Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 6. kapitola

06.08.2010 (13:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4303×

Vrátila jsem se a držela v rukou tyrkysové šaty.

„Budu se těšit,“ hrála jsem uraženou. Podešel ke mně a políbil mě.

„Budeš prosit, pekelnice,“ zašeptal mi do úst a jazykem projel celou délkou mých rtů. Vzdychla jsem. Byla jsem zase v jeho moci.

„Jak to děláš?“ postěžovala jsem si.

„To ta láska, slyším její bublinky šeptat,“ zakřenil se.

6. kapitola

Alice Whitlock

Sice už Jasper odešel před dobrými 10 minuty, ale já mám na tváři stále ten radostný úsměv, který ne a ne opustit moji tvář.

Oblékla jsem se do připravených tyrkysových šatů s normálním, klasickým výstřihem. Nebyla jsem ale spokojená. Nikdy mě netrápilo, jak vypadám. Žádný muž mě nikdy neoslnil natolik, abych se kvůli němu nějak extra strojila. Až do teď. Chtěla jsem být pro svého manžela nejen krásná, ale i vyzývavá, a pokud si mě bude chtít usmířit, jak to slíbil, musím mít v ruce také nějakou zbraň.

„Dolores,“ oslovila jsem Jasperovu chůvu, kterou jsem si za tak krátký čas velmi oblíbila. Byla to laskavá a moudrá žena, plná zkušeností. Znala Jazze od malička a vytvořili si k sobě velmi silný citový vztah.

„Ano, madam?“

„Nějaký trik?“ zeptala jsem se a ukázala na svůj nic neříkajíc výstřih.

„Přinesu nůžky, nezbedná slečinko.“ Odešla do vedlejší místnosti a já se pořád kroutila před zrcadlem.

„Stejně si toho houby co všimne. Toho bude spíš zajímat, jak s tím rychle pryč,“ mumlala si pro sebe myslejíc, že ji neslyším. Upřímně jsem se zasmála. Věděla jsem, že to nemyslela zle.

„Ukažte mi to, milost paní,“ požádala o šaty. Vysvlékla jsem si je a podala do její nastavené ruky.

„Tahle generace, no to nevím,“ neustále si šeptem mumlala a kroutila nesouhlasně hlavou.

Prohlížela jsem se jen ve spodničce v zrcadle a sáhla si na břicho. Je možné, abychom takovou to noc mohli počít dítě? Bylo by to nádherné.

Vzpomněla jsem si, jak mě zajímal počet žen, který prošel Jasperovou postelí. Zamračila jsem se. Jenom si představit, jak se miluje s nějakou šuknou, mě naprosto vykolejilo. Žárlila jsem jako dědek na babičku kvůli tomu, že měla o dvě jablka víc než on ve stejnojmenné písničce. Ne, radši se ho ptát nebudu, ale mohla bych něco vypáčit z Dolores.

„Dolores,“ oslovila jsem ji nervózně. Zvedla ke mně hlavu. „Měl můj manžel přede mnou hodně… víš… milenek?“ Nemohla jsem přijít na to, jak jim mám říkat. Pro mě jsou to prostě šukny, i když jaká by odolala Jasperovi, když je tak hříšně pohledný a odlišný od typických anglických gentlemanů.

„Milost paní, račte odpustit, ale tohle vyprávět mi nepřísluší. Zeptejte se ho přímo. Jasper je správný muž. Jsem si jistá, že vám to poví sám.“ Znervózněla i ona.

„V pořádku,“ uklidnila jsem ji. Zeptám se, ale pokud bude počet vysoký, musím mít v záloze moji věrnou kamarádku pánvičku.

Ozvalo se zaklepání.

„Dále,“ zvolala jsem. Dovnitř vešla mladičká služčička s pihami po celém obličeji. Barva vlasů se jí hodila k hnědé uniformě.

„Milost pán si Vás žádá, lady. Jestli byste mu prokázala tu čest a poobědvala s ním na terase?“ Čekala na moji odpověď. Na tváři se mi vykouzlil úsměv pubertální holčiny, která dostala první pusu. Avšak vím, kam tím míří. Chce si mě usmířit. Takhle jednoduchý to teda mít nebude!

„Že odmítám, děkuji.“ Překvapeně se na mě obě podívaly. Jak služka, tak Dolores.

„Ale…“

„Děkuji,“ odbyla jsem ji a dál se věnovala úpravám sebe sama. Šíleně mě lákalo jít za ním, ale musíš to, Alice, vydržet. Když já taky slyším bublinky lásky šeptat. Nemůže tě mít jen tak lusknutím prstem. Hádalo se mé dobré já s tím zákeřným.

Ani ne po pěti minutách někdo znovu zaklepal.

„Dále,“ vyzvala jsem nově příchozího.

„Promiňte, milost paní, ale pán mě opět posílá, že by byl převelice poctěn,“ vyhrkla zadýchaná služka. Je krásné, mít ho takhle v mé moci.

„Bolí mě hlava. Pověz mu, že zítra je taky den.“

„Jistě.“ Po úkloně zase odešla.

„Takhle trápit Magdu,“ kárala mě Dolores, „a trápit pána.“

„Neboj, Dolores, je to jen hra.“

„Ta mládež,“ zamumlala si pro sebe. Musela jsem v sobě dusit smích.

Ťuk, ťuk, ozvalo se. Otočila jsem se směrem ke dveřím a vyzvala – koho jiného – Magdu.

„Hmm,“ začala. „Cituji: Jestli se okamžitě nedostavíte dolů, má drahá, slibuji, že budete litovat.“ Snažila se popadnout dech.

Ztuhla jsem. Třeba se zlobí. Zašla jsem daleko? Měla bych jít. Ne, nepůjdu! Sakra! Co mám dělat? Nervózně jsem přecházela po pokoji. Budete litovat. Ne, to nemohl myslet vážně. Určitě se mě snažil přesvědčit.

„Nejdu, Magdo, a už mi nepředávejte žádné vzkazy. Jak jsem řekla. Bolí mě hlava.“

„Jak se přejete, paní.“ Uklonila se a zase odcválala.

„Já jdu taky. Jste hotová. Sluší vám to,“ rozloučila se i Dolores.

Podívala jsem se do zrcadla a musela uznat, že nevypadám zle.

Během momentu se rozrazily dveře a v nich stál můj zákeřně se usmívající manžel. Nadskočila jsem leknutím.

„Pekelnice, lásko, budeš litovat,“ řekl a lišácky se usmíval. Nevěděla jsem, co mám říct.

Rozešel se ke mně s nemizejícím úsměvem. Couvala jsem. Zrychlil. Rozeběhla jsem se, abych mu utekla, a smála se u toho jako malá holka. Vydal se za mnou. Věděla jsem, že mu nebude dlouho trvat a dostihne mě.

„Jaspere!“ křičela jsem káravým smíchem jeho jméno.

Vzdala jsem to, zastavila, otočila se k němu a zvedla ruce na znamení míru. Pozdě. Jasper to neubrzdil a narazil do mě. Oba jsme spadli, nečekaně, na postel.

„Pekelnice.“ Jemně mi skousl ušní lalůček.

„Vzdávám se,“ vzdychla jsem.

„Pozdě, miláčku.“ Zvedl se, hodil si mě přes rameno a kráčel ven.

„Díky, miláčku, hned se cítím více jako žena,“ brbla jsem ironicky.

„Měla jsi přijít po dobrým.“ Smál se.

Když jsme procházeli kolem ostatního služebnictva, tvářili se pobaveně. Skvělý. Odnesl mě na terasu a postavil na zem.

„Vaše Výsosti.“ Nabídl mi židli. Čeká, že si potom všem jen tak sednu?

„Alice.“ Udělal na mě smutný kukuč.

„Copak se na tebe jde zlobit?“ postěžovala jsem si. Zakřenil se. Sedla jsem si.

Chvilku jsme jedli mlčky. Možná, že bych se ho měla zeptat teď, na tu trapnou otázku, dokud má dobrou náladu. Ale na druhou stranu, kdy ji dobrou nemá?

„Nemusíš se bát jíst, já to nevařil,“ zavtipkoval a já mu věnovala upřímný úsměv. „Co tě trápí?“ teď mluvil zcela vážně.

„J-je to trapný.“ Zarděly se mi líce.

„I potom všem, co jsme spolu dělali?“ podivil se. Sluha, který naléval víno, trochu rozlil mimo skleničku.

„Jaspere!“ pokárala jsem ho a sama stěží ovládala smích.

Sluha odešel, a pokud se mi to jen nezdálo, tak se červenal až za ušima. Nezbedný Jasper, už vím, proč mu tak Dori říká.

„To kuře oživne, než ho sníš,“ utahoval si ze mě.

„Nebo někomu přistane na hlavě.“ Vzala jsem sousto do úst. Zvedl se. Ajaj. Udělal dva kroky, které nás dělily.

„Přece by sis nechtěla zničit účes, který je dneska, jako ty, excelentní.“

„Já n…“

„Pojď, něco ti ukážu.“ Vzal mě za ruku a vedl.

Šli jsme na druhou stranu domu, kde se rozprostírala úžasná zahrada. Květiny překypovaly různými odstíny a druhy. Stromy rozkvetlé svými potomky. Malé jezírko. Ptáčci, kteří se  v něm čvachtali nebo z něj pili.

„Páni,“ vypadlo ze mě.

„Líbí?“

„Líbí? Děláš si srandu? Je to božské.“ Objala jsem ho rukama kolem pasu a on mi věnoval políbení do vlasů.

„To je práce Dolores. Když jsem ji potřeboval něčím zaměstnat, abych se mohl vypařit, nechal jsem ji pracovat na zahradě.“

„Podle toho, jak je zahrada velká a úžasná, máš lumpáren na svědomí hodně.“

„Pojď.“ Táhl mě za sebou až na úplný konec zahrady, kde rostly mé nejoblíbenější - bílé růže.

Posadili jsme se a Jasper si začal hrát s mými vlasy.

„Jsi okouzlující,“ zašeptal mi něžně do ouška a já cítila, jak mi ztvrdly bradavky vzrušením.

Pomalu jsem se položila a Jazz mě políbil. Utrhl růžičku a začal mě s jejím květem laskat, přes látku šatů, po těle. Zavřela jsem oči, abych si to lépe vychutnala. Všude to vonělo růžemi. Nic nebránilo, abychom se tu mohli pomilovat.

Jasper mi vyhrnul šaty a dobýval se přes moji spodničku. Hladil má stehna a ústy se věnoval mému dekoltu. Nezůstala jsem pozadu. Sundala jsem mu košili, a že to šlo rozepnout těžce, dostávala se rukama dále k pásku, který byl pro mě důstojným soupeřem. Proč je dělají tak složitě zapínatelné? Co kdyby se nějaký muž potřeboval nutně vyprázdnit?

Jasper se pousmál a sundal si ho lehce sám.

„Nesměj se.“ Ťopkla jsem ho rty na bradavku. Věnoval mi pusinku na čelo, na nos, na naběhlé rtíky a také nevynechal ouška, do kterých se mu zalíbilo mě kousat.

„Myslím, že to schválně prodlužuješ. Aby ses nespálil a nás tu nenachytali,“ namítala jsem přerývavým hlasem plným touhy.

„Nenachytá,“ řekl přesvědčivě.

Chvíli jsme se mazlili a užívali si pocit blízkosti toho druhého.

„Pamatuješ si na naši svatbu?“ zeptala jsem se, zatímco mě líbal po celém krku a níž.

„Hm. Tragédie.“

„Jo, byla, teď mi spíš přijde vtipná.“

„Fakt?“ Pozvedl obočí.

„Jo,“ souhlasila jsem. „Byla jsem mladá a nevěděla o skutečném životě nic.“ Svalila jsem ho na záda a obkročmo na něj lehla.

„A to jsi za těch pár dní poznala ten skutečný život?“

„Jsem na dobré cestě.“ Políbila jsem ho na čelo, na pravou tvář i na levou, na oční víčka, na nos a těsně před jeho rty se zastavila. Zvedl hlavu, aby mě políbil, ale já uhnula. Zklamaně hlavu položil. Znovu jsem mu vybídla své rty a po jeho útoku opět odtáhla.

„Vrrr,“ zavrčel nesouhlasně. Objela jsem mu jazykem nejdřív horní ret. Vzdychl mi přímo na krk. S dolním rtem jsem si dala větší práci a zuby ho jemně kousala. Svoji pozornost jsem přemístila na jeho hruď, kterou pokrývaly menší jizvičky a obvaz na ráně z přepadení. Jemně jsem líbla povrch obvazu.

„Můj hrdina.“ Ruce jsem přenesla níže a rozepnula jeho kalhoty, vzala do rukou pýchu jeho mužství, přejížděla po něm a viděla jeho blažený výraz.

„Potvůrko, pěkně se klubeš.“ Převrhl mě pod sebe a začal lochtat.

„Jaspere, p–přestaň,“ řvala jsem smíchy.

„Ehm, ehm…“ vyrušilo nás odkašlání. Oba jsme se pohotově podívali po nečekaném rušiteli.