Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 36. kapitola

27.10.2012 (08:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5094×

Isaac

„Jmenuji se Isaac Asimov a je mi třicet tři let. Pocházím z New Yorku. A přesně tohle stojí v mých dokladech. Ve skutečnosti jsem se ale narodil sto let před vaším letopočtem v Athénách jako Dimitrij a upírem jsem dva tisíce let…“

„Zkouška v zrcadle je takové klišé,“ poznamenala moje Nina a bradu mi položila na rameno. Oba jsme si pečlivě měřili náš odraz – obdivovali dokonalost dvou upírů. „Najdi jedinou chybu,“ nadhodila, s očima dokořán. Připadala si perfektní. A taky byla. Ještě aby ne, když jsem ji stvořil.

„Žádná,“ odpověděl jsem jí – řekl jí přesně to, co chtěla slyšet. Ne, že by to ale nebyla čistá pravda.

Nadechl jsem se, abych ještě něco dodal, a už po několikáté mě něco neskutečně otravného praštilo do nosu.

„Proboha, cítím ji tu všude!“ zařval jsem vynervovaně. I když tu nebyla, pořád sužovala moje smysly. Nina ze mě sundala ruce dolů, když jsem vzal tu debilní postel a vysklil balkón, protože jsem z něj udělal otvor pro její vyhození.

„Stačilo by sundat to povlečení a vyměnit matraci,“ namítla Nina. Prskala jen proto, protože měla hromadu střepů ve ve svých dlouhých, tmavě hnědých vlasech, co se jí stáčely ve velkých kudrnách až do pasu.

„Nikdo tu postel nepotřebuje,“ odvětil jsem a znovu se nadechl. Myslel jsem, že už budu moct volně dýchat, ale ten zkurvený pach UB zalezl všude.

Nejen, že mě v mém vlastním domě pálilo hrdlo, což jsem zrovna nevyžadoval. Ale taky musím dýchat pach někoho, kdo se mnou vážně vyjebal na plné čáře.

To nemám za potřebí. Tenhle dům lehne popelem, jestli budu mít špatnou náladu. Momentálně ne.

„Ty ji potřebuješ. Kde budeš rozmělňovat svoje děvky?“ odsekla. Výborně. Žárlivé scény – to jsem přesně chtěl a těšil se na to. Já totiž nemám starostí dost.

„Nino, nezkoušej to na mě teď! Ne, když ji tu ještě cítím a dráždí mě to k nepříčetnosti!“

„Omlouvám se,“ špitla a sklonila hlavu. S respektem ustoupila. Vždycky mě potěšilo, když si uvědomila, že to přehnala. Znamenalo to, že jsem ji vychoval dobře a k obrazu svému.

„Sedni si,“ řekl jsem jí a poklepal na lenošku. Poslechla a já se posadil vedle ní. Ruce jsem spojil mezi koleny a připravoval se na to, že někomu přiznám to, o čem jsem poslední hodiny tvrdě lhal. A na světě nebyla jiná bytost, které bych to mohl říct. Ani Sebastian a dvě stě padesát dalších, ale Nina. V ni jsem vkládal největší důvěru, i když to jsem mohl v ně všechny. Ale u ní to totiž bylo ještě něco výjimečného, nepojmenovatelného. Miloval jsem všechny svoje děti, ale ona byla měsíc mezi hvězdami.

„Co je? Co se děje?“ chtěla vědět a starostlivě mi obmotala ruku kolem ramen. Nina měla za běžných okolností na ženu dost hluboký hlas podbarvený upířím vábením a finským akcentem, ale když jsme odložili naše postavení, ve kterém jsme se navzájem utvrzovali, hlas jí vyskočil do něžné, strachující se tóniny.

Teď jsme to byli jen my dva. Já nevyzařoval ani kapku monarcha a ona v závislosti na tom zjemnila.

„Řekl jsem jí, že jediné, čeho dosáhla, je to, že si příště budu dávat pozor na malé děvky,“ začal jsem šeptem. Tohle byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem vypustím z úst. A ne protože bych si nechával všechny moje strasti pro sebe, ale protože jsem hlavně žádné strasti neměl. Nikdy jsem se nezmýlil – nikdo neměl šanci mi nakopat zadek a srazit mě na kolena.

Až ona. Člověk. O to je to horší.

„Lhal jsem. Byla to obrovská, sprostá lež… Člověk zacloumal s něčím, co je přes dva tisíce let pevnější, než tělo upíra. A to s důvěrou ve vás a ve mě samotného. Jedno souvisí s druhým…“

„To nesmí!“ přerušila mě a stiskla mi rameno. Podíval jsem se jí do očí, co na mě naléhaly. „Měla jen podělaný štít. Prostě si ji necítil! Ale všechny ostatní cítíš!“

„Edwarda jsem taky cítil. Viděl jsem naši budoucnost…“

„Ale ty jsi viděl bez budoucnost bez ní! Nebyla do rovnice započítaná!“

„A co ostatní? Co když tam patří taky a já to neviděl…“

„Podívej se na mě!“ zasyčela a sklouzla z pohovky, aby si přede mě klekla. „Touhle dobou už je mrtvá. Takže budoucnost je zase taková, jaká být má. Jsi nejmocnější bytost na planetě Zemi. Máš armádu upírů, která za tebe ochotně a ráda položí život! Máš mě! Tak si odpusť ublížené řečičky zrazeného chlapečka a začni se chovat, kurva, zase jako ty!“ To jsem přesně potřeboval. Aby mě někdo vzpružil a připomněl mi, kdo jsem, a co mám. Sebastian by mi poradil, ať jdu a povraždím celou ulici. Což je sice taky pěkné, ale já potřeboval tohle, protože všechno, co plánujeme, stojí na mně a mojí důvěře.

Postavil jsem se a podíval se na sebe znovu do zrcadla. Zapnul jsem si knoflík u košile.

„Budu to zase já.“ Přestanu ničit barák jen kvůli hloupému pachu krve jako nějaký stoletý – bez urážky, Nino – fracek. Mám důležitější priority.

„Výborně. Čekala jsem, že to bude horší, a budu ti muset i nafackovat,“ pogratulovala si a postavila se taky.

„Ne. Jen jsem chybu ještě nikdy neudělal. Neznal jsem ty pocity, co cítíš, když to posereš… A už to nikdy cítit nechci,“ dodal jsem. Už nikdy, nikdy, nikdy nebudu s lidmi ani experimentovat. Nedopustím, aby si ještě jedinkrát mysleli v mé přítomnosti, anebo vlastně v přítomnosti kteréhokoliv upíra, že jsou víc. Kdybych tak nezbožňoval trhání lidské kůže a masa, vyhladil bych je. Ale ty chodící konzervy krve jsme potřebovali. Bez nich by svět nebyla taková komedie.

Vidím to dva tisíce let. Oni jsou herci a my diváci, co špatně zahrané představení rádi ocení. Ani kulisy jim nemusíme dodávat. Ukázkový příklad posledního proválčeného století – Hitler. Občas mám pocit, že jim budeme muset zkrátit hřebínek, protože jinak se nakonec zničí sami. A to je jeden z dalších důvodů, proč chci vystoupit na světlo a převzít otěže oficiálně. Já totiž - na rozdíl od nich - tu budu ještě tisíce a tisíce let. Nenechám si svoji planetu zdevastovat slabozrakými tvory se špatnou trvanlivostí.

„To je opravdu skvělé. Teď bys mi měl za to, že jsem tě postavila na nohy, říct, že jsem tvoje jednička.“ Už to bylo zase tady. Kdo je beta, a kdo gama. Hádka o betu trvala sto let a zřejmě nikdy neskončí.

Pohladil jsem ji po hlavě a usmál se. Protočila otráveně oči.

I kdybych věděl, kdo beta je, neřekl bych jim to. Jednoho z nich by to zranilo a ať už jsem vypadal v očích například Belly jakkoliv, svoje děti já miluju a neublížil bych jim. Nina totiž celým svým kamenným mozkem a srdcem věří, že to ona sídlí v druhém patře pyramidy.

Jsem všechno možné, ale otec jsem dobrý. To je můj status quo.

Pozvedl jsem jedno obočí, když dovnitř vrazila Olivie a vyrušila nás tak. Jako vždycky.

Za ruku táhla… Maxmiliana.

„On je už je zase tady! Já ho tu nechci!“ zasyčela na mě. Toleroval jsem jí to, protože ono se možná o jejím druhu tvrdilo, jak je vyspělý už v raném mládí, ale zrovna tohle bylo jen obyčejné, dětské prskání a žalování.

„A myslíš, že já ho tu chci?“ odpověděl jsem jí s ledovým klidem. Má to cenu rozčilovat se nad poločlověkem? Ale přiznávám, že mě fascinovala. Měla jiskru a základ pro to být upír. Dokonce jsem si našel kvůli ní i prostoj na to, abych doufal, že poloupíří ženy jde proměnit na kompletního nemrtvého.

Maxmilian. Prokletí mého syna. Nemohl jsem ho vystát.

Podíval se na Ninu a nejspíš se v něm vzedmula vlna vzteku. Potemněly mu oči a dřív, než zavrčel, skočil po ní. Plést se jim ale do jejich směšných šarvátek nebudu. Už by konečně po padesáti letech mohli najít balanc a utřídit si priority. Nina je jinak velmi všímavá. Což ale neznamená, že to potvrdila Edwardem a Bellou, protože na to by přišel každý. Kromě mě. Ale já mám opravdu kvalitní a dobrou výmluvu. A i když je tedy normálně všímavá, nepostřehla, že ji ten idiot miluje. A to je problém. Velký problém. Maxmilian představuje jakéhosi morálního hrdinu, ze kterého je jednomu na zvracení, zatímco Nina miluje hlavně sebe samu a pro nikoho jiného, než mě, místo nemá. A když pominu její úžasnou, roztomilou osobnost, Sebastian je další překážka. Z toho bude průser a budu ho muset, bohužel, řešit já.

Olivie na mě zavrčela, abych si jí všimnul. Když se místnost naplní tolika egocentriky, jeden už neví, na koho se dívat dřív.

„Udělej s ním něco!“ přikázala mi. Bylo úžasné, jak to dokázala říct. Tak ledově a tvrdě. A to to vyšlo z úst asi sedmiletého parchanta.

„Máš nějaké návrhy?“

„Zabij ho.“

„To je chytré a velmi kreativní, Olivie, ale nezapomínej, že Maxmilian je tvůj otec. Nehledě na to, že v tom těle sídlí i tvůj druhý otec, který tě velmi miluje. Až mi to občas přijde směšné,“ dodal jsem, protože jeho malá holčička mi nepřipadala hodna té obrovské lásky, kterou jí věnoval. Za prvé – je člověk a za druhé – ona by ho očividně nechala spálit.

Mě měla mnohem radši, než vlastního otce. Přišel jsem jí, podle jejích slov, zajímavý.

„Dejme tomu. Mám hrozný hlad. Slíbil jsi mi, že mě s sebou vezmeš na lov. Na opravdový, upíří lov,“ zdůraznila to. Do teď jí bylo jídlo jen doneseno, ale upíra neuspokojíte tím, že mu to dotáhnete až pod nos. Potřebuje si to ulovit a zpracovat sám. Většina z nás nechce žízeň jen hasit… Chce být opravdu tím, čím jsme. Predátorem.

„Jsi si jistá, že se nebudu muset stydět za to, že patříš do rodiny?“ Pohodila černými vlasy, které měla až pod bedra.

„Budu dobrá,“ slíbila. Nebo to spíš rozhodnula. Byla si sama sebou jistá. Další fakt, co mě na ní udivoval. Všemi tu byla shazovaná za to, že nebyla stvořena tím starým, dobrým a věčným způsobem. Viděla, co každý z nás dokáže, a ona z toho zvládla jen polovinu. My celý náklaďák, ona jen jeho přívěs. My nezranitelní a bezkrevní. Ona teplá a živá, s krví kolující v žilách. Přesto se cítila důležitá a hodna naší pozornosti. Zajímavé.

„Neměl by tě radši vzít Sebastian?“ vzpomněl jsem si na svého syna. Nechtěl jsem mu odpírat otcovská práva. A hlavně jsem se nechtěl považovat za jakéhosi náhradního otce poločlověka. K tomu bych se nesnížil. A nebyl to ani vztah prarodiče s vnučkou. Nebylo to identifikovatelné zaběhlými pojmy. Spíš jsme se navzájem studovali.

„Otec na to měl času dost,“ odsekla. To je dobrý postřeh.

„V tom případě jdeme do města.“

Cupitala za mnou do garáže, kde jsem se rozhodl otestovat svoje nové Audi na zakázku. Posadil jsem se za volant a rukama promnul volant.

Olivie sebrala z kastlíku nové číslo Světa automobilů. Listovala si a zastavila se na ohyzdném Ferrari. Tenhle zelený model Enzo vybočoval z řad dokonalosti. Přesně pro Olivii.

„To chci,“ oznámila a ukázala mi stránku.

„Tak si ho vystřihni,“ odvětil jsem tiše a bez pohledu. „Kokot!“ zařval jsem, když mi do odbočky, kde jsem měl přednost, zacouval kretén s Toyotou.

„Jeď za ním! Zabijeme ho!“ navrhla Olivie nadšeně a zatleskala malými ručičkami.

„Je pod naši úroveň, abychom potravu pronásledovali v autech. To si pamatuj. Nejsi Semir Gerkhan, ale upír. Tedy, aspoň napůl,“ utrousil jsem dodatkem.

„Ale bylo by pěkné rozmlátit se. Bum, bum!“ zaradovala se a prokrvenými prackami naznačila výbuch.

„Skvostné,“ poznamenal jsem suše. Zaparkoval jsem na místě pro invalidy. Bylo jediné volné a Olivie měla jeden těžký handicap.

„Proč mi nekoupíš to auto?“ chtěla vědět, když kráčela vedle mě ve tmě. Hlavní ulice byla plná alkoholu a drog. Nic vzrušujícího.

„Protože ještě nemáš dost centimetrů na to, abys ho mohla řídit.“

„To není důvod! Víš, že do měsíce je ze mě patnáctiletá!“

„Protože ho dostaneš, až si ho zasloužíš,“ specifikoval jsem to. „Buď teď zticha, slečno,“ zašeptal jsem. „Slyšíš to? Z té uličky?“ zeptal jsem se, protože jsem si nebyl jistý, jak daleko poloupíři slyší, a co. Přitom jsem ukázal přes dvě silnice a ostrůvek se stromy mezi nimi.

„Slyším,“ přitakala.

„Jsou dva. To znamená, že i my můžeme jít oba. Jinak bychom se o večeři porvali. A ty bys to nevyhrála, Olivie. To ti říkám předem.“ Přikývla. Poslouchala – to se mi líbilo. „Ale ulovíš je ty.“ Blankytně modré, velké oči se jí rozsvítily. Ústa jí utvořily malé, vzrušené, potěšené ú.

„Nejde o to na ně jen skočit a rozervat jim krk tak, že maso bude odpadávat kostí. A ani o to, že silně sevřeš krk a rozdrtíš jim vaz. To provozuj, když jich máš víc. Ale teď je to tvoje jediná kořist, tak se na ni zaměř a vychutnej si ji. Protože jinak je to celé k ničemu. To není pravý lov, ale jen barbarské ládování se jídlem.“ Znovu vážně přikývla. To už jsme byli na kraji uličky, kde se schylovalo k intimnímu setkání dvou tlukoucích srdcí.

„Počkej,“ šeptl jsem, když se začala přikrčovat. Vzal jsem ji za ty její pačesy, abych jí je svázal. Upletl jsem jí copan a silný pramen vlasů jí vytrhnul, abych ho zapečetil. Gumičku vážně po kapsách nenosím. Bolestivě zasyčela a já potlačil znechucené zavrčení.

„Akorát by sis je všude vymáchala a nakonec se v nich ještě ztratila. Je dobré na to vidět,“ podotknul jsem. Neměla schopnosti jako my a ty vlasy by jí tak mohly překážet, až by jí spadaly do očí. Položil jsem jí ruce na ramena a nasměroval ji.

„Nažeň je. Hraj si s nimi. Protože když jejich strach vybičuješ na maximum, krev zaplaví adrenalin a udělá ji ještě sladčí. Musíš to cítit – jak se do tebe jejich hrůza bude vsakovat. Pokud to ucítíš, udělala jsi to správně. Pij pomalu, nespěchej. Ale zase je nenech vychladnout,“ pošeptal jsem jí. Místo odpovědi se postavila do lovecké pozice a plížila se tišeji než kočka, temnou ulicí k nim. Muž opíral ženu o cihlovou zeď starého kina, když se kolem nich prohnala. Cítili ten poryv větru a slyšeli hlasitou zvukovou kulisu, která to doprovázela. Ustali ve svém počínání.

„Slyšel jsi to?“ zeptala se svého amanta malá zrzka. Trochu povolila sevření stehen kolem jeho boků.

„Jo. To byla asi… myš,“ usoudil zcela špatně a otočil se zpět na svoji přítelkyni. Líbal ji na rty, ale když neodpovídala, protože se pořád rozhlížela kolem, sjel na krk.

Olivie to udělala znovu, a to už se od sebe oba dva odtrhli, protože ještě navrch praštila pěstí do plechové popelnice.

„Fille, já se bojím,“ vzlykla zrzka a pevně se ho chytila za paži. Stála za ním, protože ji měl asi ochránit.

„Prosím tě,“ pronesl, už zase svérázně. „Tohle je Seattle. Co by se nám tady mohlo stát?“ zeptal se řečnicky a otočil se na ni. Jenže to kolem nich udělala Olivie kolečko. A znova. Vzduch kolem nich – pro ně – děsivě pískal, když napodobovala tornádo. Fill a zrzka se k sobě natiskli a otáčeli hlavami, jak se snažili zahlédnout smrt.

Fill zmizel zrzce z rukou, když ho stáhla Olivie do kouta a tam se mu zakousnula do krku. Stačil ten šťavnatý, vlhký zvuk protržené, lidské kůže a bylo vystaráno. Mihnul jsem se ulicí a popadl zrzku za nohu. Obrátil jsem ji tak hlavou dolů, ale nedovolil, aby ztratila vědomí, takže jsem ji vyzdvihl za kotník tak, aby temenem nenapálila do asfaltu. Přitáhl jsem si ji ještě blíž, protože jsem chtěl stehenní tepnu. Padl jsem s ní k zemi, s hlavou mezi stehny a sál tekutý život do mrtvého těla.

Když krev přestávala proudit a zrzka už neječela, odtrhnul jsem se a narovnal. Olivie už dávno skončila, protože hltala přímo z krkavice. Zírala na mě a prohlížela si roztrhané stehno.

„Tam odsud je to lepší?“ zeptala se a já pocítil nechuť. Nebylo mi to ani trochu příjemné. Dokonce jsem zrozpačitěl.

„Ale ne pro tebe. Až budeš starší, tak možná,“ zamumlal jsem a vstal. Vyhnul jsem se jejím zvědavým očím a hodil těla do popelnice po krátké úpravě, aby patolog nerozpoznal zuby.

„Proč? Protože je to intimní?“

„Přestaň!“ okřikl jsem ji.

„Prosím tě, já vím všechno. I co je to sex,“ řekla a mávla ručkou.

„No, to pochybuju,“ utrousil jsem. Že jsem ale radši nemlčel…

„Nina mi toho řekla spoustu, ale vyprávět neumí. Myslíš, že nevím, jak si mě otec s matkou udělali?“ zeptala se důležitě. Dítě vědělo něco z prostředí dospělých a bylo z toho nadšené.

„Olivie, dost! Jsem na světě vážně spoustu let a zkusil skoro všechno, ale z čeho mi je až zle jsou malí parchanti a sex. O tomhle se bav s tatínkem a mě z toho vynechej!“ Dokonale mě vyvedla z míry. Byla sice vyspělá, ale jen po stránce inteligence. Nikoliv mentality. Bylo to jen šíleně chytré dítě, co rostlo doslova jako z vody.

„Teď jsi mě tedy zklamal, Isaacu,“ pronesla. Bylo to až komické, jak našpulila rty a založila si ruce na hrudi.

„Já jsem taky hrozně zklamaný z toho, že v sobě nemám ani smítko pedofila,“ zamumlal jsem ironicky.

Rozešel jsem se zpět k autu a hodlal na tohle zapomenout. Ano, i po dvaceti stoletích mě něco dokázalo vykolejit a naprosto mě znechutit.

„Udělala jsem to dobře?“ chtěla vědět. Konečně rozumná řeč.

„Ušlo to,“ ohodnotil jsem ji. Na první lov poločlověka úžasné, ale to vědět nemusí. A protože mě v mnoha ohledech respektovala, byla zticha a přijala rozsudek.

„A koupíš mi to auto?“ zeptala se po chvíli. Asi usoudila, že si ho za to zasloužila.

„Koupím. Když budeš na konci měsíce vypadat jako šestnáctiletá. A i tvoje mentalita dosáhne jisté věkové hranice, kdy se při první příležitosti nevysekáš pro zábavu.“

„No a? Přežila bych to!“

„To nemůžeme vědět.“

„Bojíš se o mě?“ zeptala se s podezřením. Otočil jsem se na ni, protože tohle jsem jí hodlal vštípit.

„Ne. Bojím se o to, co by to udělalo se Sebastianem. Ty žiješ jen proto, protože si dcera mého syna. To si pamatuj. Kdybys viděla, kolik hádek jsme kvůli tvé těhotné matce vedli…“

„Hm, to máš blbý,“ hlesla nezaujatě a vlezla si do auta. Zůstal jsem stát jako opařený, s rukou na klice. Ona mi vážně řekla – to máš blbý?

„Olivie, proč nemáš otce ráda?“ zeptal jsem se jí, protože to ve mně opravdu podnítilo zvědavost. Sebastian jí dával všechno. Na cokoliv si jeho holčička vzpomněla, to dostala.

„Ale já ho mám ráda. Jen mě s ním nebaví trávit čas. Není zajímavý,“ vysvětlila šeptem a zívla.

„Dávej si ruku přes pusu, když zíváš! Už tak je to dost otravné. Nemusí to být ještě nechutné,“ nakázal jsem jí a ona zívla provokativně znovu. Ponořila se hlouběji do sedadla a zírala na přední sklo přivřenýma očima. Neuběhla ani minuta a byla v limbu. No, to snad ne. Poloupíří spánek – kde si lehnou, tam usnou. Okamžitě a bez prodlení.

„Výborně. Růženku ještě někdy vezmu s sebou,“ utrousil jsem si pod nos rozčíleně. Teď ji budu muset odnést dovnitř. Nina by ji hodila někam do rozblácených záhonů a Maxmilian by ji nechal v autě. Ale to je mé auto! V něm spát nebude.

V garáži jsem otevřel dveře na její straně, abych si ji přehodil přes rameno. Teplým nosem mi drnkala do lopatek.

„Držte huby! Všichni tři! Řeknu mu to sama!“ slyšel jsem Ninu, jak na někoho řve. I s Olivií jsem šel za zvukem jejího hlasu, protože jsem chtěl vědět, co se děje. Zněla vyděšeně a neskutečně vytočeně.

Vešel jsem do pracovny, kde se Romana, Flash a Sentinel krčili u zdi.

„Isaacu. Máme problém,“ řekla mi Nina.

„To mi taky došlo,“ hlesl jsem a změřil si ty tři. Nina byla tak mimo, že ani neskenovala Olivii, co mi visela přes rameno. „Oni vám zdrhli?“ zeptal jsem se dřív, než stačil kdokoliv z nich otevřít ústa. Sentinel dával dlaně před sebe, jak se mu dělaly v dlaních malá jezírka energie – chtěl se ochránit. To bylo automatické. Nejspíš to ani nedělal vědomě.

Romana přikývla.

Jediné, co mě drželo, abych to tu nerozmetal na kusy, byla živá bytost na mém rameni. Nevěděl jsem proč, ale bylo to tak. Jakoby byla rozžhavená ohrada, co udržovala tygra v kleci.

„Může mi někdo laskavě vysvětlit, jak se to mohlo stát?“ zeptal jsem se pomalu a tiše, jak jsem zadržoval hektolitry vzteku.

„Jane na mě zaútočila. Samozřejmě jsem se začala bránit…“

„Tak ty ses samozřejmě začala bránit… A vy dva?“

„Felix taky,“ bránil se Flash. „A potom jsme ztratili všechny smysly… Procitli jsme uprostřed lesa a Volturiovi a oni dva byli pryč.“

„Jsi z nás zklamaný?“ zeptala se Romana opatrně.

„Zklamaný? Zklamání je vztek pro chudáky. Jsem nasraný. A ani si nedovedeš představit, jak moc, Romano.“ Sklopila oči.

„Půjdeme je hledat,“ rozhodla Nina. A nejspíš chtěla jít hned. Ale zastavil jsem ji, když jsem zakroutil hlavou.

„Bellu Swanovou nikdo hledat nemusí. Přijde za mnou sama.“

Nina & Isaac

Olivie (ale až v osmnácti letech)

Sentinel a jeho životopis

Romana a její životopis

Trailer na druhou část na shrnutí.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 36. kapitola: