Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 34. kapitola

23.10.2012 (09:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 6453×

Bella

„Tohle bude trochu studit,“ šeptl Carlisle. Přikývla jsem, že beru na vědomí a nechala si napatlat břicho gelem. Tiskla jsem Edwardovi ruku a dívala se do jeho zmučených očí.

„Tati, já vím, že jsi…,“ začal.

„Naštvaný? Rozzuřený? Vyděšený? Tak to opravdu víš,“ zasyčel. Vlídný, milý, zkrátka blonďaté sluníčko, Carlisle Cullen, k Edwardovi zvednul zamračený pohled.

„Nechtěl jsem vám to říct, protože… Vím, jak byste to snášeli,“ špitl provinile Edward a sklopil oči. Pohladila jsem ho po hřbetu ruky. Nelíbilo se mi, že mu teď Carlisle odsekává, i když na to měl právo. Ubíhají poslední minuty našeho života, tak ať si jich váží. Měli jsme být už mrtví, ale když jsem vyprskla na Edwarda kvantum krve a zhroutila se k zemi, všechny zajímalo, co se mnou je. Aro – a Isaac mu do toho kupodivu nekecal, protože se mu nejspíš líbilo, když ze mě tryskala krev jako z fontány – nás poslal do místnosti jako vystřižené z nemocnice, co v hradu měli zařízenou. Pravděpodobně kvůli těhotným ženám s upíry. To si totiž všichni mysleli – že jsem těhotná.

Pár minut potom, co jsem upadla do bezvědomí, přiletěli Cullenovi, a tak si mě vzal na starost Carlisle, zatímco Esmé vypadala, že by nejradši Edwarda samou láskou sežrala, když se na něj vrhla, anebo ho utloukla za to, že jim lhal.

„Edwarde, já jsem nejspíš těhotná a oni nás za chvíli zabijí… Proč máme my dva všechno tak idiotsky načasované?“ zaplakala jsem. Já děti mít nemohla a ani je vlastně nechtěla, ale dítě Edwarda Cullena – plod naší lásky? To je trochu speciální situace. Nemohla jsem unést pomyšlení na to, že naše dítě zemře s námi dřív, než se stačí dostat na svět. To je tak zvrácené a šílené.

„Na ultrazvuku není nic vidět. Je tam upíří obal,“ řekl Carlisle po pár vteřinách.

„Takže jsem těhotná,“ konstatovala jsem se slzami. Edward vypadal na omdlení – čemuž dopomáhalo to, že už tak byl bílý jako alabastrová sádra. Asi jsem nakonec nebyla úplně sterilní… To je v hajzlu.

„Bello, já si tím nejsem jistý… Ten obal není celistvý… Ženy, co otěhotněly s upírem, měly hned malou bouličku a dítě cítily. Tvoje příznaky tomu neodpovídají. Edward mi říkal, že jsi měla cyanózu a vykašlala jsi obrovské množství krve.“

„Jenže ten průběh upířího těhotenství je dost individuální,“ namítnul Edward tiše.

„To je pravda. Pošleme tě na magnetickou rezonanci,“ rozhodnul Carlisle a na mě se usmál. Pohladil mě po vlasech v otcovském gestu. I rezonanci tu mají… Co vlastně upíři nevlastní?

„Vy ke mně necítíte nenávist?“ zeptala jsem se, protože jeho úsměv mě krásně hřál, a to přece neměl. Edwardovi sourozenci mi dali jasně najevo, co si o mně myslí, a jeho vlastní otec, u kterého by to mělo být ještě hlubší, mě hladí po hlavě?

„Samozřejmě, že ne. Můj syn tě miluje, ty miluješ jeho. Vy jste si to neplánovali. Prostě se to stalo a já ti nemám, Bello, co vyčítat.“ Rozplakala jsem se ještě víc, když ke mně tak vlídně a mile promluvil. Některé slzy byly zásluhy i fyzické bolesti. Bylo mi totiž hrozně – takhle jsem se cítila, když mi začínal absťák, ale teď bych ho mít neměla. Edward byl bohatý zdroj drog.

Potom mě poslali do zrůdného tunelu, kde se ozývaly příšerné rány, jako kdyby se to mělo celé sesypat. Ke konci jsem navíc znovu začala chrlit krev. Tentokrát ze mě netryskala, ale teklo mi jí po bradě dost. Vyjela jsem ven a Edward mě odpoutal. Carlisle se šel posadit za počítač. Normálně byly místnosti s rezonancí a počítači odděleny, ale mrtvá bytost z kamene těžko mohla narušovat vyšetření.

Edward sebral ze stolku kovovou misku a já do ní vyplivávala krev, abych ji nemusela polykat. Utrhl kus svého trička a utřel mi s ním bradu.

Potom se napřímil, s očima upřenýma do prázdna.

„Vidíš to, co já?“ zeptal se vytřeštěně Carlisle. Edward zmizel na místě, aby se sám mohl podívat na obrazovku monitoru. Jejich pohledy mě děsily.

„Co tam je?“ chtěla jsem vědět, i když jsem si zároveň toužila zacpat uši voskem a nikdy se to nedozvědět. Seskočila jsem z lehátka a klopýtala k nim, když neodpovídali. „Proboha, co to je?“ zděsila jsem se, když jsem viděla snímek svého těla. Epicentrum zářících skvrn bylo v žaludku. A odtud se v nepravidelných skvrnách rozšiřovalo do ostatních orgánů. Ledviny, játra, střeva – celá trávicí soustava. Dokonce i pohlavní. Jen srdce a plíce byly naprosto čisté.

„Stěny vnitřních orgánů prošly přeměnou… To ten jed. Spálil ti pomalu celý žaludek a přeměnil jeho vnitřní stěny,“ vydechl, skoro až fascinovaně.

„A proč mi lije z huby krev?“

„Protože… Edwarde, chceš jí to říct sám?“ zeptal se opatrně svého syna, který se pěstmi opíral o stůl. Edward ke mně zvedl bolestí šílené oči.

„No, tak mi to řekni! Stejně umřu, tak je to vlastně jedno.“ Ale stejně jsem byla napjatá. Bála jsem se. Hrozně jsem se bála.

„Bortí se ti orgánová soustava. Je teď z těžkého kamene a lidské tkáně okolo ji neudrží pohromadě. Jícen se transformoval celý a utrhává se… Umíráš, Bello,“ šeptl. Chvíli jsme na sebe bez pohnutí zírali. Jako bychom si vyměňovali myšlenky. Potom jsem měla tu možnost vidět něco, co nejspíš lidská bytost ještě nespatřila – plakat upíra. Bylo to bez slz, ale když se mu zkřivil obličej a ohnul hlavu směrem k zemi, abych to neviděla, nebylo to o nic míň smutné. Nestarala jsem se o svou příšernou diagnózu. Jediné, z čeho bylo do pláče mně samotné, byl Edwardův obličej, zbrázděný neskutečnou bolestí.

Prošla jsem kolem Carlislea k němu. Těžko jsem se mu kolem krku dostávala, když se opíral o stůl, ale nakonec jsem se mu tam propašovala. Po chvíli roztál a mramorová socha mě objala taky. Celý se třásl vzlyky a já ho hladila po hlavě.

„Lásko, jsem tu ještě pořád s tebou. Budeme spolu až do konce. Pšst,“ šeptala jsem mu do ucha. Jehně utěšovalo lva. V krku mě pálilo, když jsem slyšela ty trhané vzlyky. Bylo to to nejsmutnější, co jsem slyšela. Jícen se mi utrhával a tohle mi zase trhalo srdce. Edward ještě dobrou chvíli plakal na mém rameni, zatímco jsem mu pročesávala vlasy a hladila ho. Pak to ustalo a on se narovnal. Sundal jednu ruku z mého pasu a přetřel si kořen nosu.

„Promiň, že jsi to musela vidět,“ šeptl, když dokončil uklidňovací proces se svým rovným, bílým nosem.

„Co jsem viděla? Trpět upíra? Plakat mého přítele? To není nic, za co se musíš omlouvat, Edwarde, protože je to přirozené. Já tě miluju, ty miluješ mě. Když je ten druhý na dně, jsme tam, abychom ho zachytili, víš,“ vysvětlila jsem mu. Většinou měl v konverzacích navrch, ale teď brečel a probudil se v něm typický chlap, co se za to stydí až do morku kostí.

Přikývnul a já ho pohladila po tváři.

„Jsi tak klidná… Statečná,“ divil se.

„Protože tu jsem s tebou. Už nemám strach,“ odpověděla jsem a chytila ho za ruku. Až teď mi došlo, že je tu vlastně Carlisle celou dobu s námi.

„Musíme se tam vrátit,“ řekl Carlisle a podíval ke stropu. Tam někde nahoře pořád byli… Smrt tam čekala. Nikam neodcházela a byla netrpělivá.

„Kolik času bych, Carlisle, měla, kdyby…,“ nechala jsem to vyznít do ztracena. Určitě to pochopí.

„Maximálně den.“ No, super. Aspoň mi už nebude líto toho, že bych ztratila ještě pár lidských dnů. Což mi nebylo ani předtím, ale teď to nabylo nových rozměrů absolutního nezájmu.

„Tak jdeme,“ rozhodla jsem dřív, než by si pro nás došli. Ještě pevněji jsem stiskla Edwardovi ruku a kráčela s ním zpátky do sálu z katakomb. Cesta to byla dlouhá a já za to byla vděčná, protože o to déle jsem mohla cítit jeho přítomnost. Před necelou hodinou mi ho už málem roztrhali před očima. A teď to přijde znovu. Tentokrát nás už nezachrání nic. Ani chrlení krve, anebo bůh, na kterého stejně nevěřím.

Ti ve věži se nejspíš už zase hádali. Isaac stál naproti Arovi, který něco nervně mumlal a ukazoval na něj prstem. Caius vypadal, že něco rozmlátí, a Sebastian s Aftonem byli kousek od fyzické konfrontace.

„Ticho!“ zavelel Marcus. Všichni překvapeně ztichli. Otočili se po nás a sekundu na to byli na svých místech.

Edward se objímal se svojí rodinou, ale jedna jeho ruka stále patřila mně. Nepustil mě, ani když se loučil, a já mu za to byla vděčná. Neunesla bych byť i jen vteřinu bez jeho doteku v tomhle sále plném zrůd.

„Mrzí mě to, Bello,“ špitla Alice přes Edwardovo rameno. Přikývla jsem. Co jsem jí na to měla říct víc? Zfackovala mě a ponížila. Ne, že by na to neměla právo, ale na to momentálně kašlu. Neměla jsem čas na blahosklonnost.

„Slyšeli jsme průběh a výsledek vyšetření. Našemu jedu a jeho působení v lidském těle po stránce drogy, to dodává novou tvář. Je to velice zajímavé,“ uznal Aro, milovník kuriozit. Vypadal vzrušeně. „Přehodnotil jsem rozsudek,“ oznámil. Všichni ztuhli. Ano, upíři byli sochy i normálně, ale teď měli i ten výraz – co to, kurva?

„Jelikož slečna Swanová umírá a čas, co jí zbývá, není zrovna výhra, myslím, že je na místě udělit jí jakousi jednodenní amnestii.“ On mi dává den života? Čím jsem si to zasloužila? A to nemyslím ironicky. Pochybuju, že Volterra dává lidem, co porušili tak tvrdě rigidní zákon, nějaké jednodenní úlevy.

„Pokud ale já nevznesu námitku,“ připomněl mu Isaac. Podívala jsem se na toho kreténa a probodávala ho očima. Tak moc jsem ho nenáviděla.

„Tvoje námitky jsou všem u prdele,“ zasyčela jsem na něj. Ano, Bello. Jen pěkně do něj. Přece mu teď neleží tvůj osud v rukách. Bylo by hezké ještě trávit někde den s Edwardem a zemřít s ním, o samotě a v soukromí.

Nina si přejela ukazovákem kolem krku a ústy naznačila – kurvo.

„Kdopak to mluví?“ zeptala jsem se a ona se naježila. Stiskla velké rty do linky. Nejspíš ji stálo hodně úsilí, aby po mně neskočila.

Isaac hodně dlouhou chvíli přemýšlel, co řekne. Měřil si mě nenávistným výrazem a já mu to plně oplácela.

„Bortí se ti orgánová soustava. To bude zkurveně bolet,“ začal a přibližoval se k nám. Byl už tak blízko, že bych si na něj mohla sáhnout, což bylo ale to poslední, po čem jsem toužila. Stočil svůj pohled ze mě na Edwarda. „Původně jsem chtěl, aby to bylo obráceně – aby viděla ona umírat tebe. Ale primitivní člověk s tím snítkem emocí, co vlastní, by netrpěl tak, jako upír. Tohle si užiješ, příteli,“ slíbil mu posměšně. Edward se arogantně usmál. To je můj chlapec.

„Plivnul bych ti do tváře, ale ani jed se mi na tebe nechce plácat,“ zašeptal a já se uchechtla. Tak my máme umřít oba velmi bolestivou smrtí a ještě se usmíváme. Jsme to páreček k pohledání.

„Myslím, že se k sobě vážně hodíte,“ usoudil Isaac. Překvapeně jsem se na něj podívala. „Oba si totiž pořád myslíte, že se mnou vyjebete, ale to já nakonec vždycky vyhraju.“

„My už jsme s tebou ale vyjebali. Vzpomínáš?“ ťala jsem do živého.

„Ty malá…“ Nedořekl to, protože se otočil tou svojí expresní rychlostí. Hned na to jsem si všimla, že se otočil celý jeho klan. Tedy ta malá část z té armády, co tu byla.

Taky jsem se podívala, co u nich vyvolalo takový rozruch. Kdo by se nepodíval? Vábničkou pro jejich pohledy byla očividně malá žena s postavou přesýpacích hodin. Taková upíří Kim Kardashian. Jen se světle hnědými vlasy. V upnuté, černé róbě vynikaly její boky a prsa. Venuše. A tím nemyslím tu malou, ošklivou sošku, ale překrásnou, vnadnou ženu.

„Charmiono,“ oslovil ji Isaac uctivě, uklonil se a políbil jí hřbet ruky. To teda čumím. Čím si to zasloužila? Kozama pětkama?

Všimla jsem si, že Afton se hned postavil za ni a působil jako Etna před výbuchem. Nejspíš patří k sobě. To bude Chelsea. Sebastian to syčel na Aftona ve Forks strašně potichu, ale jelikož mám uvnitř pár kamenů a zesílené smysly, slyšela jsem to.

„Dimitriji,“ opětovala mu a usmála se. „Přivedl sis přátele,“ špitla radostně a naznačila malými prstíky šmikání nůžek, když na ně začala postupně ukazovat.

„To se ti nepodaří,“ sykl Isaac. Ještě víc protáhla koutky rtů, zavřela oči a požitkářsky se nadechla.

„Hmmm… Cítím to. Voní to krásně. Vaše společnost by mi byla nadmíru příjemná, kdyby mě celý tvůj klan tak netoužil zabít.“ Kriste pane, ať už jdou do hajzlu s upířími dary, které mi akorát posraly život, a to doslova.

Akorát mě teď okrádají o minuty z mého posledního dne.

Odkašlala jsem si – ano, to jsem si dovolila. Cítila jsem se tak nějak důležitá, a to nebyl úplně iracionální pocit. Jak jsem řekla – komu tady ještě udělili tu jakousi jednodenní amnestii? Isaac i Edward mi toho vyprávěli o Volteře dost, abych pochopila, že něco takového se tu normálně neprovozuje. No, oni mi ani nemuseli nic vyprávět. Stačilo, že jsem znala upíry celkově. Nebyly to zrovna chápající bytosti plné porozumění a soucitu.

„Slečna Swanová chce něco říct?“ optal se Aro. Předtím pečlivě rentgenoval Chelsea a Isaaca.

„Už můžeme jít?“ zeptala jsem se. Ta otázka zněla na tomhle místě a v téhle situaci tak absurdně. Ale jak jsem to měla formulovat jinak? Ó, velectěný vladaři, propustíš nás, prosím?

„Jste nedočkavá,“ poznamenal Aro a jemně se usmál. Milé.

„Vy jste nesmrtelný. Já mám jeden den. Ano, nemám zrovna čas na rozdávání,“ odsekla jsem. To se mi to teď odsekávalo, když to bylo v podstatě za mnou.

„Můžete jít, kamkoliv budete chtít. Ale dám vám s sebou doprovod, abychom se vyhnuli případným nepříjemnostem, které hrozí především z vaší strany. Jane, Alecu, Felixi,“ pokynul jim a malá dvojčata s obrovským kolohnátem vystoupila z řad Volturiových.

„V tom případě,“ nadhodil Isaac, „Romano, Sentineli, Flashi,“ přikázal zase on těm svým. Těch šest se postavilo naproti sobě tak, jak by stáli v boji. Romana – Jane. Sentinel – Alec. A poslední byl pár obrů – Felix a Flash. Bylo to tu napěchované negativní energií. Poměřovali se mezi sebou jako chlapi na veřejných toaletách.

„Tohle je směšné,“ utrousil Caius a vstal. Načepýřeně odkráčel a zmizel ve tmě za trůny.

„U tohohle nemusím být ani já,“ uznal Marcus. Ten jindy apatický král dával najevo, že tohle se i jemu pořádně protiví. Zmizel, stejně jako Caius.

Obrátila jsem se k Edwardovi, který mi stisknul ruku.

„Dej mi dvě minuty na rozloučenou,“ šeptl a kývnul ke svojí rodině.

„Edwarde, jen už nechci strávit svoje poslední minuty zíráním na ně. Ale se svojí rodinou buď, jak dlouho chceš.“ Co si to o mně myslí? Věděla jsem, jak moc ho milují, a jak on miluje je. A přiznám se, že nechci být u toho, až si budou dávat poslední sbohem. Neunesla bych to… Byla jsem na to moc zbabělá.

„Nikdo ti tu neublíží,“ slíbil a políbil mě na čelo. Usmála jsem se, abych ho pobídla. Váhavě se otočil a přešel k nim. Esmé a Carlisle ho chytili kolem ramen a i s ostatními se vytratili bůhví kam.

A já tu zůstala sama. Se svou imunitou. Sebrala jsem odvahu a rozešla se k Isaacovi s tím, že tentokrát to bude bez slz a beze strachu.

Poklepala jsem mu na rameno. To bylo až podivně přirozené.

Otočil se na mě s výrazem, ve kterém se mixovalo znechucení a opovržení.

„Co ty po mně ještě chceš?“ pronesl arogantně.

„Já po tobě? Nic. Ale vidíme se naposledy, takže bych ti ráda sdělila ještě jednou, jak moc tě, ty hajzle, nenávidím.“

„Bello, ty mi nestojíš ani za to, abych tě nenáviděl. To je mocný cit,“ odpověděl.

„Nech si ty kecy! Já moc dobře vím, jak jsem dala tomu tvému egu do nebes na prdel.“ Opustil tu svoji pózu – jsem šíleně nad věcí. Nahnul se ke mně a já ustoupila. Sakra! Proč se ho zase bojím? Myslela jsem, že už mě strach opustil. Tohle byla rána hlavně pro moje ego.

„Jediné, čeho jsi dosáhla, je to, že si příště budu dávat pozor na malé děvky, jako jsi ty,“ přecedil skrz zatnuté zuby. Kdyby měl sliny, prská mi je do tváře, jak byl blízko. Místo toho, abych vystrčila bradu, zatáhla jsem ji, stejně jako zadek. Nejradši bych se zase schovala do almary a hledala Narnii. „Užij si umírání, miláčku,“ šeptl a chytil mě pod bradou. Palcem mi přejel po dolním rtu. „Škoda, že mi nebudeš moc říct, jaké to bylo,“ dodal, s očima upřenýma na svůj prst na mém rtu. Aspoň do očí se mi dívej, kurva!

Pustil mě a mně poklesla brada, jak jsem to nečekala. Potáhnul si sako za kapsy ve svém klasickém, zkrášlovacím procesu. Chtěl se ke mně otočit zády, ale ještě nastavil prst, jakože mi chce ještě něco říct a zůstal ke mně stát bokem.

„Ještě bych ti rád řekl, že máš přece jenom v mém životě místo, ze kterého tě už nikdy nic nesesadí, a ke kterému se váže nejeden superlativ. Jsi nepovedený experiment a největší omyl mé existence,“ řekl mi, jakoby mimoděk. Otočil se zpět k hloučku upírů, kde pokračovali v konverzaci, ze které jsem ho stáhla. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla. Upíra, co mi dokázal život zachránit a zároveň naprosto zničit.

Edward

„Jaspere… Nikdy jsem to nemyslel tak, že city nemáš,“ řekl jsem svému první bratrovi, když jsem mu podal ruku, aby mi s ní potřásl.

„Já vím. Občas přeháním… Mám tě rád, brácho,“ řekl, a pak spustil v hlasitý pláč. Jasper to prostě nemohl zadržet. Prožíval teď smutek sedmi upírů. A kam se na to hrabe celá sada jaderných bomb. Takovou sílu neměly. Proto se mu taky podlomila kolena. Pomalu jsem ho pouštěl k zemi. Nejradši by zmizel hluboko pod zemský povrch, ale nechtěl přijít o poslední chvíle se mnou.

„Emmette,“ hlesl jsem a zatínal zuby – stejně jako on. Snažili jsme se už nebrečet. Jsme přece chlapi! Brada se mu roztřásla.

„Kašlu na to!“ zavrčel a synchronně jsme se na sebe vrhli. „Jsme, kurva, chlapi! Nebudeme se objímat jako teplí bratři a brečet. To je úkol pro ženské,“ syčel mi do ramene a mlátil mě do zad, jak se vybíjel.

„Tak proč mě pořád držíš jako teplý?“

„Protože asi jsem…“

„Tak o tom bych musela něco vědět,“ přerušila ho Rose. Podíval jsem se na ni a snažil se usmát. I ona se o to pokoušela, ale nakonec zakroutila hlavou a vrhla se na mě, stejně jako Emmett.

„Edwarde, mě to tak hrozně mrzí… Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Jsi nejlepší bráška na světě,“ plakal mi blonďatý anděl na rameni.

„Rose, já vím. Miluju tě, sestřičko.“ Nechtěla mě pustit, ale s velkým sebezapřením se ode mě trhaným pohybem odpoutala.

Ohlédl jsem se na Alici, která stála za mnou. S rukama za zády.

„A mě nemiluješ?“ zeptala se zarmouceně.

„Strašně moc tě miluju. Ode dne, kdy jsem přišel domů a moje věci byly vyházené v garáži, protože se mi nějaký skřet nastěhoval do pokoje.“ Skočila na mě a obmotala mi svoje nožičky kolem pasu. „Víš, co máš dělat, jestli…“ Nedokončil jsem to, aby nikdo nevěděl, že plánuju eutanázii za pomoci své sestry.

Vím. Miluju tě.

Pak přišel opravdu tvrdý oříšek.

„Mami,“ oslovil jsem ji. Odvrátila pohled, zakroutila hlavou. Přitom si položila ruku na srdce, které se jí drolilo na štěrk. „Mami,“ zopakoval jsem. Chytil jsem ji za ruku. „Prosím, podívej se na mě,“ šeptl jsem. Věděl jsem, jak moc ji to bolí, ale tohle je konec. Musíme to vydržet. „Maminko moje,“ začal jsem a položil jí ruce na tváře. Když je chlapci pět, je to maminka. Když jedenáct, mamka. Teenager ji oslovuje - matko, máti. A já jím byl, ale byl jsem taky teenager, co má za sebou celý, dlouhý život a vidí svoji matku naposledy. „Ty jsi moje maminka. Rozumíš? Já jsem tvůj syn a vždycky budu. A zůstanu tady,“ řekl jsem jí a chytal ztěžka dech, abych mohl vůbec mluvit. Položil jsem jí ruku na její, kterou měla na srdci, aby věděla, kde s ní zůstanu.

„Já… Já to nedokážu,“ dostala ze sebe a zhroutila se k zemi. Jakoby neměla nohy ze žuly, ale z rosolu.

„Nemusíš mi nic říkat. Já přece čtu myšlenky,“ šeptl jsem a sehnul se k ní, abych ji pohladil po vlasech a políbil ji dlouze na čelo. „Miluju tě, mami,“ přecedil jsem skrz zuby, které už jsem zase musel zatnout, abych nespustil.

„Prosím, Edwarde, prosím… Neopouštěj mě,“ vzlykala a pevně se chytila mojí ruky, takže jsem se nemohl narovnat.

Zvednul jsem oči ke Carlisleovi – prosil jsem ho o pomoc. Tohle sám nezvládnu.

Kleknul si k Esmé a jednou rukou si ji přivinul do náruče. Druhou pomalu a šetrně začal povolovat její železné sevření kolem mé paže. Prsty jí sklouzly po mé košili a roztrhaly ji. Látka ten tlak nevydržela. Trochu jsem se odsunul a padnul na zadek. Bylo to šílené – vidět, slyšet a cítit přes Jaspera, jak trpí.

A Carlisle na tom nebyl o nic lépe. Ne-li hůř…

Rose a Emmett si převzali po chvíli Esmé, aby se se mnou mohl rozloučit i Carlisle. Drtili ji ve svém náručí z obou stran, protože i oni potřebovali svoji matku. Já se dostal zase na nohy.

„Edwarde… Mám strach.“

„Z čeho?“

„Že to taky nezvládnu,“ odpověděl. Ještě se držel, ale byl na kraji propasti.

„Nemusíš mi nic říkat. Já vím, co bys mi totiž řekl, tati.“ A touhle poznámkou jsem nemyslel čtení myšlenek, ale to, že jsem ho znal jako nikdo jiný na světě.

„Já ti to ale potřebuju říct…“

„A nemyslíš, že je v tom krása – že mi to říkat nemusíš, protože… Tati, mám tě rád.“ Kašlu na filozofování. Musím mu říct to nejdůležitější.

Položil mi ruce na ramena a chápavě se usmál. Vypadal tak pokojně, ale uvnitř hořel.

„Nikdy nezapomenu na Elizabeth Masenovou, která mi řekla, že mám udělat všechno, co je v mých silách, abych tě zachránil. Stejně tak ani nezapomenu na svého prvorozeného syna. Edwarde, jsem na tebe hrdý. Už dávno nejsi sedmnáctiletý chlapec. Jsi dospělý, milující muž, na kterého by byl každý otec právem pyšný,“ řekl mi. Věděl moc dobře, co mě trápí – můj věk. To, že ze mě nikdy nebude jednadvacetiletý chlap.

„Díky, tati,“ řekl jsem s uctivým vděkem a respektem. Potřásl jsem si s ním rukou a potom se s ním krátce objal. To, že to bylo krátké, neznamenalo, že to nebylo hluboké.

Ze dveří vyšel Afton, aby mě odvedl zpátky. Ten upír byl všechno možné, ale tohle mi rozhodně nepřál. Naopak mě litoval.

„Ne! Ne! Ne! Prosím…,“ křičela Esmé. Ona se s tím nesmíří, dokud nebudu zpopelněný. Musel jsem jít.

„Cullenovi,“ připomněl jsem jim se zdvihnutým zápěstím – náramkem s naším erbem – kdo jsme. Milující rodina upírů. Věčná rodina.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 34. kapitola: