Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 45. kapitola

21.11.2012 (09:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5006×

Isaac

Jsem nejlepší prarodič na světě – to je jisté. Žádný jiný by svoji sexy vnučku neošukal tak dobře jako já.

Skoro nic mi nechybělo… Jen jedna vážně důležitá bytost, bez které bych se neobešel. Nina trucovala. To, co vyváděla, se řadilo ke kouskům novorozených. Až na to, co udělala před nedávnem. To by to totiž novorozený nezvládnul. Něco tak šíleného ne.

Před týdnem

„Hola hej! Jsem doma!“ zahlásila, když vlítla do domu. Měla společnost. Tenhle měsíc už jsem toho viděl dost, abych věděl, že v tom bude něco víc. Proto jsem se taky šel podívat, co přivedla do baráku. Když jsem viděl novorozeného, hollywoodského herce, myslel jsem, že odpadnu.

„Ty jsi proměnila Ashtona Kutchera?“ vydechl jsem a zíral do zmatených, zářivě rudých očí. Držela ho za ruku. Obličej a dekolt měla celý pobryndaný krví.

„Přesně tak. Vadí ti to snad?“ Neměl jsem slov. „Jdi si za Oliviií,“ rozkázala a prsty naznačila, ať vypadnu. Ashton se rozkoukal a rozběhnul se proti mně. Vrazil jsem mu do hrudě oběma rukama. Odlítnul ode mě jako bumerang.

„A ven!“ přecedil jsem skrz zuby Nině u obličeje a ukázal prstem na vstupní dveře.

„Tohle je i můj dům!“

„Řekl jsem – ven!“ zařval jsem na ni tak, že se skrčila.

Celý další týden se pak už neukázala. Doufal jsem, že se dneska konečně objeví.

Sebastian se ještě nevrátil, ale očekával jsem jeho milou návštěvu každou chvíli. Nikdy se nevědělo, kdy se zase objeví, takže jsem byl zvyklý pořád být připravený. Myslím, že to ale zvládneme… civilizovaně. Jsme spolu čtrnáct set let. Nevěřím tomu, že bychom na sebe řvali kvůli Olivii. Jistě, ona za jednu menší výměnu názorů stála, ale nedělali jsme nic, co by ho nějak mělo pohoršovat. Pokud vím, tak se Sebastianem jsme napáchali mnohem horší zvěrstva. Nemluvě o tom, že já aspoň šukal patnáctky. Nejsou pod zákonem. Ne, že by mě nějak zákony zajímaly.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se mě Olivie a padla mi do náruče, když jsem seděl ve svém novém křesle v pracovně a zíral do počítače.

„Zrovna nad tebou,“ přiznal jsem a dal jí pusu. A pak ještě jednu. Potom jsem se odtáhnul. „Proč jsi přišla? Chceš sex?“

„Později určitě, ale tentokrát chci mluvit,“ odpověděla a přitom mi rukou vklouzla pod košili na hruď. Už jsem si na její horké dlaně zvyknul, ale budu radši, až bude mít stejnou teplotu jako já.

„Poslouchám,“ pobídnul jsem ji. Podívala se mi do očí. Musím říct, že mi ta blankytně modrá bude scházet. Ale rudá bude nakonec jiná třída.

„Chci, abys mě proměnil ty.“

„Prosím?“ Naklonila hlavu s pozdviženým obočím. Neverbálně se ptala, jestli mi to vážně musí zopakovat.

„Chce, abys z ní udělal výjimečnou bytost, jako kdysi já z tebe.“ Vystřelil jsem ze židle do defenzivního postoje. Olivie ze mě přitom prudkém pohybu spadla na zem. Já měl ale jinou starost.

„Kriste pane,“ zamumlal jsem. Proč zrovna teď?

„Kristus ne. S tím jsem neměl dobré vztahy,“ připomněl mi můj stvořitel a vzal do ruky rámeček s fotkou Niny a mě, co jsem měl na titanové komodě u dveří. Neviděl jsem Filipa devět set let a počítal jsem s tím, že ho ještě nějaký ten pátek nespatřím.

„Ta je krásná,“ zašeptal uznale. „Tvoje dcera?“

„Moje,“ přitakal jsem. Proč, proč, proč? Ať, kurva, vystřelí z tohohle kontinentu! Vedle něj jsem si vždycky začal připadat jako chlapeček, i když to jemu tady bylo patnáct a měl sto šedesát centimetrů.

„Dimitriji, nevidíš mě devět set let a řekneš mi jen - Kriste pane?“ zeptal se mě výchovně. A je to tu. Dvanáct století se starám sám o sebe a pálím za sebou tyhle mosty. Pak se vrátí on a z nejmocnějšího chlapa planety je… Jak se mám pojmenovat tak, abych se necítil ještě hůř?

„Tati,“ hlesl jsem a rezignovaně se k němu rozešel, abych ho objal. Udělal jsem mu otrávenou grimasu na rameni, zatímco on mě poplácal po zádech. Pustil mě a usmál se na mě. Věčný optimista.

„Kde je Sebastian?“ chtěl vědět nadšeně.

„Pryč. Ale měl bys vědět, že se Sebastianem máme mnohem hlubší vztah, než dřív. Miluje mě víc, než…“

„Ty hajzle! Já ti roztřískám držku!“ zařval na mě Sebastian a vytrhnul mě Filipovi z ruky. Chytil mě pod krkem oběma rukama a přirazil mě ke zdi. Opět bude probíhat rekonstrukce.

„Všechno v klidu vyřešíme,“ zkusil jsem. Takhle jsme to přece řešili vždycky. S krkem, a tím pádem i s hlavou, mi třísknul o beton. Zábavné, ale takovouhle ostudu mi před Filipem dělat nemusel.

„Budeme v klidu řešit, že si mi ošukal dceru? Já tě zabiju!“ přecedil skrz zuby. Oči měl uhelné šílenstvím. Zřejmě ho to asi trochu podráždilo. „Maxmilian mi všechno napsal!“

„Vidíš, jak ses se svým druhým já dokázal sžít. A teď mě pusť. Máme návštěvu.“ Naznačil jsem mu, ať se podívá za sebe.

„Viděl jsem! Rád tě vidím, Filipe, ale přicházíš v nevhodnou dobu, kdy mě tvá přítomnost absolutně nezajímá. Tenhle šoustal s mojí vlastní dcerou!“ zavrčel, aniž by se na něj podíval. Filip se jen usmíval, s rukama za zády.

„Ještě chvíli mě budeš držet pod krkem a rozsekám tě na oblázky,“ zašeptal jsem. Celou dobu jsem se nechal, protože jsem ho nechtěl zpacifikovat před Filipem a hlavně před Olivií. Proč hlavně před Olivií, kurva? To můj stvořitel by měl být na prvním místě.

„Ty! Já ti…“

„Ty mu nic. Tati, okamžitě z něj dej ty pracky pryč,“ zasyčela Olivie.

„S tebou si ještě promluvím. Vy dva spolu končíte,“ garantoval jí.

„Do toho, s kým spím, ti nic není! Radši se snaž být víc, jak on, ať se za tebe nemusím stydět!“ zašeptala ledově. Křivila u toho rty tak, že zněla i vypadala zhnuseně. Svým vlastním otcem.

Byl jsem rozpolcený. Líbilo se mi, co řekla, a co tím naznačila o mně, ale nezamlouvalo se mi, jak se vyjádřila o mém synovi. Mlýnské kameny. Sebastian mě pustil. Dopadnul jsem na nohy a viděl u toho, jak moc ho zranila. Tohle měl naposledy v očích, když zabili Lucase. Tak moc ho Olivie dokázala srazit na kolena pár slovy.

Ještě chvíli na ni zíral s bolestí a šokem ve tváři. Tohle mu neměla říkat. Hned na to se Sebastian ztratil.

„Ne! On tě nezabil!“ povzdechl si nešťastně Maxmilian, když si mě všimnul.

„Máte tu veselo,“ poznamenal Filip. Proč jindy naprosto spořádaná rodina musí zrovna teď procházet krizí?

„Mám všechno pod kontrolou,“ oponoval jsem mu a hned mu to hodlal dokázat. „Maxmiliane? Vypadni. Olivie? Ne a ne.“ První ne bylo na ten pozdější sex a druhé na proměnu.

„To teda ano! Maxmilian se vrátil. Kdo mě promění? Chci, aby mi bylo navždy sedmnáct! A po tom všem mi to dlužíš!“

„Po čem všem zase?“ Chci ženskou. Neznámou, lidskou ženskou, kterou ošukám a u toho zabiju a pořádně se napiju. Protože jsem začínal být psychicky vážně vyčerpaný.

„Měl bys ji proměnit,“ vmísil se do naší konverzace Filip. Jen to nezaujatě prohodil. Ale já tyhle jeho latentní rady znám.

„Nemám tušení, proč bych to dělal.“

„Ale, Dimitriji, nebuď krutý. Vážně ji chceš nechat žít v napůl lidské skořápce? Vždyť to je zločin. Z kokonu bude krásný motýl,“ šeptl a ukázal zuby v úsměvu Olivii.

„Ten se mi líbí,“ řekla mi. Skvělé.

„Tak ty jsi biologická dcera mého vnuka. A vnučka mého syna. Já jsem tvůj prarodič… Vždycky jsem miloval tyhle rodinné vztahy,“ přiznal a zakroutil nad tím pobaveně hlavou.

„Proto jsi mě naučil je vytvářet,“ utrousil jsem. Tohle je zlé. Nemám na něj čas - na to udržovat ho z dosahu mých plánů. A taky Olivie. Nelíbilo se mi, jak si ji měřil. Ona je moje.

„Ano. Kouzelné, novorozené období rozhodne o všem. Už své zplozence nikdy nemusíš vidět a nevštípit jim tu vděčnost a rodinné pouto. Ale zpět k téhle mladé, okouzlující, ale stále dost živé dámě.“

„Nemám právo na to ji proměnit. Musí to udělat Sebastian.“ Očividně vzal Sebastiana můj poměr s Olivií víc, než jsem čekal. Z úst mu padaly výhružky smrti. I když by to neudělal nakonec, jen to, že mně - svému otci - hrozí pravou smrtí, něco znamenalo. Nechci ho znovu tak zklamat.

„Sebastian tu není a ona nechce dosáhnout dospělosti. Vážně teď budeš otálet jen kvůli jedinému kousnutí? Není to člověk! A nebude novorozená. Jen ji dokončíš.“ Sklonil jsem hlavu – kapituloval. Filip nikdy nikoho k ničemu nenutí, ačkoliv by mohl. Jeho dar mu umožňuje navádět všechny živé bytosti k čemukoliv jen slovy, v případě fauny tónem hlasu. Lidé a zvířata reagují okamžitě, ale na upírech si musí dát záležet. Jenže svůj dar už nepoužil tisíce let. Prý to není správné, brát živým bytostem svobodnou vůli, protože svět není pak zajímavý.

Teď šlo o můj velký respekt k němu a jeho rozhodnutím.

Sebastian mi to odpustí. Byl jsem to já, kdo ho postavil na nohy, když zabili Lucase, i když jsem měl dost práce sám se sebou. Tolikrát jsem mu zachránil krk, když Maxmilian vyvedl něco, aby je oba zničil. Miloval jsem ho, přestože jeho druhé já nemůžu vystát.

„Dobře,“ souhlasil jsem a podíval se na Olivii. Jedno kousnutí do poloupíra je hračka pro stoletá batolata. „Olivie.“ Natáhnul jsem ruku a pokynul jí prsty, aby přišla ke mně. Přitom jsem civěl do podlahy, protože tohle… Takhle to nemělo být. Jistě, že jsem ji chtěl nakazit svým vlastním jedem od doby, co se přede mnou začala promenádovat v těch svých upnutých modelech a z úst vypouštět tak interesantní věci. Mám patologickou touhu tvořit výjimečné upíry a ona je něco extra.

„Jako teď hned?“ vydechla překvapeně.

„Ne, až zítra. Jistě, že teď hned,“ odsekl jsem. „Pořád s tím otravuješ a teď budeš dělat scény?“ Byl jsem podrážděný, protože mě do toho navezli. Kdyby se Filip po devíti stoletích nepřišel podívat, jak se mám, měla by smůlu. A bylo by mi úplně jedno, co chce nebo nechce.

„Nedělám scény. Jen jsem myslela, že…“

„Ach můj bože!“ Mihnul jsem se k ní a popadl ji za hrdlo. Prokousnul jsem jí krční tepnu a nechal můj jed nakazit její krev, co ho roznese po celém těle. Spálí všechno, co bude vykazovat známky života. Dostat se k tepně přes upíří skořepinu nebylo nic šťavnatého.

Bez průtahů jsem ji pustil. Padla mi k nohám na kolena a já si otřel její krev s příjemnou chutí z čelisti.

Dlaň si položila na čistou ránu, kterou jsem jí tam zanechal. Ani jsem se pořádně nemusel snažit, abych se od ní odtrhnul. Když jsem pokousal člověka, byl to vždycky i po pětisté šílený boj a nemuselo se to podařit. Cvik rozhodně nezařídí nějakou… imunitu. Pokaždé to bylo hrozné. Ale ten pocit, co mě zaplavil, když se to podařilo, byl k nezaplacení.

„Kurva, to pálí!“ přecedila skrz zuby a zvedla ke mně uslzené oči.

„Bude hůř,“ slíbil jsem. Ať děkuje své matce a otci za to, že ji načali. Jinak by si to užila dvojnásob. „Jsi malá a poloviční upír. Bude to trvat maximálně den. Chceš k tomu pustit Blu-ray?“ zeptal jsem se a bral do ruky ovladač. Odpověděla mi řevem. Mělo to u ní extrémně rychlý nástup, protože její srdce bylo výkonnější, než lidské.

„Ani Amerika hledá topmodelku?“

„Jdi do hajzlu!“ Asi jsem ji rozčiloval svou nezaujatostí a klidem. Já se neměnil, tak proč bych měl vyvádět? To ona bude hořet zaživa.

„Kdo v tom hraje? To neznám,“ odvětil jsem latentně. Vzal jsem ji do náruče a přemýšlel, kam toho brzy vztekajícího, kamenného miláčka položím. Můj skleněný stůl v pracovně nepřicházel v úvahu. Navrhnul jsem ho sám.

„Jen ji odnesu do postele,“ řekl jsem Filipovi. Udělal gesto rukama – beze všeho. Položil jsem ji na matraci ve své ložnici a chtěl hned jít, ale chytila mě za zápěstí.

„Zůstaň tu!“

„Za chvíli přijdu,“ slíbil jsem. Měl bych jí to přestat vyčítat. To já se Filipovi nepostavil. Není to její vina, že udělám, co řekne. Pohladil jsem ji po vlasech a vtisknul jí polibek. Rozzuřeně vrčela, když jsem si odkráčel pryč a nechal ji samotnou. Vyslechl jsem si pár titulů na mou osobu a vrátil se do pracovny.

„To děvče tě miluje,“ šeptl hned, jak jsem vešel.

„Jsme příbuzní,“ odpověděl jsem nepřítomně.

„Vidíš toho tolik, ale teď jsi slepý. A až se transformace dokončí, bude tě milovat navždy.“

„Mýlíš se. Jsem pro ni vzor, ale netuším, jestli je zrovna Olivie vůbec lásky schopná.“

„Je mi šest tisíc let, synu. Poznám to na první pohled.“ Má cenu odporovat? Ne.

„Co chceš, Filipe?“ šel jsem rovnou k věci.

„Kromě toho, že chci vidět svého syna? Rád bych tě seznámil s Hanou.“

„Kdo je Hana?“

„Hana je láska mé nekonečné existence.“ Mělo mi to dojít už u toho, s jakou posvátností vyslovil to evropské jméno.

„Ty ses zamiloval? Tak to tě upřímně lituju,“ zamumlal jsem. A to měl tak úžasný život.

„Dimitriji, nemysli si, že tě to taky nečeká,“ řekl mi se smíchem. Ať se směje, ale žádná snacha ho s otevřenou náručí nečeká. „Teď ale k tomu, co jsem se dozvěděl,“ změnil tón. Ruka mu vyletěla a jejím hřbetem mě líně profackoval z každé strany.

Nějak jsem si to k srdci nevzal, protože mě neponížil poprvé a ani naposled. Ale já netvrdím, že mu to vyčítám. Má svoje výchovné metody a já se díky němu postavil do čela upíří politiky. Já bych Ninu nikdy neuhodil, ale kam nás to dostalo? Začala si dělat, co chce.

Narovnal jsem hlavu a podíval se mu do pohoršených očí.

„Upíři mají vyjít na světlo? To sis vymyslel, když ses hodně nudil,“ usoudil. Tak tohle byla mnohem větší facka.

„Jak to víš?“ zeptal jsem se, skoro až vyděšeně. Ale hlavně v šoku. Všechna ta práce a úsilí, co mě to po tři sta let stálo, mohlo jít do kytek.

„Vím, vím… No, jak asi? Neustále to tu vyřváváte. Kdyby se sem přiblížil kdokoliv nepovolaný, měl bys vážný problém. Myslel jsem, že takovým hloupostem jsem tě odnaučil, když jsi byl ještě dítě!“

„Není to hloupost,“ odvětil jsem. Tak do tohohle si mluvit nenechám. Šel jsem se posadit do křesla. Spojil jsem ruce na stole do jedné pěsti, připraven čelit morální sprše. „Jsme nejmocnější bytosti na planetě. Nebudeme se už skrývat ve stínech.“

„Oba moc dobře víme, že tohle všechno děláš jen kvůli Lucasovi! Ale tohle ti ho nevrátí!“ řval na mě na druhé straně stolu. Dělily nás tak dva metry.

„Lucas s tím nemá nic společného. Jen konečně nastolím pořádek. Proč se máme s naší mocí schovávat?“

„Lidé se o svůj svět neradi s někým dělí.“

„Tohle není jejich svět! A já chci, aby to věděli!“

„Víš, proč tohle ještě nikdo neudělal? Protože se nám líbí, jak si konzervy plné krve chodí po ulici, nic netušící. Milujeme být děsivými mýty. Legendami.“

„Legendy žijí navždy. A my taky. Nepotřebujeme k tomu anonymitu.“

„Dobře si rozmysli, co děláš, Dimitriji,“ poradil mi, už klidný.

„O mě se neboj, Filipe. Vím přesně, co dělám, a budu dělat. A na večeři s tvojí Hanou půjdu až potom, co bude z Olivie kompletní upír,“ rozhodnul jsem. Konečně.

„Dostala se ti pod tvou kamennou kůži, viď?“ To byla čistá provokace.

„Za necelé čtyři měsíce budu ten, co dal všem upírům na světě to, co jim právoplatně patří. Zemi,“ pronesl jsem hrdě. Bude to ten největší milník v naší historii.

„Pořád se mstíš, chlapče. Tohle jsem pro tebe nechtěl. Pomsta je jen pro slabé,“ zkusil zahrát na moji psychiku. Tvářil se tak blahosklonně. V jeho patnáctileté tváři to vypadalo směšně. S tímhle může jít do kostela zpívat vánoční koledy.

„To je výmluva pro ty, co nemají na pomstu koule.“

Po dvaceti šesti hodinách Olivie přestala vřískat. Přeměna byla v podstatě klasická, jen kratší a interní. Co se týká exteriérů – konečná absence pigmentace ji udělala dokonalou. Ty černé, havraní vlasy a alabastrová pokožka ji činily éterickou. Má femme fatale.

Nemohl jsem se dočkat toho, až se jí podívám do zářivě rudých očí.

„Jsi kompletní,“ zašeptal jsem spokojeně, ale hořel jsem nedočkavostí. Seděl jsem vedle ní na posteli, ale to neznamenalo, že jsem ji celou dobu držel za ruku a šeptal uklidňující fráze. Chtěla být upír a za to se platí. Na bolesti není nic špatného, když za ni dostanete tolik a ještě víc.

Neviděl jsem jí ještě do otevřených očí, protože se zvedla rozmazaně čelem dopředu.

Otočila se na mě.

Málem jsem spadl z postele, když do mě narazila vlna něčeho tak neskutečně silného – vše, co při ní budu cítit. Ulpělo to na mně a tlačilo mě to k zemi.

Byla to láska.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 45. kapitola: