Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 4. kapitola

16.07.2012 (15:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 6078×

Isaac zaparkoval smykem před naším domem a já mu tu zase málem všechno vyklopila - tím myslím svoje žaludeční šťávy a moji první životní ochutnávku vína. I když se mezi námi pomalu, ale jistě, bořily ledy, nebyla jsem ještě tak daleko, abych mu řekla, aby jezdil jako normální… člověk. Nařizovat mu, jak má řídit? Jo, a taky si rovnou můžu jít lehnout na kolejiště a nechat se přejet vlakem. Výsledek by byl totiž stejný. Byla bych na dva kusy.

„Co Toleta? Co se s ní stane?“ zeptala jsem se, když jsem si už odepnula bezpečností pás a přivinula si obě strany roztrženého korzetu k hrudi. Isaac zíral před sebe s tím svým tradičním nepřítomným pohledem. Už jsem si začínala zvykat, že na ty jeho stručné odpovědi musím počkat – pokud se jich vůbec dočkám.

„Co by? Pravá smrt,“ odpověděl nevzrušeně. Zamračila jsem se, protože se mi nelíbilo, že kvůli mně a mojí neodolatelné krvi ukončí něčí bůhví jak dlouhý život. Navíc byla milá. Každý upír tak blízko mého hrdla by zareagoval stejně.

„Je ti jí líto? Nebo se ti zalíbila jako žena?“

„To první. Nemám lesbické sklony,“ odpověděla jsem, i když se mi ten polibek líbil a upřímně řečeno nevím, kam daleko bych zašla, kdyby pokračovala a nechtěla mě sežrat.

„Nenech se zmást. Toleta není na ženy,“ prozradil mi a já pozdvihla obočí. „Bello, tobě je asi pětadvacet let, a když tě políbila žena, nejspíš si to nakonec uzavřela jako malé dobrodružství. Ale když je ti tolik, kolik nám, dobrodružství vyhledáváš, aby nebyl život jednotvárný, a to se týká i sexu. Já budu zanedlouho slavit dva tisíce let a s čistým svědomím můžu říct, že pokud nemáš stálého partnera, nějaká určitá orientace vymizí. Sexuální vztahy mezi upíry se navazují lehce. Sex je hladem stejně jako hlad po krvi. Oboje milujeme a potřebujeme,“ domluvil a já ho okouzleně poslouchala. Upíři prostě uměli vyprávět. Ztrácíte se v záhybech jejich medových a rozvážných hlasů.

Dva tisíce let. Ještě, že sedím…

„Tím říkáš, že už si měl sex s mužem?“ zeptala jsem se. Bez rozpaků přikývnul.

„Ovšem jen s lidskými muži a dopřeju si ho tak jednou za století. V jádru vždycky zůstávám věrný ženám.“ Díky bohu. Tak krásný chlap nesmí být gay. A tu jeho filozofii jsem chápala. Když žijete dva tisíce let, zkusíte všechno.

„Škoda, že se Toleta neumí ovládat. S ní by sis to užila…“

„Hele, to, že ty neznáš hranice, neznamená, že je nemám já,“ přerušila jsem ho, než by mohl začít básnit o sexu mezi mnou a jeho kamarádkou. „Stejně si myslím, že bys to neměl hlásit,“ utrousila jsem nakonec.

„Fajn,“ řekl a já překvapeně vzhlédla. To bylo snadné. Asi mám na něj vliv. „Neohlásím to, když si to s ní rozdáš,“ navrhnul chladně a já vytřeštila oči.

„No, to ses zbláznil,“ obvinila jsem hlasitě a hned na to se kousla do jazyka. Není dobré říkat upírovi, že se zcvoknul. Ale naštěstí se usmál.

„Toleta zemře tak jako tak. To vypálené znamení, co máš na krku, má být pro upíry jako červená na semaforu pro lidi. Má to na ně řvát pravou smrtí, ale občas někdo na tu červenou stejně projede. A většinu z nich čeká trest.“

„Pravá smrt… A to nejde jen…“

„Ne,“ zavrčel tak, že mi zase naběhla husí kůže. „Bello, já o tom s tebou nehodlám diskutovat. Stručně řečeno ti do toho vůbec nic není,“ odbyl mě dost tvrdě. Ale já se nedala. Jak jsem řekla – ledy se bořily.

„Jak to? To mě chtěla zabít. A ne každý si pěstuje sebeovládání dva tisíce let. Dej jí šanci. Teď už je poučená a příště už to neudělá,“ prosila jsem za její život. Asi na mě vážně udělala dojem. Isaac naklonil hlavu na stranu a měřil si mě, jako kdybych byla retardovaná. Nervózně jsem se ošila.

„Proč hájíš někoho, kdo tě chtěl zabít? Někoho, kdo zabíjí tvůj druh už celá staletí? Neměla bys být ráda, že bude o jednoho upíra na světě míň?“ položil ty trefné otázky, na které jsem postrádala odpovědi. Na ty dobře položené otázky většinou nejsou. Když Toletu zabijí, kolik lidí tím zachrání? Jenže pak tu byla ta věc s nadřazenou rasou, což do mě vtloukali už od sedmi let. Ty jsi jen pytel krve. A když jsem viděla, co všechno upíři umí a jak se chovají, připadala jsem si ještě víc méněcenná, než když mi na krk vypálili tu značku jako nějaké bio potravině. Nějak už jsem nedokázala brát lidské životy jako to nejcennější. A to mi nikdo nemůže mít za zlé, protože je nás málo, kteří ví, jak to skutečně je, a kteří celý život žijí pod taktovkou upírů. Když doma dítě vychovávají k tomu, že žena, co spáchá cizoložství, má být ukamenována, vybírá pak z těch šutrů ty, kterými ji hned nezabije, ale bolestivě ji zraní. A já zase byla vychovávaná k tomu, abych si uvědomovala, že lidské životy nejsou vzácné.

„Já jsem měla tvrdou výchovu, která tak nějak zdegenerovala moje myšlení. Od sedmi let mi říkají, že nejsem nic, než krev. Nemůžu mít vlastní život a ani dítě… Vlastně jen všichni čekáme na to, až přijde telefonát s tím, že náš život skončil,“ vysvětlila jsem a setřela si slzu, co se mi skutálela z koutku oka. Nestačila jsem ji potlačit.

„Je dobře, že se neopíjíš klamy. To je dobré,“ řekl zase tak krutě upřímně Isaac. „Už bys měla jít. V domě se baví celou dobu o tobě.“ A kývl k rozsvíceným světlům v obývacím pokoji.

„A ty mě zase necháš jít,“ konstatovala jsem.

„Jak jsem řekl – mám těm svým zvráceným způsobem rád. Radši ani nechtěj vědět, co všechno mě k tobě táhne, protože je to dost… zlé,“ dodal s přimhouřenýma očima, když to zaobalil.

„No, tak se měj,“ hlesla jsem a otevřela si dveře.

„Bello,“ šeptl a já se na něj zase otočila. Vtiskl mi letmý polibek ke koutku úst a já už se chystala spojit naše rty, ale ten parchant mě jen navnadil. Odtáhl se a já naštvaně vystoupila. Vystartoval z nuly na sto a zmizel v zatáčce. Ještě dlouho jsem tam stála jako idiot s roztrhanými šaty a civěla na dým, co vykouzlily driftující pneumatiky. Už mi jen chyběla cedulka – Znásilnění zde.

Klopýtala jsem na podpatkách ke dveřím a nohy mě tak příšerně bolely, že zítra si to na nich pravděpodobně dost užiju, až došlápnu.

Byla jsem tak unavená, že jsem neplánovala ani sprchu. Ano, jsem takové prase, že se vysprchuju až ráno a zatím ulehnu do bahna. Ten upíří bar s jménem Bloody Mary – jak kreativní – a pokus o vraždu… A taky následná debata o sexuální orientaci upírů mě vysílila. Stačilo pár hodin s Isaacem a já si připadala jak přejetá parním válcem. Všechny ty hormony, co se mi pumpovaly v jeho přítomnosti do těla, mě dostaly.

Jenže to bych nesměla bydlet s deseti lidmi, co si touží povídat zrovna, když chci já spát. Ale je mi to jedno. Budu zlá a všechny je pošlu do hajzlu. Cokoliv pro spánek.

Hned, jak jsem otevřela dveře, všechno ztichlo. Jediné schody, co vedly k ložnicím, byly ale v obývacím pokoji, takže není možnost těm piraním utéct. Když jsem vkročila do obýváku, sesypali se na mě právě jako ty piraně.

Zůstali zírat na můj roztržený korzet a otisk ruky Tolety u klíční kosti, kterého jsem si všimla až v autě.

V jejich očích to muselo vypadat jednoznačně.

„Ale jak to, že tě u toho nezabil?“

„Proč tě nechal naživu?“

„Ty chrápeš s upírem?“ A jelo to a jelo. Jen jsem kroutila hlavou, protože to nemělo cenu.

„Já jdu spát. Jen abyste věděli, nikdo mě neznásilnil. Ten korzet byl prostě dost těsný a já nemohla dýchat. On zřejmě zipy neřeší. Nic se nestalo. Mějte se,“ rozloučila jsem se nekompromisně a vyzula se z lodiček. Vzala jsem je do ruky a utíkala po schodech nahoru. Pode mnou se to rozhořčeně rozšumělo a mně bylo jasné, koho si vzali na rozebrání do parády. Dokud mě Isaac nezabije, anebo nenastane nějaký jiný scénář, a to mě ještě žádný nenapadl, budu tu za hlavní atrakci a za fackovacího panáka. La Tua Cantante, co se schází pravidelně s upírem. No, panebože.

Přesně, jak jsem řekla. Hodila jsem boty pod postel, shodila ze sebe zbytky šatů. Rozepnula jsem si podprsenku a podívala se do zrcadla. V garáži mi musely téct v tom šoku nevědomky slzy, protože jsem byla rozmazaná jako Picasova paleta.

„Jé. Omalovánka,“ hlesla jsem si pro sebe ironicky a přejela si prsty po čmouhách pod očima. Tak takhle jsem vypadala před Isaacem celou dobu? Kriste pane. Co se mu na mně líbí – to nevím. No, řekl, že to nemám radši chtít vědět. A vzhledem k jeho tónu se jeho rady budu držet.

Ještě jsem shodila kalhotky a natáhla na sebe delší tričko s potiskem hasičského sboru ze Seattlu.

Rána bývají nejtvrdší. Ať už člověk vstane v pět nebo ve dvanáct, energie fakt na rozdávání nemá. Tedy, aspoň normální lidi ne. Zvlášť ti, co byli v noci v Bloody Mary a nepatří k té nemrtvé části obyvatelstva planety Země.

Vylezla jsem z postele a po čtyřech se plazila do koupelny po dubové podlaze. Padla jsem před sprchovým koutem čelem na řecký mramor, jako kdybych měla kocovinu. Hlava mě na to bolela dost. Ale horká sprcha mě nakonec dokázala probudit. Když jsem si smyla tu špatnou fasádu z obličeje a dlaní sjela po velkém zrcadle, abych viděla přes páru, zjistila jsem, že pod těmi čmouhami moje kůže září, jako kdyby o ni starostlivě pečovali v lázních. A to nebylo všechno. Zase jsem si chtěla nasadit brýle, ale jakmile jsem je měla na nose, nic jsem neviděla. Já je totiž nepotřebovala. A to jsem měla tři dioptrie od asi třinácti let. To ten jed. Alan nelhal. Vážně se měním. Lépe vidím a možná i slyším a cítím. Ale to přece neznamená, že jsem na něm závislá. Žádné Péčko neexistuje. Ale ty oči a kvalitní pleť si dám líbit. A nakonec i lesklejší a objemnější vlasy.

Seběhla jsem dolů v županu, abych se nasnídala. U stolu už sedělo pár z mých spolubydlících, co si mě nevraživě měřili. Sebrala jsem ze skříně arašídové máslo a napatlala ho na bagetu. Na to jsem položila kolečka banánů a v závěru to zalila medem. Splácla jsem to a nalila si sklenku mléka. Posadila jsem se do čela stolu naproti Alanovi, který měl před sebou tablet a nejspíš si v něm četl noviny.

Abych to ujasnila. Nikdo z nás neměl rodiče, protože nás od nich odtrhli jako štěňata od feny, když přišli na to, že naše krev je výjimečná. Převzali nás upíři a v podstatě jsme žili v šíleném luxusu. Vystudovali jsme školy, jaké jsme chtěli, a pracovali jen, když jsme chtěli, protože náš nejdůležitější úkol byl žít zdravě a udržovat tak naše tělo, a tím pádem i naši krev, unikátní. Naše lednice a skříně zásobovali upíři. Měli jsme z materiálních věcí všechno, na co jsme si vzpomněli. Ale nesměli jsme pít alkohol – což jsem včera porušila, ale já tak nějak začala vybočovat z tohohle života – a nesměli jsme se vdávat a ženit. Trvalé vztahy taky nebyly dobré a děti nepřipadaly v úvahu. Prostě na typický život, po kterém toužil každý normální člověk, byla uvalena prohibice.

V Americe bylo těch domů, ve kterých žijí lidi jako my, asi dva. A to myslím celou severní a jižní Ameriku. Ten druhý dům by měl být v Brazílii. Jo, vážně nás bylo málo.

Ten, co seděl v čele stolu, byl Alan. Potetovaný, černovlasý týpek kolem třiceti s černými tunely v uších, piercingem v nosní přepážce a kšiltovkou na hlavě snad v každé situaci. Pod tričkem s výstřihem do v se mu rýsovalo nejen tetování, ale i ploché, vypracované svaly. Ten totiž pracoval jen na svém těle, ale hlavně byl spojka s Itálií. Prý toho hodně zažil, ale nikdo z nás nevěděl, co přesně zažil.

Dál u stolu seděli už jen tři lidé, protože bylo jedenáct a všichni už byli v práci, anebo ještě stále spali. Byl tu malý, ale vážně pěkný zelenooký jeřábník Scott, který přestože mohl dělat cokoliv, anebo nic, seděl nejradši v kabině jeřábu. Pak profesorka Penelopé, což byla Mexičanka, co milovala děti, a protože vlastní mít nemohla, utěšovala svoji touhu na základní škole. Nakonec Hadley – dementní blondýna, co pokaždé, když otevřela svoje červenou rtěnkou pomalovaná ústa, dávala světu najevo, že když bůh rozdával IQ, tak ona byla nejspíš zrovna na Facebooku nebo na jiné sociální síti. I tací byli mezi námi.

Popravdě řečeno jsem všechny u toho stolu neměla ráda a oni neměli rádi mě. Kromě Alana, kterého jsem tak trochu zbožňovala. To je silné slovo, ale dost jsem k němu vzhlížela – včetně jeho zadku a černému strništi. A byl to úžasný člověk, i když nezapomínal uplatňovat svoje občas dost otravné postavení generála.

To, že jsme byli všichni prokletí krví, přišli jsme o rodiče… Stručně řečeno, že jsme měli stejný tragický osud, nás vůbec nespojovalo. Žili jsme tu spoustu let a nenaučili jsme se mít rádi a sdílet naše trápení. Vlastně jsme se ani nijak přátelit nechtěli, i když by si nejspíš někdo z venku představoval, že jsme tu určitě jako velká rodina, co si pomáhá a vesele vaří společně oběd. Ve skutečnosti se většina z nás nemohla vystát, stejně jako kdybyste poskládali jinou skupinu rozdílných povah a strčili je do jednoho baráku. Byli jsme tu jako ve vile, která byla součástí pitomé reality show. Už chyběla jen zpovědnice.

A když už jsem byla u toho, že se tu nikdo nechce přátelit… Je to hlavně z toho důvodu, že jsme se báli, že pak o toho přítele přijdeme a budeme trpět. A my už jsme trpěli v životě dost, a tak jsme se drželi od ostatních dál, protože čím víc máš milovaných, tím víc jsi zranitelnější.

„Hadley, ten lak táhne až sem,“ zamumlala jsem s plnými ústy, abych ji naštvala, protože bytostně nesnášela, když s ní někdo mluvil s jídlem v hubě. Otráveně ke mně zvedla oči.

„Sedím na druhé straně stolu. Nemůžeš to cítit,“ odsekla a patlala si zelený lak na nehty na nehty u nohou dál. Ta to prostě nemůže dělat ve svém pokoji.

„Ale já to cítím,“ přecedila jsem skrz zuby.

„Alane?“ obrátila se na něj, protože ten tu byl za sudího. Alan se na mě podíval. Nejspíš byl naštvaný, že ho otravuje hned po ránu, ale nedával to na sobě znát.

„Já vážně nic necítím, Bello,“ zamumlal. Mně to přímo nos rozdíralo. Sakra, jak je to možné? No, jak je to asi možné. Lépe vidím a cítím… A cítím vážně hodně, protože mi to nosní dutiny nemilosrdně válcovalo. Pálilo to. Kdysi mi lak na nehty voněl. Kdysi – asi ještě před třemi dny.

„Píchá s upírem a myslí si, že je královna,“ zašeptala si tiše pod nos Hadley, když se zase sklonila ke své veledůležité práci. Seděla ode mě asi deset metrů a mumlala si to pod nos, ale já to slyšela jasně a zřetelně.

„Já upíra nepíchám,“ odvětila jsem nahlas a ona mě probodla očima.

„Já taky nic takového neříkám,“ zavrkala afektovaně. I její hlas byl jako rozbuška.

„Nelži. Neumíš to,“ hlesla jsem a ona se postavila s rukama vbok. Alan zbystřil, když zavětřil hádku. I Scott a Penelopé se přestali věnovat svým záležitostem. No, to je super. Tady se nemůžeme ani pohádat v soukromí. Hadley přicupitala ke mně a strčila mi svoje pětky kozy před ksicht.

„Ty mě obviňuješ, že lžu?“ štěkla. Protočila jsem oči. Po strávené noci s tichým a inteligentním tvorem, jako je Isaac, mi přišla ještě debilnější.

„Lžeš, kradeš a do pekla se hrabeš,“ zamumlala jsem poeticky a ukousla si pořádný kus ze své bagety a zírala na Alana, který kroutil hlavou, abych toho nechala. Považoval mě za tu moudřejší, co ustoupí. Nenávidím tohle přísloví. Kdo něco tak dementního vymyslel? Seru na pocit moudrosti. Já ze sebe idiota touhle krávou dělat nenechám.

„Tak co jste tam spolu dělali, hm?“ chtěla vědět. Nějak jsem nechápala, co jí je do toho. Zvedla jsem k ní oči a žvýkala svoji bagetu, což jsme ovšem musela přerušit, když jsem na ni začala mluvit.

„Když to musíš vědět, tak mě vzal do Bloody Mary, kde po mně vyjela jedna upírka. Líbaly jsme se, ale pak mě chtěla sežrat, takže jsme toho musely nechat. Isaac mě zachránil a odvezl domů, kde mi vyprávěl o svém životě a o sexu. Domluvili jsme si další rande – tentokrát lidské – a teď sedím u stolu a snažím se najíst, ale někdo mě neustále obtěžuje,“ řekla jsem a bylo tak fajn být naprosto upřímná.

„Jsi upíří děvka,“ oznámila mi posměšně, když překonala prvotní šok. Když jsem zaslechla slovo děvka, vyletěla jsem od stolu.

„Bello, prosím,“ zašeptal chraplavě Alan. Podívala jsem se na něj a povzdechla si. Pohledem jsem se vrátila k Hadley.

„Chudák Hadleynka žárlí a vylívá si to na mojí snídani. Jo, jsem upíří děvka a doufám, že si s ním zašukám. A víš co, Hadley? Já to na rozdíl od tebe přežiju,“ dodala jsem a jako paní odkráčela se vztyčenou hlavou do kuchyně, kde jsem uklidila talíř do myčky a vyběhla schody do druhého patra. A takhle tady žijeme. Ale ne vždycky je to příšerné. Když snídám s Alanem, je to skvělé. A když snídám s kýmkoliv kromě Hadley, je to normální nebo snesitelné. Prohodíme i pár slov, někdy to přeroste do konverzace o naší práci. Ale nikdy se nebavíme o politice, zvyšování daní a podobně, protože nás se tyhle věci netýkaly. Navíc jsme věděli, že už i politiku pomalu, ale jistě, začínali ovládat upíři. Celý svět byl zkažený a zvrácený. Občas si říkám, jak v něm vůbec dokážeme žít, když jsme se narodili pro to, abychom se stali darem a neměli svůj vlastní život. Kde beru chuť žít – to nevím.

Brzy mě ale čeká lidské rande s dva tisíce let starým upírem, co mě má svým zvráceným způsobem rád. Báječné.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 4. kapitola: