Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo nebo chvíle štěstí? Obojí! Prolog

13.09.2011 (15:00) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1643×

Prolog

Isabella Marie Swan Stryders Volturi, jméno mé. Jsem upírka. Ano, nedělám si srandu, myslím to vážně, upírka. Jestli nevíte, co si pod tím představit, uvedu vás do obrazu. Mám bledou, ledovou a tvrdou pokožku, která na slunci září, jsem rychlá, silná a mám výborné všechny smysly. Nejím, nepiju (teda piju, ale jenom krev), nespím, nestárnu, je mi navždy osmnáct let. Taky mám dar. A ne jen tak ledajaký. Mám štít, fyzický i psychický. To znamená, že jsem v takové „bublině“, která mě ochrání před všemi upířími schopnostmi. Můžu ji třeba na někoho přenést nebo oddělit fyzickou část od té psychické. Je to docela dobrý, co? Ale mám ještě jeden dar. K tomu se ale dostaneme v průběhu mého životního příběhu…

Narodila jsem se v roce 1908 kousek od města Madison ve státě Wisconsin. Žila jsem s matkou Renée a otcem Charliem v malém domku. Nebyli jsme moc bohatí, ale špatně jsme se neměli.

Když jsme byli v roce 1926 na dovolené v Kanadě, (oslavila jsem zrovna osmnáctiny, tak jsme to oslavili první dovolenou) stala se hrozná věc. Někdo se do naší pronajaté chatky vloupal a zabil rodiče. Myslela jsem, že ten vrah zabije i mě, jelikož jsem cítila hroznou bolest, ale když bolest najednou ustala a já jsem se probudila, usoudila jsem, že mrtvá nebudu. Všechno bylo tak jiné, jako bych to ani nebyla já. Jako bych se na svět dívala jinýma očima. A taky že jo. Stala jsem se upírem. Proměnila mě upírka jménem Melanie. Zjistila jsem, že to ona zabila mé rodiče, ale mě proměnila, jelikož se cítila osamělá. Byla přeměněná už od roku 1848 a celou tu dobu byla sama. Neměla jsem jí to za zlé. Jasně, zabila mi rodiče a ze mě udělala zrůdu, ale jaksi už to nejde vrátit, takže jsem se s tím smířila a z nás se staly kamarádky. Ona mi o upírství vše vysvětlila a navíc jsme zjistily, že mám dar - štít. Ona žádný neměla. Mně bylo úplně jedno, že mám nějaký dar, stejně jsem ho nepoužívala, na koho, když jsme se toulaly samy.

Nevím, kdy to bylo, zhruba tak sedm, osm, let po mé přeměně jsme potkaly upíra jménem Philip. Toulal se světem, stejně jako my. Jelikož byl milý, pozvaly jsme ho, aby se připojil k nám. S radostí souhlasil, a tak jsme od té doby putovali ve třech. Philip se nám svěřil, že je upírem asi stejnou dobu jako já, a že má dar. Prý může ovládat vodu. Přišlo mi to docela zajímavé, ale nějak jsme to pak neřešili a na jeho dar zapomněli.

Asi až tak po půl roce, co s námi byl, nám ukázal, co jeho dar obnáší. Bylo to úžasné. Z obyčejného, klidného potůčku udělal divokou řeku. Když to řeknu zjednodušeně, dokázal z vody „vymodelovat“ všechno. Od víru až po stromy, zvířata, lidi. Moc se mi to líbilo a říkala jsem si, že bych chtěla umět něco podobného. A pak se to stalo. Vedle Philipova vymodelovaného jelena stál veliký strom, který jsem udělala já. Dodnes nevím, co se tam tehdy stalo. Bylo to k nevíře a nevím, kdo byl nejvíc v šoku, jestli já, že jsem právě ovládla vodu, Philip, že umím to, co on, nebo Melanie, která tomu všemu jen přihlížela.

První se vzpamatoval Philip, který z té situace vydedukoval, že mám asi ještě jiný dar, mnohem mocnější, převzít dar od jiného upíra, jakmile ho použije v mé přítomnosti. Byla to však jen domněnka, teorie, a já potřebovala jistotu. A když mi Melanie poradila, že bych se měla vydat do Itálie, do Volterry, že prý tam je nějaká královská rodina, která mi prý určitě pomůže, neváhala jsem a rozhodla jsem se tam vydat.

A tak jsem se tedy rozloučila se svými společníky. Loučení s Melanie bylo těžké. Byla jako moje sestra, kterou jsem nikdy neměla. Chtěla jít se mnou, ale vymluvila jsem jí to a ona tedy zůstala s Philipem. A na důkaz našeho „sesterství“ jsme si každá vzala příjmení té druhé. Takže od té doby jsem byla Isabella Marie Swan Stryders a ona Melanie Jane Stryders Swan. Já vím, bláznivé, ale měla jsem tak pocit, že je pořád se mnou. Slíbily jsem si, že se určitě brzy setkáme, a pak jsme se už každý vydal svou cestou. Melanie s Philipem do Jižní Ameriky a já do Evropy, směr Itálie.

Než jsem tam dorazila, trvalo to několik měsíců, možná i let. Nevím. Když jsem totiž přeplavala oceán, dostala jsem strach, a tak jsem se ještě dlouho toulala po Evropě, ani nevím kde.

Když jsem se konečně dostala do Volterry, byl rok 1936, takže jsem se netoulala zas tak dlouho. Uvítali mě tam velmi přívětivě. Aro, jeden z vladařské trojice, byl moc milý. A během několika dní se potvrdila Philipova teorie, měla jsem dar převzít dar od jiného upíra a od té doby, co jsem ji převzala, jsem ji mohla používat. Aro mi nabídl, abych zůstala ve Volteře a stala se členkou gardy, abychom mohli zkoumat můj dar. Souhlasila jsem, a tak se ze mě stala Isabella Volturi.

Jak Aro slíbil, tak udělal. Pomáhal mi s mým darem a nejen s ním. I se štítem. Takže během pár měsíců jsem uměla oboje perfektně ovládat. Aro mi vysvětlil, že on a jeho garda pomáhají světu, prý se zbavují zlých a zvrhlých, moc využívajících, upírů. Představa, že bych s tím mohla pomoci, se mi líbila. Chtěla jsem pomáhat světu. Vím, byla jsem bláhová, ale co, každý se někdy plete, ne?

Začala jsem tedy chodit s Arem na výpravy, byla jsem jeho pravá ruka. Jenže po čase mi začalo docházet, že Aro není tak dobrosrdečný, jak jsem si myslela. Všechno mi začalo docházet. Nelíbilo se mi, jak se Aro chová, ale neměla jsem kam jinam jít. Bůh ví, kde Melanie s Philipem jsou. Tak jsem se rozhodla, že ve Volteře zůstanu, ale určila jsem si svá pravidla. A jelikož se mě Aro trošku bál, svolil. Chodila jsem jen na ty výpravy, na které jsem chtěla a svého daru jsem moc nezneužívala.

A tak jsem žila spoustu let a žiju tak vlastně dodnes, akorát už mě tenhle život unavoval, tak jsem musela najít něco, co mi ho trošku zpestří…

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo nebo chvíle štěstí? Obojí! Prolog: