Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 24. kapitola

28.12.2010 (22:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3346×

24. kapitola

Jasper

Míjel jsem jeden strom za druhým, co nejrychleji to šlo, a měl pocit, že se mě pomocí větví snaží zastavit. Vyhýbal jsem se jim a přinutil se utíkat rychleji. Jakmile mi do nosu pronikla vůně cizích upírů, věděl jsem, že utíkám správným směrem. Vydrž, Emmette, prosil jsem ho v duchu. Doběhl jsem na mýtinu a pokračoval bych dál, kdybych se s nikým nesrazil.

„Skvělá práce, Jaspere. Byla to pořádná šlupka, ale co kdybys ji použil na skutečného nepřítele?!“

„Promiň, Emmette, přehlídl jsem tě,“ omlouval jsem se mu.

„Bože, kdybych byl tintítko, tak neřeknu, ale podívej se na mě. Měl by sis lépe zaostřit zrak.“ Pořád se vztekal.

„Hele, omluvil jsem se, tak co víc chceš?“

„Nevím, co on, ale já mám jasno,“ řekla výsměšně Gee. „Jaspere, jaká to čest tě znovu vidět.“

„Bohužel tvé nadšení nemůžu sdílet, Gee.“ Jak já bych tuhle mrchu popadl za krk a narval jí ho někam… hodně hluboko.

„Ale, ale.“ Mlaskla jako kobyla. „Tvoje smůla. Dobře, nebudeme to dlouho prodlužovat, nelíbí se mi tu.“ Luskla prsty a její banda na nás začala vrčet. Začal jsem couvat, ale Emm ne. Usmíval se.

„Proč se směješ?“

„No tak, zlatoočko, je jich jen pár. Teď, když jsme dva, si s nimi poradíme levou zadní.“ Protáhl si ruce, na kterých se mu objevila pořádná muskulatura. Přemýšlí on něčím jiným? Vzato na druhou stranu měl pravdu. Je jich jen pár a k tomu novorození, takže jediným problémem bude Gee. Nechám si ji na konec a pak zato draze zaplatí, vyřknul jsem v duchu slib. Tolik bych si potom přál vidět Mariin výraz.

„Jdeme na to?“ zeptal jsem se a podíval po něm. Jenže tam už nestál. Zaútočil. Páni, dneska jsem úplně mimo.

Byla zábava sledovat výraz Gee, když jsme likvidovali její vypůjčenou armádu. Sama se do boje nezapojila. Že by měla ještě nějaký schovaný trumf? Neměla, po zničení posledních dvou upírů, vzala nohy na ramena. Běžel jsem za ní, marně. Ztratila se mi. Zlostí jsem udeřil pěstí do kmenu stromu a vzápětí ho musel chytit, aby nespadl. Jakžtakž jsem ho narovnal, ale vsadil bych se, že při nejbližším větříku stejně spadne.

„Je po ní?“ zajímal se Emmett, když jsem se vrátil na mýtinu, kde právě pálil těla. Zavrtěl jsem hlavou jako ne. „Půjde po nás. Musíme zmizet, co nejdál to půjde.“

„Ano, to musíme.“ Souhlasil jsem, i když mi bylo víc než jasné, že Maria si nedá pokoj, dokud oba nezemřeme.

Uslyšel jsem tiché zaklení.

„Děje se něco?“ Kroužil kolem ohně a držel se za levou ruku.

„Jeden z těch parchantů mě kousl, jako by nestačilo, že to udělala minule i ta černovláska.“ Černovláska? Camelie, Soňa!

„Musíme okamžitě zpátky. Nechal jsem svou dceru s Camelií a Rosalie.“

„Ona neutekla?“ vyptával se, když jsme utíkali domů.

„Ne, varovala nás.“

„Nestačím zírat.“

„Ani já.“

„Tak ona už je to Camelie?“ začal z ničeho nic narážet.

„Hej, a co Rosalie?“

„U mě byla Rosalie vždycky Rosalie. Říkám ti, jednou bude moje.“ Tímhle mě úplně rozesmál.

„Pokud vy dva někdy budete spolu, dovolím ti, abys mě přepral.“

„Beru tě za slovo.“

Ocitli jsme se před domem. Přísahal bych, že se mi po druhé zastavilo srdce. Ne, ne, ne. Nemohl jsem ani za nic uvěřit obrázku před očima. Párkrát jsem zamrkal, ale…

„Soňo!“ zakřičel jsem a chtěl se vrhnout dovnitř, ale Emmett mě chytl zezadu a svýma rukama vytvořil hadí sevření. „Pusť!“

„Ne, chceš ze sebe udělat škvarku? A stejnak tam nejsou.“ Vzhlédl jsem k němu a podíval se směrem, kam měl otočenou hlavu. „Cítíš? Nadechni se. Jejich pach míří tudy.“ Jak to, že jsem si toho nevšiml? Jak jsem mohl tak rychle zpanikařit? To se mi skoro nikdy nestávalo, vlastně do doby, kdy jsem neměl na starost svou dceru. Emmett měl pravdu. Poslední dobou ji měl pořád a já byl rád, že ho mám. Pachy skutečně vedly jinam, i ten Sonin.

Chtěl jsem se omluvit za svou hysterickou reakci, ale Emm mě přerušil.

„Chápu. Čím dřív za nimi vyrazíme, tím dřív je doženeme.“ Vyběhl jsem hned po něm a doběhl ho tak, že jsme utíkali vedle sebe.

„Jestli jí něco udělaly, vlastnoručně oběma zakroutím krkem. Neměl jsem jí věřit.“

„Myslíš, že ten dům zapálily schválně, aby mohly utéct i se Soňou?“ Divil se mé myšlence.

„Přesně tak, už doma jsem si všiml, že Camelii něco silného táhne k mé dceři.“

„Jaspere, nezačínáš být paranoidní?“ Touhle poznámkou mě děsně vytočil. Vždyť celá tahle fraška byla kvůli němu. Přál jsem si, abych se předtím nenechal přemluvit k tomu, že Soňa bude vyrůstat se mnou místo s mou matkou a Dolores. Měla by spokojený, lidský život, bez všech nebezpečí, která jí hrozí teď. Měl jsem šílenou chuť mu to vmést do tváře, ale na druhou stranu toho pro mě udělal opravdu hodně a byl bych pěkný nevděčník.

Nic mě nečinilo šťastného jako společné chvíle s ní, ale její bezpečí bylo přece jenom důležitější.

Nakonec se tedy odpovědi na položenou otázku nedočkal.

Utíkali jsme několik mil, jejich pachová stopa byla čím dál intenzivnější. Jsme blízko, uklidňoval jsem se. A skutečně, asi po hodině se před námi objevil honosný dům. Byl celkem opuštěný, co se týkalo lidské civilizace.

„Nezdá se mi, že by se schovaly tady.“

„Proč ne?“ zajímal jsem se. „Přesně tohle bylo v plánu – něco, co se případným pronásledovatelům bude zdát jako nesmysl.“

„Někdy jsem rád, že toho máš za sebou hodně a tvoje zkušenosti nám jsou vhod, ale někdy se tím cítím méněcenný.“ Vysloužil si můj zaražený pohled na jeho osobu. Že by byl až tak citlivý? „Měl bys vidět svůj výraz, zlatoočko.“ Rozesmál se. Povzdechl jsem si, že mu na jeho vtípky pokaždé skočím.

„Až po vás, sire.“

„Ó, děkuji,“ pronesl vznešeným hlasem a šel. „Počkat. Zaklepeme? Nebo tam vlítneme a pif paf! Trocha akce, pár ran, no tak… nedívej se tak na mě, s těmi novorozenými dětičkami jsem si moc  nezabojoval a podle tvého výrazu soudím, že mi… nevěnuješ řádnou pozornost!“ zakřičel poslední tři slova a donutil mě tak ho skutečně poslouchat. Zaměřil jsem se totiž na pocity jednotlivých osob v domě, abych přibližně odhadl, kolik jich je. Rozpoznal jsem tři.

„Půjdeme už dovnitř?“ naříkal celý nedočkavý a poskakoval u toho, jako by mrzl, což byl holý nesmysl.

„Ano, půjdeme.“ Cestou ke dveřím jsem ho slyšel pořád něco brblat o tom, že nás možná nepustí, budou se bránit a tak dále, ale to jsem nehodlal trpět. Vezmu si svou dceru zpátky, ať to stojí cokoliv.

Ve dveřích na nás čekala Rosalie. Měla neutrální výraz a střídavě si nás prohlížela. Ujišťovala se, že jsme v pořádku? Ihned jsem tuhle myšlenku zapudil, nesmím do nich vkládat žádnou důvěru.

„Jdi po schodech nahoru a jsou to třetí dveře,“ řekla jen, ale stačilo mi to, abych pochopil význam. Šel jsem a nechal Emmetta s ní. Však oni si vystačí. Bral jsem schody po dvou a u dveří se zastavil. Napadlo mě nejdřív zaklepat, kdyby malá usnula. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak prostě jen vstoupil.

Camelie sebou trhla, až jí Soňa nadskočila v náručí, než ji znovu obklopily sny.

Nemohl jsem se nabažit podívanou, která se mi naskýtala. Takhle nějak by vypadal náš společný život s Alicí, kdyby byla naživu. Chovala by naši dceru a já bych mohl jen přihlížet s nekonečnou láskou.

Vstala, přistoupila k posteli, uložila Soňu do postele a obklíčila ji polštáři, aby se nepřekutálela a nespadla. Její péče mě dojímala. Rukou mi naznačila, abychom ji nechali a šli na chodbu. Poslechl jsem a otevřel jí dveře. Sám jsem nechápal, proč se tolik zabývám etiketou, když jsem na ni měl neuvěřitelný vztek.

Zavřel jsem za sebou dveře a chtěl ji pořádně seřvat a to, i když jsem byl zvyklý se k ženám chovat slušně. Avšak udělala něco, čím mě úplně odzbrojila - objala mě, obě ruce provlékla kolem zad a zabořila se mi hlavou do hrudi.

Ještě dobrou chvilku jsem stál jako socha a nebyl schopný pohybu.

„Bála jsem se o tebe,“ zašeptala.

Prudce jsem ji od sebe odtrhl a díval se jí do očí, jestli nelže, protože její slova nemohla být pravdivá.

„Proto jsi utekla s mojí dcerou,“ zvýšil jsem hlas.

„Já… já…“

„Ty co?“ Nechtěl jsem jí dát prostor na záchrannou výmluvu, na další lež. „Zahráváš si s tím nepravým.“ Přitlačil jsem ji ke zdi a držel zápěstí u hlavy. Polekaně a střídavě se mi dívala do tváře a na zápěstí. Uvědomil jsem si, že se chovám jako grázl a ubližuju jí. To nebylo mým cílem, ale moje ovládání se prolomilo, toužilo vyplavat na povrch a ukázat skrytou upíří bestii, jíž jsem uvnitř ve skutečnosti byl.

„Neměla jsi právo!“ vrčel jsem potichu, přitom hrozivě, abych zbytečně nepřivedl pozornost a nevítané publikum.

„Zách-chránila jsem ji,“ koktala. „B-byl tam další upír… nemohla jsem jinak.“

„Lžeš!“ Svým tvrzením jsem v ní zapálil rozbušku. Pevně k sobě semkla rty a obdarovala mě nenávistným pohledem.

„Nelžu!“ vrčela. „A nebudu poslouchat, jak mě tu urážíš, když víš houby! Byl tam další upír, jmenoval se Oliver a nazval mě Alicí jako ty, tak…“ Víc slov jsem nepotřeboval, nevnímal je, protože mou mysl zatemnila ta předchozí. Oliver je tady. Chtěl je zabít, i když si myslel, že před ním stojí Alice? Vždyť to byl vždy můj nejlepší přítel, zasekl jsem se u tohohle označení a došlo mi, že jsem se k němu zachoval dost neférově. Od proměny stál po mém boku a krotil Mariu. Na oplátku jsem se choval jako idiot, zrádce, pořádný parchant. Nechal jsem ho a nemyslel, jak vezme fakt, že se mu dostalo takové zrady a ještě od jeho skoro bratra.

„Jaspere,“ oslovila mě Camelie starostlivým šeptem. Uvědomil jsem si, že je zticha už delší dobu. Pustil jsem sevření okolo jejích zápěstí a zabořil tvář do ohbí krku, provoněném voňavkou z lilií.

Zaslechl jsem kroky kousek od nás. Něco je zastavilo a donutilo jít zpátky cestou, odkud přišly.

„Děkuju. Děkuju ti za to, že ses o ni postarala a chránila ji.“

„Neděkuj mi za něco, co by udělal každý, být na mém místě.“

„Ne, každý ne,“ nedal jsem jí za pravdu. Chtěla protestovat, ale zabránil jsem tomu polibkem. Někomu mohla její ústa připadat studená a jako kámen, ale mně ne. Můj jazyk, jenž proklouzl dovnitř, se vařil touhou a blahem. Víc, víc, víc, řval a prahl po větší dávce sladké vůně. Chtěl procestovat celé její drobné, křehké tělo a zakotvit těsně pod pupíkem, na místě plném rozkoše a ztráty sebekontroly.

Volnou rukou si vykasala sukni, nohu zvedla do výšky boků a pomalým tempem s ní putovala po svalech mé nohy, kterou jsem měl mezi jejíma nohama.

Každé vzdychnutí mě dostávalo do kolen.

„Bože… tohle mi nedělej, nedokážu se ovládat.“ Moje pocity jsem jako člověk ovládal skvěle, jako upír jsem takovou kontrolu nad tělem neměl.

„Tak se tomu poddej,“ pronesla přerývavým hlasem jako modlitbu.

Vyzdvihl jsem si ji do úrovně pasu, obmotala mi kolem něj nohy a víc se přitiskla, třela se vychutnávajícím pohybem o klín a prohýbala v zádech. Doslova mě přiváděla k šílenství.

„Ach, toužím po tobě, dovol mi… dovol mi být v tobě,“ zaprosil jsem hladově, jako bych celé roky nejedl.

Odstrčila mě, chytla za ruku a vtáhla nás do jednoho z pokojů. Blížila se k posteli a nespouštěla ze mě oči. Přibližoval jsem se k ní jako lovec ke kořisti – opatrně, pomocí houpavých kroků. Posadil jsem se na postel a přitáhl si ji na klín. Hrozně mi překážela délka jejích šatů. Jedním silným pohybem jsem je zkrátil a pohladil vnitřní stranu jejího odhaleného stehna. Sálalo odtamtud teplo, což už moje mužství vydýchávalo ztěží.

Položil jsem ji na záda a opatrně na ni nalehl, přitom se snažil, abych jí neublížil. Byla křehká a tak rozbitná.

„Neodpověděla jsi mi.“ Upřela ke mně roztoužené oči, překryté záclonkami víček.

„Na co?“

„Jestli mi dovolíš být v tobě. Umírám touhou se s tebou milovat…“ Alice, dokončil jsem v duchu nedokončenou větu. Větu, kterou jsem nevyřkl nahlas z důvodu odmítnutí. Byl jsem sobec, ale nutně jsem ji potřeboval, musel jsem proniknout dovnitř jejího horkého lůna. To byla moje spása.

Přikývla a spustila ve mně monstrum.

***

Po několika hodinách neúnavného milování jsem se zbavoval toužebné clony, která mi zabránila normálně uvažovat.

Prudce jsem se posadil na posteli a třásl se. V hlavě mi kolovaly už čisté myšlenky, bez různých pocitů nenávisti, bolesti či osamění.

„Co se děje?“ Camelie se taky posadila a rukou přejížděla po mých zádech.

Setřásl jsem její ruku, vstal a natáhl se pro oblečení.

„Jaspere, stalo se něco?“

„Nic, jen si beru svou dceru a odcházím.“ Trhla sebou a přitáhla si deku blíž k tělu. K tomu tělu, které se pod mými dotyky prohýbalo a vyzývalo po přídavku.

Ne! Nesmím na to myslet.

„Proč?“

„Protože nechci žít ve lži. Pořád tě vidím jako svou ženu, namlouvám si, že bys mohla být ona… já nevím, prostě… že se nějakou shodou okolností stala z Alice upírka a jsi to ty, ale přece bys mě poznala, poznala bys naši společnou dceru.“ Zničeně jsem se pousmál. „Nejsi to ty, nejsi žena, kterou miluju. Jsi jen její kopie.“