Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 48. kapitola

28.11.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5177×

Bella

Nekonala se žádná poslední výměna názorů. Dokonce ani grimasy. Jediné, co následovalo, byl zběsilý běh. Já se s nimi chtěla srazit co nejdřív. Byl tak blízko! A já zase byla takový kousek od toho, abych už mohla konečně v klidu žít. Pokud tohle přežijí obě moje části. Jedna bez druhé nedokázala existovat, aniž by to nedoprovázela nekonečná, šílená bolest a prázdnota.

Naproti mně běželo tisíc upírů, ale já viděla jen jeho a všechno, co mi udělal. Bylo toho víc, než člověk, a co hůř – upír - se smrtelně zranitelnou psychikou dokázal zvládnout. My už se nedokážeme postavit znovu na nohy a zapomenout. Potřebovala jsem mu rozsekat hubu.

Asfalt zalitý dešťovou vodou pod našima nohama duněl, když po něm šlapal celý upíří svět.

Těsně před srážkou, co zaváněla pravou smrtí, Edward pustil moji ruku. Znamenalo to definitivně boj, kdy jeden z nás může přijít o život. Ale jestli se to stane, je to pravá smrt pro nás oba. Oba chráníme dvě srdce.

A pak to přišlo. Přední linie se srazily jako první – stovka hromobití. Víte, jak zní jeden jediný hrom při bouřce? Nás tu bylo cca dva tisíce. Dva tisíce velkých balvanů v lese, co se skutálejí ze srázu a dole narážejí jeden do druhého.

Byla jsem deset metrů od svého cíle, když mě něco odhodilo. A mně došlo, co to bylo, protože to bolelo. Nás nic nebolí, pokud nic nepopraská – všechno je jako hlazení. Včetně toho, když do nás někdo mlátí náklaďákem. Bolí snad něco kámen, když do něj začnete třískat? Ale tohle byl proud. Náš jed byl extrémně hořlavý, protože byl taky zkurveně vodivý. Proud naše mramorová, mrtvá těla bez špetky života stále vedla.

Měla jsem na krku toho nejhoršího a nejnebezpečnějšího z nich. Sentinela.

Tomu se nemůžu bránit.

Měla jsem hned dva dary. Novorozenou sílu a štít. Oba mi teď byly absolutně a totálně k hovnu.

Dopadla jsem do davu upírů, co se ještě nestačil srazit s protistranou. Pošlapali mě, ale nějak extra jsem to nevnímala. Hledala jsem totiž jen Sentinela a modlila se, aby jeho útok nebyl cílený, a že jich dostal víc. Že nejsem hlavní bod programu.

Rozrážel ve velkém hloučky kolem sebe a kráčel přímo ke mně. Byl naprosto neohrožený. Nikdo mu nemohl ublížit. Plán sice byl, ale ten byl dost chaotický a nikdo nevěděl, kdy, a jestli vůbec, bude příležitost ho uskutečnit.

Já, novorozená, jsem začala couvat po loktech pryč. Byla jsem promočená jako kostelní myš. Ne, že by mi to vadilo, protože bych to nějak pociťovala, ale podtrhovalo to tu ubohost mého zbabělého couvání. Ani jsem nestačila jedinému upírovi dát přes držku.

Ne. Nepadnu jako první. A rozhodně se mu nevydám tím, že tu budu ležet a opírat se o lokty jako člověk. Jsem upír!

Pár metrů ode mě byl kanál. Zvedla jsem se a prorazila kovovou, masivní mříž, když jsem do něj skočila šipku.

Dopadla jsem do labyrintu městských kanalizací. Postavila jsem se na nohy a snažila se vymyslet, co teď. Jde po mně, takže další bolestivé dary nebudou daleko. Kdo si kopne do Belly, má bod u taťky.

Zazněl výbuch, když se kamenné tělo rozsypalo. Jako byste nakladli do skály dynamit. Takovéhle zvukové kulisy zcela určitě doprovázely budovaní Mount Rushmore. Sentinel někoho vyhodil do vzduchu.

Hrklo to ve mně. On má za úkol mě dostat. Takže součást toho úkolu je určitě i Edward. Vystřelila jsem z kanálu jako raketa, když mi to jméno padlo na mysl v téhle souvislosti.

Venku to vypadalo hůř, než před šesti sekundami. Po půl minutě boje už hořely hromádky po celém okolí. K černému nebi stoupala oblaka nachového dýmu. Nahmatala jsem v kapse zapalovač, abych se ujistila, že mám taky čím zabíjet.

Viděla jsem Ara, jak mydlí do Romany, která držela pod krkem Carlislea. Zalilo mě blaho, když jsem měla tu možnost spatřit, že spolupracujeme. Toho jsem se totiž strašně bála a nutno dodat, že ať už byl Aro jakýkoliv, po třech a půl tisících letech bojovat uměl. Trochu mě to překvapilo, protože byl vždycky taková infantilní, rozesmátá větývka, co vypadala, že sotva drží po hromadě.

Blaho rychle vystřídala bolest. Něco uvnitř mě začínalo velmi pomalu a bolestivě expandovat. Padla jsem na kolena a prsty si přejížděla po břiše, jak jsem to ze sebe chtěla instinktivně vyškrábat.

Sentinel měl zdviženou ruku a pomalu rozevíral prsty, jak paralelně značil kouli energie, která se ve mně právě rozpínala.

„Edwarde!“ zařvala jsem bolestivě s pláčem. „Edwarde,“ vydechla jsem už jen ztěžka poslední slovo, když mi začalo praskat tělo. Epicentrum bylo v dutině břišní. Krvavá potrava, kterou jsem při posledním lovu spořádala, už neměla místo. Jako dítě, co tlačí své matce na močový měchýř a orgány. Jenže tohle dítě bylo mnohem větší a bezohlednější. Krev se mi vyvalila z úst a já se snažila aspoň naposled zahlédnout Edwarda, který neodpovídal na moje volání.

„Sentineli!“ křikla po něm Tanya. Otočil se na ni a schytal to tak její nohou do ksichtu. Padnul k zemi a odporné expandování v mém těle ustalo.

„Díky,“ šeptla jsem, když kolem mě prolétla. Postavila jsem se na nohy.

„Edward tu není,“ stačila mi sdělit. Sentinel se rozeběhnul za ní a natáhnul ruku. Zastavila se a padla k zemi ve stejném scénáři jako já. Chystala jsem se mu skočit na ramena a zabít toho hajzla, ale zastavilo mě Dimitrijovské podání Felixe a Emmetta. Jen mnohem větší a černé. Flash.

Vletěl mi do cesty a popadnul mě za krk. Chytila jsem ho za zápěstí a sundala ze sebe jeho obrovskou pracku. Měl ji dvakrát větší, než Emmett.

„Ty jsi ta malá svině. Novorozená, která nic neumí. Jen se vztekat,“ zasyčel.

„Hovno vztekat. Cvičila jsem,“ odsekla jsem a zavrátila mu pravou ruku doleva takovou silou, že vylétl do vzduchu a otočil se dvakrát o tři sta šedesát stupňů.

Podívala jsem se do černých očí Tanyi, která klečela na zemi. Byla jsem to poslední, co viděla, než vybuchla.

„Tanyo!“ vykřikla jsem a rozeběhla se k ní, jako kdybych ji ještě měla zachránit. Kousky jejího těla mi narazily do obličeje.

Moji rychlou mysl stačila zachvátit vina a vztek. Některé ženy ve stresu zhubnou a některé přiberou. Někteří upíři pod náporem viny padnou, některé to vybičuje k většímu výkonu. Já byla ten druhý případ.

Skočila jsem na Flashe a stehny mu sevřela hlavu, jako kdyby se tu schylovalo k orálnímu sexu. Novorozenecký stisk trochu jinak.

A já tak slyšela zemřít další bytost, která bojovala po mém boku. Irina vybuchla stejně jako Tanya, když ji ovládl hlad po pomstě. Viděla zemřít svoji sestru a chtěla spravedlnost. Zaplatila za to. Kate tu nebyla. Myslím, že to je ale její štěstí – že neviděla zemřít obě své sestry.

„Nenávidím vás, zmrdy! Jaký otec, takový syn!“ zavrčela jsem mu do ksichtu, než jsem mu tu hlavu pomačkala. Rukama jsem mu sevřela krk a kroutila. „Chcípni!“ přecedila jsem skrz zuby. Hlava odpadla a já ji pustila z ruky. Tělo jsem zvedla do vzduchu a hodila ho po prvním upírovi, co to zkoušel na naši stranu. Zachránila jsem tím existenci Caiovi. Při tom házení jsem si stačila všimnout, že tu nikdo z mé rodiny není. Válka se musela začít rozšiřovat do celého města. Kdokoliv z nich, anebo všichni, už mohli být mrtví. Já ne, protože mě zachránila Tanya. Stálo ji to život.

„Mluvíš o mně?“ Otočila jsem se po až moc dobře známém hlase.

„O kom jiném?“ odvětila jsem a chtěla se na Isaaca vrhnout. Opět zbýval takový kousek. Ale já se zastavila pět centimetrů od něj, když jsem znovu ucítila ten tlak v břiše.

„Ne!“ sykla jsem. Už ne! Chci ho zabít! Isaac se usmál a zmizel. Co? Ten hajzl! To mělo být všechno? Náš epický střet? Do prdele, snad jsem ho vytočila dost na to, aby mi mohl věnovat souboj?!

Sentinel mě zase trhal na kusy.

„Jane!“ křikla jsem po blonďatém ďáblovi, co stál kus ode mě. „Jane!“ zopakovala jsem svoji prosbu. Podívala se na mě a myslím, že zvažovala, jestli mi pomůže. Kdyby po mně pořád nešel Sentinel, nemusí mi pomáhat nikdo. Ale na mě si prostě musí udělat zálusk on.

Ani se nestačil zhroutit k zemi, protože hned po první dávce bolesti od Jane stáhnul silové pole na sebe.

Já se rozeběhla pryč – co nedál od něj.

Kolem mě padaly mrakodrapy k zemi, když se upíři házeli jako dělové koule a proráželi tak nosníky. Hned potom se zhroutila celá statika.

Pro nás tohle všechno bylo jen jako stavebnice Lego. Tak křehká a snadná pro zdemolování. Tříštící se sklo, drcení betonu, rány, bolestivé výkřiky a trhání upířích těl se ozývalo z každé strany. Umírali tu lidé - slyšela jsem jejich dohasínající srdce, ale bylo jich minumim - ti, co neuposlechli evakuační příkaz, protože seismologové věstili katastrofu. Ale ke krvi jsem se zatím nedostala.

O ulici dál, kdy jsem zkopala tři upíry, co jsem v životě neviděla, jsem potkala Aleca. Šířil kolem sebe svůj dar a já rychle uskočila, abych se mu vyhnula.

Vypadalo to tu, jako když už bitva skončila, jak tak leželi desítky upírů kolem něj, nehybně.

„Na co čekáš? Trhej!“ přikázal mi.

„Ale ta mlha…“

„Dělej! Věř mi!“ štěkl.

„Tobě,“ utrousila jsem a vkročila do mlhy. Ale vyhýbala se mi. Nijak na mě nepůsobila. K trhací četě, a to mně, se přidávali další. Nakouskovali jsme upíry, co nepatřili k nám.

„Esmé!“ vyjekla jsem, když jsem ji vytáhla z černoty. S doširoka otevřenýma očima bezvládně ležela v mých rukách. „To myslíš vážně?“ prskla jsem na Aleca potom, co jsem ji vzala do náruče jako hadrovou panenku.

„Je tu spousta našich. Myslíš, že mám ještě čas to kontrolovat?“ odpověděl. A vážně. Viděla jsem, jak v kouři nacházejí i ostatní své příbuzné a přátelé.

„Běžte všichni pryč! Podpálíme je dřív, než všichni zase srostou!“ křikl po nás Franz Vonlichten. On i jeho bratr Helmut měli v rukách obrovské… zbraně. Budou střílet? Pak mi to docvaklo. Trhací četa se zachráněnými se vrátila na okraj mlhy. Esmé nabyla vědomí.

Franz a Helmut spustili ty mega plamenomety, co vyplivly oheň do vzdálenosti až sedmi metrů. Upíři chytili jako ta nejkvalitnější ropa.

Alec se už taky stáhnul a kouř zmizel. Odkrylo se tím pole ohně.

„Sebrali jsme to Dimitrijovcům,“ vysvětlil mi Franz.

„Ti parchanti mají tak super hračky. Nenapadlo mě, že si vyberou zrovna tyhle lidské zbraně,“ naříkal Helmut.

Lidské zbraně… To byl spor.

Před pár dny - Volterra

„Isaac je nakloněn moderním technologiím! Nedivila bych se, kdyby po nás začala házet bomby stíhačka!“ řekla jsem Caiovi, který zarputile kroutil hlavou. „Edwarde?“ dožadovala jsem se obrany. Znal Isaaca. Ví, že toho je schopný.

„Je mi jedno, s čím bude Dimitrij Mizorvic bojovat! Na lidské zbraně Volturiovi nesáhnou! Fuj,“ odplivil si Aro nervně. Vážně mi plivnul jed k nohám. Mávnul teatrálně cípem pláště jako Zorro a odkráčel pryč i s Caiem.

Přitočila jsem se tiše k Vonlichtenům.

„Seru na něj. Sestrojte nám pořádnou bombu.“

„Carlisle?“ chtěla vědět se strachem Esmé.

„Já nevím,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Edward? Rose, Jasper…,“

„Neviděla jsem nikoho z nich,“ přiznala jsem. Esmé přikývla, dala mi pusu na čelo a aniž by čekala na něco dalšího, rozeběhla se zpátky do epicentra. Měla jsem chuť zařvat – mami, prosím, zůstaň se mnou.

Z mrakodrapu vedle mě vyskočila snad stovka upírů. Všichni jsme zase bojovali o každý centimetr těla.

„Ne!“ Hrůzu nahánějící výkřik vydalo hned několik Volturiů najednou. Slyšela jsem to přes rány, které mi věnoval nějaký idiot, co mě povalil k zemi, když spadl z nebe. Hned za nimi spadli další, ale ti byli naši. Pochopila jsem, že se rvali uvnitř té budovy.

„Aro Volturi právě hoří!“ ozvalo se na celé město. Byla to Nina. Téměř jsem viděla, jak se vítězně šklebí.

Aro… Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale proč ne? Je ve finále jako každý jiný. Upír, co bojoval ve válce.

Nevěděla jsem, kdo ho zabil, a pochybuji, že to Nina zvládla sama. Dimitrijovci to měli pravděpodobně nakázané – nejdřív Volturiovi a já s Edwardem.

Co bych dala za to, abych věděla, jestli je Edward ještě naživu.

Isaac v nedohlednu.

A kdo, kurva, zabil Ara? Nevím, ale měla jsem mu chuť provést to samé. Aro mně a Edwardovi zachránil tenkrát ve Volteře zadek, i když to byla jen čistá vypočítavost. Byl králem tisíce let. Zasloužil si uctění památky.

„Ježiši Kriste, já jsem vycvičená novorozená. To svoje Karate Kid si zkoušej na někoho jiného!“ zasyčela jsem na nějakou šestnáctiletou blbku, co máchala rukama jako pitomá. Zezadu k ní přiskočil… Jasper.

„Jaspere,“ vydechla jsem úlevně. Potlačila jsem tu obrovskou touhu ho obejmout.

Chytil ji za ruce a kývnul na mě. Udělala jsem ze svojí dlaně rovnou, nezdolnou čepel. Setnula jsem jí hlavu a Jasper utrhl ruce.

„Řekni mi, že jsou všichni živí!“ prosila jsem ho a vrhla se mu kolem krku. Měla jsem tak neskutečnou radost, že můj bratr je zdravý a mrtvý tím správným způsobem.

Natáhla jsem ruce za jeho zády, protože se u nás objevil nějaký další trumbera, co si přišel pro pravou smrt. Přirazila jsem ho k Jasperovým zádům, a tak z nás byla velká, šťastná trojka.

Jasper se mu temenem hlavy trefil do obličeje, když zavrátil hlavu. Zarazil mu tím nos někam hodně hluboko. Naše spolupráce dovedla zbytek likvidace k dokonalosti.

„Aro je mrtvý,“ řekla jsem Jasperovi, zatímco jsme skládali další k zemi. Ti upíři vůbec nic neuměli.

„Já vím. Kvůli Sulpicii. Bránil ji. Ona šla hned za ním.“ Panebože… Čím dál víc jsem se bála o všechny své přátele a rodinu, protože tohle byla čistá jatka. Padalo to tu jako hrušky ze stromu.

Neměla jsem ale strach o jeden z nejsilnějších článků, a to Volturiovy jako celek – že by se rozpadli po smrti jejich krále. Chelsea totiž pořád žila. Schovali jsme ji do domu Denaliů na Aljašce. Dokud Chelsea bude žít, budou jako jeden. Potřebovali jsme je. Hlavně Jane a Aleca.

A pak jsem uviděla Marcuse Volturiho. Nejen, že se Marcus hýbal. On bojoval. Jeho smrtící pohyby byly ladné a silné, stejně jako kteréhokoliv upíra. Vidět Marcuse bojovat byl zážitek. Dalo by se říct, že na celý život.

S úsměvem na rtech odrážel protivníky mrštnými chvaty.

Šli za ním jako vosy na med. Myslím, že když někdo zabil někoho z Volturiů, cítil se jako hrdina roku. Možná za to pak dostane medaili.

S Jasperem jsme mu nešli na pomoc. A ani ostatní. Věděli jsme, co tohle znamená, a co přijde.

„Budu mít druhého krále. Pak mi dá možná konečně Isaac metál,“ šeptla Nina Maxmilianovi, když se tu zjevili. Ta svině. Teď dostane, co si zaslouží.

Když už byl za Marcusem celý dav prahnoucí po masu Volturivých, zmizel v útrobách jednoho z velkých mrakodrapů. Všichni jeho obdivovatelé šli za ním. Nina s nimi. Její bratr, pomlčka milenec, měl své práce dost.

„Sbohem, Marcusi,“ šeptla jsem. Maxmilian se po mně podíval, protože moje rozloučení slyšel. Potom vyděšeně kmitl očima zpět k mrakodrapu. Došlo mu to. Stačil si to ve svém upířím mozku dát dohromady.

„Nino!“ zařval a rozeběhnul se k němu.

„Maxmiliane, ne!“ Nedokázala jsem se jen dívat na to, jak by vběhnul do budovy, co Marcus odpálí. Skočila jsem na něj v poslední chvíli a povalila ho k zemi. Mrakodrap explodoval.

„Pusť mě, kurva! Nino!“ Drápal se zpod mě. Zasekla jsem prsty do zámkovky, protože jsem nechtěla, aby nás smetla tlaková vlna, co přišla. Vyhodilo by mě to do vzduchu a on by měl příležitost vtrhnout do ohněm zalitých trosek. Budova o stovce pater se bortila pomalu k zemi a Maxmilian řval pode mnou jméno Nina stále dokola. Na hlavu mi dopadl kus betonu, ze kterého trčely železné dráty.

„Je pozdě, je pozdě,“ opakovala jsem mu do ucha. Bylo mi ho tak líto.

„Ne! Prosím… Nino…,“ brečel. On vážně vzlykal. A pak to ustalo.

„Co se to tu, kurva, děje? Kde to jsem?“ zasyčel Sebastian. Rychle jsem z něj slezla a on se na mě otočil.

„Ty jsi upír?“ zeptal se mě otráveně, ale byla v tom i špetka konstatování. „A tohle je nové jedenácté září?“ chtěl vědět, když se rozhlédl rozsekaných budovách. Vlasy jsme měli plné prachu a střepů.

Zasekl se. Rozostřily se mu oči, a pak se zase zaměřil na mě.

„Maxmiliane?“ optala jsem se ho opatrně.

„Já…,“ začal, ale ten proces se zopakoval.

„Jsem zpátky… Ale pořád tady,“ uvědomil si Sebastian, když se rozhlédnul. „Už mě to začíná…“ A znova.

„Nino…“

„Srát.“

„Bello, zabij…“

„Kurva! Ať už si…“

„Mě.“

„Rozmyslí…“

„Nedokážu…“

„Kde chce…“

„To ovládat.“

„Být. Kreténe!“

„Zabij mě!“ zakřičel na mě zoufale Maxmilian a chytil se za hlavu. Vydal bolestný křik s ústy dokořán a sevřel víčka. Sklonil s pláčem hlavu. Napjatě jsem čekala, jestli se Sebastian znovu vrátí. Tohle očividně nebylo běžné, aby se střídali jak na běžícím páse. Jednou, dvakrát možná, ale ne ustavičně.

„Maxmili…“

„Je pryč,“ řekl Sebastian a zvedl ke mně oči. Byl to on, ale neměl tvář zkřivenou nenávistí jak tureckou šavli, což míval jinak nejspíš po celou svoji existenci. Byl překvapený. A cítil… radost?

„Jak pryč?“ nechápala jsem.

„Já ho necítím. Prostě to, co bylo odjakživa mojí součástí, takže jsem nevěděl, že to tam být ale nemá, necítím. On je pryč.“

Jasper k němu přistoupil zezadu, zkřížil mu ruce za zády a vytáhl ho na nohy.

„Ty tu taky moc dlouho nezůstaneš!“ garantoval mu. Naznačil mi, ať se podělím o kořist. Postavila se jsem do správné pozice, připravená mu ukopnout hlavu, a pak ji hodit rovnou do ohně, kterého bylo všude až nepříjemně velký dostatek. Maxmilian byl pryč. Sebastiana jsem nenáviděla. Nebyl už důvod to zdržovat.

Jenže i Sebastian měl svoji rodinu a své přátele.

Nomádi měli výhodu v tom, že chránili jen svůj život a byli nezávislí. Jenže pak zrovna třikrát nehrozilo, že by z nich někdo v téhle vřavě protivníka odkopnul nebo se pro ně dokonce obětoval. Silné rodiny měly mnohem větší šanci tohle přežít. Pokud teda nejdou proti Sentinelovi jako Tanya a Irina.

S Jasperem jsme byli zase uprostřed davu a jen dva. Mohlo to skončit. Ale Sebastian měl zřejmě jiné plány. Chytil jednu ze svých sester, která šla po Jasperovi, pod krkem.

„Kde je moje dcera, Nereo?“ zasyčel na ni.

Kývla jsem na Jaspera, protože jsme museli zmizet. Začínalo se tu shromažďovat nějak moc Dimitrijovců. Naštěstí pro nás – Sebastian právě vyvolával občanskou válku. Ta Nerea měla svůj klan za zadkem.

„Permítanme!“ odsekla, zatímco ostatní nakračovali, aby zasáhli. Sebastian zřejmě nebyl dobře naložen. Začínalo mi připadat, že celá tahle bitka mu byla u řiti. Šlo mu jen o Olivii.

„Naser si s tou hnusnou španělštinou a okamžitě mi řekni, kde je Olivie!“ V oblakách prachu jsem zahlédla Isaaca. Jen na moment. Pak zase zmizel. A to jsem, kurva, Harry Potter, že ho tu budu honit jako zlatonku?

Vystřelila jsem za ním a větší rychlost jsem snad už ze svých upířích nohou, co kmitaly třikrát rychleji, než rotor helikoptéry, nemohla dostat.

Po pachu jsem utíkala za ním a při válcování ulice jsem zlikvidovala všechno, co se mi postavilo do cesty.

Tohle ale bylo divné. On přede mnou utíká? Hraje si se mnou? Ještě k tomu se usmívá?

Viděla jsem jeho záda a ten božský zadek, co mu nakopu. Ale nejdřív se přesvědčím, komu to chci vážně naliskat.

Vytrhla jsem ze země velkou, ocelovou, poštovní schránku a hodila ji po něm. Modlila jsem se, aby ten zvuk, co to doprovázelo, považoval jen za součást zvukové kulisy rozpadajícího se města.

Neotočil se. Schránka mu narazila do zad v obrovské síle, kterou jsem jí po něm mrštila. Ksichtem brázdil silnici a zastavil se až o semafor.

Chytila jsem ho za vlasy a obrátila ho k sobě, abych mu viděla do očí. A neodpustila jsem si pravý hák hned v počátku.

Ale tohle je otec všech Dimitrijovců a oni nikde… Teda, byli všude kolem mě, ale místo toho, aby se na mě sesypali a obětovali se třeba, což by přesně udělali, kdyby to vážně Isaac byl, věnovali se své vlastní existenci.

„Ty nejsi Isaac,“ pochopila jsem. Celé to jeho šaškování kolem byla jen hra. Chtěl mě rozptýlit. Spíš tedy chtěla.

Na vlastní oči jsem měla tu možnost spatřit, jak se Sylva mění. Přímo pode mnou se jí prodlužovalo tělo, vlasy se zbarvovaly do zrzavé, oči do zlaté a přestavoval se jí obličej. Čelisti začínaly být ještě ostřejší než předtím a rty se stahovaly do drobných, úzkých, ale plných úst Edwarda. Cítila jsem i jeho vůni. Bylo to strašlivé. Ten, koho jsem chtěla vidět nejvíc a o kom jsem netušila, jestli je ještě naživu, ležel přímo pode mnou. Ale nebyl to on.

„Bello, minule jsme si to užili,“ provokovala mě s úsměvem.

„Můj,“ začala jsem a jednu jí vrazila, „Edward. Se. Směje. Pokřiveným. Úsměvem!“ vydechla jsem jako poslední slovo. Odsekávala jsem je přitom od sebe a za každé Sylva schytala jednu do zubů.

Chytila jsem ji za sako a trochu ji nazdvihla, abych jí mohla zblízka vrčet do tváře. Přitom stále vypadala jako Edward. O to víc mě srala, že si vůbec dovolila vzít na sebe jeho podobu. Opět.

„Kde je Isaac?“ zasyčela jsem. Byla jsem připravená to z ní vymlátit. Utrhnout jí všechny prsty, končetiny, vydloubnout oči…

„Hledá se stopaři Chelsea,“ odpověděla hned. Přerušila tím tok mých myšlenek, co se zaobíraly plánem, jak ji mučit, aby mi řekla všechno, co chci vědět.

„To mi to jen tak oznámíš?“ divila jsem se. Kolik mě ještě dneska čeká překvapení?

„Isaac mi je u prdele. Tohle bylo dobré – hrát si s tebou, ale pravda je venku, takže si s ním už můžeš dělat, co chceš.“

„No, to děkuji,“ odsekla jsem ironicky. „Jestli ti je ale tak u prdele, proč si tenkrát přišla do toho hotelu?“ Sylva/Edward sklopil oči. Všimla jsem si, že řasy mu začínají světlat. Vlasy taky. Opět se měnila a já za to byla tak ráda. Trhalo mi srdce vidět Edwarda, když jsem věděla, že to není on.

„Nina mě o to požádala,“ vysvětlila mi platinová blondýna s retro mikádem.

„Takže když by naše drahá Nina Sara řekla, aby ses podpálila… Proboha. Ty ji miluješ?“ docvaklo mi. No, tak to je teda gól. Ta rodina je ale zvrácená. A to je jen špička ledovce.

„Víš, kde je Edward Cullen?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Hele, já ale nejsem tvoje kamarádka…“

„Řekni mi to a já ti povím, kde je Nina,“ riskla jsem to.

„Fajn! Tvůj klan bojuje na dolním Manhattanu u vody. Tedy na tom, co z Manhattanu zbylo,“ dodala. Můžu jí teď krutě – nebo milosrdně, záleží na tom, jak to vezmete – lhát. Ale co nemůžu – nechat Dimitrijovce běžet, aby pak zabil někoho z nás.

„Je mi tě líto, Sylvo,“ šeptla jsem a myslela to zcela vážně. Nechápavě zvedla obočí, ale to už jsem ji chytila oběma rukama pod krkem a kroutila. Měnila se přitom rychlostí blesku na různé osoby. Poslední projev její schopnosti.

Ale z krku odpadla ta platinová hlava.

Vytáhla jsem zapalovač a cvakla. Rychle jsem uskočila, když se oheň rozlil po jejím těle.

Teď vím přesně, kam Isaac jde. Můžu za ním a skoncovat to.

Ohlédla jsem se po směru dolního Manhattanu. Znala jsem New York díky přípravě nazpaměť.

Isaac – rodina. Rodina – Isaac.

Už nikdy bych se mezi nimi nerozhodovala. Nikdy.

Z Queens jsem se rozběhla do dolního Manhattanu. Stálo to pár srážek s bůhví kým. Přitom jsem viděla naprosto unikátní souboj. Kate a Romanu. Stály v těsné blízkosti se zdviženýma rukama, za které se držely a vzájemně se mučily. Romana zářila, Kate se škvařila. Kate měla zatnuté zuby, zatímco Romana ječela bolestí na celý okres. Kolem nich padaly budovy jako domino. Zem se pod našima nohama otřásala v čím dál větší intenzitě – po silnicích už by projela leda kára Batmana.

U svého cíle jsem spatřila dvě věci.

Celou svoji rodinu, jak bojuje na kraji mola. A pozabíjenou skupinku lidí. Mrtvých… Ale bylo tam tolik vlhké krve, která teprve chladla a vábila mě.

Nešlo odolat. Jsem novorozená, se kterou se dá komunikovat, a která přemýšlí. Ale jsem pořád upír, co má před sebou litry krve.

Skočila jsem po jedné mršině a zakousla se jí do krku. Byla mrtvá… Nebyla to žádná krvavá extáze, ale vonělo to natolik dobře, abych se na Edwarda podívala jen jednou a pocit blaha, co mě zalil, když jsem viděla, že je naživu, na chvíli odložila. Jen tohle musím vypít…

Zvedla jsem oči k Edwardovi s mojí kořistí v ruce. Bála jsem se, jak se na mě teď bude dívat, když se tu krmím místo toho, abych šla pomoct.

Nebyla jsem jediný upír, co to nevydržel, a spásal potravu. Odevšad se ozývalo trhání lidské kůže a chlemtání krve.

Edward se na mě díval jen sekundu. Pak mu totiž tvář pokropil čistý strach.

„Emmette!“ zařval na svého bratra, co skopával zrovna z mola půl těla někoho. Stočil oči k Edwardovi, ale bylo pozdě. On se měl hlavně podívat za sebe.

V šoku jsem upustila mrtvé, lidské tělo a chtěla vystartovat z místa. Za mým milovaným bratrem stál upír s plamenometem, co právě vyplivnul velký ohnivý jazyk.

Emmett vzplanul jako pochodeň.

„Ne!“ vykřikli všichni Cullenovi jako jeden sbor. Rosein nářek se do každého z nás zabodával.

Byla to jedna z nejhorších věcí, co jsem kdy viděla. A i kdybych byla člověk, nikdy bych si ten obraz zkázy nedokázala obrousit z kůry mozkové, kam byl vyryt.

Edward vyletěl z místa ve chvíli, kdy Emmett vzplanul. Rozběhnul se proti němu a prorazil s ním zábradlí u vody. Jakmile se Edward té hořící masy dotknul, chytil taky.

Moje nitro se bortilo rychleji, než budovy kolem. Můj mozek spouštěl bolest, která nebrala konce.

Esmé vyrazila tomu idiotovi kopancem z boku plamenomet z ruky a za krk ho vytáhla nad zem.

„To byli moji synové!“ zavrčela děsivě. Být jím, spáchám sebevraždu radši. Není nic horšího, než hněv matky.

Rose padla na kolena na samotný kraj betonového mola a hleděla dolů – do zálivu, kam spadli. Klekla jsem si hned vedle ní a bez rozmyslu ji chytila za ruku.

Modlily jsme se, aby se naši manželé vynořili.

Nad hladinu vyplavaly dvě ohořelé brikety.

Moje úleva byla nepopsatelná. Skočily jsme pro ně do vody, i když se očividně mohli hýbat sami. Jinak by nad hladinu nevyplavali – dva balvany by padaly ke dnu.

„Prosím, řekni, že se dáš teď do pořádku,“ šeptala jsem a vytáhla ho na molo. Rukama jsem mu přejela po černé tváři. Saze mi zůstaly na prstech.

Byl stejně hladký a tvrdý jako předtím. Jako by byl jen ohořelé sklo.

„Bello… Ty žiješ,“ vydechl šťastně. Emmetta křísila Rose, ale bylo to dobré.

„Ty taky,“ přitakala jsem. Teď měl následovat polibek, objetí a já nevím, co ještě. No, kolem zuřila válka. Někdo mě srazil a já tak skončila pět metrů od Edwarda, když jsem se s mým nejnovějším protivníkem kutálela po asfaltu.

Ale to zvládnu. Moje rodina a Edward žije. Jsou tu všichni. Teď nesmím ztratit hlavu, a to doslova.

Je tu ale jeden problém.

„Edwarde?“ optala jsem se ho, zatímco jsem si to rozdávala zřejmě s nějakým Rusákem. Podle oblečení se asi domníval, že je car.

„Ano, lásko?“ odpověděl mi skrz zatnuté zuby. Taky zrovna nezevloval.

„Nerada ruším, ale poněvadž jsem si slíbili upřímnost…“ Musela jsem to přerušit, protože jsem si hubu máchala ve štěrku.

„Poslouchám,“ pobídl mě. No, to je milé.

Vytočila jsem se tomu, co mě držel, z rukou. Vyplivla jsem z úst kusy asfaltu.

„Poněvadž jsme slíbili upřímnost, tak ti musím říct, že Isaac tu není. Hledá Chelsea se svými stopaři. Druhá… část mé upřímnosti je, že musím za ním. Chtěla bych pomoc, ale nemůžeš tu svoji rodinu nechat…“

„Bello, jestli vám do vaší opravdu soukromé konverzace můžu vstoupit,“ nadhodil Carlisle, „tak tím pomůžete i nám. Potřebujeme Jane a Aleca.“

„A nezapomínejte na naše eso v rukávu,“ připomněla nám Alice. Eso v rukávu – operace Olivie. „O nás se nebojte. Už víme, jak na to,“ vysvětlila. Cullenovi se semkli do kruhu. Chránili si tak záda.

Podívala jsem se na Edwarda potom, co jsem zlikvidovala svého soupeře. On ještě kroutil někomu hlavou.

„Tak co říkáš? Jdeš se mnou?“ chtěla jsem vědět. Dokončil dílo zkázy. Ale rozhodně ne naší.

„Říkal jsem, že s tebou půjdu kamkoliv.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 48. kapitola: