Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 3. kapitola

14.07.2010 (20:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5338×

Mary Alice Brandon Whitlock

„Že já mám takovou smůlu," zamumlala jsem si pro sebe. Doufala jsem, že mě neslyší. A neslyšel. Díky Bohu.

„Tak to je super. Kde se tu vzal ten pes?" zeptal se Jasper.

„To je můj pes. Jmenuje se Trdlo," odpověděla jsem.

„Jo, trdlo on opravdu je," zamumlal si pod vousy.

„Proč mám takový pocit, žes to myslel jinak?" zeptala jsem se podezíravě.

„Myslel jsem to tak, že nám zkazil svatební noc."

„Aha. To jo no." Nevěděla jsem, co k tomu mám dodat. Měl pravdu. Překazil nám to. To je už podruhé. Copak nemám právo být normální žena? Hrůza!

„Tak honem! Jdi ven!" vyháněl Jazz Trdla ven. Trdlo však vycenil zuby a vrčel.

„Dávej pozor! Je to ještě štěně, bojí se, Jaspere!" křikla jsem na něj. Vypadalo to ale, že se pejskovi nelíbilo Jasperovo jméno a tudíž na něj chtěl skočit.

V tom okamžiku jsem vystartovala. Chtěla jsem mezi ně skočit a vyhubovat Trdlu, ale zachytila jsem se nohou o prostěradlo a padala přímo na mého manžela. Ááá! Jak jsem si to myslela, tak se i stalo. Hup. Ležím na něm, ale jakoby toho nebylo málo. Trdlo mě chtěl začít bránit. Skákal kolem nás a štěkal. Jak tak skákal, ocasem převrhl dřevěný stojan s vázou. Ta se řítila dolů. Oba jsme se ji pokusili chytit.

Jasperovi by se to podařilo, ale byla jsem to zase já. Omylem. Panebože, tohle slovíčko používám nějak často. Nestihla jsem ubrzdit ruku, když jsem chtěla popadnout vázu, a tím pádem moje dlaň narazila do Jazzovy ruky. Váza byla opět ve vzduchu. Třísk! Ozval se zvuk. Váza se roztříštila Jasperovi o hlavu. Kruci! Aby v tom nelítali čerti! Jasper upadl do bezvědomí.

Jasper Whitlock

Probudil jsem se s ohromnou bolestí hlavy. Bolest byla větší než po kocovině. Všechno se událo neuvěřitelnou rychlostí. Co si jedině pamatuju, je Alice, která na mně leží, a Trdlo skákající kolem nás.
Venku se začalo rozednívat. Rozhlédl jsem se po pokoji. Nikde nikdo. Vedle mě se najednou něco zavrtělo. Alice. Spala. Vypadala tak andělsky. Kdo by to do ní řekl, že dokáže způsobit tolik katastrof. Usmál jsem se při těch vzpomínkách, ale ozvala se hlava. Áááá! Né, vůbec to nebolí. Ááá, syknul jsem znova.

Pohlédl jsem na Alici. Doufám, že jsem ji neprobudil. Spala dál v klidu, ale já nemohl stále odtrhnout oči. Pořádně jsem si ji prohlédl a vzpomněl si, co všechno se stalo, ještě před těmi katastrofami. Mohla to být úžasná noc. Její doteky mi dělaly dobře. Kdyby tak sem nevtrhl ten pitomý pes, mohl jsem dostát svých povinností. A Alice by určitě nebyla proti. Pamatuji se, jak se chvěla a lapala po dechu, když jsem se jí dotýkal. Mohl jsem jí ukázat tolik rozkoše. A to rozhodně udělám. Ano, udělám. Vynahradím jí celou tuhle zbabranou noc. Zažije lepší, vášnivější a bude čím dál víc závislejší. O to se postarám. Pokud ovšem nezafunguje její šikovnost, protože pak Bůh s námi.

„Jaspere!" vykřikla a vyskočila na mě. Objala mě kolem krku.

„Páni! Až tak jsem byl dobrý?" posmál jsem se.

„Nedělej si vtípky, jo? Myslela jsem, že se už neprobudíš. Chtěla jsem zavolat pomoc, ale jak by to vypadalo, kdyby sem někdo přišel a ty tu nahý a já polonahá. Představ si to! Mohl jsi umřít a já jsem se starala o takové hlouposti. Jsem hrozná manželka. Já to vím. Odpusť, ano? Já..."

„Prosím tě, dost! Stačí, jo? Jelikož mě hrozně bolí hlava, postřehl jsem tak akorát konec. Začátku nebylo moc rozumět, jak jsi drmolila jedno přes druhé. Takže, nejsi špatná manželka, nehody se prostě stávají a nebreč prosím, jo?"

„Měla jsem strach," zakuňkala se sklopenou hlavou. Styděla se za to? Byla hrozně nešťastná. Nechtěl jsem ji tak vidět. Objal jsem ji teda pro změnu já a pevně ji k sobě přitiskl.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit, pekelnice," řekl jsem jí slova útěchy. Podívala se na mě červenýma uslzenýma očima.

„Pekelnice?" podivila se.

„No ano, proč ne? Jak jinak ti mám říkat? Myslím, že pekelnice se hodí víc než dost. Nezapomeň, že jsi nás málem podpálila, tvůj pes mě chtěl napadnout, díky tvé ruce mi spadla váza na hlavu a ta teď přímo hoří." Ťukl jsem si do hlavy na znamení pravdy, ale ano, jsem vůl. Krucinál! To tak bolí! Syknul jsem.

„Co to děláš? Neubližuj si a mimochodem, nemusíš mi to připomínat. Sama vím, jak jsem to pěkně zmrvila." Znovu byla smutná.

„No ták, podle mě se svatební noc přeceňuje, jsou přece i důležitější věci." Snažil jsem se ji povzbudit. Houby.

„Pro mě je důležitá!" vyhrkla na mě.

„Aha." Ať jsem se pokoušel vymyslet něco, co bych jí mohl říct, nic mě nenapadalo. „Napravíme to. Slibuju."

Vstal jsem a snažil se najít oblečení. Chtěl jsem být co nejdřív na svém panství, pryč od všech zvědavých pohledů. Pryč od svého otce a otce Alice.

„Dojdu zařídit náš okamžitý odjezd a všechno, co se toho týká. Zatím se obleč a sbal věci. Chci být co nejdřív doma." Podešel jsem k posteli a jemně ji políbil na ústa. Však já ti to doma všechno vynahradím, pomyslel jsem si a pro sebe usmál.

Když jsem všechno zařídil, jel jsem za svým dobrým známým, který tady v Londýně bydlí.

„Ahoj brácho," přivítal mě Oliver.

„Olivere, máš se?" zeptal jsem se.

Oliver se mnou prakticky vyrůstal. Je jako můj skutečný bratr. Jen málokdy jsme spolu měli neshody. Asi největší byla, když Oliver zmizel na pěkně dlouhou dobu. Bylo po něm vyhlášeno pátrání, ale bezúspěšně. Až po měsíci se ukázal. Nikomu, a to ani mně, nechtěl říct, kde byl. Že je to příliš soukromé. Poprosil mě, abych se do toho radši nemotal. Poslechl jsem ho, ale poznal jsem na něm pár změn. Nejdřív, asi to hned první, je kůže. Změnila se z výrazně opálené na čistě bledou. Zelené oči už nebyly vůbec zelené, ale červeno - zlaté, kde červená dominovala o trochu víc. Docela neobvyklé, řekl bych. A dokonce se mnou už nechodí do baru. A pokud ho přemluvím, nic nepije. A to byla whisky jeho voda života.

Vrátil jsem se zpátky ke konverzaci. Oliver mi zrovna odpovídal a nesl láhev whisky.

„Jo, jde to, však to znáš, ženáči. Jak je možné, že tě do toho zatáhli?“ zeptal se překvapeně. Dlouho se o mně a Oliverovi ví, jací jsme svůdníci. Historek by bylo přemrštěně.

„Otec. Stačí jako odpověď?"

„Bezpochyby." Poplácal mě po rameni. „Pojď, sedni si. Asi tu jsi pro moji omluvu absence na tvé svatbě, že?" Podíval se provinile.

„Ne, ani ne, určitě máš své povinnosti, i když by mě zajímalo, cos dělal. Pravý důvod mé návštěvy však je můj odjezd na panství River."

„Až tak daleko? Máš přece dům i kousek od Londýna." Byl udivený.

„Jo, já vím, ale chci odsud zmizet daleko. Víš, že nemám Londýn příliš v lásce. Povíš mi, cos dělal?" zeptal jsem se a usrkl doušek whisky, kterou mi právě nalil. Sobě nenalil nic, jak jinak.

Co se děje? Zvědavost je svině.

„Nemám rád hodně lidí pohromadě. Tak se nezlob a radši mi pověz o svatební noci s Alici," zeptal se s očividným zájmem.

Zasmál jsem se a řekl: „To se nikdy nedozvíš.“ Bůh ví, jak dlouho bych ho musel křísit ze záchvatu smíchu, kdybych to všechno vyprávěl.

„No ták!“ snažil se mě přesvědčit.

„Kdo je zvědavý, bude brzo starý. Copak to přísloví neznáš?“ neodpustil jsem si rýpnutí.

„Kdybys jen věděl,“ zamumlal pro sebe, ale špatně jsem ho slyšel.

„Cos říkáš?“ zeptal jsem se.

„Nic a co plánuješ dál?“ zamluvil to a vyptával se dál.

„Co by? Starat se chod pozemku a o Alici,“ vysvětlil jsem jednoduše.

„Přirostla ti k srdci? Po první strávené noci?“ divil se. A měl vlastně pravdu. Je tu možnost, že by se nám to s Alici povedlo a já to rozhodně zkusím. Zkusím ji udělat šťastnou.

„Asi jo. Tak za mnou někdy přijeď ty červenoočko,“ pousmál jsem se provokativně.

„Že váháš,“ dělal dotčeného. Dlouho potom jsme si ještě povídali a nakonec se rozloučili.

Šel jsem rovnou za Alici.

Cesta na River panství byla dlouhá a špatně průjezdná. Zatímco Alice jela v kočáře se svojí komornou, já jsem byl na Gotice. Nečekaný déšť mě však donutil se do kočáru schovat taky.

„Jak dlouho ještě?“ zeptala se netrpělivě Alice.

„Jsme tak v půli cesty.“ Podíval jsem se na komornou. Myslím, že se jmenuje Kobra nebo tak. Dívala se z kočáru a neustále si pro sebe něco brblala.

Déšť ustal.

„Barbaro, buď tak laskavá a jdi si sednout dopředu ke kočímu. Potřebuju mluvit s manželem o samotě,“ požádala mile Alice svou komornou. Tak Barbra a ne Kobra. Že bych na svůj věk byl už hluchý? Zasmál jsem se.

Byl jsem tak zabraný svými myšlenkami, že jsem si nevšiml nepřetržitého pohledu od Alice. Neklidně si spojovala a vzápětí rozpojovala ruce. Když zaregistrovala můj pohled na ní, jakoby si dodala odvahu a vrhla se na mě. Omotala mi ruce kolem krku a vroucně mě líbala. Chvíli trvalo, než jsem se zapojil. Pořádně mě vykolejila. No tak, Jaspere, vzmuž se! Přidržel jsem si ji za pas na klíně. Jak kočár drncal na hrbolaté cestě, Alice se bouchla hlavou o strop kočáru. Odsunul jsem ji. Muselo to přece bolet. Chtěl jsem se ji na to podívat.

„Nech to být. To nevadí,“ řekla mi a horlivě se přisála na moje rty. Rukama projížděla jednotlivé kontury mé hrudi a mě to vzrušovalo. Musela to sama poznat. Usmála se a lehce jednou rukou sjížděla níž k rozkroku. Už, už chtěla rozepnout pásek, když v tom se kočár prudce zastavil. Ona slítla na zem kočáru a já na ni. Najednou jsme zaslechli výstřel.