Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 38. kapitola

02.11.2012 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5315×

Bella

Už jsem věděla, jaké to je – cítit se jako mistr světa. Oprávněně si myslet, že dokážete všechno na světě. Teď jsem byla upír. Nebyl to jen přelud Péčka. Iluze. Já vážně byla nesmrtelná bytost. Stala jsem se tím, co jsem tak nenáviděla a zároveň milovala.

Momentálně mě ale zajímalo jediné. Po pomstě jsem toužila víc, než po krvi – zaměstnávala většinu komor mé mysli.

Ten hajzl mi zničil život. Já mu ho nabídla a on mi plivnul do tváře. Vyhrožoval, že zabije lásku mé existence a nejlepšího přítele rozerval na dva kusy a poslal mi je.

Kolikrát mi zasadil ránu přímo do srdce? Kolikrát mi dal najevo, jak málo na tomhle světě znamenám? A teď to, parchantovi, všechno vrátím.

Byla jsem novorozená. Dvakrát silnější, než on… Možná i třikrát. Nevím. Důležité bylo, že jsem měla v síle navrch, a to až děsivě. Emmett se pode mnou minutu bez výsledku zmítal a já to ani necítila. Bylo tak snadné přišpendlit ho k zemi a boxovat do něj.

Do toho proklatého domu jsem vlítla jako hurikán a rozrážela všechny dveře, abych ho našla.

Ale prohledala jsem absolutně celý barák a on nikde. A ani nikdo z jeho skvadry sadistických zmrdů, co neměli na práci nic jiného, než mi totálně devastovat psychiku.

„Kde, kurva, jsi?“ zavrčela jsem. Ty kvanta vzteku, co mnou proudily, nebraly konce. To bylo něco neuvěřitelně intenzivního. Nenávist jsem dýchala i vydechovala. Moje plíce byly stejně mrtvé a spálené. I celoživotní kuřák si mohl pískat, kdyby viděl ty moje. Já je sice taky neviděla, ale teď měla vážně úžasnou představivost bez hranic.

Vylomila jsem dvoukřídlé dveře jeho pracovny, které se před chvílí, když jsem ho hledala, zase zavřely.

Rozhlédla jsem se a brodila se bahnem, když jsem vzpomínala na momenty, které jsem tu strávila jako člověk.

Z kovové, dlouhé skříně, na které byly vyskládány dekorační předměty, pravděpodobně nevyčíslitelné hodnoty, jsem hodlala nadělat kouli. Smetla jsem všechny ty jeho kraviny jednou rukou na zem a do skříně barvy stříbra jsem kopla. Prorazila jsem ji, jako kdyby byla z papíru. Vytáhla jsem z ní nohu a hodila ji do počítačových monitorů na stole. Byly tři, ale po mém hodu už netvořily harmonický celek. Skončily na zemi a rozsypaly se.

Rozevřela jsem kryt gigantické obrazovky ve zdi. Byla zapnutá a na úhlopříčce sedm metrů byla mapa světa s vyznačenými body, kterým jsem nerozuměla. Bezhlavě jsem do té plazmovky začala mlátit. Syčelo to a prskalo. Párkrát jsem dostala pořádnou ránu.

Obrátila jsem se ke křeslu. To byl ten jeho zkurvený trůn. Teď jsem si na něj sedla já. Ze šuplíku jsem vytáhla notebook a jeho mobil. Jeden ze spousty notebooků a mobilů.

Prohlížela jsem si kontakty a bylo jich tam nepřeberné množství na upíry z celého světa. I Volturiovi. Strčila jsem si titanového miláčka do kapsy a zaměřila se na notebook. Dávala jsem si pozor, abych ho taky nerozsekala. Opatrně jsem ho rozevřela a tím ho aktivovala.

Chtělo to po mně heslo.

„Heslo? Jaké heslo může mít egocentrik číslo jedna?“ zeptala jsem se sama sebe. Ten počítač mě příšerně rozčiloval. Napsala jsem Isaac. Nic. Isaac Asimov. Nic. Dimitrij, Dimitrij Mizorvic. Potom jsem přešla na Nina, Nina Sara Katz Mizorvic - všechny kombinace jejího jména. Pak Sebastian. No, pořád nic.

A tak notebook skončil na sračky – zmuchlaný proletěl oknem na dvůr.

Chtěla jsem trhat, kopat, pálit – ničit.

Seběhla jsem do garáže a po tváři se mi rozlil zlověstný úsměv. Měla jsem na dlani všechny jeho plechové miláčky za stovky milionů dolarů. Bylo jich tu tolik – to mi vyhovovalo.

„Tebe jsem měla celkem ráda,“ pronesla jsem, když jsem se postavila před kapotu černého Lamborghini. Ferrari zničil Edward. „Máš tu smůlu, že tvůj majitel je kokot.“ Podívala jsem se na svoje dlaně a promnula si je. I když mi všechno připadalo tak malé a křehké, stejně to bylo pořád neuvěřitelné a já obdivovala tu sílu v mých rukách a těle celkově. Položila jsem ty rozevřené dlaně na kapotu, a pak udělala prostý a rychlý pohyb – prsty jsem do ní zasekla. Zvedla jsem celé auto do vzduchu a otočila se o tři sta šedesát stupňů, abych s ním hodila jako olympionik s diskem. Srazilo tak celou řadu a drahé hračky skončily na hromadě. Lítaly z nich třísky, když se tam točily jako v mixéru.

Ale zlatý hřeb stál mimo. Nejrychlejší kabriolet na světě Bugatti Veyron čekal na druhé straně, osamocený. Věděl už, co ho čeká?

Prstem jsem přejela po zářivém, modrém plechu.

Má ho vážně rád. Tak ať se s ním taky pozdraví, až přijde.

Nehtem jsem krasopisně do kapoty vyryla – Vítej doma, hajzle!

Asi bych našla ovladač, ale nač ho používat, když mám své zlaté ručičky? Rozmlátila jsem dveře garáže a vytáhla Bugatti ven. Připadalo mi hloupé si sedat – zbytečné. Nohy mě nebolely. Ta změna polohy mi nepřinesla žádnou úlevu. U kamene bylo přece jedno, jestli leží tak, anebo onak. Ale pro větší efektivitu jsem se tentokrát na to Bugatti posadila. Má pohovka za miliony.

Čekala jsem ještě hodinu, dvacet tři minut a pět vteřin, když jsem je uviděla. Vyběhli z lesa, který následoval po městě a celý zámek obklopoval.

Konečně jsem ho uviděla – Isaaca. Navenek krásné, zlaté jablko. Uvnitř shnilá, prokletá dužina.

„Vrátila ses domů?“ zeptal se. Dělilo nás dvě stě metrů anglického trávníku. A já už chtěla být u něj a trhat. Zaměřila jsem se i na Ninu, Olivii a… Maxmiliana. Bylo to na něm vidět na první pohled.

Olivie už vypadala, že jí táhne na takových devět, deset let. A byla tak krásná. Dokonce krásnější, než Nina. Obrovské, ledově modré oči a dlouhé černé vlasy jí dodávaly na magičnosti. Ale byla další ukázkový případ vnitřního odpadu.

„Nech mě, abych jí utrhla aspoň nohy,“ šeptla mu Nina do ucha prosebně. Isaac si ji přitáhnul a jemně ji políbil na spánek.

„Tohle je jen mezi námi dvěma, má drahá,“ zašeptal do kudrnatých vlasů barvy tmavé čokolády.

Přikývla, ale dál si mě měřila jako velkou nádobu plnou slizu.

„Vezměte Olivii dovnitř,“ přikázal Nině a Maxmilianovi. Ten se na mě díval s lítostí. Nemusí se ale bát. Tohle bude legrace.

„Ale já chci vidět, jak ji roztrháš,“ namítla Olivie. Spratek jeden.

„Jednou tě vezmu na popravu, ale teď se sebereš, zlatíčko, a zmizíš mi z očí,“ broukl a ona se nasupila. Založila si ruce na hrudi, jakože nikam nejde. Jak to, že je tak klidný? Já jsem novorozená, do hajzlu! A i kdybych nebyla – teď jsme si byli rovni. „Hned!“ zařval. Když jsem zase slyšela jeho studený řev, pocítila jsem osten strachu. Mýma novýma ušima to bylo ještě ostřejší a děsuplnější.

Zahleděla jsem se na chvíli do prázdna, protože tohle mě vykolejilo.

Já nemám cítit strach! Jsme si rovni! Oba stejný druh!

Nejspíš to byla jen nějaká idiotská vzpomínka z minulosti.

„Dimitriji, prosím, ne…,“ začal Maxmilian. On ho prosí?

„Zmiz!“ zavrčel na něj Isaac. Maxmilian chytil Olivii za ramena a táhl ji před sebou pryč. Podíval se na mě a zakroutil hlavou. Co?

Nina šla za ním, rty roztáhlé v radostném, škodolibém úšklebku.

„Nečum, krávo,“ přecedila jsem skrz zuby. Vystřelila ke mně a moje svaly se začaly připravovat na akci.

„Nino!“ okřikl ji. Okamžitě se zastavila. Zprudka dýchala, jak se uklidňovala.

„Užij si to, ty malá děvko,“ prskla a zavrčela. Pak se mihla pryč. Konečně.

Isaac měl takový spokojený výraz se zdvořilým úsměvem, který mívá návštěvník galerie, co vůbec neví, oč jde.

„Tak jsme tu. Face to face,“ řekl mi a dokonce u toho gestikuloval. Takhle jsem si to nepředstavovala…

„Začala bych tím nejdůležitějším. Nenávidím tě,“ zasyčela jsem.

„Ano, ta tvoje nenávist. A tohle zase začíná být směšné, Bello. Jako upír bys měla být kreativnější.“ Co to, kurva, je? Proč se mnou mluví? Proč se na mě nevrhne, abych ho mohla rozkopat?

„Moc mluvíš,“ poznamenala jsem. Dřív tak výmluvný nebyl.

„Ty jsi kdysi mlela pořád. Z těch tvých nevymáchaných úst pořád padalo tolik věcí a žádná z nich podstatná, anebo zajímavá. Měla si v sobě víc otravného jedu, než já sám.“

„Na mě už tohle neplatí. Teď jsme si rovni! Jsme stejná rasa, tak drž tu hubu!“ ječela jsem. Sakra, já nemám ječet. Hysterický křik nikoho nevyděsí.

Ani jeho očividně, protože se otřásl smíchy.

„Bello, ale ty nevíš, že ani upíři si nejsou rovni? Jak můžeš být tak drzá a sprostá a myslet si, že jsi si se mnou rovna?“ zeptal se mě povzneseně a se smíchem. Přitom si ukázal rukama na hruď. Fajn, ani tohle nebylo v mojí představě.

„Jaké to bylo, když ses dozvěděl, že s Edwardem šukám čtrnáct dní tobě pod nosem?“ zaútočila jsem já.

Chřípí se mu zachvělo, ale pak se uklidnil a zamyslel se. Ale spíš jen naoko.

„Ze začátku to bylo velké, nepříjemné překvapení. Potom jsem si procházel jistou fází nedůvěry ke mně samému a i všem ostatním. Ale nakonec jsem si urovnal svoje priority a srovnal fakta. A tím myslím, že jsi měla dar, se kterým nikdo z nás nepočítal. Byla to jen anomálie. Nic víc.“ Čekala jsem patos… Výlev emocí. Zasloužila jsem si slyšet, jak mě nenávidí. Chtěla jsem, aby na mě řval. Ale on nic.

„Já nevím, co tu hraješ. Ale řeknu ti, že mě to nebaví.“ Já si s ním nechtěla povídat. Nestavila jsem se na kafe.

„Já nehraju hru, Bello. To ty to máš v hlavě pomotané. Nejdřív z tebe padá něco o rovnoprávnosti, pak jsi najednou u šukání. Já netuším, co chtěl tedy básník říci.“ Vytáčel mě k nepříčetnosti a myslím, že on to moc dobře věděl. „Víš, jak je snadné dráždit novorozenou? Ne v tom sexuálním slova smyslu, i když si to měla ráda. Tímhle,“ řekl a nastavil ukazovák. „Nebo oběma?“ optal se a přidal prostředník. Vydržela jsem to vážně obdivuhodně dlouho, ale i struny byly teď pevnější, než moje nervy, co prahly po vendetě. Ten neuvěřitelně rychlý pohyb nebylo možné zaznamenat – to, když jsem chytila za podvozek to proklaté Bugatti a udělala z něj míč na vybíjenou. Mrštila jsem ho po Isaacovi. Těch dvě stě metrů dvoutunové auto překonalo jako vystřelená raketa. Nezapomněla jsem to obdivovat, ale víc mě zajímalo, co to udělá s ním.

Výsledek?

Vůbec nic. Můj protihráč totiž míč chytil a postavil na zem. Podíval se na vzkaz na kapotě a potom na mě.

„To jsi nemusela,“ šeptl latentně. Rozběhla jsem se proti němu a srazila ho. Vyryli jsme do trávy blátivou trajektorii našeho dopadu. Jako meteorit.

Vrčela jsem tak hluboce a nahlas, že jsem nemohla říct ani slovo. Celá jsem vibrovala a jeho rudé oči splývaly s červenou mlhou, která mi zakalila zrak.

Mlátila jsem do něj pěstmi a bylo mi jedno, co trefím. Jen jsem chtěla slyšet to odporné praskání upíří kůže. Momentálně nejsladší zvuk na světě.

Do spánků mi z obou stran narazily pěsti. Na chvilku jsem vypadla ze své role. Ale tady se nehrálo o vteřiny, takže ta milisekunda mu stačila na to, aby mě ze sebe shodil. Trhnul mi s hlavou, kterou mi otočil o sto osmdesát stupňů. Vaz prasknul a krk se mi nevrátil do původní polohy. Zatlačil mi hlavu do bláta a já si v něm tak máchala polovinu ksichtu – jela jsem jen na jedno oko.

A já se bála. Já se tak strašně bála. A to mě naprosto zdrtilo a srazilo na dno. Myslela jsem, že už z něj nemám strach a nikdy mít nebudu. Že období švába a velké boty, co ho rozmázne, je pryč. Vždyť já už se nemám bát ničeho… Přesto mě strach ochromil a věděla jsem, že kdybych ještě mohla brečet, dozajista by se to začalo spouštět.

„Ty sis ten dar, být upírem, nezasloužila,“ přecedil skrz zatnuté zuby. Cítila jsem masivní sílu ve svých rukách, ale nevěděla jsem, jak ji použít. Neovládala jsem žádná bojová umění a ani základní sebeobranu. Ležela jsem jako kus dřeva a snažila se nedat najevo, jaký se mnou cloumá strach. Jenže upíři ho vycítí… Voní sladce.

„Jsi bezcenná atrapa upíra! Kdyby mi mohlo být zle, tak mi věř, že z tebe mi je šíleně… Ty se mě bojíš!“ došlo mu náhle. Zasmál se. Ten ledový smích proťal moji beznaděj. Zkusila jsem se zvednout – jako to bývá ve filmech. Hlavního hrdinu protivník tak nasere, že ze sebe dostane to nejlepší. Jenže ten hlavní hrdina je většinou morální frajer bojující za blahobyt občanů. Já nebyla nic z toho. Byla jsem pravý opak. Všichni jsme byli. Vždyť jsme upíři a rozhodně jsme nebojovali za světový mír. Šlo jen o prostou pomstu. Základní akt – nasral si mě, teď naseru já tebe. Už Chammurapi věděl, že za oko se zase zaplatí jen okem.

Ale můj pokus o postavení se na nohy nevyšel. Byl až zoufale slabý. Přetočil mě na záda a kolenem se zapřel o moje záda mezi lopatkami.

Když nás něco bolí – a tím myslím vážně kurevskou bolest – a je toho svědkem náš přítel, ale i nepřítel, snažíme se to vytrpět mlčky. Přátelům, rodině, milencům a manželům nechceme způsobit trápení a nepřátelům netoužíme dopřát tu rozkoš z naší bolesti.

Ale tohle nešlo. Amputování mé pravé nohy doprovázel neskutečný řev. S ústy maximálně dokořán jsem bolestivě ječela do mokré trávy a zarývala do ní prsty. V ústech jsem měla hlínu a zelená stébla. Ale v očích ani jednu slzu.

„Dobře mě poslouchej, Bello. Já tě nezabiju. Ne teď. To by totiž byla odměna a ne trest. Ty budeš ještě litovat, že tě nezabili ve Volteře!“ A pak kovové skřípání zaznělo znovu, když mi utrhnul i levou nohu. Prosila jsem boha, Satana – kohokoliv, aby už nechal moje zbylé končetiny a hlavu být.

Pokud teda neplánuje začít prsty…

Obrátil mě k sobě čelem, aby mi viděl do očí. Bradu mi tvrdě sevřel, stejně jako když jsem byla člověk. Ale už mu to šlo ztuha… Moje brada nebyla máslo a jeho prsty nebyly nože. Vaz mi nahodil zpátky.

„Jsem rád, že jste utekli. Sám bych to nevymyslel lépe. Budeš nesmrtelná, dokud s tebou nezatopím v krbu. A do té doby tě budu mučit. Budeš sledovat, jak ničím všechno, na čem ti záleží… A to nonstop. Každý den a každou noc se budeš bát příští rány. Za to, jak si mi lhala ustavičně do očí, si to zasloužíš. Zkusila si vyjebat s nepravým,“ slíbil mi a já věděla – cítila to z jeho neochvějných slov, že všechno, co mi tu odpřísáhnul, splní do posledního puntíku. O to to bylo horší. „Věděl jsem, že přijdeš. Čekal jsem na to, protože ty jsi průhledná jako papír.“

Pustil mě a vstal. Povolil si knoflík na saku a rozhlédnul se. Očima se zastavil na Bugatti, které bylo ještě v opravdu dobrém stavu po vybíjené. Až na díry v kapotě, můj vzkaz a otisky dlaní, které tam udělal po stranách, když ho chytil, bylo v pořádku.

Přešel k němu a položil ruku na světlomet.

„Zničila jsem všechny,“ šeptla jsem, abych cítila aspoň mikroskopický kousek zadostiučinění. Podíval se zpět na mě a zvednul to auto naší přirozenou rychlostí do vzduchu. Začal s ním do mě mydlit jako s utěrkou do vosy.

Dvě tuny plechu mi narážely opakovaně do těla, no, já to necítila. Nebylo to tvrdší, než moje kůže a nijak jí to neublížilo. Spíš šlo o to ponížení, poněvadž jsem tam ležela bez nohou, vystrašená a bezmocná.

Když vysklil všechny skla a z auta začínala být placka, zatímco já se vnořovala do země, odhodil ho.

„Tohle sis spletla se svým miláčkem. Já netrpím fixací na svoje auta. A teď si přidělej zpátky nohy a vypadni z mého pozemku! Už tě tu nechci vidět!“

Otočil se a lidským krokem odcházel pryč. Až před domem zmizel a já zůstala sama. Tedy, jestli se to tak dá definovat, když slyší každý můj povzdych. A tak jsem zatínala zuby a plánovala se rozbrečet až někde v soukromí lesa, co lemoval dálnici do Forks.

Zvedla jsem se na loktech a podívala se na svoje stehna. Byla jich jen polovina. Zvláštní to vidět. Perlil se v nich po kapičkách jed a lomy byly hladké. Rány se štěpily jako minerál.

Každá noha ležela na jiné světové straně. Nestálo mě to fyzickou námahu se pro ně po rukách doplazit, dokonce rychlostí blesku. Šlo zase jen o ten pocit brodění se bahnem na jeho pozemku pro nohy, které mi utrhnul.

Sebrala jsem svoji levou nohu ze země a zacvakla ji zpátky. Přesně tam pasovala. Když se ale nic nedělo a rána zůstávala otevřená, došlo mi, že bych možná k ostřivu taky měla dodat pojivo. Naplivala jsem na to to minimum jedu, co jsem v ústech měla. Znovu jsem obě části přicvakla, a to už to šlo ráz naráz. Stejný proces jsem provedla i s mojí pravou nohou a potom se na ně zvedla.

A teď rychle pryč. Přišla jsem sem nadupaná jako mistr světa a utíkám ponížená a vystrašená. Věděla jsem, kolik zabil upírů a o jeho nespočtu zkušeností. I mnohem mladší upír by mě dokázal zpacifikovat, včetně Edwarda. Ale ten mě miluje, což mu bránilo v tom, aby se mnou zatočil tak snadno, jako on.

Ty jasná fakta jsem věděla, ale nedokázala to proměnit v racionální konání, protože jsem všechno dělala dřív, než jsem si toho stačila rozmyslet. Žádná moje myšlenka nebyla stálá a uchopitelná. Emoce se mnou hýbaly jako červy se zdechlinou.

V dalekém lese jsem se zastavila. Nejdřív nehybná a bez života. Potom to na mě dopadlo v plné síle a já se rozvzlykala.

Pořád jsem se ho bála. Jsem zakomplexovaný upír! Kdo to kdy, proboha, slyšel? Ať už se narodím tak či onak, vždycky s nějakou vadou. Nejdřív s krví tak dokonalou, že mi vzali život, a teď zase s komplexem insuficience a strachem.

Uprostřed trhaných vzlyků se rozvibroval mobil, co jsem měla v kapse. Ten titan to všechno přežil.

A pak to přišlo – vnuknutí. Nápad. Ďábelská pomsta.

Dřív, než jsem nad tím stihla uvažovat, položila jsem to volajícímu, a to nějakému Rheonovi. Našla jsem v seznamu kontaktů Volturiovi, a to konkrétně Ara.

Když to nešlo po fyzickém způsobu, tak to půjde po politickém. Ten kretén mě zabije, ale já si tohle vychutnám.

„Poslouchám,“ ozvalo se v telefonu místo pozdravu, anebo představení se. Aro nezněl nijak zvlášť nadšeně, a to u něj nebylo zvykem. Chladně a odměřeně to zašeptal hluboko posazeným hlasem.

„Vím něco, co by tě mohlo zajímat,“ tykla jsem mu. Zachránil nám život a náš nynější rozhovor bude dost důvěrný. Považovala jsem to za vhodné.

„Už jsem na tebe čekal, Bello,“ odvětil, už radostně.

„Prosím? To na mě všichni čekáte?“ zasyčela jsem, protože Isaac mi řekl to samé. To jsem tak lehko předvídatelná? Ano. Je to v podstatě synonymum pro novorozenou. Dělám přesně to, co ti upíři očekávají, protože už to vidí tisíce let.

„Tak co jsi mi chtěla říct?“ Ignoroval moji otázku a položil vlastní, mnohem důležitější a aktuálnější.

„Všechno.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 38. kapitola: