Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo nebo chvíle štěstí? Obojí! 5. kapitola

18.12.2011 (14:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2692×

„Jé, promiň, já tě nechtěla vylekat!“ zachichotala se Alice a já na ni překvapeně koukala.

„To je dobrý. Co tu děláš?“ zeptala jsem se a nenapadal mě důvod, proč by tu byla.

„Chtěla jsem vás pozvat na zítra večer. Bude párty a všichni jste srdečně zváni,“ oznámila a já nechápala. To už jí nevadí, že jsem jedna z Volturiových? Zřejmě ne. Nebo to dělá jen ze slušnosti. Kdo ví.

„Jaká párty?“ ptala jsem se překvapeně.

„Na počest výročí svatby Esmé a Carlislea,“ vysvětlila, „samozřejmě, pro lidi to bude vyročí deseti let, ale ve skutečnosti je to mnohem víc. Teda, podle toho, od jaké svatby se to počítá. Od té poslední je to šest let, ale od té první...“ brebtala a já na ni překvapeně zírala.

„Dobře a bude to něco jako ples nebo jak to bude probíhat?“ vyptávala jsem se, abych věděla, jak se obléct.

„Nebude to nějak nóbl, žádné velké formality.“

„Jo a je to od sedmi v tanečním salonu, tak se určitě dostavte,“ řekla hlasitěji, asi i pro ostatní. Nechápu, proč nikdo nevyšel z pokoje.

„Měj se, Bello, a hlavně ty určitě přijď,“ řekla, mrkla na mě a zmizela. Hlavně já? Proč hlavně já? Asi se zbláznila, jinak to nechápu.

„Bello? Půjdeš tam?“ ozval se za mnou Damian.

„Asi jo. Stejně nemám co jinýho dělat,“ řekla jsem a pokrčila rameny.

„My půjdeme taky,“ řekla Samantha, která taky vyšla z pokoje, spokojeně se usmívala na Damiana. No jo, zamilovanost.

„Mimochodem, hezky jsi hrála,“ poznamenala ještě, a pak oba zase zalezli do pokoje. Já jsem se znovu otočila k pianu a hrála jsem.

Když mě to přestalo bavit, uvědomila jsem si, že bych potřebovala krev. Ale nevěděla jsem, jak to udělat, když jsem nechtěla pít lidskou krev. Jasně, nikoho nezabiju, je to dárcovská krev, ale stejně. Už jenom kvůli těm čočkám, který bych si pak musela pořád hlídat, jelikož se vždycky po několika hodinách rozpadnou.

A jak to vůbec dělají Cullenovi? Mohla bych se jich zeptat, ale nechtělo se mi k nim jít, protože jsem nechtěla potkat Edwarda. Kruci, mohla jsem se zeptat Alice, když tady byla. No, asi za nima budu muset jít.

Vydala jsem se na cestu a loudala jsem se jako šnek. Měla jsem však štěstí. Po cestě jsem potkala Carlislea.

„Carlisle?“ oslovila jsem ho hned, jak jsem si ho všimla. Šel totiž jiným směrem a nemusel by mě vidět.

„Zdravím, Isabello,“ pozdravil mě.

„Jen Bella,“ opravila jsem ho. Mile se usmál.

„Mohla bych se tě na něco zeptat?“

„Už se ptáš,“ řekl a já se zasmála.

„Jak to děláte s krví?“ řekla jsem potišeji, aby mě někdo nezaslechl.

„Aro totiž má jen lidskou a tu já nechci,“ vysvětlovala jsem a doufala, že se mi nevysměje.

„Máme nabalenou zvířecí krev. Není sice čerstvá, ale lepší, než žádná,“ řekl a já jim záviděla.

„Jestli chceš, můžeme ti nějakou dát. Máme toho vážně hodně.“

„Ne, to nejde,“ namítla jsem, ale ta představa byla vážně lákavá.

„Ale proč by to nešlo. Pojď se mnou a nějakou si vezmeš,“ řekl a vydal se do jejich apartmánu. Poslušně jsem šla za ním.

„A jsme tady,“ řekl po chvíli a otevřel dveře. Poznávala jsem to tady, i přesto, že když jsem tady byla naposledy, nevěnovala jsem tomu, kde jsem, moc pozornosti.

Nikdo tam nebyl. Asi byli všichni v pokojích. Ale byla jsem ráda.

„Tak co bys ráda? Máme na výběr. Srnku, jelena, medvěda, pumu...“ jmenoval a já překvapeně zírala.

„Já... Mně je to jedno. Vážně. Vezmu si cokoliv,“ řekla jsem, ale Carlisle se zamračil.

„Bello, máme toho hodně. Můžeš si vybrat. Tak co chceš?“

„Tak teda pumu,“ řekla jsem s povzdechem. Ne, že bych ji nechtěla, to ne, sbíhaly se mi sliny, ale nechtěla jsem si ještě poroučet, co mi má dát.

„Vidíš, že to jde,“ řekl a s úměvem mi podal několik sáčků naplněných rudou tekutinou.

„Děkuju moc, Carlisle,“ řekla jsem upřímně a usmála se na něj. On mi úsměv oplatil a vyprovodil mě ke dveřím.

„Není zač, když budeš ještě potřebovat, klidně přijď. Měj se, Bello,“ rozloučil se.

„A abych nezapomněl,“ křikl za mnou, „nezapomeň na večírek.“ Usmála jsem se a odebrala se do pokoje.

Tam jsem hned vypila dva sáčky. Mňam, byla to vážně puma, moje nejoblíbenější. Zbytek jsem si schovala do ledničky, nemůžu to vychlemtat najednou. Ale co teď? Absolutně jsem netušila, co budu dělat. Nakonec jsem se dala do čtení. Opět.

Když byl rozumný čas na to jít se připravovat, zalezla jsem do koupelny a napustila si vanu. Chvilku jsem relaxovala, ale pak jsem si umyla vlasy a vylezla z vany. Zabalila jsem se do ručníku a začala si fénovat vlasy. Potom jsem se lehce nalíčila, jen řasenkou a leskem na rty. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, hezky se mi vlnily po zádech. V koupelně jsem byla hotová a čekla mě asi nejtěžší úkol - vybrat oblečení. Neměla jsem tušení, co si vzít. Vyzkoušela jsem několik sukní, kalhot a pár šatů. Moc jsem toho na výběr neměla, jelikož jsem tady neměla tolik oblečení.

Nakonec jsem si vybrala modré šaty a k tomu béžové boty na podpatku. Byla jsem spokojená, tak jsem si ještě připravila malé psaníčko a mohla jsem vyrazit.

Měla jsem to akorát, bylo čtvrt na osm. Nebudu tam první, ale ani poslední. Ideální.

Za chvíli jsem byla na místě a když jsem to uviděla, zůstala jsem překvapeně stát. Bylo to nádherně vyzdobené. Všude byly rozvěsené balónky a třásně v různých odstínech červené a vínové. Byla to nádhera. Podél stěny byly stoly s občerstvením a s jídlem, uprostřed taneční parket, na kterém už teď tančilo spoustu lidí. V davu tanečníků jsem zahlédla i Emmetta s Rosalií.

Rozhlédla jsem se a snažila se najít Alici. Po chvíli snažení se mi to podařilo. Byla v rohu, kde byl DJ a něco s ním domlouvala. Zamířila jsem za ní, jelikož jsem nevěděla, co tady mám dělat. Stejnak jsem přišla jenom kvůli ní.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji a ona se na mě se zářivým úsměvem otočila.

„Bello, jsem moc ráda, že jsi přišla. Pojď, vezmu tě za ostatními.“ Čapla mě za ruku a už mě táhla pryč. Ti její ostatní byli Jasper a Edward, z čehož Jasper šel s Alicí hned tancovat. No super. A to tady s ním mám teď sedět?! Bože, za co mě trestáš!

„Eh... Ahoj,“ pozdravila jsem ho tiše. Otočil se na mě a zkoumavě si mě prohlížel. Pak kývl na pozdrav.

„Je to tu hezké,“ konstatovala jsem, abych zahnala to trapné ticho. Opět jen přikývl, ale víc nic. Fajn, vždyť já se vůbec nemusím snažit!

„Hele, chápu, že jsme nezačali zrovna nejlíp, ale mohli bychom to zkusit znovu, co říkáš?“ řekla jsem a čekala. Nejdřív se jemně zamračil, ale pak se k mému překvapení usmál.

„Fajn,“ řekl.

„Fajn.“ Ale dál jsme nic neřekli.

„Sluší ti to,“ nadhodil.

„Díky.“

„Jsem rád, že jsi přišla,“ řekl po chvíli. Nijak jsem na to nereagovala.

„Nechceš se vypařit?“ zašeptal mi do ucha, najednou byl hned vedle mě.

„Ne, to nechci! Teda, ne že bych nechtěla... Ale o to nejde! Já myslela, že začneme od začátku. Že se budeme chovat normálně a slušně. Já to myslela vážně!“ Byla jsem vytočená. Ne že by mi to nelichotilo nebo že by se mi jeho návrh nelíbil, ale já vážně chtěla začít znovu.

Naštvaně jsem se zvedla a odešla od stolu. Ani jsem se na něj nepodívala. Chtěla jsem jít pryč, když vtom se přede mnou zjevil nějaký kluk, asi dvacetiletý.

„Čau, nezatancuješ si?“ zeptal se. Na člověka byl poměrně hezký a docela milý, tak jsem souhlasila.

Zrovna hráli nějaký ploužák. Dala jsem mu ruce za krk a on mě objal v pase. Pohupovali jsme se do rytmu, ale já si ani neuvědomovala, co dělám. Jerry, myslím, že se tak jmenoval, mi něco říkal, tak jsem občas přikývla, ale moje myšlenky byly úplně jinde. Sledovala jsem Edwarda a on zas pozoroval mě. Když jsem se na něj chtěla usmát, abych to mezi námi trošku vylepšila, objevila se před ním nějaká holka. Začala se s ním vybavovat, chichotala se on se taky smál. Sedla si mu na klín a lezla po něm.

Po chvilce šli tancovat. Když došli na parket a začal hrát další ploužák, všimla jsem si, že se na mě zvědavě dívá. Uvědomila jsem si, že zlostí zatínám pěsti a potichu vrčím. Jerry si ničeho nevšímal a dál něco blábolil.

Nechápu to. Sebe nechápu. Proč mě tak štve, že se Edward baví a dotýká jiné holky? Proč mám chuť vysát ji? Vždyť mně to může být úplně jedno. Ne, mně je to jedno. Samozřejmě, že je mi to jedno. Vůbec mě nezajímá, ať si šahá, líbá a spí, s kým chce.

Písnička skončila a já se Jerrymu omluvila, že musím na záchod. Vždyť on neví, že jsem upír, ne? Proplétala jsem se davem lidí a na nic jsem se neohlížela. Jen jsem už chtěla být pryč.

„Utíkáš?“ ozvalo se za mnou a já se překvapeně otočila.

4. kapitola Shrnutí 6. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo nebo chvíle štěstí? Obojí! 5. kapitola: