Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 30. kapitola

16.10.2012 (11:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 5631×

Nina

„Tak o co jsem přišel v tomhle lidmi zapáchajícím království?“ zeptal se můj bratr a usadil se na Isaacovu židli, která ovšem nebyla jen tak nějakou židlí. Byl to symbol trůnu.

A když si vyhodil nohy na jeho ručně vyřezávaný stůl z osmnáctého století, kvetla jsem.

„Víš, o co jsi přišel? Já ti to povím – o to, jak si náš otec nechá srát na hlavu.“ Čekal, co k tomu dodám, se složenýma rukama na břiše. Očividně ho to moc nevzrušovalo. „Ta malá fetka chrápe s Edwardem Cullenem,“ prskla jsem a vylévala si tak zlost na toho nepravého. Zároveň si to ale zasloužil. Zatnula jsem pěst a klouby mi zlověstně zapraskaly, protože se na té židli dál rozvaloval, jako kdyby byl šéf on.

Místo toho, aby spustil, že jí urve hlavu, zamračil se, když se nadechnul. Nakrčil nos a odtáhnul si vrch kalhot. Sklonil se a přičichnul si.

„Nino, tys mi podržela?“ zasyčel na mě znechuceně a skoro vystrašeně. Dala jsem si ruce vbok, připravená se bránit.

„Nepodržela jsem tobě, ale Maxmilianovi. Spím s ním padesát let a teď budeš řešit tohle?“ opáčila jsem navztekaně. Ani mně totiž nedělalo dobře, že krátce potom, co jsem ho měla v ruce, se vrátil můj druhý bratr, se kterým mám ty nejčistší sourozenecké vztahy. Což divné. Upír, se kterým jsem nespala… Sebastian by měl dostat medaili.

„Ale tahle pachová stopa je čerstvá. Bože, to je hnus,“ zamumlal s odporem a oprašoval si klín.

„Drž hubu už. Ani nechci vědět, co jsi za tisíc pět set let nadělal s Isaacem… A vypadni, kurva, z té židle!“ změnila jsem radši téma na to, co mi momentálně připadalo mnohem důležitější. Já jsem byla nejoblíbenější dítě. Já a jenom já na ní můžu sedět.

„Kde je moje dcera?“ ignoroval mě a rozhlížel se, jako kdyby jeho Áres měl vylézt zpod stolu.

„S Isaacem na cestě do Ekvádoru. Objevil tam superbombabezvacool syndrom.“

„Moment… Slyšel jsem správně? Dimitrij vzal Olivii s sebou?“ vypadlo z něj šokovaně. Pořád mě neskutečně dráždil jeho zadek na té židli.

„Má na něj vliv. Zřejmě negativní. Doufám, že ji tam někde zabije. A jestli to neudělá on, tak nejspíš brzo já…“ Sebastian mě přirazil ke zdi tak prudce, že jsme ji probořili. Dopadli jsme na chodbu i s velkým kusem zdi a kovovými dráty, co z ní trčely. Svíral můj krk oběma rukama, jak se ho snažil rozdrtit.

Nechápala jsem, co to do toho kreténa vjelo.

„Nino, dotkneš se mojí dcery a přísahám na Dimitrije, že tě zabiju,“ přecedil skrz zuby, které měl zatnuté úsilím. Obrovské, onyxové oči mě probodávaly, vykulené a šílené.

Frajer neví, že jsme si všichni fyzicky rovni?

Chytila jsem jeho zápěstí a protočila je tak, že obě zapraskaly, jak jsem je zlámala. Pustil mě a já se překulila nad něj.

„Uráží mě, když využíváš otcovo jméno k něčemu takovému. Něco ti vysvětlím, Sebastiane. Isaac je první. A víš, kdo je číslo dvě? Ne ty, ale já.“ A už to bylo zase tady – rozdmýchávala jsem věčnou, nekončící hádku o tom, kdo je Isaacova jednička. I naše klany to zajímalo. Ale odpověď nám mohl dát jen sám Isaac. Sto let se ho na to ptáme a on se sto let vždycky jen usměje a pohladí nás po hlavě. Milé.

„A teď ti něco vysvětlím já, ex kurvo. I když jednou kurva – vždycky kurva. Jsem s ním tisíc pět set let. Ty sto. Ještě si nic neviděla…“

„Je úplně jedno, kolik jsi s ním let! Ty jsi Black and White. Upír, co tu bude vždycky jen napůl. Nikdy se na tebe nebude moct spolehnout jako na mě. Já bych za něj položila život, a co ty? Ty máš jen druhé já, co mu vždycky bude házet klacky pod nohy a srát ho. Jedeš na padesát procent, chlapče. To není ani na číslo tři,“ rozsekala jsem ho na plné čáře. Jsem prostě skvělá. A hlavně stoprocentní.

Zasrané, upíří dary. Jsem vážně upřímně ráda, že žádný nemám, protože to většinou akorát všechno podělávalo. Jsem upír – nejdůležitější je základní, ale do detailu dokonalá výbava primárních schopností. Na nějaké čtení myšlenek, odhalovaní pravdy a podobné kraviny, co akorát kazily požitky, kašlu.

Sebastianovy duhovky začínaly nabírat zpátky svoji rudou barvu. Že bych ho dostala až tak? Úplně pode mnou rezignoval, ale dál mě probodával pohledem. Ne, ten ještě neřekl poslední slovo.

„Nino, tahle debata nás čeká ještě tolikrát, že bychom z toho mohli udělat slušnou kompilaci, ale povím ti jedno. Moje dcera je pro tebe tabu. Rozumíš?“ To bylo jako facka. On klidně přeruší tak důležitou konverzaci kvůli té malé zrůdě?

„Kde se to v tobě bere, proboha? Já jsem tvoje sestra. Upír! Jí bije srdce a proudí jí lidská krev v žilách. Vážně mi teď kvůli ní vyhrožuješ?“ Nechápala jsem to. Já jsem říkala, že je tu poslední dobou všechno špatně, ale začínalo to zacházet do extrému.

„Taky v ní toho člověka nenávidím a až z ní bude žena, pokusím se ji proměnit. Je ženského pohlaví - není jedovatá, takže to snad bude fungovat. Ale toho upíra, který v ní značně převládá, miluju,“ rozněžnil se. No, já zvracet nemůžu, ale zaplavil mě pocit tomu podobný. „Když ji Manola čekala, jen mě zajímalo, jestli podědí moji výjimečnost… Jestli jsem stvořil něco tak dokonalého, jako jsem já sám. Za tím, že jsem to těhotenství nepřerušil, stálo jen moje ego. A pak se narodila… Bylo to divné a lidské. Celý ten porod se vší tou krví a zlámanými kostmi. Počítal jsem s tím, že ji zabiju. Že to nevydržím. Ale něco se stalo. Byl ze mě otec, a když Olivie druhý den řekla svoje první slovo… Nebyla to žádná pitomost jako táta nebo máma. Řekla krev. Miluju svoji malou holčičku, Nino…“

„No, to je hnus,“ přerušila jsem jeho bezduché plácání. „Měl by ses stydět za to, co se z tebe stalo. Stejně jako se teď stydím já za to, že jsem s tebou příbuzná.“ Protočil svoje oči velikosti menšího golfového míčku a já z něj slezla. Doufám, že ta jeho mateřskost není nakažlivá, protože mně to momentálně připadalo horší, než lidem HIV.

Sebastian chvíli ležel a civěl na mě, jak si z vlasů dostávám suť. On sám jí tam měl víc, než dost.

„Musím se osprchovat. Pokaždé, když chci mluvit a musím se nadechnout, cítím tě ze sebe,“ šeptl po chvíli zhnuseně. Zmizel z podlahy a hned na to už jela sprcha v jeho ložnici naplno. Dlouho ji nikdy nepoužíval. Šla jsem za ním, protože jsme ještě neskončili. Olivie přerušila něco mnohem důležitějšího.

„Předtím jsi říkala něco o Belle a Edwardu Cullenovi. Že spolu chrápou. To je další výplod tvé chorobné žárlivosti na všechno, co kolem otce projde?“ ptal se, když si mydlil tělo. Zírala jsem v koupelně na něj, jak si rukama přejíždí po plochém hrudníku a poslouchala, jak to krásně zní. Teď bych docela brala Maxmiliana. Dala bych si tu sprchu s ním.

„To není výplod žárlivosti a ani fantazie. Ona s ním šuká,“ odvětila jsem. Ten mě sere. Doufala jsem, že aspoň on mě bude brát vážně. Otočil se ke mně obličejem a skepticky si mě měřil. To, že chlapi měli ve starověku malé penisy, je sprostá lež.

„Nino, Bella patří Isaacovi. Já Edwarda znám a hlavně ho zná Dimitrij. V budoucnosti nebyl ani záchvěv zrady a už vůbec ne takovéhle mega velezrady. Kromě toho – Edward není debil, aby riskoval pravou smrt kvůli sexu s člověkem…“

„Chlapi! Vy jste všichni takoví kreténi!“ zasyčela jsem nervně, protože vážně byli slepí jak patrona.

„Relax, cvoku! Od kdy se v tobě probouzí tahle feministická stránka?“ divil se se zkřiveným ksichtem. Tak dost! Rozrazila jsem skleněné dveře a vešla dovnitř. Nechala jsem tak padat vodu na ten nový, skvostný kostým od Dolceho – hlavně na kousky zdiva, co se v něm pak rozpouštěly.

„Ty mi pomůžeš, Sebastiane! Protože já se nebudu dívat na to, jak s mým stvořitelem vyjebává člověk. Tvoje druhé já je se slečnou kamarád. Vytáhneš to z ní! Potom mi konečně Isaac uvěří a já dostanu metál.“

Edward

Strávil jsem s Bellou jeden dokonalý den na Bahamách. Když jsem vymýšlel, kam bych ji vzal, pořád mě napadala samá sněhem pokrytá a mrazem opanovaná místa. Došlo mi, jaký jsem sobec, a že ona snad viděla slunce naposled v televizi. Koupil jsem tam pár akrů a užili jsme si jeden druhého u moře. Jistě, mohl bych ji vozit po Tokiu, Budapešti, Paříži, Bratislavě – kdekoliv. Ale problém byl v tom, že my chtěli jen… No, chtěli jsme hlavně šukat, když to vezmu kolem a kolem. Užívat si těsnou blízkost a intimitu. Šeptal jsem jí pořád dokola, že ji miluju, protože to mohlo být naposled. Stručně řečeno – bylo nám jedno, co je kolem nás. Existovali jsme jen my dva.

„Trápíš se tím, co řekla Nina?“ zeptala se mě Bella v letadle. I tam jsme byli pro jistotu bez oblečení, abychom o nic nepřišli. Musel jsem ji mít pořád v náruči, protože jen potom jsem měl zoufalou, hloupou naději na to, že z ní mi ji nikdo vyrvat nemůže.

„Už ani ne… Jen doufám, že ještě dostanu příležitost k tomu jí z ksichtu udělat štěrk,“ zašeptal jsem s očima upřenýma do okýnka. Pro lidi už byla tma jako v hrobě a mně pro Bellu osvětlovalo jen malé, neonové, stropní osvětlení. Bella zvedla hlavu z mojí hrudě, aby se mi podívala do očí. Ty její byly nesouhlasné.

„Edwarde, já vím, jaká Nina je, ale nech ji být. Já chápu, že upíři nemluví, ale mlátí, jenže ona má těžký život… Nejspíš je hrozně nešťastná,“ uvažovala nahlas o Nině Saře, a to úplně špatně.

„Bello,“ začal jsem stejně jako ona, „ve skutečnosti vím já, jaká Nina je. Na světě těžko najdeš šťastnější a se sebou spokojenější bytost,“ upravil jsem její názor na ten správný a pravdivý. Všichni upíři byli arogantní egocentrici – měli jsme to dané. Abychom taky nebyli, s tím, co dovedeme, a jak vypadáme – hlavně v očích lidí. Ale Nina… To je extrémní extrém. Ta nemá jen ego do nebes. Ta s ním vyrazila Pluto ze sluneční soustavy.

„Asi v ní ještě pořád hledám něco… něco…“

„Vím, co myslíš,“ přerušil jsem její tápání. „Ale to nenajdeš.“

„Dobře,“ uzavřela to a zakroutila hlavou. „Nina je prostě svině, ale my dva to už nebudeme řešit. Nikoho z nich, protože na nás stejně jednou přijdou a my ty chvíle, než to bude venku, nestrávíme strachem z toho, co bude, a kdy se to stane. Jednou se to stát musí a oba s tím počítáme.“ Měla pravdu. Usmál jsem se na moji dokonalou, statečnou ženu, která při mně bude stát až do smrti a milovat mě. Opětovala mi úsměv a znovu si položila svoji teplou tvář na místo, kde kdysi bilo srdce, které mi ale nijak nescházelo. I bez něj jsem dokázal milovat víc, než kdy bude člověk schopen.

Buď se teď budu chovat jako nesnesitelný hrdina, anebo prožiju zbytek dní s mojí kráskou. Věděl jsem moc dobře, že k tomu prvnímu mám silné sklony – na to měl vliv způsob mojí stravy, komplikovaná povaha a doba, ve které jsem se narodil, ale naštěstí jsem měl dostatek inteligence a smysl pro realismus, abych si to všechno dokázal srovnat a postavit se k té situaci čelem, což znamenalo, že budu dělat přesně to, co do teď, a jen ji milovat.

Dobře, uznávám, že smysl pro realismus taky pokulhával, ale tentokrát jsem vážně musel složit zbraně a rytířskost a nesobeckost zakopat hluboko pod zem až někam k zemskému jádru. Dvě stě padesát upírů a zákon, který tvořil další klan, a to Volturiovi, neporazím. A nechci s sebou stáhnout i svoji rodinu.

„Na Bahamách se mi líbilo. Až na ten písek na místech, kde jsem ho nikdy mít nechtěla,“ změnila téma na něco mnohem příjemnějšího a aktuálnějšího.

„Mně ses líbila v těch plavkách. Ovšem bez nich jsi byla ještě krásnější.“ Když jsme došli na pláž a začali se oba svlékat, nespokojeně jsem si měřil dva otravné kusy látky s provázky, co se pod šaty ukrývaly. Zahodil jsem je někam do koruny palmy a ať je nosí třeba opice.

„Děkuji za kompliment, pane Cullene. Ale můžu ti s čistým svědomím říct, že sex v moři je přeceňovaný.“ Vykulil jsem oči a bál se toho, co přijde.

„Nelíbilo se ti to?“ hlesl jsem bez dechu.

„Samozřejmě, že se mi to líbilo. Jak by se mi to taky s nevyčerpatelným Edwardem Cullenem mohlo nelíbit?“ Hmmm… Spokojeně jsem se usmál. „Jen ten stav beztíže, kolem kterého všichni dělají takové haló… Jsem mnohem radši, když na mně ležíš celým svým tělem a já tu váhu cítím, než nějaké poletování ve vodě…“

„Kdybys byla upír, věděl bych přesně, co udělat, abych tě přesvědčil, že ten stav beztíže se hodí.“ Tázavě se na mě podívala. „Jednou ti to řeknu. Teď se prospi… Vím, že to potřebuješ. Ze všeho toho stresu a sexu s jedním upírem, co si na tobě vybíjí svůj stoletý celibát…“

„Nejsem ve stresu. Já jsem zamilovaná. A ten sex… To zvládám levou zadní. Nezapomínej, kdo je tu zkušenější a starší. Tobě sedmnáct, chlapče. Mně za dva dny šestadvacet. Já jsem zneužila nezletilého. Připravila jsem ho o panictví a potom ho učila, kam a jak zasouvat prsty… Asi si nalepím na čelo lísteček pedofil…“ Přetočil jsem se nad ni a zavrčel jí rozčíleně do tváře.

„Mně je přes sto let, holčičko. Jsem predátor, co si s tebou může dělat, co bude chtít. A já přesně věděl, kam zasunout prsty, a vím to i teď.“ Celou dobu se mi smála do ksichtu, ale když jsem jí zvednul jednu nohu a předvedl jí, co umím, ztratila řeč. Marně jsem hledal G bod. Bella mi tvrdila, že ho možná nemá každá, stejně jako hrbolek na horní šestce – tuberculum Carabelli.

Byl jsem přesvědčený, že kdyby Bella G bod měla, už bych ho svými prsty, které svojí délkou vynikaly, našel. Znal jsem ji uvnitř křížem krážem a on nikde.

„Někdo si hladí ego?“ vydechla s pootevřenými ústy.

„No… Ano. Tím pedofilem jsi mě dostala, víš.“

Bella

Vrátit se z Baham do temného Seattlu byla teda dobrá rána. Nešlo o počasí – já na to byla zvyklá. Tvrdí se sice, že lidé, kteří žijí v tomhle pásu a výš, mají vyšší sklon k sebevraždám kvůli tmě a podnebí, ale kdo se tu narodil, bral to jako úplně obyčejnou a pozornosti nehodnou součást života. Jedině snad, že se tmy báli – toho, co se v ní ukrývá. Já ne. Moc dobře jsem věděla, že tma stvůry netvoří. Oni tu jsou i ve dne. Nespí totiž v rakvích nebo kuklách a podobně. Bylo jedno, jestli je den nebo noc.

Z té jednodenní dovolené jsem přiletěla o půlnoci bez jakéhokoliv zavazadla. Upíři neměli hranice. Když lidé chtěli odjet jen do sousedního státu, popadla je horečka. No, jim bylo jedno, jestli už jsme ve Francii nebo v Rusku. Celá planeta jim patřila a díky jejich cestovní flexibilitě to byla vyjížďka do večerky naproti.

Rozloučila jsem se s Edwardem tou naší nelíbací technikou – aby nic nemlaskalo a neslyšel to někdo, kdo nemá.

Po schodech jsem se jako vždycky táhla jak na popravu. Což je ale příhodné přirovnání a nemá daleko od pravdy. Ty dveře mi připadaly jako gilotina, co se kdykoliv může spustit, když jsem jimi procházela.

Edward říkal, že tu je jen Nina, ale ta prý měla plnou hlavu Isaacových slov o tom, že na mě nesmí sáhnout, protože jinak sáhne on na ni. Takže jsem se neměla bát. A musím říct, že mě to vážně uklidnilo, protože ať už byla Nina jakákoliv, Isaaca respektovala a milovala ho. Nedělala by nic, co by se mu nelíbilo.

Šla jsem do své provizorní ložnice, protože v té staré ještě spát nedokážu. A ani už toho nikdy schopná nebudu. Když jsem tak seděla na posteli a rozčesávala si vlasy, které zase dostávaly zabrat v letadle dezinfekční procedurou, uvědomila jsem si, jak dlouho už jsem s Isaacem nespala. Bála jsem se, že dřív, než umřu, na to přijde řeč, anebo dokonce akce sama. Vůbec si tu situaci nedokážu představit. To Isaac tu byl sice ten podváděný, ale netuším, jak bych se pak dokázala ještě podívat Edwardovi do očí. Já bych mu to asi nedokázala říct ani. Lhala bych… Já netuším. Ani nevím, jestli bych Isaacovi dokázala vzdorovat. On by mě neznásilnil. Znala jsem ho. To by bylo pod jeho úroveň. Myslím, že ani nic takového nevyznával – že by se mu to líbilo. Jasně, ta těla z posledního sex dýchánku na to sice nevypadala, ale vsadím se, že tam všichni byli dobrovolně. Když jim došlo, že by ale být neměli, bylo pozdě.

Závěrem jsem chtěla říct, že on se nepovažuje za někoho, kdo by si musel brát ženy násilím, a proti jejich vůli. Ale říct, že bych mu odolala, protože přece bezvýhradně miluju Edwarda, není odvážné a chytré. Je to totiž úplně debilní. Já chci věřit, že to zvládnu, ale nejsem pitomá. Vím, jak upír na lidi působí. Musím doufat, že na to nedojde. Že se Isaacovi se mnou nebude chtít – což je dost pravděpodobné, anebo umřu dřív, než se to stane. No, to je pravděpodobné snad ještě víc.

„Ahoj,“ ozval se Maxmilianův hlas ode dveří, když je prudce otevřel. Nadskočila jsem, protože jsem nebyla zvyklá na to, aby se on plížil. Vždycky zaklepal, když si chtěl povídat.

„Co je? Hoří?“ opáčila jsem a on se zarazil. „No, jen vyrazíš dveře, jako kdyby ti to tu patřilo. Lekla jsem se,“ vysvětlila jsem. Vytřeštil oči a něco si pro sebe zamumlal. „Mluv nahlas. Zase tak dobře neslyším,“ požádala jsem ho.

„Jen… Nemyslíš, že mi to tu patří rozhodně víc, než tobě?“ zeptal se zamračeně. Teď jsem se zase zarazila já. Celkem slušná, ledová sprcha od něj.

Posadil se ke mně na postel. Zase bez vyzvání. Nepřišlo by mi to divné, kdyby vždycky nečekal v uctivé vzdálenosti na povolení.

„Tak jak ses měla?“ chtěl vědět a strnule na mě zíral. Něco mi tu nevonělo.

„Maxmiliane… jsi pořád… Maxmilian?“ zeptala jsem se opatrně a začala se odtahovat. Pootevřel jakýmsi zděšením ústa a odvrátil tvář. On brečel?

„Bello, já myslel, že jsme přátelé. Místo toho mi vrazíš kudlu do zad,“ zašeptal tichounce a nešťastně. Sakra, to jsem nechtěla. Mám ho upřímně ráda, i když jeho druhé já je nesnesitelný kokot, a pokaždé, když se na něj podívám, bojím se, kdy se vrátí.

„Promiň. Nechtěla jsem…“

„Sebastian představuje všechno, čím já být nechci, a ty ho ve mně vidíš. Vždycky tu budu jen napůl…,“ šeptal a ani jednou se na mě nepodíval. Já jsem blbá. Tak si jednou sednul hned.

Přesunula jsem se k němu a objala ho. Pevně jsem ho stiskla, protože jak už jsem jednou řekla – bylo mi ho neskutečně líto. Je tu jen napůl a objekt jeho věčné lásky je kráva s velkým k.

Zamrznul, ale to nebylo nic neobvyklého. Nedala jsem se vykolejit a dál ho svírala v náruči. Potom mě neobratně poplácal po zádech.

Pustila jsem ho a usmála se. Škubnul rty, což měl být asi taky pokus o úsměv. Vypadal divně. Asi jsem to s tím objetím přehnala, ale připadalo mi, že jsme si blízcí. Říkal mi všechno. Ale pořád je to upír. Třeba na něco tak něžného není zvyklý. No, to se nedivím, když spí s Ninou.

„Co Olivie?“ zeptala jsem se, protože ten s ní bojoval.

„Olivie. No… Hrozná. Je to parchant,“ řekl vážně a přikyvoval si.

„To sice je, ale je to i tvoje dcera, tak takhle nemluv. To je ta nevýhoda toho, když nemůžeš rozhodovat o tom, jak bude nakládáno s tvým jedem, protože tvoje koule nejsou jen tvoje.“ Chvilka poezie o koulích…

„Ale není tu. Dimitrij si ji odvezl do Ekvádoru. Takže klid. Po obou. Já toho kreténa tak nenávidím,“ utrousil vražedně.

„To já taky. Kdybych nesouhlasila s tím, že budu jeho, mohlo to být jinak…“

„Co by bylo jinak?“ vystřelil zaujatě, až podezřívavě.

„Nic! Teda, zase bych patřila jen sobě a ne psychopatovi,“ lhala jsem. Patřila bych totiž Edwardovi. Celá bych se mu absolutně dobrovolně odevzdala. Kvůli němu bych si klidně jméno Edward nechala vytetovat přes prsa. Sice by to vypadalo hrozně, ale snažím se tu vysvětlit, že u něj by to bylo něco jiného.

„Bello, nejsem idiot. Vím, co by mohlo být jinak. Týká se to jistého Cullena?“ Srdce se mi v tu ráno snažilo prorazit žebra. Zběsile jsem kroutila hlavou. „Neboj, jsme tu jen my dva. Ta kráva je pryč.“ Zatrnulo mi.

„Jaká kráva?“ šeptla jsem a modlila se, aby neřekl to, co si myslím.

„No, Nina,“ odvětil hned se samozřejmostí. Její jméno vyslovil s nechutí.

Vyletěla jsem ze sedu a couvala bůhví kam, ale hlavně co nejdál od něj.

„Maxmilian by nikdy neřekl, že Nina je kráva. Maxmilian ji miluje,“ šeptala jsem trhaně, protože jsem se celá třásla. Sebastian otráveně vstal a narovnal si sako.

„Konečně. Hrát mi toho kreténa nejde. Je tak… slabý. A patetický. Těžko se smiřuji s tím, že něco takového ve mně žilo a bylo mojí součástí,“ povídal si sám se sebou a čechral si kudrnaté vlasy.

„Bože můj, ty si debil!“ rozeřvala se na něj Nina, která se zjevila celá naježená u jeho boku. „Všechno by ti řekla. Stačilo by, abys držel hubu!“ Líně k ní stočil pohled. Vypadal, že ho to celé unavuje.

„Zase tak blbá není. Přišla na to. A dokonce nám na našeho milého Maxmiliana napráskala, že tě miluje, sestřičko. To je odporné,“ poznamenal. Doufala jsem, že si budou vyměňovat svoje názory a na mě zapomenou. Ale to bylo zoufalé, zbožné přání.

Nina mě chytila pod loktem a přitáhla si mě k vyceněným zubům.

„Je mi jedno, co mě to bude stát, ale já budu mít důkaz, že s ním šukáš. On tě miluje. Ty miluješ jeho. Vidím to na vás – jak se na sebe díváte - a je mi z toho zle. Dokážu Isaacovi, že mluvím pravdu, a vy oba dva shoříte na hranici!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 30. kapitola: