Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 6. kapitola

21.07.2012 (21:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 6242×

Hned, jak jsem to řekla, věděla jsem, že nebude souhlasit.

„Dobře,“ odpověděl a rozešel se po chodníku zase směrem ke mně. Ústa se mi úžasle otevřela. „Vypadáš překvapeně,“ podotknul, když jsem na něj stále zírala.

„Tak já jen… Proboha,“ zaklela jsem, když mi začaly padat tašky z ruky, jak jsem chtěla vytáhnout klíč, který jsem měla chytře zastrčený v podprsence. Kabelku se mi brát nechtělo, protože jsem nepotřebovala peníze a ani mobil. I na rande platí upíři a mobil by mi nepomohl, kdyby mě chtěl někdo zabít. A dalších milion kravin jsem v kabelce netahala. Isaac převzal tašky a já se k němu obrátila zády, když jsem lovila ten klíč.

„Ještě, že jsem ti koupil kabelku, když na ni sama nemáš,“ poznamenal po tom, co jsem strčila klíč do zámku a odemkla. Protočila jsem oči a pitvořila se. „Myslím, že bych měl přestat dýchat,“ usoudil, když vešel do domu. Oči mu během pěti vteřin ztmavly do barvy nejkvalitnější ropy a já se začala obávat toho, co jsem natropila. Vůně několika má mnohonásobný účinek…

Bože, já jsem kretén.

„Bello, neboj. Pil jsem tvoji krev. Myslíš, že se nedokážu ovládat?“ zeptal se podrážděně, když viděl, jak kolem něj zmateně tancuji.

„Tak pojď za mnou,“ šeptla jsem a šla směrem ke schodům, které ovšem končily v obývacím pokoji, takže svoji návštěvu neutajím. Jsem jak teenager, co si propašovává domů kluka, aby si zašukali. Hlavně, ať nás nevidí rodiče.

Vešla jsem do obýváku a Hadley s Penelopé a Lewisem se na mě otočili, protože večeřeli. Poznala jsem, kdy se za mnou objevil Isaac, protože Hadley zaječela a Lewis se zhroutil k zemi. To už se otočili i ostatní od televize a instinktivně začali ustupovat. Penelopé si dala ruku přes pusu, aby tlumila jekot a z očí se jí valily proudy slz. Hadley přestala ječet na celý barák a s uslzenýma očima, s pusou plačtivě protaženou, šeptala – Alane.

Byla jsem tak v šoku z toho, co se tu rozpoutalo, že jsem ještě chvíli měla vyschlo v krku a nedokázala nic říct. Isaac zakašlal a vytrhl mě tím z transu, zatímco Hadley nadskočila, jak se lekla. Penelopé sjela po zdi, na kterou se natiskla, na zem a stále s rukou přes pusu zavřela oči.

Přiskočila jsem k Lewisovi, protože ten pořád ležel na zemi a při pádu se pořádně třísknul do hlavy. Nikdo jiný nebyl schopný akce, a to já měla vystudovanou anatomii a základy patologie.

„Lewisi,“ zamumlala jsem a nadzdvihla mu víčka, abych zkontrolovala zornice.

„Bude v pořádku. Tělesné funkce má normální a nic mu při pádu neprasklo,“ promluvil Isaac a tvářil se dost znuděně. Jako kdyby se ho vůbec netýkalo to, co se tu dělo a jen čekal, až bude mít kam položit ty tašky.

Lewis otevřel oči a zamrkal na mě. Pak se podíval ke schodům, jestli tam Isaac ještě pořád stojí, a pohledem kmitl zpátky ke mně. Rozšířil oči a nozdry. Postavil se a rozhněvaně si mě měřil. Přitom se celý třásl.

„Proč si ho sem přivedla, ty debilní krávo?“ zařval na mě a chytil se opěradla kovové židle, jak se pořád kymácel.

„Jak si jí to řekl?“ zeptal se Isaac, ale nevrčel. Ledově to zašeptal a mně naskočila husí kůže, když se jeho sametový, děsivý šepot rozlehl místností. Penelopé pořád vzlykala u stěny, se zavřenýma očima, a tipuju, že po tomhle bude mít silný, posttraumatický šok. „Trpíš snad koprolálií? Vulgarismy bys neměl používat v přítomnosti dámy,“ káral ho jako profesor na střední škole. A já myslela, že mu zlomí obě ruce. Najednou ležely tašky na zemi samy a Isaac stál před Lewisem s rukama na jeho ramenech. V životě jsem ještě neviděla takové zděšení v očích, co Lewis v těch svých blátivě hnědých měl. Vsakovalo se to i do mě – taková to byla koncentrace.

„Omluv se jí,“ pronesl a nepřikazoval mu to. Jen to zašeptal, hlasem tichým jako šelestící vítr v korunách stromů.

„Isaacu, není schopný se ani…,“ začala jsem.

„Omluv se jí,“ zopakoval a s vrčením a já nasucho polkla. Takhle nevrčel ani na mě nebo v Bloody Mary.

Lewis ke mně otočil uslzené oči.

„Omlouvám se ti,“ zašeptal lámavým hlasem. Isaac mu promasíroval ramena a nakonec ho po nich jednou poplácal. Celou tu dobu jsem trnula strachy, jestli mu je nerozdrtí.

„Hodný chlapec. Můj dobrý přítel Eurípidés řekl, že žena je tvor bázlivý a nestatečný, trne, jak jen uzří krev. Ale tahle žena,“ řekl a kývl ke mně, „by jeho omezené názory, podložené první ženou Pandorou, o který si ten starý šašek myslel, že existovala, popřela. Je statečnější než jsi ty, který padnul k zemi jako zkažené jablko. Proto ji nenazývej domácím dobytkem,“ domluvil a já se i v téhle situaci ztrácela v symfonii, co mu vycházela z úst. Pustil Lewise, který se musel držet židle, aby nepadnul na zadek. Isaac si povzdechnul a znovu zavrčel. Nejspíš pod tlakem vůně všech okolo.

Chytila jsem ho za ruku a táhla ho pryč. Vytrhl se mi a já odskočila, protože jsem se lekla. Sebral ze země tašky a čekal, až projdu první. Proběhla jsem kolem něj, a když jsem byla v polovině schodů, dveře od posilovny naproti se otevřely a vyšel z nich Alan. Pobrukoval si svoji oblíbenou metalovou kapelu, v uších měl sluchátka a přes rameno přehozené tričko. Zírala jsem mu na orosenou, barevně potetovanou hruď, která zase dostávala pořádně zabrat.

Když viděl, kdo jde za mnou, strhnul si sluchátka z uší a vykulil na mě břečťanově zelené oči.

„Tohle se dostane do Volterry,“ garantoval Isaacovi. Nebyl z něj zděšený a vůbec si ho nepřeměřoval jako něco, co v životě neviděl.

„Že pozdravuji,“ hlesl Isaac a přitom se naklonil a usmál. Byl to falešný, zlověstný úsměv. Narovnal se a prošel kolem mě.

„Je to…“ Chtěla jsem mu říct, kde je můj pokoj.

„Cítím,“ přerušil mě a zmizel na místě. Stačila jsem postřehnout, jak se otevřely dveře do mého pokoje. Obrátila jsem se zpátky k Alanovi.

„Upír v tomhle domě? To je jako…“

„To je jako hodit mě do upířího baru.“

„V obou případech ale umíráš ty,“ odvětil.

„Nikdo tu neumře,“ slíbila jsem. Alan chvíli zíral, a pak natočil zkoumavě hlavu.

„Ty jsi ho pozvala dovnitř?“ zeptal se. To mu určitě nepřiznám.

„Ne,“ zalhala jsem. Nutno dodat, že to neumím.

„Bello, já nevěděl, že jsi tak blbá,“ zasyčel na mě. Za tohle se mu budu muset ještě dlouho omlouvat. Problém byl, že Alan neodpouštěl. Když prý odpouštíte, lidi si zvyknou, že vám můžou ubližovat.

„On je…“ Nemohla jsem říct, že je jiný, protože Isaac, stejně jako všichni ostatní upíři, chlastal krev po hektolitrech a vraždil tisíce a tisíce let řady lidské rasy bez rozdílu věku. „Umí se ovládat. Jak vidíš, tak všichni pořád žijí,“ řekla jsem a on kýval hlavou a zíral někam za mě.

„Víš co, Bello?“ nadhodil řečnicky a zase se na mě podíval. Zvednul ke mně prostřední prst, kde měl vytetované, vystínované C, protože když zvednul všechny prsty kromě palců a jednoho prsteníčku, dávalo to dohromady Fuck off. On mi ale ukázal jen ten prostřední, ale nepotřebovala jsem popis, abych věděla, co to znamená. Prošel kolem mě a přitom o mě tvrdě zavadil ramenem. Zakymácela jsem se a chytila se zábradlí. Asi jsem ho vážně naštvala. Tak to je báječné. On byl ten poslední na světě, koho jsem chtěla obrátit proti sobě. Byl tu pro mě vždycky jako bratr a přítel. To jediné dobré v mém životě. Shrbila jsem ramena a odkráčela k sobě. Otevřela jsem dveře do pokoje a hned hledala očima Isaaca. On tu ale nebyl. Dveře do koupelny byly zavřené, a když jsem k nim přišla blíž, slyšela jsem tekoucí vodu. Papírové tašky byly poskládané u koše a všechno oblečení pověšené a vyrovnané v otevřených skříních. Ten upír se vážně sprchuje v mojí koupelně? A proč se vůbec sprchuje? Upíři se přece nesprchují – nemusí.

Položila jsem ucho na dveře, jak jsem se chtěla přesvědčit, že tam vážně je. Ruka mi spočinula na klice, jenže upíra si prohlížet nemůžete, aniž by o tom nevěděl. Na křesle ve tvaru koule zavěšené ve stropu za velký, stříbrný řetěz, byly poskládané jeho věci. Sebrala jsem sako a přiložila si ho k obličeji, jak jsem se chtěla nadýchnout jeho vůně. Slastně jsem přivřela oči a ta vůně mě celou prostoupila. Začala jsem po jejím majiteli šíleně toužit. Víc, než doteď, když jsem ještě pořád cítila v ústech jeho chuť po tom polibku, co mi věnoval. Bylo neuvěřitelné, jak dlouho vydržela na mém jazyku.

Dveře od koupelny cvakly a v nich stál Isaac. Sušil si krátké vlasy ručníkem. Druhý měl obmotaný kolem pasu a já šla přirozeně do kolen, když mi tak vystavil dokonalé, perlově bílé tělo.

„Ta vaše vůně na mně byla nalepená. Moje kůže ji snad absorbovala. To jsem ještě nezažil. Ta ječící blondýna voní nejlépe,“ vysvětlil. Já měla na hrudi přitisknuté stále jeho sako a měřila si ho od hlavy až k patě. Moc jsem nevnímala, co mi říká. Byla jsem jak zfetlá, což jsem asi doopravdy byla, a to jeho jedem. Toužila jsem po sexu s ním tak moc, že jsem se ho ještě ani nedotkla a mezi nohama jsem byla vlhká. Obraz mi začal před očima rudnout.

„Bello?“ zeptal se zmateně. Rozešla jsem se směrem k němu a dlaně mu položila na tvář. Palci jsem pohladila ty hebké rty a sjela rukama přes jeho čelisti a krk až na hruď. „Bello!“ dorážel na mě znovu. Sehnula jsem se a rty mu přiložila na vypracované, tvrdé svaly břicha.

Byl pro mě jako pro alkoholika whisky, pro pyromana oheň a nekrofila čerstvý hrob.

Kamenné ruce mě popadly za paže a zatřásly se mnou. Bolestivě jsem zasténala a byla si jistá, že mám teď na pažích přesné otisky jeho dlaní, které se brzy zbarví do fialova.

„Co je?“ vyprskla jsem. Neznámý, červený nádech z mého vidění zmizel, no, to nic nezměnilo na tom, že jsem si to chtěla s tím božským, polonahým chlapem rozdat.

„To se ptáš ty mě? Byla jsi mimo,“ vyčetl mi.

„Chci tě,“ řekla jsem a chtěla mu stáhnout ručník. Vystřelil ruku a chytil mě za zápěstí.

„Nesahej na mě,“ zasyčel a já ustoupila. Bolestivě jsem si třela zápěstí a střídavě i paže. Ten mě teda zřídil, a to jsme ještě nešukali.

„Proč?“

„Protože jsem to řekl. Nemám teď náladu,“ odpověděl a zmizel. Náhle stál oblečený a já pěnila.

„Příště už třeba nebudu mít náladu já,“ prskla jsem. Celé tělo se mi chvělo zimou. Všechno teplo se mi stahovalo do úst, kde jsem měla jako v údolí smrti, a do klína. Přes oči mi zase plížila rudá mlha, která se vracela v pravidelných intervalech.

„Věř mi, že až budu chtít já, tak budeš chtít taky… Bello, něco je špatně,“ řekl zamračeně. „Tvoje termoregulace je rozladěná,“ poznamenal a posadil mě na postel.

„Je mi hrozná zima,“ řekla jsem skrz drkotající zuby.

„Teplo se ti stahuje jen na dvě místa… Co ještě cítíš?“

„Vidím červeně,“ odpověděla jsem a sáhla si pro deku, abych se zahřála.

„To nemůžeš. Tak vidíme my, když lovíme, anebo jsme naštvaní…“

„Když se na tebe podívám, přeběhne mi přes oči červená mlha a přestanu vnímat, co mi říkáš,“ řekla jsem s upřenýma očima do podlahy.

„Řekni mi, co si doopravdy myslíš, že se s tebou děje,“ přikázal mi. Polkla jsem nasucho. Očividně jsem průhledná jako papír. A je to tady.

„To tvůj jed,“ přiznala jsem a koutkem oka se na něj podívala. Skepticky si mě změřil. „Od třinácti let jsem měla tři dioptrie. Od té doby, co jsem se seznámila s tebou a při líbání se mi dostal do těla, už je nepotřebuju. Slyším a cítím věci, které jsem předtím nezaznamenala… A jsem tak nadržená, že mi připadá, že vybuchnu.“

„To máme taky, ale každou vteřinu naší existence,“ podotknul. „Už jsem o tom slyšel, že náš jed nadělá v těle lidí paseku.“ No, to je super. Takže on o tom slyšel. Milé.

Naštěstí se mi po chvíli začalo tělo uvolňovat a teplo zase začalo zásobovat všechny části těla. Bylo to jako záchvat, ale přestalo to dřív, než jsem mohla zdechnout na umrznutí.

„Už je to dobré,“ konstatoval a poplácal mě nuceně a nemotorně po hřbetu ruky, když jsem se zvedala z polohy na boku.

„Já nechápu, jak to na mě může takhle působit… Neřeknu, kdybys mi to plival do pusy proudem,“ uvažovala jsem nahlas a vůbec mi to nepřišlo nechutné. Kdo to ochutnal, ví, že se slinami to nemá nic společného. Popravdě řečeno jsem zatoužila po tom, aby přesně to udělal.

„Bello, stačí jedno kousnutí, kdy se ti jed dostane do krevního řečiště, a je z tebe tohle,“ řekl a zaklepal si o dlaň kloubem ukazováku. Domem se rozlehly rány jak z bojiště a já si přitiskla ruce na uši. „Ještě pořád ti to připadá zvláštní?“ chtěl vědět. Pravda. Nejspíš je to jako montážní pěna, co v mém těle expanduje. „Hlavně se ti to nesmí dostat do krve… Žádnou novorozenou tu nechci,“ vmetl mi do tváře tvrdě.

„Nedokázal bys mě zpacifikovat?“ posmívala jsem se mu, no, když jsem viděla jeho výraz, úsměv mi zmizel z tváře.

„Stvořil jsem celé armády novorozených a zabil jich stovky… Utrhnul bych ti ruce a vrátil ti je až potom, co bys mi klekla k nohám a omluvila se. Ale před pár stovkami let mě potřeba potomků přešla. Jsou hrozně otravní a nesamostatní,“ stěžoval si, zatímco jsem kulila oči. Ten chlap byl sadista. Viděla jsem to v jeho očích a mimice, když o tom mluvil. Začínala jsem přemýšlet o tom, co všechno o něm ještě nevím, a kam až sahá jeho vnitřní zlo. „Tak konečně vím, jak to vypadá v domě La tua Cantante. Představoval jsem si to větší,“ řekl po chvíli, kdy rentgenoval moji ložnici.

„Mně to stačí,“ odvětila jsem, protože to byla ložnice jako kráva a stěny byly dokonale odhlučněné, takže když si vedle Hadley pouštěla Celine Dion, nemusela jsem to poslouchat s ní. Moje srdce patřilo metalu a klasice.

„Sem se ještě žádný upír nedostal.“

„Zapíchni tu vlaječku jako Armstrong,“ nadhodila jsem, ale nezasmál se. Nejspíš nejsem vtipná, anebo se on směje jen, když nakupuje. „Isaacu?“ dožadovala jsem se jeho pozornosti, když si měřil můj obličej beze slova už podezřele dlouhou dobu. Něco hledal a já neměla tušení co. Každopádně jsem se nervózně ošívala pod jeho infračerveným viděním a chtěla, aby s tím urychleně přestal. Náhle se postavil a zapnul si knoflík u saka, jako kdyby odcházel.

„Ty někam jdeš?“ chtěla jsem vědět, když se vážně otočil k oknu.

„Pryč,“ odpověděl prostě.

„No, tak děkuji, že jsi využil našich vodních zdrojů,“ zamumlala jsem sarkasticky.

„Já se musím rozhodnout. Neřeknu ti o čem, protože kdybych si to rozmyslel, mohla bys být velmi zklamaná,“ vysvětlil, a tím mi ještě víc popletl hlavu. Už tak jsem měla na mozku dost uzlů. Položila jsem se na břicho a ve vzduchu zkřížila nohy v kotnících.

„To si musíš rozmyslet koitus?“

„Coitus contra naturam,“ připomněl mi melodicky. Sexuální akt proti přírodě. Upír a člověk. „A ne. Myslíš ty vůbec na něco jiného, než na sex?“ zeptal se zamračeně.

„A ty?“ opáčila jsem, protože se mi před deseti minutami přiznal, že je nadržený každý den i noc, každou minutu… sekundu. Dostala jsem ho, poněvadž neodpověděl a odvrátil pohled k oknu. „No, počkej. Jak dlouho ti to bude trvat?“ Aby nezapomněl náhodou na to, že já na rozdíl od něj stárnu a neztratil pojem o čase někde zahrabaný v poušti. Úplně živě se vidím na invalidním vozíčku, jak stále čekám u tohohle okna s pokročilým Parkinsonem. Isaac by do něj ladně vyskočil a – Tak jsem tady, draku. Hned potom by mi museli vyměnit plínu.

„To nevím.“

„To je pěkné,“ poznamenala jsem. On vážně šel a bez jediného pozdravu zmizel v okenním rámu. „Ahoj, Bello. Rád jsem tě viděl. Mlask – polibek na rozloučenou,“ zamumlala jsem. I já bych teď měla začít chodit oknem, protože všichni, co u toho představení dole byli, mě nebudou moct vystát. Ledaže bych jim začala vyhrožovat Isaacem. Ne, nebudu svině. Teda nebudu, když nebudou ani ostatní, ale myslím, že Hadley už pohrabává kopýtkem. A já už zastání u mého jediného ochránce – Alana – nemám. Budu jako fakan na pískovišti, kterému někdo rozšlapal hrad z písku.

Maminko, oni mi zničili bábovičky.

Isaacu, oni mi ukradli lopatku a hrabičky!

Co na tom, že je pryč. To zjistit nemůžou. Ale jestli se rychle nevrátí a neřekne mi, o čem se rozhodoval, začnu kousat u nehtů a skončím u loktů.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 6. kapitola: