ji štětkou a ani děvkou, Rosalie!“ přecedil jsem skrz zuby, protože pokaždé to ve mně trhnulo. Rose se zarazila, protože zřídka jsem ji oslovoval celým jménem. To jsem udělal jen při vážně vyhrocených hádkách, které nastaly málokdy. A ona nechápala, proč ji tu teď vedeme kvůli Belle.

„Proč ji bráníš? Po tom, co ti udělala!“ zaječela na mě a v mysli řvala slovo děvka tak nahlas a pořád dokola, že mě to zlomilo.

„Protože ji, kurva, miluju!“ zavrčel jsem a všichni na mě vyvalili oči. „Jo, tak jsem se tvářil taky, když mi to došlo,“ utrousil jsem si už tiše pod nos a podíval se stranou. No, bylo mi to k ničemu. Sice jsem jim pak neviděl do překvapeného obličeje, ale myšlenky mě fackovaly dál.

„Edwarde, tohle sis… Tohle sis vážně doslova posral. Víš, co to znamená, když se zamilujeme,“ vložil se do toho Jasper. Kmitl jsem k němu očima.

„Ne, Jaspere, nevěděl. Opravdu mě to neužírá od té doby, co jsem si to uvědomil,“ zasyčel jsem ironicky.

Že ty máš ještě nervy na sarkasmus…

„Ale jak je to možné? Tohle v budoucnosti nebylo!“ zaplakala Rosalie. Alice byla zralá na kolaps, protože věděla, že věčná láska k člověku jiného upíra skončí pravou smrtí. Snažila se najít nějakou okliku, ale naše legislativa není jako lidská. Tady úplatky, kauce, anebo podmínky neexistují. A ani mezera, ve které by se dalo schovat.

Je Isaacova… Člověk… Člověk… Ale to je ono!

„To nejde, Alice. Proměnit ji může jen Isaac sám a on to neudělá. Jen kdyby ji miloval… Teď ho budu citovat – a co bych s ní dělal, když to není ona?“ vysvětlil jsem a dost to tím zestručnil, protože z toho, jak on o Belle smýšlí, se mi otvírala kudla v kapse.

„Ale on se do ní ještě zamilovat může,“ špitla.

„A co to změní, Alice? Isaac má armádu nejlepších přátel s dary, co se za něj postaví za každé situace. Tohle prostě nemá řešení. Smiř se s tím.“

„Mám se smířit s pravou smrtí pro mého bratra. Ty jsi teda frajer. Tyhle rady si nech!“ štěkl ten líbezný, ale otravný trpaslík, kterého jsem tak miloval.

Povzdechl jsem si a rozhodnul se to uzavřít, protože se tady budeme akorát točit v kruhu. Byl jsem smířený s tím, že to mám spočítané, ale natolik mě zaměstnával Belly osud a láska k ní, že mi můj vlastní život byl úplně u řiti.

„Já končím tuhle debatu. Bellu miluju a vyspali jsme spolu, i když není moje. Ale pro vás to neznamená právo na to, abyste se k ní chovali jako k lůze. Nikdo z vás ji nenazve děvkou!“ varoval jsem je a tohle jsem teda myslel smrtelně vážně. Zkusí lásku moji existence oslovit jako štětku a já jim vyrvu hlasivky. „Bella už má tak dost těžký život a nepotřebuje k němu ještě poznámky Cullenových. Každý z vás tu zabil. Každý z vás tu někoho využil. A každý z vás tu miluje, a to jste vyšší forma života! Nadpřirozená inteligence! A chcete soudit člověka, kterého ovládají endokrinní žlázy? Tak to se nad sebou, dámy a pánové, zamyslete,“ uzavřel jsem to a otočil se na patě. Vyletěl jsem ze dveří ven a vydal se rovnou na lov. Emmett a Jasper synchronně vyběhli za mnou. Nechali Rose a Alici doma s tím, že teď si potřebuju dát chlapskou řeč a neměl bych nějakou chvíli vidět ženskou. Protočil jsem oči.

„Počkej,“ šeptl Jasper. Po chvíli jsem ho poslechnul, protože i když jim zdrhnu, po pachu si mě najdou jako Jeníčka, co za sebou nechává drobečky.

Emmett se zjevil vedle mě a objal mě jednou rukou kolem ramen. Jasper se vynořil na druhé straně.

„Hele, vynecháme to, jak se to stalo a s kým se to stalo. To přece lidi dost často neví a tys měl ten jedinečný stav střízlivosti. Já když si vzpomenu na svoje poprvé…“ Emmett se zamyslel. „No, vlastně si na něj nevzpomenu, protože to bylo před přeměnou. Ale obraťme list – jaké to bylo smočit rohlík? Vytáhnout klobásu z obalu? Pustit ptáka z klece? Zajet s formulí do stájí? Strčit párek do koblihy…“

„Kolik ještě tvých báječných analogií mě čeká?“ přerušil jsem ho otráveně. Pustil mě a postavil se přede mě.

„Ale vážně, brácho. Dělal si to poprvé. Kurva, tys šukal člověka!“ zařval na mě s rozpaženýma rukama, s neskonalou radostí, jako kdyby viděl start Apolla. Poskakovali okolo mě s Jasperem s řevem jako dva štamgasti v hospodě, co zírají na fotbal a živě ho komentují.

„Když vám řeknu, že to bylo perfektní, necháte toho?“ optal jsem se po chvíli jejich nadšení.

„Ty jsi teda sdílný. Hele, já ti klidně popíšu, jak to děláme s Rose, když se podělíš,“ navrhnul Emmett.

„Mně to popisovat nemusíš. Já to vím,“ utrousil jsem nevrle, když se mi něco z jejich upíří, gymnastické a místy sadistické kamasústry vybavilo.

„A proto se teď musíš svěřit.“

„Edwarde, nejsem tak netaktní a úchylný jako náš bratr, ale jako chlapa, upíra a bratra by mě zajímalo jaké to bylo. Ona je UB. Unicate blood – zlatý hřeb našeho světa. Nejen, že jsi neroztrhal u sexu člověka. Ty jsi neroztrhal UB. To je prostě… Já nemám slov,“ uznal. „No, ale, ex panici, taky pocity z poprvé. Hm?“ nadhodil a zvednul obočí. Stáli s Emmettem přede mnou jako čestná stráž a ve stejně chvíli si založili ruce na prsou.

„Pocity z poprvé? To jsi puberťačka? Mám ti to i pošeptat do ouška?“ štěkl jsem. Neuvěřitelné.

„Můžeš, jestli to z tebe bude padat lépe,“ odpověděl. Emmett vymrštil ruku k jeho uchu a urval mu ušní boltec. Jasper bolestivě zařval a Emmett se rozběhnul pryč.

„Hele, je jedno ucho!“ křiknul.

„Vrať mi ho!“

Bože můj, za co?

Na lovu jsem se svléknul do naha, a pak se vyválel v krvi jelena. Jasper se mohl zbláznit smíchy, když viděl jak válím sudy ve střevech a ledvinách. No, neutralizace byla životně důležitá. Smát se přestal, když mu Emmett oznámil, že jeho ušní boltec odnesl pták, kterému ho schoval do hnízda. Ucho mu sice za chvíli narostlo nové, ale Emmett si hlídal záda a hlavně uši, nos a jiné – i větší výrůstky.

Potom jsem se vykoupal v řece a mohl si pogratulovat k tomu, že Bellin pach byl pryč.

„Jak to teda je? S tou budoucností,“ zeptal se Emmett, když jsme se už loudali domů. Zrovna dvakrát jsme nepospíchali. Vypadali jsme jako tři houbaři uprostřed lesa. Už jenom košík do ruky.

„Následovně. Bella má imunitu vůči určitým darům. Edward jí nečte myšlenky a Isaac necítí její charakter. Od charakteru se odvíjí budoucí vztahy. On viděl budoucnost bez Belly, protože Bella tam nemá být – jeho dar s ní nikdy nemohl počítat, protože ji necítí. Jakoby neexistovala,“ vysvětlil mu Jasper. Bylo to jasné. Mělo mi to dojít.

„Takže tím, že tě nutil, aby si s ní chodil na procházky do parku, si vykopal vlastní hrob,“ řekl mi Emmett.

„Ten tím vykopal hrob hlavně mně.“

„Edwarde, Isaac na to nepřijde. Ten by tomu, že s ní chrápeš, nejspíš uvěřil až v moment, kdyby to viděl na vlastní oči. Dva tisíce let jistoty a neposkvrněné budoucnosti… Moc tomu daru věří. Jako všichni upíři. Vzpomeň si na to, když jsi zjistil, že jí nemůžeš číst myšlenky. Málem si po ní skočil,“ připomněl mi věcně.

„Nezáleží na tom, jestli se to dozví.“ Zastavil jsem se a oni se mnou. Podíval jsem se na ně. „Připravte se na to, že jednou budete muset udělat něco, co se vám nebude líbit…“

„Co tím jako myslíš?“ vyštěkl na mě Jasper.

„Já nechci umřít rukou Volturiů!“ zavrčel jsem. To snad, proboha, pochopí. Jasperovi zčernaly oči a Emmett se připravoval na to, že nás od sebe bude odtrhávat.

„Myslíš, že když jsem zabil stovky upírů, tak tohle pro mě bude vlastně rutina,“ zasyčel. Smrtelně jsem ho urazil, a to se jen tak někomu nepoštěstí.

„Jen chci, aby to udělal někdo, na kom mi záleží, a Esmé o to asi žádat nebudu!“

„No, takže to udělá Jasper. Ten přece nic necítí,“ konstatoval a nahrbil se. Moje tělo reagovalo samo, defenzivou.

„Sklapněte oba dva!“ Emmett si stoupnul mezi nás a položil nám otevřené dlaně na hruď. „Jaspere, on neřekl, že nic necítíš, takže přestaň bulet, slečinko. A ty si vyhul, Edwarde. Svého bratra neroztrhám. No, to možná ještě ano, ale nikdy neškrtnu zápalkou. To se ti dobrovolně a bez mučení přiznám, že na to teda nemám,“ odbyl mě klidně. Měl pravdu. Nikdy by to neudělali – v jejich myslích nebylo sebemenší zaváhání.

Rezignoval jsem a narovnal se.

„Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak,“ šeptl jsem. Paradoxně byl Jasper ten nejcitlivější upír na světě, díky svému daru. I když na to nevypadal. Člověk by si myslel, že ten ani žádné emoce necítí, a on je to ve finále empatik. Vždycky bude cítit svoji vlastní bolest a navrch ještě všech, co jsou s ním v místnosti.

Ale v tom případě mi zbývá poslední možnost. Až bude klid a hlavně soukromí, požádám Rosalii.

Už se setmělo, když jsme přišli domů. Bella se zrovna probudila. Chodila po místnosti sem tam.

„Drž se od ní co nejdál,“ řekl Jasper, když jsem našlapoval na schod. Nohu jsem z něj zase sundal a přikývnul. Nedokážu se vedle ní ovládat a myslím ptákem.

Ale chtěl jsem, aby jí tam někdo přinesl oblečení a jídlo. Jenže všichni tu Bellu nenáviděli a já nechtěl, aby jí to dávali okatě najevo.

„Alice, mohla bys…,“ začal jsem, protože ona jediná tu dokázala kvůli mně držet jazyk za zuby. I když Bellu proklínala.

„Postarat se o ni. No, jistě,“ odsekla a vůbec nebyla nadšená z toho, že se té feťácké děvce bude muset podívat do ksichtu.

„Alice,“ utnul jsem ji. Bolelo mě, když na ni takhle moje sestra myslela.

„Co, Edwarde? Vy si všichni myslíte, že já jsem kamarádka se všemi a všude. I já jsem upír a i já jsem sestra. Odvezla mého bratra do lesa a tam na něj skočila, i když věděla, co se pak stane. Myslíš, že půjdeme na kafe a nakupovat? Já nejsem stroj, Edwarde.“ Nejdřív Jasper, teď zase ona. Mají za to, že já neznám každou jejich myšlenku a osobnost.

Prohnala se kuchyní, něco tam sebrala, a potom vytáhla oblečení ze svého šatníku. Zaklepala na dveře pokoje pro hosty, kam jsem Bellu uložil. Vešla dovnitř.

„Tohle je jídlo a tohle oblečení,“ oznámila jí, jako kdyby byla nesvéprávná a položila to na stolek u prosklené stěny. Bella na ni vystrašeně koukala těma velkýma, čokoládovýma očima a cukala koutky, jak nejspíš chtěla něco říct. Její obraz se ani jednou nezatřásl, takže na ni Alice bez jediného pohnutí zírala. Nechápala to, jak jí mohla být předtím Bella tak sympatická.

„Děkuju. Je tu Edward?“ špitla. Pokaždé, když vyslovila moje jméno, trhlo to se mnou.

„Proč? Chceš ho odvést do lesa?“

„Alice!“ zavrčel jsem. Belle zrůžověla líčka a sklopila pohled. Vypadala tak nevinně. Jak jí mohl někdo ublížit? Zvedla k ní znovu prosebně oči.

„Alice, mě to moc mrzí. Nepřemýšlela jsem a Isaac… Byla jsem sjetá a…“ Alice zvedla ruku a líně jí vrazila facku. Belle se otočila hlava na bok a já jsem vyletěl nahoru. Postavil jsem se před ni a vycenil jsem zuby na Alici, která neudržela svoje nervy na uzdě.

„Poslal jsem tě sem, protože jsi tu byla jediná rozumná!“

„Taky, že ano. Rosalie by jí pleskla takovou, že by jí uletěla hlava!“

„To je pravda,“ šeptla Rose u sebe v ložnici, kde ji chlácholil Emmett v náruči.

„Bránila se tím, že byla sjetá!“ prskala na mě a já ji chytil pod loktem. Odtáhl jsem ji pryč a zavřel se s ní na chodbě.

„Alice, je to člověk! Přestaň!“ požádal jsem ji šeptem.

„Ten člověk nikdy neměl překročit práh našeho domu!“

„To tys ji sem přece pozvala, když si je potkala na hranicích!“ připomněl jsem jí a tím ji usadil. Přestala poskakovat a ukazovat na mě prstem. Shrbila se.

„Takže v podstatě za to můžu já,“ konstatovala zdrceně. To jsem nechtěl. Chytil jsem ji za ramena a sehnul se k ní. Zvedla ke mně své nešťastné oči.

„Alice, můžeš za to, že miluju. I když to bylo jen jednou – stálo to za to. Bylo to to nejkrásnější, co jsem prožil, a stojí za to trpět. I zemřít. Neviň se. Neviň nikoho. Tak to prostě mělo být,“ zašeptal jsem a ona zakroutila hlavou. Já přikývnul, a než mohla zase začít tvrdohlavě protestovat, objal jsem ji. Tvrdě mě sevřela svým malým tělíčkem v náruči, když zareagovala, a plakala mi do ramene. U Esmé a Carlislea tohle musím oddálit – do poslední chvíli je držet ve sladké nevědomosti.

V pokoji pro hosty se ozval zvuk tříštícího se skla a hned na to zadunění, když lidské tělo padlo na dřevěnou podlahu.

Rozrazil jsem dveře a zvednul Bellu z podlahy. Odtáhnul jsem jí víčka od sebe.

„Bello!“ křikl jsem po ní. Zamrkala a mně se neskutečně ulevilo. Myslel jsem, že Alice jí i přes tu malou ránu – tedy jen po fyzické stránce – něco udělala. „Máš srdeční arytmii… Srdce ti…“

„Já vím,“ utnula mě a vstala. Odtrhla se ode mě a já taky ustoupil trochu dál.

„Odvezu tě do nemocnice. Musíš pod defibrilátor…“

„Prosím tě, nech si ty diagnózy,“ přerušila mě a chytila se za břicho. V obličeji jí bolestivě škubalo. „Víš, co potřebuju,“ hlesla a zvedla ke mně oči.

„Na to zapomeň. Ne,“ řekl jsem okamžitě a dost nekompromisně.

„Nevíš, jak to pak vypadá, když to nedostanu! Vypadávají mi vlasy, kůži mám jak mrtvola a přestávám vidět. Nakonec ještě přijdou tonicko-klonické křeče… Věř mi, že to nechceš vidět!“ garantovala mi. Celé tělo se jí začínalo třást a opanovala ji hysterie. Viděl jsem jí to na očích – šílenství.

„Už jsem to viděl. Ale všichni to pokaždé vzdali. Ty to nevzdáš, protože já ti pomůžu. Zbavíš se toho!“ slíbil jsem jí. Vztekle se na mě podívala.

„V čem mi jako pomůžeš? Ty se budeš jen dívat na to, jak já nemůžu pohnout jediným svalem v těle!“

„A myslíš, že to pro mě bude snadné? Dotáhnu si popcorn a budu doufat, že vyhraje team Bella a ne team Péčko?“

„Třeba si i na konci příběhu popláčeš,“ utrousila.

„To každopádně,“ odpověděl jsem. Ten dvojsmysl neviděla. „Bello, zničí tě to. Jsi člověk. Nejsi na ty schopnosti, ale hlavně na ty emoce, stavěná. Nevydržíš to a zblázníš se.“

„Já už jsem to zkusila, chápeš to? Dva dny detoxu a už to nechci prožít znova. Tak mi to, prosím, dej,“ šeptla a chtěla se mi vrhnout na rty. Chytil jsem ji zezadu za týl hlavy a držel ji deset centimetrů od svého obličeje.

„Ale nebyl jsem u toho já, abych ti pomohl. Zvládneme to. Musíme.“ Zírala mi do očí a hledala tam nějakou pochybnost, no, když viděla, že nepovolím, přestala sebou zmítat a bulvy se jí podlily slzami. Pustil jsem ji, protože jsem měl tendence ji obejmout a už ji nikdy neopustit. Složila se na postel s oblečením, co jí Alice přinesla, a já jí nechal soukromí, i když jsem z ní viděl už všechno.

Ne dlouho na to přišla ta nejhorší fáze. Přestala ovládat končetiny a řvala, jako kdyby jí někdo trhal vnitřnosti. Byl jsem moc slabý na to, abych dokázal jen stát u postele. Lehl jsem si k ní a nechal ji brečet do mojí košile.

Nebyl jsem z těch, co pláčou za každé vyhrocenější situace, ale tohle byl teda extrém. Vidět ji, jak sebou mlátí, jak se jí z těla ztrácí jas a v dlaních mi zůstávají její vlasy… Od čeho jsem přece upír? Na to ty zkurvené emoce jsou, abych si tohle všechno s ní vytrpěl. Jen mi netekly slzy a vzlyky jsem držel v sobě.

Trvalo to celou noc a potom i den. Opakovaně se budila ze spánku, ze kterého křičela – nezabíjej ho.

Na druhý večer a noc jsem musel vymyslet program, protože kdyby ležela na posteli a utápěla se v zoufalství a bolesti, rozhodně jí to nepomůže.

Přemluvil jsem Emmetta, aby vytáhnul Activity. Na Bellu jsem nastříkal páchnoucí dezinfekci a dotáhnul i Jaspera, abychom mohli hrát. Ono to ve čtyřech taky nebylo ideální, ale s těma dvěma vrčícíma princeznama jsem nehodlal už riskovat.

„Podívej. Dioptrické brýle,“ řekl jsem Belle a podal jí krabičku. Nic totiž neviděla a i teď jsem ji musel chytnout za ruku a vložit jí je do dlaně.

„Proč mají upíři v domě dioptrické brýle?“ optala se nakřáplým hlasem a nasadila si na nos silné, černé obroučky.

„Nosí je Emmett, když chce vypadat chytře,“ vysvětlil jsem, zatímco Jasper rozestavil na posteli hrací plošinu a karty.

„Anebo když si hrajeme s Rosie na žáka a učitele. Mám i ukazovátko a glóbus,“ pošeptal jí Emmett jakoby mimochodem do ucha. Dlaní si kryl ústa. Bella se poprvé usmála a já roztál.

„Díky,“ špitl jsem a on se na mě podíval.

„Nemáš zač. Začíná mi jí být docela líto,“ odvětil tiše.

„Tak uděláme dvojice,“ přerušil nás Jasper.

„Jsem tady s feťákem,“ oznámil Emmett. Ježiši Kriste! „Co je?“ hlesl. Bella se na něj ale znovu usmála. Dokonce ukázala zuby. Fajn.

„Já jsem s lvíčkem,“ prohlásil jsem a prohrábnul Jasperovi vlasy.

„Nesahej na ně,“ zasyčel a plesknul mě po ruce. Dlaněmi si čechral svoje blonďaté kadeře a kontroloval je.

„Na vlasy by tu měl být citlivý akorát Edward,“ řekla Jasperovi Bella a ten se na ni překvapeně podíval. Nebyl zvyklý na to, aby s ním člověk mluvil přímo. „Podívej se na něj. Kolik času nad tím asi tráví v koupelně u zrcadla?“ uvažovala a pošklebovala se mi.

„To je takový malý trik přeměny, prosím tě. Stojí mu to celoročně,“ odbyl ji Emmett.

„To znělo divně.“

„Zajímalo by mě, jak to bylo, když si byl člověk. Možná jsi nevypadal, jako když si právě absolvoval smrt v elektrickém křesle.“ Měřil si mě a snažil se si to představit.

„Dobře, zavíráme kadeřnictví a hrajeme,“ ukončil jsem, protože můj bronzový rozcuch nebude terč jejich zábavy.

První jsem hrál já a Jasper. Vždycky musel hádat on, protože k čemu by to bylo mně, když si to všechno přečtu v jeho hlavě?

Vylosoval jsem si pantomimu – šmíráka. Úžasné.

Obrátili jsme přesýpací hodiny a já začal. Vyběhl jsem ven a vylezl po zdi domu k prosklené zdi a naznačoval šmírovaní. Bůhví, že jsem pantomimu nesnášel. Vždycky na mě vyšlo něco neskutečně dementního, jako momentálně úchyl.

„Čistič oken… Bezdomovec?“ zkusil Jasper a já protočil oči. Vrátil jsem se dovnitř a udělal si z prstů dalekohled. Připadal jsem si jako totální debil, když jsem tohle předváděl před Bellou, která se mohla smíchy potrhat.

„Úchylák,“ uhodnul, ale ne přesně. Přikývnul jsem a zatočil rukou, jakože potřebuje jiné synonymum. „Perverzák.“ Zakroutil jsem hlavou. „Zvrhlík… Šmírák.“

„No, sláva,“ vydechnul jsem si, že se konečně přestanu zesměšňovat.

Hrála Bella s Emmettem. Emmett si vylosoval to, že musí verbálně popsat frigiditu. Mnul si ruce nad tím, že má něco se sexuálním podtextem.

„Takže je to porucha. Ženská je chladná, nedostupná a kolena má sešitá k sobě…“

„Rozum,“ odpověděla mu Bella ironicky. Zatímco my se smáli, Emmett se mračil.

„Ne!“

„Já vím. Frigidita.“

Následovalo kreslení schodů do nebe, růžičkové kapusty a podobně. Na mě opět vyšla pantomima a musel jsem předvádět snoba. To bylo skvostné divadlo, ale Jasper to nakonec uhodl.

Já jsem sice mohl být s Bellou ve dvojici, a tak si poprvé něco plnohodnotně zahrát, ale v té hře docházelo k nejrůznějším situacím a já nechtěl riskovat.

Bellin stav se ani po dni nezlepšil, ale ona brala nadpřirozené drogy. Mohlo to trvat týdny. Možná měsíce.

Netušil jsem, jestli Isaac ví, kde je, ale mělo by mu to logicky dojít. Nevěděl jsem, co vůbec teda teď bude. Jen to, že zanedlouho zařvu a někdo milý rozeseje můj popel nad oceánem. Byl jsem s tím smířený. Vždyť už to vím několik týdnů. Isaac Bellu nepromění, takže by to stejně jednou skončilo. Teď jsem to možná jen uspíšil tím sexem. Ale stálo to za to. Nedovedu si představit, že bych žil navěky a nezažil to – lásku a sex s ní.

Myslel jsem, že máme na jedné frontě – závislosti – vyhráno. Ale osud se mnou a ani s Bellou ještě neskončil. Možná nás chtěl ještě protáhnout tím nejhorším.

„Edwarde, zavolej Isaacovi, ať si pro mě přijede,“ řekla po třech dnech tvrdé detoxikace.

„Ne!“

„Tak mi dej svůj mobil. Zavolám mu sama,“ rozhodla skřípavým hlasem. Byla na tom čím dál hůř, ale bylo jasné, že si nebude užívat síly, zostřených smyslů, reflexů a krásy zadarmo. Že pak si bude muset něco vytrpět. Vytrpěli to feťáci po celém světě, když se vzdali heroinu, a to neměli dvacet čtyři hodin přítomného upíra v roli sponzora.

„Vzdala jsi to. Ty ses vůbec nesnažila…“

„Děláš si legraci? To nevidíš, jak vypadám a jak mi je? Začínám mít pleš a ten zbytek vlasů vypadá, jak když jsem si ho týden nemyla. Mám neskutečné bolesti a skoro nic nevidím. A to je jen zlomek… Já už na to nemám. Stejně umřu – víš to stejně dobře jako já. A nebudu umírat ve tmě a bez vlasů. Je mi hrozně! Jestli mi to nedáš ty, tak jdi do hajzlu a nech tu telefon.“

„Bello, nebudu tě pumpovat drogami. Kdybych to udělal, bylo by to proti veškerému mému přesvědčení a už bych se na sebe nikdy nemohl podívat do zrcadla…“

„Upír, co si hraje na morálního hrdinu. Co mě ještě čeká?“

„Tohle není fér, Bello,“ šeptl jsem. Byla na mě vážně doslova hnusná. Takhle se mnou ještě nemluvila. Nikdy mi nevyčetla to, co jsem. Díky ní jsem se poprvé nepovažoval za zvrácenou hříčku přírody.

„To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér.“

„Proboha, tady je můj,“ prskla Rosalie a zjevila se před ní. Dala jí svůj titanový Samsung a já na ni zavrčel. Do tohohle se neměla plést.

„Já nejsem tvoje, Edwarde. Nemám tu co dělat. Měla jsem si to uvědomit už před čtyřmi dny, ale to jsem byla ještě mimo. Teď vidím jasně. Nemůžu tu být. Jsem majetek někoho jiného,“ mluvila klidně a myslela to všechno smrtelně vážně.

„Nejsi ničí majetek.“

„Díky, že si to myslíš,“ hlesla a bylo v tom cítit štěstí.

„Bello, prosím, něco vymyslíme.“ Jestli mi odejde, už ji nemusím vidět. Já ji tak moc miloval. Položila mi svoji teplou ruku na tvář a něžně mě pohladila.

„V tvém věku už bys mohl vědět, že pohádky neexistují.“

„Upíři existují.“

„No, právě.“

Vyťukala palcem číslo zpaměti a netrvalo dlouho, než to zvednul.

„Rose,“ oslovil ji hned.

„Ne. Já dýchám,“ odpověděla mu Bella. Byla tak nepřirozeně klidná a chladná.

„Jsi u Cullenových. Překvapivé. Který jiný upír by tě nechal brečet ve svém baráku?“ Debil. Já měl toho chlapa vždycky tak rád. Byli jsme přátelé. Naučil jsem se rozumět jeho myšlenkám a vyznat se v něm, ale teď šlo o Bellu, a to jsem neznal bratra.

„Už jsem dobrečela. Přijeď pro mě. Nemůžu řídit.“

Za dvě hodiny stálo před domem jeho Bugatti. Bella celou dobu seděla na verandě, kam jí Emmett přinesl čaj a deku, protože jí pořád byla zima a venku obzvlášť. To tam bylo obnažování se uprostřed studeného lesa.

„Proboha, ty vypadáš, jako kdybys strávila měsíc v koncentráku,“ ohodnotil ji citlivě Isaac, když vystoupil a přišel k ní.

„Taky tě ráda vidím. Jak ses měl? Dobře? To je skvělé,“ zamumlala malátně s přivřenýma očima. I s dekou se doplahočila k autu. Padla na přední sedadlo, práskla dveřmi a zírala dopředu.

„Je s ní zábava,“ poznamenal a podíval se na mě. Já se neudržel. Probodával jsem ho očima a ještě v životě jsem nikomu tak netoužil urvat hlavu. „Co ti je?“ zeptal se, když viděl, jak se tvářím, opřený o zábradlí a zírám na něj.

„Brečela tu čtyři dny. Jsem rád, že je pryč,“ zalhal jsem tvrdě.

„Cítil jsem tě z ní. Dej si na ni pozor. Líbíš se jí,“ upozornil mě. Neříkej.

„To snad každé, ne?“ odbyl jsem ho nevrle.

„To je dobrý postřeh. No, já si ji odvezu, vyposlechnu si nějaký nesmyslný monolog a budu se ji u toho snažit nezabít.“

„Co s ní chceš dělat?“ zeptal jsem se. Jestli i jen pomyslí na to, že ji vysaje, sbalím Bellu a uteču s ní nějak do hajzlu. A jeho nejdřív zabiju… Ale to nemůžu. Dvě stě padesát upírů by pak šlo po mé rodině, aby se pomstili.

„Já zatím nevím, Edwarde. Nemám tušení… Dám tomu ještě pár měsíců. Vysát ji nemůžu – slíbil jsem jí to. Takže jestli tohle neskončí láskou na věčnost, urvu jí hlavu.“ Zavrčel jsem – to se nedalo potlačit.

„Co děláš?“ zavrčel nazpět zamračeně.

„Jen… Lidská krev. Krev UB. Je toho na mě moc. Musel jsem to dýchat čtyři dny.“ Přesvědčil jsem ho. Sám myslel na to, jak dýchá výpary UB dlouho.

Věčná láska po tom, co jí udělal? Je upír moc dlouho. Nechápe, že ani lidi nejsou splachovadla. Ne v těch extrémních případech přímo z hororu.

„Jedu. Mám ještě něco na práci. Už se to blíží… Za půl roku lidi konečně zjistí, že nejsou na vrcholu pyramidy ani omylem,“ dodal a otevřel dveře auta.

„Super,“ utrousil jsem a sledoval, jak si sedá vedle ní. Ruce jsem si založil na prsou, abych nic neroztřískal do doby, než odjedou. Bella se na mě ještě jednou podívala a mě sevřela skutečnost, že ji vidím naposled. Už se k ní nesmím přiblížit.

Zmizeli za zatáčkou a já přeskočil verandu, abych utekl před Isaacovými myšlenkami, ve kterých byl Bellin obličej. Stačily mi mé vlastní.

Brzy za mnou přišla Alice. Vystoupila v noci ze stromů a kryla si myšlenky.

„Edwarde, viděla jsem váš rozhovor s Jasperem a Emmettem,“ špitla tichounce. „Přišlo to spontánně. Nehlídala jsem tě,“ přísahala.

„To je jedno.“ Postavila se naproti mně a připravovala se na to, co mi řekne.

„Edwarde… Až… Já tě nechci nechat trpět a vím, že by sis stejně našel způsob,“ začala a hlas se jí zasekával, jak spustila v pláč. Rozšířil jsem oči. „Takže… Bude to eunatazie? Protože já si to sama sobě snažím odůvodnit, abych toho vůbec byla… schopná,“ šeptala lámavě.

„Bude to nádherná eunatazie, kdy mě osvobodíš, Alice,“ odpověděl jsem jí. Nebyla pevně rozhodnutá – nedokázala si říct, že zabije bratra.

Zavřela oči a zalapala po dechu. V hlavě jí probleskly naráz dvě vize a obě se týkaly jí – Alice.

V jedné stála za Isaacem a divoce vrčela. Ta druhá byla téměř identická, ale stála za ramenem Ara.

„Co tohle bylo?“ vydechl jsem a znovu si to přehrával s ní.

To nemám absolutně tušení, odvětila. „Ale jedno z toho se stane. Ale kdy, jak, a proč – to už mi nikdo nepoví.“

Tu noc mi Alice slíbila, že mě zabije… A zjistili jsme, že se stane něco hrozného. Nezáleželo na tom, jak moc se budu snažit svoji rodinu ochránit. Bude se to týkat všech.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 25. kapitola: