Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 50. kapitola + Epilog

02.12.2012 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 9639×

Edward

Lidský svět byl na nohou a náš na kolenou. Oni se vzpamatovávali z katastrofy v New Yorku, my věděli, že u nás žádná rekonvalescence nehrozí. Poneseme si to s sebou navždy. Nebudeme si to připomínat jen svátky nebo pomníky. Lidé jdou dál. Žijí, a pak už si ani nevšimnou, že na to prostě zapomněli.

Moje rodina nezůstala celá. Ztratil jsem dvě sestřenice. Dvě fantastické ženy.

Z víc, jak dvou tisíc, nás zůstala polovina. Volturiovi byli katastrofálně zredukováni – jejich monarchie se už neobnoví. Zbyl jen Alec, Santiago, Demetri, Chelsea, Anthedora a Caius. Dva z nich ale byli na odstřel. Chelsea ztratila Aftona a Athenodoru drží Caius na živu násilím. Corinin dar ji naprosto zdegeneroval. Athenodora trpí jako zvíře a při první příležitosti to ukončí. Caius se snaží najít satisfakci, ale pochybuji, že to stihne. Zvlášť v tomhle nečase.

„Zajímalo by mě, jestli mi Alice vybere oblek i na pohřeb,“ zamumlal jsem, s očima upřenýma na silnici. Jeli jsme z úřadů, kde jsme vyřizovali kolaudaci pozemků, co jsme skoupili kvůli hřbitovu. V papírech se objevila nedořešená záležitost, což byla chyba na jejich straně. Ale měli by smůlu, protože dneska se tam ty pohřby prostě uskuteční. I kdybych jim měl narvat miliony dolarů do toho jejich chřtánu, co jsme taky nakonec chránili.

„Je to Alice,“ odvětil Carlisle.

„Je. A já jsem rád, že je. Ta válka mi dala pocítit, co ve vás všechno mám. Ne, že bych to předtím nevěděl, ale teď si vážím i těch situací, kdy mě otravný skřítek rve do obleku, který se mi vůbec nelíbí,“ vysvětlil jsem. Carlisle mi stisknul rameno a usmál se na cestu.

„Jak je na tom Bella?“ zeptal se po chvíli. Dřív, než budeme doma.

„Isaac žije a Tanya… Mrzí ji, jak se k ní chovala. Nakonec jí Tanya zachránila život. A tím zachránila život i mně. Byla to skvělá ženská. A já jí nikdy nemohl dát to, co si zasloužila.“

„Byl jsi k ní vždy upřímný. To si Tanya zasloužila a potřebovala. Každá žena si to zaslouží.“

„Díky, tati. Nevím, jak bych to bez tebe všechno zvládnul.“

„Věř mi, že bys to zvládnul. Ale jak bych já zvládnul… Když Emmett vzplanul a hned potom ty… Nikdy na to nezapomenu. Mám to pořád před očima… Jsem tak rád, že jsme všichni definitivně spárovaní. Mohlo by to znamenat klid,“ uvažoval nahlas.

„Do příští apokalypsy.“

„Do příští apokalypsy,“ souhlasil. „A jsme doma,“ šeptl, když jsme přijeli před náš dům alias akvárium. Ta prosklená nádhera, co voněla po volnosti, mi bude chybět. V Rusku nás čeká stavba s obdobnou architekturou, ale nemá duši jako tenhle. Těším se na to, až se do deštivého Forks vrátíme. Našel jsem tu totiž poklad. Tedy, on ke mně přijel a trakař táhnul můj někdejší přítel, ale podstatou je, že to bylo tady. Naše první setkání, co se snad do domu otisklo, a zanechalo na něm sladkou stopu.

Přivítal jsem se s ostatními. Od návratu z války jsem to dělali všichni. Předtím jsme se vlažně zdravili, případně nějak dotkli s těmi, co stáli nejblíže, ale teď jsme se hledali a objímali. Dal jsem pusu na čelo Esmé a pohladil Rose a Alici po tváři.

„A já pusinku nedostanu?“ stěžoval si na nespravedlnost Emmett, zatímco si vázal za mnou kravatu. Byl jsem rád, že ho jeho vzplanutí nijak zvlášť nepoznamenalo. Potřebovali jsem ho takového, jaký byl. I když si stále myslel, jak moc mi teď dluží, protože jsem při jeho hašení vzplál s ním a přitom nevěděl, jestli to rozchodím. Ale to je kravina. Je přece můj bratr. Oheň, ne oheň – musel jsem to udělat.

„No, jestli o ni tak stojíš, miláčku,“ řekl jsem a otočil se k němu s našpulenou pusou.

„Ne! Jdi ode mě!“ protestoval, ale to už jsem ho pevně chytil za tváře a vtiskl mu pusinku na čelíčko.

„To je humus,“ nadával a otíral si čelo.

„To je láska, brácho.“

Šel jsem za Bellou, která si povídala s Jasperem v naší ložnici. Jasper jí vyprávěl o Tanye a Irině. Bella je totiž vůbec neznala. Netušila, co byly zač.

Oba už byli oblečení do elegantní, smuteční, černé klasiky. Seděli naproti sobě na pohovce u prosklené stěny.

„Lásko,“ pozdravil jsem Bellu a posadil se za ni na opěradlo. Zády se mi opřela o hruď.

„Všechno vyřízené?“ chtěl vědět Jasper.

„Všechno,“ přitakal jsem.

„Takže celé to končí pohřbem. Vždycky jsem si myslela, že ale bude můj,“ šeptla Bella provinile. Styděla se za to, že žije. Ale přes Jaspera jsem věděl, že je taky šťastná. Byla mezi mlýnskými kameny. Vlastně se nakonec styděla za to, že je šťastná.

„Nic nekončí. Je to další etapa věčnosti,“ řekl jí Jasper.

„Myslela jsem mě a celý ten debakl… Kdyby mi někdo před rokem řekl, co se stane…“

„A kdyby mně někdo řekl před sto lety při hraní s cínovými vojáčky na dvoře, že ze mě bude kus šutru,“ přidal jsem se.

„Naše existence jsou prostě nevyzpytatelně úžasné,“ uzavřel to Jasper ironicky. „Ale už máme všichni, co potřebujeme,“ usoudil, když nasával atmosféru, kterou jsme já a Bella díky naší těsné blízkosti vytvářeli.

„Všechno ne. Edward nemá oblek!“ přerušila naše tokání Alice. Vlítla sem jako módní tornádo s mým oblekem v ruce.

„Na to jsem čekal.“

Bella

S černým kloboukem naraženým na hlavě jsem zabořila podpatky do cesty vysypané bílými oblázky, když jsem vystoupila z auta. I to bylo černé. Všechno bylo. Snad kromě sněhu a naší kůže, která s tím vším ostře kontrastovala.

Edward mě chytil za ruku a chtěl mě provést tepanou bránou, kterou obepínaly růže, jež dokázaly pár dní přežít zdejší prostředí. Kvalitní kovářská a botanická práce se tu s něžností a smutkem snoubila.

Ale zastavil se. Jen na chvíli, než ho Carlisle pobídnul. „Jděte. S Esmé na ně počkáme,“ slíbil. Hned na to jsem uslyšela další kola na silnici, co na tohle uzavřené prostranství v rezervaci na úpatí hor v Kanadě vedla. Vlastně to už nebyla rezervace, když jsme tak vesele podplatili všechny, co s tím měli co dočinění. Taky jsme podepsali, že tu vážně nehodláme stavět golfové hřiště nebo obchodní centrum. Potřebovali jsme kus krásné půdy v takovém mrazu a chráněném prostředí, že sem lidská noha nevstoupí. Jen na tom majestátním místě mohl vyrůst upíří hřbitov.

Podívala jsem se na Jaspera a Emmetta, kteří otvírali svým manželkám dveře po tom, co zaparkovali vedle nás. Ani jeden z nich se nesmál. A ani celý ten upíří dav kolem nás. Stovky přeživších se přišlo rozloučit se svými blízkými a přáteli. Případně podpořit ty, co o někoho přišli.

Byli tu i ti, co bojovali na druhé frontě. Jenže to jsou časy minulé – tady se to na strany nedělilo. Nikdo nebyl zlý nebo dobrý. Teď jsme byli jedna rasa, která prožila existenční katarzi. Válka všechno změnila.

Hroby byly vystavěné v paralelních řadách s přesnými odstupy. Náhrobek z černého mramoru za každého ztraceného. Bylo jich tu… osm set padesát tři. Rodiny byly pospolu.

Pod náhrobky se žádná urna a ani rakev neskrývala. Prach, co byl v New Yorku nashromážděn při úklidu, bude vysypán z velké urny až při rozloučení jako na rozptylové loučce.

Šli jsme na druhý konec hřbitova, kde už čekala na poslední sbohem dobrá pětistovka upírů rozmístěná po celém obvodu hřbitova. Zbylo nás sice tisíc, ale ne všichni měli tu potřebu se loučit. Přišlo jim to dokonce směšné.

Nám bylo vážně jedno, co tihle remcálkové vypouštějí z úst. Našli blízcí si zasloužili uctění památky. A jestli se to do teď po tisíce a tisíce let nedělalo, tak teď musí. To je možná ta evoluce v našem nemrtvém světě.

Bylo tam malé, prosté pódium z toho samého, tmavého mramoru. Na něm stál Caius s tou obrovskou urnou z bílého kamene. Po nikom vražedné pohledy neházel. Zíral do země a jen držel tu nádobu plnou prachu. Ten upír ztratil všechno. Svůj trůn, svůj klan, a teď ztrácel i svoji manželku, která se křečovitě držela Santiaga. Měla permanentně zkřivený obličej pláčem. Caius ji ale nechá trápit se jako starého, nemocného psa, kterému by nejvíc pomohla a ulevila smrtící injekce.

Na některých náhrobcích byly vyryty epitafy. Sami jsme je do nich vyryli a zpečetili tak jejich finální podobu.

Viděla jsem Caia, když před třemi dny prsty psal na náhrobky Volturiů. Velká většina z nás nevěděla, co je tam psáno, protože to bylo starořecky. A já ani nehledala někoho, kdo by mi to přeložil. Bylo to soukromé.

Tanya a Irina měly epitafy, které vyškrábala Kate, psané rusky. Většina byla vyryta v rodných jazycích. Některé byly zapomenuté. Našly se tu i egyptské hieroglyfy.

Zastavili jsme se kousek od Caia se skloněnou hlavou v uctivém gestu. Vítr tu byl neuvěřitelně silný. Rozdmýchával i sníh na zemi.

Brzy k nám došla naše rodina, včetně Denaliů. Garrett držel pevně Kate. Ta ani nedokázala vzhlédnout a podívat se na tu zkázu. Já jí hned po bitvě řekla, jak to bylo. Co pro mě Tanya udělala. Byla jsem připravená čelit jejímu hněvu. Taky mi hned jednu vrazila, když jsem jí nastavila kajícně tvář. Ale potom se zhroutila do mé náruče s omluvou. Kate prožila spoustu válek a brala následky jinak. Jeden chrání záda druhému a občas se to někomu vymstí. Byla na svoji sestru hrdá. Že prý věděla, že neměla tisíc let za sourozence zbabělou blondýnu. Ale Kate dostala rovnou dvě rány. Irinu. To ani silná žena, jako byla ona, neustála. Ještě, že našli hlavu Carmen a dali ji zase dohromady, protože to by přišla o celou rodinu, až by Eleazar ukončil svoje trápení.

Sebastian s Olivií stáli kousek vedle hlavní diagonály. Sebastian se na mě podíval, když vycítil můj pohled. Jen zíral a já mu to plně opětovala. Věděl, že jsem mu zachránila tělo a mám pocit, že se to našeho vztahu dotklo. Ne, nechystáme svatbu a ani si nevyměníme náramky se zkratkou BFF, ale myslím, že si necháme urážky pro sebe.

A kde byl Isaac? To to taky sabotoval? Nemohli jsme se sice ani cítit, ale tohle byl pohřeb jeho dětí. A hlavně té, na které mu v existenci záleželo nejvíc, dokud se nezamiloval.

Nina Sara Katz Mizorvic – stálo na náhrobku. Víc nic.

Ještě pár desítek minut se čekalo, ale potom odbila na ciferníku hodinek dvanáctá. Na tu dobu byl smluvený začátek obřadu. Ale netušilo se, kdo bude mít tu sílu na to vylézt na to pódium a vydat ze sebe jedinou hlásku o upíří bolesti, která ho tížila.

Kate se pohnula směrem ke stupínku. Upíři jsou elegantní bytosti, no, přesto bylo vidět, kolik námahy ji stojí každý krok. Ne fyzické, ale psychické.

Postavila se ke Caiovi, který už dávno shodil svůj královský plášť. Měl černý, moderní oblek jako ostatní. Dlouhé, sněhobílé vlasy zmizely. Zůstal po nich krátký, platinový trávník.

„Když naše matka Sascha stvořila Irinu a přivedla ji do naší rodiny, pořád jsme se hádaly. O každého muže, kořist a dokonce i matčinu náklonnost. Potom, co Saschu zabili, zbyly jsme jen tři. Byly jsme děti, ale jedna z nás se musela postavit na nohy. Čekali, že to já budu ta zodpovědná, co se o nás postará. Ale byla to Tanya. Dělala těžká rozhodnutí, chránila nás. Zachovávala tajemství. A já si teď říkám, co si bez ní počnu. Všichni si myslí, jak jsem silná a odolná. Že jsem ten blesk, co chrlí elektřinu, a nic ji nedostane. Ale bez nich… Připadám si, že už ani nemám co chrlit. Že nemám energii na to, abych mohla…“ Sevřela pevně víčka a ústa, když přetekla hrana. Garrett ji odvedl, protože už nemělo cenu, aby dál trpěla všem na očích. Ještě, že ho měla.

Kdo půjde dál? Kdo se ještě odváží? Nejspíš nikdo, protože upíři nebyli zrovna exhibionisti a hlavně se o svoji bolest nedělili. Myslím, že Alec by nejradši svůj dar použil sám na sebe, když jsem tak na něj koukala. Prý necita. Svoji sestru moc miloval.

„Já už nemůžu,“ vydechl Jasper a padnul na kolena. Divím se, že dokázal vydržet tak dlouho bez jediného nářku. Uvědomme si, že když upír ztratí partnera, bolí ho to tak moc, že po vykonání pomsty spáchá sebevraždu. A tady byly desítky upírů, co to cítily. Celý ten gigantický, neředěný mix narážel do Jaspera.

„Neměl sem vůbec chodit,“ šeptla jsem Edwardovi, který se taky zrovna netvářil. Ubíjely ho myšlenky. Alice chytila Jaspera kolem pasu a táhla ho pryč.

Potom jsme všichni zaslechli motor vehiklu, ale naštěstí žádné srdce. Otočili jsme se po směru toho zvuku. Brzy na to dorazila velká motorka a na ní hodně nasraný upír. Bylo to na něm vidět na kilometr daleko. Vjel až do brány a slezl ze svého vozu, který padnul k zemi.

„Je tady ten pohřeb?“ zeptal se latentně. Vůbec to nepasovalo k jeho černým očím a zanícenému výrazu. Šel k nám v černé, kožené bundě a upnutých kalhotách. Světle hnědé, delší vlasy mu čechral vítr na všechny strany. Malýma, uhelně černýma očima se na řady náhrobků a na to, co symbolizovaly, ani nepodíval. „Tak to tu, kurva, najednou nikdo neumí mluvit?“

„Darrile, protože tohle pohřeb je, chovej se,“ řekl mu Franz Vonlichten. Jen se na něj podíval a zavrčel. Pak zahlédl mě.

„Ty! Tohle všechno je tvoje zasraná chyba!“ zařval a ukázal na mě prstem. A sakra… To jsem dlouho neslyšela. Ne, že by to něco zlehčovalo.

„Darrile, prosím,“ začal Carlisle uklidňovat situaci.

„Ty drž hubu, Carlisle! Tobě rodinu nezkurvila. Můj brácha v té bitce zařval, protože se postavil na vaši stranu toho úžasného dobra. Přitom jste všichni ta samá hnusná skvadra! Nikdo z vás není dobrý. Všichni jste upíři. Už si to, do hajzlu, uvědomte!“

„Je mi líto tvého bratra. Vím, že je to moje chyba,“ řekla jsem mu. Ta věta z mých úst už zněla skoro směšně, protože jsem ji pořád opakovala.

„Tvoje lítost mi je u prdele. To je to vaše paktování s lidskou rasou. Kdo to kdy slyšel, aby upíři platili pravou smrtí za to, že šukaj člověka jiného? To je hnus! Když už jste všichni takoví narcisti, všímejte si jen sami sebe! Tohle by se pak nemuselo stát!“

„Ale stalo,“ řekl mu Demetri.

„No, ty na mě už vůbec nemluv, hafane! Jsi přivázaný na vodítku u svého klanu! Svůj vlastní jsi opustil jen kvůli podělanému daru! Jste podfukáři, pokrytci a páchnete po touze vlastnit a vládnout. Arovi se to jeho baziliščí smýkaní se po světě dařilo tři a půl tisíce let, a teď přišla odměna. Má za to náhrobek…“ To se dotkl citlivého místa. Caius stál náhle u něj s vyceněnými zuby.

„Aro dal našemu světu všechno. Obětoval svoje manželství a svoji existenci. Díky němu jsme nežili na hromádce jako banda agresivních neandrtálců. Měl jsi anonymitu a záruku bezpečí. Kdo likvidoval novorozené armády a nesmrtelné děti?“ ječel na něj s rozšířenýma očima šílenstvím. Caius vždycky chladně šeptal, no, je vidět, že vážně opustil svůj kokon krále a roztáhl křídla. To brzo. „Vypadni odsud, anebo se pokloň před hrobem svého bratra. I já to udělám. Ztratil jsem dva bratry, sestru a svůj klan.“

Filip se na druhé straně hřbitova taky ozval. „Vždycky se to stane, Darrile. A je úplně jedno, kdo to v závěru zaviní, protože to je tisíce rozhodnutí, co k tomu náš svět donutí. Mohl jsem to zavinit i já, protože jsem Dimitrije stvořil. Nemůžeš z toho obviňovat ji jen proto, protože byla poslední, kdo udělal rozhodnutí. Každý z nás má svůj podíl viny. A mimochodem, ty bys chtěl vystoupit na světlo? Dimitrij to chtěl udělat z čiré pomstychtivosti. I on určitě v hloubi duše ví, že to bylo špatné rozhodnutí. Zaplatil za to. Tak nás teď nech truchlit. Zůstaň, anebo odejdi,“ řekl mu ten patnáctiletý, blonďatý chlapec s přívětivou tváří, ze kterého momentálně sršela autorita a polívala i mě.

Darril nás všechny sežehl pohledem a nakrčil nos. Znechuceně si odplivnul, ale vážně odkráčel pryč. Nasedl na svoji motorku a odjel. To byla milá návštěva.

Caius přešel zpět na stupínek a otevřel urnu. Asi usoudil, že po tomhle už vážně nastal čas rozptýlit jejich popel. Natočil urnu tak, aby divoký vítr rozséval prach mezi hroby a pomalu ji začal vyprazdňovat.

Nevěděli jsme, čí vší byl, ale důležité bylo hlavně to, co symbolizoval. Když chcete udělat upíří hřbitov, všechno je o symbolice.

Šedý popel letěl vzduchem a my viděli každou částečku, jak usedá po větrném tanci na sníh, anebo náhrobní kameny.

Vítr mi přivál do nosu stopové množství známé vůně. Otočila jsem pomalu tvář po směru té pachové trajektorie.

Podívala jsem se Isaacovi do očí. Stál za zasněženou borovicí na kraji lesa. Jak na sebe koukají dva upíři, co si navzájem zničili životy? My na sebe jen zírali. Ale znali jsme se dost dobře na to, abychom věděli, co ten druhému pohledem říká. Nenávidím tě, protože když upíři nenávidí, tak nenávidí navždy.

Stiskla jsem Edwardovi pevně ruku a víc se k němu přivinula, když se Isaac pohnul.

Tiše šel k hrobu Niny na druhém konci, kde stál Sebastian a Olivie. Ale jinak se tam Dimitrijovci nijak neshromažďovali. Jak jsem řekla – tady nebyla žádná strana. A hlavně jich moc nezbylo.

Nikdo mu naštěstí pozornost nevěnoval. Už žádné rozbroje.

Isaac poklekl k hrobu Niny. Poslouchala jsem, jak tam něco nehtem vyrývá. Stoupla jsem si na špičky, jak jsem sondovala co. Nějak jsem si nedovedla představit psaný projev Isaacovy lásky k Nině.

Sinä olet minun tyttäreni. Rakastaa sinua ehdoitta.

Tázavě jsem zvedla pohled k Edwardovi.

„Jsi má dcera. Budu tě milovat bezpodmínečně,“ přeložil mi z finštiny. Páni… To bylo pěkné. Čekala jsem spíš nějakou narážku na její dokonalost, anebo výtku k tomu, že tu s ním byla jen něco málo přes století.

Olivie se rozešla k Isaacovi, který… Nemohla jsem tomu uvěřit. Jasně jsem zahlédla jeho obličej zkřivený pláčem, který v sobě ale dusil tak, že žádná zvuková kulisa nehrozila. Kéž by Nina viděla, že jen její smrt dokázala Isaaca Asimova rozplakat.

Sebastian k nim zvednul oči. Viděl, jak mu Olivie opírá čelo o jeho a chlácholivě ho hladí v kruzích po zádech.

„Jen abys věděl, vyčítám ti její smrt,“ zašeptal. Vykulila jsem oči, když tohle právě sdělil Sebastian svému milovanému otci. Isaac neodtrhnul obličej zbrázděný bolestí od Olivie, která mu dělala oporu. „A o moji dceru se dobře starej. Líp, než o Ninu. Ať kvůli tobě nikdy nepropláče celé noci jako ona.“ Přešel k nim a Olivie mu ustoupila. Sebastian ho políbil na obě tváře. „Tak možná za tisíc let, tati. Kdo ví?“ Na Olivii, která hned objala Isaaca, se jen podíval. Opětovala mu to vzhledem k úhlu hlavy, ale do tváře jsem jí neviděla. Stála k nám zády. Potom kolem nich Sebastian prošel a na vršek Niny náhrobku položil krvavou růži, na jejímž stonku byl navlečen zásnubní prsten s obrovským, černým diamantem. Kleknul si k náhrobku stejně jako předtím Isaac. „To jsem našel ve věcech Maxmiliana, sestřičko. Asi si to hodně dlouho připravoval a čekal na to, až mu věnuješ srdce.“ Potom na roh náhrobku vyryl – Jsi jednička. Pak si políbil dva prsty a ty přiložil ke jménu Nina. Hned na to vstal a bez jediného pohledu, s hlavou skloněnou, odcházel pryč.

„Půjdeme,“ navrhla Esmé, kterou Carlisle pevně objal.

„Dobře. Jen… Jděte a já vás doženu,“ slíbila jsem a pustila Edwarda, který si mě měřil se staženým obočím. „Neboj, miláčku. Věř mi,“ špitla jsem s jemným úsměvem. Rozhoupával se, no, dokázal, že už mi zase věří, protože přikývnul a odcházel s ostatními pryč. Já se rozešla k Isaacovi, který taky s Olivií vzdaloval, ale směrem na jinou světovou stranu. Zastavil se.

„Běž napřed. Přijdu,“ řekl jí. Poslechla a zmizela v hlubokém, kanadském lese. Otočil se na mě. Nebála jsem se ho a šla pořád dál. Zastavila jsem se až pět metrů před ním.

Kdyby nenávist poháněla elektrárnu, rozsvítili bychom město.

„Nechci s tebou sdílet ani kontinent,“ začala jsem, protože jsem se hodlala domluvit. Bylo to nutné.

„To jsme na tom stejně,“ odpověděl tiše. Neřvali jsme, nevrčeli a ani neprskali. Je konec. Ale o ten konec se musíme starat, aby vydržel.

„Odcházíme na pár let do Ruska k Uralu. Asii a Evropu budeme brát jako jeden, ano?“ navrhla jsem.

„S Olivií se stěhujeme do Jižní Ameriky, takže bychom na sebe neměli narazit.“

„Skvělé,“ ohodnotila jsem to.

„Úžasné,“ přitakal. „Víš, Bello, stejně jsem ti zachránil život. Byla jsi můj dar,“ připomněl mi něco, co mi připadalo jako pravěk. Tak dávno se to stalo – v minulém životě.

„Ty jsi byl můj trest, ale stejně jsem ti existenci zachránila. Sice omylem, ale zachránila.“

„To je diskutabilní,“ utrousil.

„Je diskutabilní, že to je diskutabilní…“

„Skvělé,“ citoval mě.

„Úžasné,“ napodobila jsem ho. Protočil oči. „Hele, máme každý pro co žít, a to jsme byli v epicentru války. Dostali jsme druhou šanci. Ty Olivii, já Edwarda. Budeme si hrát na svém písečku a nic se nestane. Přece nechceš prožít to, co někteří tady. Jen si užívej svoji existenci. Dva tisíce let ses pořád o něco snažil, ale teď už máš lásku. Je konec.“

„Je konec,“ souhlasil. To snad poprvé.

„Fajn… Tak… Sbohem, Isaacu.“

„Sbohem, Bello,“ opětoval mi vážně srdceryvné loučení, co mě hrozně bolí. Ano, to byla čistě ironická poznámka. Pomalu jsme se každý otočili ke svému cíli.

„Zmrde,“ zamumlala jsem si pod nos.

„Svině,“ řekl. Do široka jsem se usmála a pokračovala po straně celého hřbitova zpátky k autům. Zamávala jsem přitom na všechny, které jsem měla tu čest poznat.

„Zastav se někdy v upíří NASA, děvče,“ zavolali na mě Franz a Helmut Vonlichtenovi.

„A poletíme na Měsíc?“ odvětila jsem při chůzi.

„Měsíc? Pff. Ten je pro lidi,“ řekl mi Franz. Znovu jsem se usmála. „No, jen se směj,“ doporučil mi zlověstně. Málem jsem narazila ksichtem do Edwarda, když se přede mnou zjevil. Hned jsem kolem něj obmotala ruce, i když jsem nevěděla, co v tepané bráně hledá za štěstí.

„Počkej, Bello,“ šeptl zastřeně a se zaujetím. Rychle jsem zvedla hlavu z jeho hrudi, abych se mu podívala do obličeje. „Podívej,“ špitl a kývnul bradou na druhý konec hřbitova. Za osmi sty náhrobky stál Azizi s rukama v kapsách.

„Jsou tu s ním?“ vyhrkla jsem. Představovala jsem si kolem něj nekončící dav zemřelých upírů.

„Přes jeho oči je vidím jen jako zářivé obrysy a stíny. On je vnímá normálně, ale před mým darem jsou snad chránění… To, co říkají, slyším jako z rádiové stanice se špatným signálem. Je jich tam tolik, Bello,“ vydechl fascinovaně. Přivřel oči. „Poznávám Tanyi hlas,“ zašeptal.

„Odcházejí,“ oznámil Azizi. Chtěla jsem se hned zeptat kam, ale věděla jsem, že nesmím. „Ale pořád budou s vámi,“ slíbil nám.

„Sbohem,“ šeptl omámeně Edward a otevřel oči. Já jen zmateně zamávala, protože jsem neviděla nic. Kdybych aspoň cítila jejich přítomnost.

Azizi se k nám obrátil zády a zmizel v lese stejně jako ostatní.

„Edwarde, víš, co to znamená?“ zeptala jsem se ho a podívala se na něj. „Že když upír zemře, někam odejde… Ale kam? A proč se na to nesmíme ptát?“

„Protože to je tajemství, které živým nepatří. A ani nemrtvým,“ vysvětlil.

„No, to je pěkné. Po tom všem jsem se aspoň mohla dozvědět, jestli existuje peklo, nebe nebo nějaká úplně jiná dimenze,“ postěžovala jsem si.

„Taky jsem to chtěl kdysi vědět. Ale po tom všem mám tebe. Víc nepotřebuju,“ přiznal a opřel se mi lokty o ramena, když za mojí hlavou ruce spojil. S pokřiveným úsměvem na mě můj skoro dvou metrový upír shlížel.

„Já taky. Ale Filip říkal, že jednou zase přijde nějaký dobrák a rozdmýchá vody. Takže jestli přežijeme to, pak něco, a pak ještě něco, bude to navždy. Dokud teda nenastane konec světa, což bude doufám tak za cirka miliony let. Jsem zvědavá, kdo mi bude dělat dort se všemi těmi svíčkami…“

„Za miliony let? To se stěhujeme na Mars. To ještě nevíš?“

„Na Mars? Lákavé. Ale víš co? Nebudeme myslet tak dopředu. Ještě nechci skupovat pozemky na Marsu.“

„Fajn,“ souhlasil. „Mimochodem, rodinka nám ujela. Emmett řídí, takže jdeme do Forks pěšky,“ vzpomněl si. „Zatím můžeme probrat tu míň vzdálenou budoucnost,“ navrhnul, dal mi ruku kolem ramen a už jsme si to vykračovali bok po boku po zasněžené silnici na úpatí hory. Nikam jsme nespěchali. Už nad námi nevisel Damoklův meč.

„Tak třeba – jaké si vybereme jméno za tisíc let?“ načala jsem.

„Já budu pořád Edward. Svého jména se nevzdám. Je staré a pěkné.“

„Nemůžu uvěřit tomu, že tys nazval něco, co k tobě patří, pěkným,“ škádlila jsem ho. Jen udělal grimasu a usmál se. „Dobře, tak já budu pořád Bella. Sice to jméno nesnáším, ale jednou bude taky staré a pěkné,“ usoudila jsem. Edward se zamyslel – hleděl do budoucnosti. Sníh mu přitom pod nohama křupal. S úsměvem se na mě pak podíval. Co vymyslel?

„To se mi líbí,“ prozradil mi.

„Co přesně?“

„Edward a Bella navždy.“

Epilog

O pár let později

Upíři se změnit nemůžou. Pakliže nejsou svázáni darem. Jako byl například Alec. Přišlo se na to, že to není malý, pošahaný kretén. Když totiž Chelsea spáchala za pomoci Santiaga sebevraždu, pouta se vážně roztrhala a Alec se tak mohl poprvé projevit se svobodnou vůlí. Našel si stejně vzhledově mladou upírku, protože už ho jeho sadistická sestra nedržela při zemi. Demetri se vrátil k Amunovi a Kebi a jejich egyptskému klanu. Skoro tři tisíce let staré vazby, co Chelsea kdysi přetrhala, snadno obnovily.

Na Caia a Athenodoru byl spáchaný atentát. Dva týdny po pohřbu je někdo zabil. Nikdo neví kdo a ani se na to nesnaží přijít. Jen je jasné, že někdo chtěl dokončit to, co bylo ve válce započato – zničení všech vládců Volterry. Volterra je konečně tím, za co se vydává. Památkovým ústavem.

Nikdo už monarchii neobnovil. Nejen, že náš druh se bude ještě dlouho vzpamatovávat ze světové války, ale hlavně byl nastolen nový politický systém. Žádná diktatura, co se schovávala za upíří socialismus, už nehrozila. Ale nějaká vláda být musela. Byli jsme příliš ctižádostiví, agresivní tvorové na to, abychom mohli existovat v anarchii. Mohlo by se to zase zvrtnout v něco šíleného. Domluvili jsme se, že do malého parlamentu posadíme někoho od nás a někoho od nich. Byla to Kate, pro její silnou osobnost, zkušenosti a dar, a Sebastian, pro jeho vůdčí schopnosti. Navíc se jeho morálka… srovnala, když přišel o Olivii, otce, rodinu a Maxmilian se už nikdy nevrátí. A hlavně – předtím byl Sebastian jen to špatné, ale když v něm Maxmilian v podstatě zemřel, něco dobrého mu zanechal.

Byly to základní složky moci, kterým spousta klanů slíbila pomoc, kdyby se něco dělo. Vláda tak byla decentralizovaná. Válka toho sice hodně zničila, ale půl roku jsme spolu byli zavření ve Volteře. Dalo nám to i přátele a stmelili se. Tahle generace upírů válku nejen přežila. Posílila s ní.

Kate a Sebastian nesedí na žádných trůnech ve starém hradě v hábitech, co mi vždycky připomínaly Nebelvír. No, co? Ta červená a zlatá měla spoustu významů. Každopádně žili se svými rodinami. To jsem vlastně zapomněla dodat, že když tu Maxmilian nechal Sebastianovi dáreček v podobě dobrých vlastností, jeho monumentální narcismus ustoupil do pozadí a konečně začal vidět něco jiného, než sebe. Zamiloval se. Založil svoji vlastní rodinu. Zpět k vládě ale. Nebyla ještě pořádně využita, protože bude trvat léta a léta, než nějaký idiot začne vystrkovat moci chtivé růžky. Domluvili jsme se však na nových zákonech. Zachovány byly ty prastaré a primární – prohibice na nesmrtelné děti a nutnost anonymity. Zrušeny byly ty o vlastnictví člověka a domy UB byly rozpuštěny. Za to jsem musela bojovat, protože co bylo upírům po UB?

Já s Edwardem… Bylo to ryzí štěstí a já vím, že všechno, co jsem si vytrpěla, byla daň. Naučila jsem to tak brát a přestat se ohlížet za minulostí. Nemohla jsem mít tak úžasný život, aniž bych za to nezaplatila. Tak to prostě nefunguje. Trp a pak žij. Případně v opačném pořadí, což byla ta horší možnost, která se ale upírům nenabízela.

Carlisle měl pravdu – všichni jsme spárovaní. Už je konec problémům. A jsem si jistá, že po tom všem, se všichni budeme vyhýbat šarvátkám, co by přerostly v mezinárodní konflikt.

Na místě New Yorku je dodnes jen velké pole betonu, skla a železa. Já bych si klidně montérky oblékla a šla to uklidit, ale asi by jim to bylo podezřelé. Svedla bych to na Santu Clause a Rudolfa. Ale jak jsem řekla – nikdo z nás riskovat nebude.

S Isaacem jsem se ještě neviděla a předpokládám, že ještě hodně dlouhou dobu neuvidím. V bistru na sebe nenarazíme a oba si dáváme pozor na to, abychom nemuseli dýchat pach toho druhého. Žádnou armádu, pomlčka rodinu, už netvořil. Láska jeho existence mu, díkybohu, stačila. Ať si žije v klidu a míru s Olivií. Mě to netrápí. Já mám Edwarda a svoji rodinu. Nejvíc mi totiž nakonec záleželo na tom, že jsem věděla, že jsem překonala svůj strach, a že bych mu tu hlavu utrhla, a pak udělala táborák.

Tobias Green, ať odpočívá v pokoji, řekl, že kdyby bůh chtěl, abychom se sžili s lidmi, stvořil by nás všechny stejné. A měl pravdu. Nikdy nebudeme moct vystoupit na světlo. I když naše kůže z vzácného kamene zářila na slunci jako diamant, patřili jsme do stínů jako mýty. Legendy. Ty žijí navždy.

The end.

Takže předně díky za krásný rozloučení s povídkou v podobě bedny. :)

Potom snad jen, že tohle je má desátá dokončená povídka a já si připadám na vrcholu svý autorský kariéry. Nejspíš proto, protože ze mě padesát kapitol už nikdo nikdy nedostane. :D Povídka má šíleně slov... Moment, mrknu se do wordu, kam jsem si to zkopírovala. 171 tisíc slov a 458 stran. Fuuj. :D

Takže, děvčata, vím, že mnohé u týhle povídky tolikrát prskaly nad dějem, ale příliš mi na Péčku záleželo, a tak jsem dala průchod tomu, co jsem chtěla já a moje postavy. A ano, přiznávám, že ještě v srpnu (pro slovenské kolegy august) to mělo skončit katastrofálně. Všichni měli umřít. :D No, pak přišlo osvícení, když jsem brala za kliku dveří v horách u babičky a já chtěla válku.

Mějte se krásně, skládejte básně - neřikám to u epilogu vždycky náhodou? - a pamatujte, že já s psaním FF nekončím ani omylem. Takže zase někdy příště. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 50. kapitola + Epilog: