Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 26. kapitola

05.10.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 7025×

Konec. Absolutní rezignace. Jestli jsem do teď nějak snažila udržet při životě, který ani nebyl můj – což jsem si za těch pár dní uvědomila víc, než kdy dřív, a pocítila to – tak teď už mi bylo všechno u řiti.

Jen jediná věc ne. Pořád jsem měla respekt ke smrti. Respektive ke způsobu smrti. Než selže trojice – srdce, plíce a mozek. Než potkám atria mortis. Nechtěla jsem umírat v bolestech, bez vlasů a hlavně ve tmě. Způsob smrti si tak nevyberu sama, i když bych mohla. Jenže já to neměla – vzít si život. Ale po tom všem by to mělo být tak jednoduché. No, nešlo to… Něco mě tu drželo. Snažila jsem se přijít na to co, ale jakoby mi v tom něco bránilo – vlastní, vnitřní předsvědčení, že bych to neměla vědět.

„To teď držíš detox?“ zeptal se mě a já se na něj s těžkou hlavou otočila. Říká se, že nikdy nemůže být tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. Teď jsem si to nedokázala představit – to, že by to mohlo být ještě horší. Jako kdybych měla místo končetin válce z olova – tak těžké a bez možnosti s nimi pořádně manipulovat. Kromě toho mi byla šílená zima. Neskutečná. Kdybych přišla i o ty procenta funkčního zraku, co mi zbyly, odhadla bych, že jsme někde na zasněžené pláni. Do ksichtu mi foukal studený vítr, co tam ale ve skutečnosti nebyl, no, přesto jsem ty poryvy cítila. Byla jsem doslova v hajzlu. Nejhorší stádium absťáku už sice přešlo, ale teď ze mě zbyla troska neschopná většího pohybu a smysluplných myšlenek.

„Ne dobrovolně,“ hlesla jsem skřípavým hlasem. Vážně to nemělo daleko do pověstných vidliček škrábajících o sklo.

„Budeš zase dobrá,“ zamumlal Isaac a poplácal mě po stehně. Nebylo mi to odporné – i přes to, co jsem viděla před čtyřmi dny. Upíři mají prostě takovou kouzelnou auru, že dokud vám neotrhávají maso z kostí, nikdy nemůžete říct, že se vám šíleně hnusí.

Chtěla jsem cítit jiný dotek, ale moje priority teď byly důležitější.

Položila jsem mu svoji chladnou dlaň na vnitřní stranu jeho mnohem chladnějšího stehna. Otřásla jsem, když jsem teplotní rozdíly vnímala zase jako člověk a zrovna teď už mi byla tak dost velká zima.

Sjela jsem mu až k poklopci a sehnula hlavu s tím, že mu to teď udělám v autě.

„Na to zapomeň,“ zavrčel a chytil mě za vlasy. Stáhnul mě ze svého klína. „Nejsem žádná tvoje dojná stanice.“ Začaly mi padat slzy ponížení, vzteku, ale hlavně strachu. „Nebreč,“ přikázal mi a aniž by se na mě podíval, natáhnul ruku přese mě k palubce. Otevřel ji a vyndal z ní ocelovou ampuli s… Péčkem.

Sledovala jsem ji jako ten největší zázrak a osmý div světa. Upínala jsem hladové oči na smrt v dárkovém balení. Tak to přece říkal Alan – když jsi na Péčku, polykáš podstatu upíra. Upír je roven smrti.

„Po druhé už si už kvůli tobě ruku netrhám. Kam jsi to dala?“ zeptal se a pořád to svíral v ruce.

„Když mi to dáš, vzpomenu si,“ slíbila jsem. Chvíli na mě zíral – silnice ho nezajímala. „Tak mi to, kurva, dej!“ vydechla jsem zoufale a škrábala si hřbet ruky. Rozdírala jsem si ho.

„Nebuď nervózní. Je krásný, podzimní večer,“ pronesl zpěvavě. Už jsem ztratila nervy a skočila mu po dlani – snažila jsem se mu to z ní vyrvat, ale zavřel ji. A otevřete dlaň upíra. To už máte větší šanci otevřít černou skříňku, anebo bankovní trezor v národní bance.

Lámal se smíchy, když jsem zápasila s jeho diamantovými prsty. Drápala jsem, mlátila – byla jsem zralá na kolaps.

Zasyčela jsem bolestí, když mi prasknul slabý nehet. Byly pomalu jako z papíru.

„Tak to asi bolelo, co?“ usoudil, když mi odpadnul a odhalil se tak kousek lůžka. Bolelo to přímo kurevsky. Konečně rozevřel dlaň a nastavil mi ji před obličej. Normální člověk by s hrdostí odvrátil tvář, anebo ho ještě navrch poslal do prdele, ale já po tom rychle chmátla, otevřela a kopla do sebe.

„Jsi normální? Tys to vypila celé!“ zavrčel, když mi sebral ampuli z ruky a zachrastil s tím, aby zkontroloval obsah.

Olízla jsem si rty a položila se blaženě na sedadlo. Nechala jsem si rozlévat upíří jed v těle a přivřela oči. Bolest, teplota, nechutenství – všechno se ztrácelo a bylo nahrazováno stálou termoregulací, sebevědomím a vnímání podnětů okolo sebe. I bez vystupňované citlivosti bych cítila, jak se mi po pažích plazí nové vlasy – delší, lesklé, silné a tmavší. Nehty dorostly a byly zase jako po manikúře – okraje zbělaly. Hotová Francie.

To byla ta estetická – vnější část.

Když jsem brávala Péčko před čtyřmi dny, vždycky mi pak bylo dobře – to jsem na tom milovala. To sebevědomí. To ego.

Ale teď? Jen tvrdý náraz. Dva pravé háky z každé strany.

„Tohle jsi udělala naposled!“ zavrčel na mě. Ignorovala jsem ho. Sevřel mi spodní čelist v prstech a otočil si mě čelem k sobě, abych se mu podívala do očí. „Slyšíš mě? Ještě jednou to vypiješ celé a nepřej si mě, Bello,“ odsekal po slabikách a probodával mě černými duhovkami. Normálně bych mu řekla, že jeho jsem si teda určitě nepřála a nikdy přát nebudu, ale teď jsem jen apaticky zírala.

Pustil mě a já si protáhla mandibulu, kterou mi pohmoždil.

„Už předtím tvoje lidské IQ nestálo za nic a teď se ještě předávkuješ,“ utrousil. Já ani uraženě neprskala, anebo si to nějak nebrala k srdci – bylo mi to prostě jedno. Jakoby se mě to vůbec netýkalo. Nic z toho kolem mě, protože moje duše zůstala u Edwarda.

Ten chlap, co seděl vedle mě, už mi nic neříkal. Byl jen zdroj něčeho, co jsem nutně potřebovala k životu. A ač se to zdá neuvěřitelné, tak mnohem víc než vodu nebo kyslík. Už jsem nebyla čistý člověk s těmihle potřebami.

Já s Isaacem skončila.

To, co jsem prožila u Cullenů – nejlepší dny mého života. Ano, byly nejlepší, i když mi bylo tak zle. Existovalo tolik fyzických a psychických faktorů, proč by měly být naopak ty nejkatastrofálnější, ale… Edward. Sen, paradigma dokonalosti, originál sněhové vločky a chlap, co ve mně dokáže zamíchat i ty nejniternější pocity.

Chtěla jsem k němu zpátky a už se ho nikdy nepustit. Chtěla jsem každý den poslouchat jeho medový hlas šeptající, že mi pomůže – co dává najevo, že o mě má starost, i když je to proti jeho podstatě.

Všichni chceme být milováni a uctíváni, i když se o vztah ani neotřeme, a děláme to nakonec i schválně. Ale jen proto, protože se bojíme, že toho nedosáhneme – že nás čeká hořké zklamání. Já bych to v Edwardově náruči našla. Našla bych tam všechno – lásku, respekt, úctu, starost… Celý svůj svět.

A najednou už jsem byla po dvou hodinách zase v Seattlu, bez šance něco takového najít. Ono o to totiž nelze zakopnout na každém rohu. Bojíme se oprávněně, že to nenajdeme.

Vylezla jsem z auta a než jsem zase upřela zrak do země, všimla jsem si Niny. Stála u kamenného chrliče úplně na konci schodů, které rozhodně nevedly do nebe, ale pekla. Ona byla Kerberos hlídající vchod.

„Tak ses nám vrátila. A jsi celá. Úžasné,“ zabrblala, když jsem kolem ní procházela a očividně se jí to ani omylem úžasné nezdálo.

„Nino, buď zticha!“ křiknul po ní Isaac. Jenže to ve mně dokázalo vyvolat nějakou reakci. I když to teda nebylo nic slavného, ale dokázala jsem se na ni podívat, abych viděla, jak svůj arogantní výraz degradovala na vyděšený a absolutně podřízený.

Víc mě nezajímalo.

Už se nic nedalo napravit. Překvapení se nekonalo. Ať si dělá, co chce. Šuká Ninu, Sebastiana, anebo ať mi rozseká Joshe na pět částí a donese mi to na stříbrném podnose. Mě to vážně nepřekvapí. Možná se jen pozvracím. No, to spíš určitě. Ale pak nebudu týden dumat nad tím, jak někdo může být takovej zmrd.

Byla jsem tak zahloubaná do vlastní apatie, že jsem si ani neuvědomila, kam jdu.

Zastavila jsem se až na prahu ložnice, která byla před čtyřmi dny za hromadný hrob.

Ale po tom, že se tam někdy zabíjelo, nezbyla jediná stopa. Všechno tu bylo před čtyřmi dny nasáklé krví, ale teď to byla sterilní čistota hodna nemocničního zařízení. Možná to byla ta jediná stopa – všechno nové a čisté.

„V tomhle pokoji já spát nebudu,“ oznámila jsem rozhodně, protože mi původní, krvavý obraz problikával před očima.

Věděla jsem, že je Isaac vedle mě – já ho cítila. Vypila jsem toho vážně hodně.

Otočila jsem se na něj.

„Mně je jedno, kde budeš spát. Třeba ve stanu v zimní zahradě,“ odsekl.

„Hm,“ zamručela jsem a okázale odvrátila pohled. Prošla jsem kolem něj a zabočila do prvních dveří, co jsem uviděla. „Kino,“ hlesla jsem, když jsem narazila na sál s řadou sedaček a plátnem, za které by nemuselo stydět ani multikino v obchodním centru. Vlastně ono musí sklopit pomyslné uši a šoupat nohama, jelikož takovéhle luxusní sedadla tam nejsou.

Zase jsem to zavřela, protože jsem neplánovala spát ve velkém, tmavém sále. Strach by mi nedovolil usnout.

Nakonec jsem si našla novou ložnici na konci chodby. Vykoupala jsem se a nahá si vlezla do studených přikrývek, protože jsem měla oblečení ve svém šatníku, co byl součástí toho – eufemisticky řečeno – neveselého místa. Co se týká teploty přikrývek - na bodu mrazu… Já jen věděla, že jsou ledové, ale víc nic. Nijak to na mě nepůsobilo. Zdravý, nebo-li čistý člověk by v tom neusnul ani za boha.

I když by se mi díky prostředí a vůbec celé mojí životní situaci měly zdát šílené noční můry, při kterých by ze mě lil pot a ztěžka chytala vzduch do plic, zdálo se mi něco neskutečně nádherného.

Ve snech jde většinou o to, co prožijete, a ještě jste nakonec rádi, když si z něho vůbec něco pamatujete, ale tenhle sen byl výjimečný. Nestalo se tam vlastně nic. Šlo jen o pocity.

Bylo tam hlavní Seattleské náměstí. Měla jsem z nějakého důvodu večerní, černé šaty. Moji ruku ve své držel Edward a jen se na mě usmíval. Neřekli jsme ani slovo, ale když jsem se s ním vedla za ruku a všichni se po nás otáčeli a já cítila jeho přítomnost a vůni, byla jsem ta nejšťastnější ženská na světě. Stačilo jen, aby se mě dotýkal dlaní a prsty a já byla v sedmém nebi. Byla jsem tak šťastná…

Probudilo mě světlo dalšího dne. Když jsem si uvědomila, že to byl sen, a že Edward tu není, rozbrečela jsem se. Ještě nikdy jsem tak nechtěla znova usnout a vrátit se k němu a cítit to neředěné štěstí. Bylo mi tak líto, že jsem zase nabrala vědomí.

„Dělají lidé vůbec něco jiného, než že brečí, spí a jí?“ Otočila jsem se k oknu, kde Isaac stál. Opíral se o velkou tabuli skla a shlížel dolů.

„Snaží se přežít,“ odpověděla jsem a zase k němu obrátila zády. Nehodlala jsem vstávat. Proč? Kam já spěchám?

„To je taky obohacující činnost. No, jak ses měla?“ zeptal se znenadání. Isaac se mě ptá, jak jsem se měla? No, tak ať se ptá dál. Je mi to u řiti.

„Dobře.“ Byla jsem stručnost sama.

„Nezvykej si na to, že vždycky, když se teď pohádáme, sbalíš se a pojedeš k nim. Nejsou žádné krizové centrum a ty jsi moje, což znamená, jako kdybych je tím pádem otravoval já.“

„Hm,“ mňoukla jsem netečně.

„Niny si nevšímej. Někdy mají i upíři svoje dny. Nezáleží jí na tom, jak moc to ostatní v jejím okolí obtěžuje. Tohle se mi při její výchově nepodařilo potlačit. Asi ji na to moc miluju.“ Isaac mluví o svých citech a o tom, že selhal jako rodič? Hm, když ho to baví.

„Jo,“ hlesla jsem.

„A zřejmě není jediná, kdo má své dny,“ usoudil.

„Nemám,“ povzdechla jsem si. Chtěla jsem, aby šel pryč, třeba pracovat na ovládnutí celého světa – stát se novodobým Alexandrem Velikým a já mohla spát. Tady je vidět naše nekompatibilnost. On se chce stát středem vesmíru, já chci spát.

Nikdy by nám to nemohlo fungovat a byla to jeho idiotská chyba, že si to neuvědomil hned a vůbec to zkusil. Isaac Asimov se po dvaceti stoletích poprvé zmýlil a muselo se to týkat zrovna mě, protože já jsem jakási výjimka, co vybočuje z řady, a nebyla započítána do budoucnosti. Umožnilo mi to šukat s Edwardem a totálně mu posrat život. Teď už můžu udělat jen to, že mě nikdy znovu neuvidí a Isaac na to tak nepřijde.

„To budou vedlejší účinky Péčka. Jsi neplodná,“ konstatoval. Díky za vysvětlení, pane Asimove. Bez vás bych na to nepřišla a psala do zpovědnice na internetu.

„Jdu ven,“ rozhodla jsem se a shodila nohy z postele. Prošla jsem kolem něj, nahá, bez jediného pohledu. Šla jsem si pro oblečení, na které moje apatie neplatila. K bílému kostýmu tvořeného sakem a tříčtvrtečními, upnutými kalhotami jsem si vzala z vitríny obrovský prsten Sissi a do kapsy saka si strčila mobil a ruličku dolarů. Zavázala jsem si šňůry střevíců kolem kotníků a vykročila na chodbu.

„Jdu s vámi,“ oznámil mi Josh. Myslel, že se ho leknu, ale já slyšela za rohem jeho srdce. Už jel zase na vykačku, když ho Isaac slyšel.

„Jdi, kam chceš,“ utrousila jsem a rozešla se do garáže. Rozpočítala jsem si to a vyšlo to na černé Lamborghini se zlatým lemováním a čtyřmi výfuky. Byl to krasavec z každé strany a úhlu.

Posadila jsem se za volant a otočila klíčky v zapalování. Josh otevřel dveře spolujezdce s tím, že nastoupí.

„Dozadu,“ přikázala jsem mu, když se posadil. Posměšně ke mně obrátil ksicht. Já si nastavovala zrcátko nad předním sklem a jeho vnímala jen periferně. „Joshi, sedni si dozadu, protože jinak až budeš spát, vezmu tu pistoli, co mám, a rozstřelím ti obě kolena,“ říkala jsem napůl úst, jak jsem byla zabraná do své věci.

Suše polknul a sebral si svých pět švestek, aby se odstěhoval na zadní sedadla.

Jela – jeli – jsme k parku. Šla jsem si koupit cigarety a tentokrát jsem svoji objednávku vynesla tak smrtelně znuděně a svým způsobem vražedně, že se mi žena za pultem neodvážila odporovat. Byl tam taky kus upíří autority.

„Chceš?“ optala jsem se Joshe potom, co jsem se posadila na lavičku v parku a vytáhla si z krabičky jednu kouzelnou hůlku.

„Díky,“ vyblekotal překvapeně a jednu si vzal. Bylo mi jedno, s kým se dělím o cigarety. Kdyby byl Husajn naživu, nabídnu mu taky.

Den to byl hrozný – jen čumění do prázdna a vykouřená krabička s Joshem. Prohodili jsme pár vět. On zase nebyl tak nesnesitelný, ale chyběl mi můj původní společník. Každá moje myšlenka se stáčela k němu.

A co bylo horší – druhý den nebyl o nic lepší. V noci se mi už nic nezdálo. Byl to bezesný, klidný spánek, co sloužil jen ke zregenerování mozku. Kdyby na to stačil jen ten spánek…

V županu jsem si otevřela večer balkón, kde jsem se posadila a kouřila do aleluja. Třeba na to umřu. To by bylo skvělé!

Bohužel tu možnost drtil Isaac na kusy pravidelnými dávkami Péčka. Nenechal se prosit a já byla moc slabá na to, abych si to z jeho dlaně, anebo přímo z úst nevzala. To jsem nedokázala.

„Bello, už mě s tím začínáš šíleně vytáčet,“ zasyčel na mě, když otevřel posuvné dveře na balkón, kde jsem si vyhulovala. Seděla jsem na kamenné podlaze a zírala na hvězdy. Snažila jsem se přitom udělat kolečko z dýmu a všemožně kroutila jazykem a ústy, ale nepodařilo se mi to.

„S čím?“ zeptala jsem se, ale nějak zvlášť mě to nezajímalo. Sledovala jsem velký vůz.

„S tím hnusem, co máš v hubě,“ odsekl. Nevěnovala jsem mu jediný pohled a vyndala si cigaretu z úst. Uhasila jsem ji o podlahu a hodila ji přes zábradlí. Vstala jsem a chtěla kolem něj projít.

„Ty se mnou nemluvíš?“ chtěl vědět a chytil mě pod loktem.

„Teď jsem ti položila přímou otázku, tudíž očividně ano. Drtíš mi ruku, takže mě pusť, anebo už se nějak vyjádři. Chci jít spát.“ Narovnal se a změřil si můj obličej. Konečně mě pustil a já udělala přesně to, co jsem řekla – šla jsem spát.

Třetí den jsem chodila sem a tam po ložnici a snažila se přijít na to, co mě tu drží. Na tomhle zkurveném, podělaném světě. A já to věděla – někde hluboko v podvědomí. Ale vytvořila jsem si psychický blok, abych si to neuvědomila, protože by to bylo špatné.

Vzala jsem do ruky mobil a automaticky chtěla vytočit Edwardovo číslo. Už včera jsem z paměti vymazala všechny jeho fotky a teď mi zbývalo už jen to číslo. I to musím odstranit, abych ho ochránila.

Palcem jsem chtěla potvrdit bolestivé smazání, když mi přišla textovka. Malá, žlutá obálka blikala na liště, a tak jsem z nabídky – ano nebo ne – vyjela.

Na displeji se vyhouplo majestátní jméno Edward Cullen.

Musím tě vidět. V parku. Prosím.

On prosil mě? To já bych dala nevím co za to, abych ho ještě někdy viděla. Ta tam byla ta šíleně nesobecká, apatická Bella. Ó ano! Jsem ještě člověk – sobecká do poslední chvíle.

Málem jsem se přerazila, abych se rychle oblékla.

„Edward volal,“ šeptla Nina a já se otočila ke dveřím šatníku. Tentokrát jsem se lekla.

„Tobě?“ opáčila jsem. Moje otázky už zase měly smysl a cíl.

„Isaacovi, ale ten je pryč a jeho hovory beru já.“

„Co chtěl?“

„Třeba sdělit, že bere čokla na procházku.“ Kašlala jsem na ni. Záleželo jen na tom, že on je jen pár minut ode mě.

Nina se mi postavila do cesty.

„Ten Edward je nádherný chlap. I na upíra.“ Nepřipadalo mi, že jen uvažuje do větru, ale že čeká, co to se mnou udělá.

„Když jsi na zrzavé,“ odpověděla jsem pohotově. Upřímně řečeno jsem se tvářila jako mistr světa.

Nina zvlnila krvavě rudé rty do úsměvu a poplácala mě po tváři jako hadrovou panenku. Plesklo to a já kolem ní proběhla. Co to mělo být? No, to nevím a řešit to nebudu. Mám jiné starosti.

Skočila jsem do auta a takhle rychle jsem to naposledy válcovala ke Cullenům. Cestou jsem málem srazila cyklistu a chodce. Bohužel – úcta k lidskému životu scházela. Tahle základní vlastnost ve mně už nežila. Kořeny začali podkopávat už v dětství a teď je vytrhli celé.

Vypadla jsem z auta jako pytel brambor, jak jsem se nemohla dočkat, a zakopla tak. Rozběhla jsem se do parku a na vysypané cestě jsem se zastavila. Otáčela jsem se dokola a hledala ho.

A pak jsem ho uviděla. Předtím tam nebyl, ale teď stál na druhém konci cesty, kterou jsem okupovala i já.

Zase ho vidět po tak dlouhých dnech a době bylo osvobozující. Konečně jsem zase mohla porovnávat neživý originál s kopiemi v mé paměti.

Pohnul se směrem ke mně a já ho napodobila.

Polila mě nervozita a kolena se mi roztřásla. To jen já jsem tady možná celá nadržená ho vidět. On mi chce nejspíš jen… No, netušila jsem a momentálně se musela soustředit jen na to, abych se k němu nerozběhla.

Jen klidně. Levá, pravá. Pomalu! Nezrychluj. Nádech, výdech…

Zvyšovala jsem tempo a pořád trhala hlavou dozadu, jak jsem se nakláněla dopředu s tím, že poběžím.

Všechno, po čem jsem kdy toužila, šlo přímo naproti mně. Musela jsem se k tomu rozběhnout. Každý by se rozběhl. To je instinkt. Nedočkavost.

I on přidal do kroku, a pak už lidskou rychlostí běžel. Nevydržel to a mihnul se ke mně. Narazila jsem na žulovou hruď a přisála se mu na rty. Musela jsem. Nedokázala jsem to. Líbali jsme se tak dlouho, jak jsem dokázala vydržet bez dechu, a protože nejsem vycvičený lovec perel, začala jsem lapat po kyslíku a on se ode mě odtrhnul. Podíval se mi do očí, já ho hladila ve vlasech. Bezradně, až zoufale, zakroutil hlavou.

„Miluju tě,“ zašeptal a já vydechla, jako kdyby mě někdo prudce kopnul do břicha. Reakce byla stejná, jen pocit jiný. Čiré, neředěné štěstí znovu zaplavalo moje tělo jako v tom snu, ale v mnohem větší koncentraci. Nevěděla jsem, že je to ještě možné.

A bylo to tu. To bylo ono. Láska. Láska mě tu držela. Nemohla jsem umřít a nikdy mu to neříct. Lidská mysl dokáže neuvěřitelné věci. Přesvědčit svého majitele o tom, že je něco nebezpečné, odporné. Vsugerovává a vytváří iluze. Taky bloky. A ta moje se mě jen snažila ochránit. Abych si neuvědomila, jak moc toho chlapa miluju, protože to znamenalo smrt pro nás oba.

Žádná by Edwardovi Cullenovi neodolala. On byl totiž právě jako ten sen, kterému nikdo neodolá, protože nakonec musí každý usnout a prožít ho.

„Miluju tě.“ 

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 26. kapitola: