Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 18. kapitola - Marné sny a touhy

15.04.2011 (12:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1918×

18. kapitola – Marné sny a touhy

Samiel se mrzutě mračil a kousal si ret. Marně si lámal hlavu, jak to zaonačit, aby se dostal do Sulfurininých snů. Ať to zkoušel, jak to zkoušel, nešlo to a nešlo. Petra se na radu ptát nechtěl, protože se zdálo, že je proti jakémukoliv kontaktu se Sulfurinou a vlastně i proti jakémukoliv zasahování do toho, co se dělo u Cullenů. A tak se vydal na procházku mezi obláčky a myšlenky s otázkami si mu zatím hrály v hlavě na honěnou. Proč je Petr tak lhostejný? Samiel to nechápal – jeho starému příteli jako by na té rodině úplně přestalo záležet. A přece tenkrát, kdy ještě Bella Cullenová nebyla, hlídal dění na zemi i Edwarda jako ostříž.

Možná se mu zdá, že se tohle Edwarda netýká, pomyslel se chmurně Samiel. Jenže to se plete. Když se něco stane Agnes nebo Jakeovi, ublíží to Belle a Edwardovi taky. Mají je rádi, považují je za součást své rodiny. A nakonec si to odnese celá Cullenovic rodina. Copak tohle Petrovi nedochází?

Rozladěně zavrtěl hlavou. Kdo by mu tak mohl poradit? Který svatý má vlastně na starosti sny? Možná, že všichni – asi bude záležet na tom, o čem ty sny jsou. Jenže ať se zeptá, koho se zeptá, stejně se to nakonec dozví Petr. Bude na to muset jít nějak chytře.

Vtom koutkem oka zachytil zlatý záblesk. A hele, Edík! Blýská tu zlatým lukem a snaží se před ním schovat za obláček. Ty mi jdeš zrovna do rány, kluku!

„Co ty tady děláš?“ zamračil se na něj podezřívavě. „Zase chceš někoho načerno trefit  otiskovým šípem?“ promnul si jizvu na pozadí, když si znova vzpomněl na svou bolestivou zkušenost.

„Nee,“ vrtěl vehementně hlavou amorek. „Jen jsem se…“ klouček polknul a hlásek se mu zatřásl, „snažil jsem se před tebou schovat, no.“ Trucovitě našpulil pusu a palcem bosé nohy rozpačitě vrtal do mráčků pod sebou.

„Přede mnou? A proč?“ nechápavě vrtěl hlavou Samiel.

„No…“ zaváhal kluk, „protože se tě bojím.“

„Cože?“ Samiel se vyděsil. Oni z něj mají andělíčci strach? Pro pána krále, proč? „Prosím tě, proč by ses mě bál? Copak jsem tady někdy někomu ublížil?“ Cítil se skoro uraženě, a docela ho i zabolelo, že by mohl někomu nahánět hrůzu.

„Ale já jsem tě tehdy trefil. Muselo to bolet. Myslel jsem, že mi to budeš chtít vrátit…“

Samiel si ho chvilku přeměřoval a snažil se potlačit smích. Ulevilo se mu.

„Hele, ty popleto,“ oslovil ho láskyplně, „ kdybys neměl špatné svědomí, nemusel by ses schovávat. Mohl ses mi omluvit hned tenkrát a bylo by to v pořádku. Věděl bys, že se nezlobím a nemusel ses tak dlouho bát. Ale jestli chceš pro mě na oplátku něco udělat…“ nedokončil a nechal tu větu jen tak viset ve vzduchu jako návnadu. A Edík se chytil.

„Jo,“ kýval dychtivě hlavičkou, „udělám, co budeš chtít. Co bys potřeboval?“

„Hm. Potřeboval bych se dostat do něčího snu. Musím někoho varovat… jinak se stane něco moc špatného. Dokázal bys mi pomoct?“

Edík si rozpačitě povzdechl. „Nevím, jestli by to šlo. U nás amorků se učíme… o snech z lásky. Aby ses dostal do něčího snu, musel by tě mít rád. A musel by toužit po tom, aby se mu o tobě zdálo. Pak už stačí jen zavřít oči a přát si to taky. Teda tobě by to stačilo, jako andělovi. Když si zamilovaní přejí sny o někom z lidí, ty se zas posílají jinak… to neumím. Já se učím posílat lásku lukem a šípem. Hele… a kdo to je? Komu se máš zdát?“

„To bych ti radši říkat neměl,“ rozmrzel se Samiel. To tak, rozkecat mezi amorky, že chce lézt do snů jedné překrásné čertici. Z toho by byla přímo nebeská ostuda.

„A má tě ten někdo rád?“ vyzvídal klučina.

Jo, to kdybych věděl, pomyslel si Samiel a navenek jen pokrčil rameny.

****

„Tak, Agnes. Co tomu říkáš?“ připíchla Alice Nessie poslední sponku do vlasů a otočila ji se židlí k zrcadlu. Před svým nájezdem na její zevnějšek ji k němu nekompromisně otočila zády se slovy, že by to nebylo žádné překvapení, a námitky prostě nebrala na vědomí. A tak Agnes jen odevzdaně zavřela oči, opřela se pohodlně v otáčivé židli, kterou Alice kdovíodkud vyčarovala, a užívala si překvapivě příjemnou proceduru. Zjistila, že Aliciny jemné pohyby prstů v jejích vlasech jí přinášejí zvláštní uspokojující… vlastně docela slastné pocity. Začínala chápat, co ostatní ženy vlastně na tom vysedávání u kadeřníka mají.

Seděla, nechala se opečovávat, nakláněla hlavu podle pokynů, a když ji Alice začala líčit, otvírala a zavírala oči, špulila rty a usmívala se jako loutka. A hlavou jí přitom běžela smršť myšlenek, otázek i nadějí. Bude to fungovat? Bude se Jakeovi líbit? A bude se mu líbit dost na to, aby zapomněl na Sully? A jestli ne… co si počne?
Tu poslední otázku násilím zahnala a poslušná Aliciny výzvy se zadívala do zrcadla. A hlasitě polkla. Ze zrcadla se na ni dívala tvář, kterou tak dobře znala už osmnáct let… a přece jako by ji dnes viděla poprvé.

Vlasy, jemně natočené a zvednuté do jakoby nepořádného těžkého uzlu na temeni odhalovaly krk a šíji, jemnou a útlou a mléčně bílou. Pár pramínků, záměrně neposlušných, z účesu na různým místech vyklouzlo, spadaly jí kolem uší ke tváři a jemně se kroutily na zátylku. Oči, tmavě hnědé až černé po jejích indiánských předcích, byly díky citlivě použitým stínům najednou dvakrát větší a zářily jí jako drahokamy – černý onyx s jemným závojem dlouhých řas. Malý rovný nos postříkaný zlatem drobných pih – ty jí vždycky dřív vadily, ale teď najednou jakoby bez nich ten nos nebyl úplný. A lehce růžové rty, které teď, když se do nich kousla překvapením, zrudly jako krev. A voněla. Nevěděla, co to je za parfém, ale jemná květinová vůně se podobala letní louce – čerstvé jahody, šípkové růže a lesní med.

Pak se postavila, zrak jí sjel trochu níž a zalapala po dechu. Oblečení, které bez porady s ní Bella s Alicí a Rose házely do nákupního vozíku a které jí před úpravou hlavy Bella navlékla, bylo… neuvěřitelné. Olivově zelený top podtrhoval zářivost jejích vlasů, které vypadaly v porovnání s tou tlumenou barvou ne zrzavé, ale jako čerstvě vyloupnutý lesklý kaštan v zelené skořápce. V černých džínách, které ji obepínaly jako druhá kůže, měla najednou nohy dvakrát tak dlouhé. Top končil trochu výš, než byla zvyklá… takže jí koukal pupík… a výstřih do véčka byl najednou díky pushupce víc než štědře vyplněný. A do úžlabiny mezi ňadry jí spadal jemný zlatý řetízek. Přívěsek vidět nebyl, protože řetízek byl tak dlouhý, že se svezl až… tam, kam se svezl. Bella, Rose i Alice věděly, co na něm je, ale slavnostně Agnes přísahaly, že to nikomu neřeknou.

Agnes zamrkala a ta kráska v zrcadle to po ní zopakovala. Nakrčila nos, pak na sebe vyplázla jazyk a nakonec se šťastně rozesmála.

Ještě nikdy v životě si nepřipadala tak krásná, tak žádoucí… tak smyslná a svůdná. Jenže… jenže. Stejně se jí žaludek svíral trémou a nohy podlamovaly úzkostí. V tomhle neuměla chodit. Ještě nikdy se nepokusila nikoho omámit svým vzhledem, ještě nikdy se nikoho nepokusila svést. Neuměla to. Ale v duchu si slíbila, že se bude snažit.

Alice sice její budoucnost neviděla, ale vycítila její nejistotu, a tak se ji snažila dodat odvahy.

„Neboj, Agnes. Nebudeš muset ani hnout prstem. Úplně bude stačit, když uvidí, jak vypadáš.“

Agnes se na ni pochybovačně zadívala, pak na ostatní, a když viděla, že Bella i Rosalie souhlasně přikyvují, znovu na sebe mrkla do zrcadla a odhodlaně kývla taky.

Když vyšla ze dveří ložnice, následována svými dočasnými komornými, ve srubu jako by se rozzářilo podzimní sluníčko. A upírky v jejím závěsu se dusily smíchy – tuhle podívanou si žádná z nich nechtěla nechat ujít.

Po schodech nahoru zrovna stoupal Carlisle, který mířil do své pracovny, nos zabořený v nějaké odborné knize, a nevěnoval jim pozornost. A pak se k jeho nosu donesla ta letní vůně, on vzhlédl – a zkoprněl. Knížka mu vypadla z ruky a on jen nevěřícně otočil hlavu za Nessie, která ho míjela sice s mírně roztřesenými koleny, ale s nonšalancí královny.

Jasperovi dole v hale zaskočila slina, rozkašlal se a teprve pořádná rána do zad od jeho milované Alice ho donutila nabrat dech. Emmett vyvalil oči jako tenisáky a táhle zahvízdal. A Edward jen povytáhl obočí – ale Bella si dobře všimla, jak mu na malý moment ztmavly oči. No počkej, pomyslela si, ale pak v duchu mávla rukou a vzala to jako poctu. Když to zasáhlo i Edwarda – jejího neochvějně věrného rytíře – tak Jake nemá šanci. Ale kde je?

„Jé, teto Ness,“ vykulil oči i Tony. „Tobě to ale sluší. Počkej, až tě uvidí strejda Jake. Šel se projít do lesa, prý je tu zavřený už moc dlouho a potřebuje na vzduch. Ten se bude divit! Ale nemáš to tričko moc krátké? Nebude ti táhnout na břicho?“

Celý srub se rozburácel osvobozujícím smíchem. Smála se i Nessie, jejíž tréma i nervozita se tím řehotem úplně rozpustila a ona se najednou cítila sebejistá a lehká jako peříčko.

A pak někdo zaklepal na dveře. Jake, pomyslela si Agnes a rozběhla se otevřít. V tu chvíli jí vůbec nedošlo, že Jake, který je tu jako doma, by asi neklepal. Nedočkavě otevřela dveře a zaraženě zjistila, že se dívá do oslnivě měňavých a podezřele zkroušených očí Devlina Hellsfroma.

„Co tady děláš?“ zeptala se bez pozdravu, zklamaná, že nepřišel ten, kterého čekala, pro kterého celé odpoledne seděla na otáčivé židli a nechala se krášlit. Málem ty dveře zabouchla, ale pak si všimla, že Devlin drží v ruce kytici bílých orchidejí a že se tváří omluvně, pokorně a… zoufale?

„Ahoj, Agnes,“ řekl jemně a nesměle se na ni usmál. „Já… přišel jsem se ti omluvit. Vím, že jsem se choval nemožně a moc mě to mrzí. Nemám pro to vysvětlení – snad jen, že jsem vyrůstal v přesvědčení, že ženy jsou jemné, citlivé a křehké, a tak jsem myslel, že běhání za saněmi by pro tebe bylo moc… drsné. Měl jsem vědět, že jsi silná a cílevědomá, měl jsem ti věřit, že to zvládneš. Už nikdy neudělám takovou chybu, abych tě přestal respektovat. Směl bych doufat, že mi odpustíš?“

Agnes se dívala do jeho zkroušené tváře a najednou nevěděla, co si o tom má myslet. V minulých dnech měla Devlinovy dotěrnosti i jeho očividného nesouhlasu s jejím osamostatňováním plné zuby. Ale teď se tvářil tak kajícně, že jí ho bylo skoro líto.

„Jak to, že jsi tak najednou změnil názor?“ zeptala se ještě trochu pochybovačně, ale už bez té původní zlosti.

„Zlobila ses na mě. Došlo mi, že jsem tě omezoval. Když jsi naposled ode mě utekla a když ses začala učit od Tonyho a Yéila, byl jsem napřed – přiznám se – uražený. Ale pak,“ odmlčel se a hlas se mu roztřásl, „ses nevracela. A já jsem dostal strach, že už se ke mně nevrátíš. A to bych nedokázal snést.“

Zadíval se Agnes do očí a lapil ji do těch hedvábných duhovek jako do sítě. Ty oči ji prosily, přemlouvaly, lákaly, slibovaly… ty oči jí nabízely, sváděly a okouzlovaly. A do toho magického oparu se nesl jeho mámivý šepot. „Agnes, jsi jediná, o koho stojím. Nesmím tě ztratit. Nesmíš mě odmítnout. Prosím tě, odpusť mi…“ A Agnes, víc v transu než z vlastní vůle, přikývla a jen sledovala, jak se ty oči blíží, něčí ruce ji objímají a kytice orchidejí ji šimrá na holém pruhu kůže nad pasem; a náhle neskutečně blízké rty mumlají  děkuju a pak se tisknou k jejím… Zavřela oči a zpod víček jí skanula osamělá slza, která ji cestou dolů k bradě na kůži studila a lechtala… a pak se ozval řezavě bolestný hlas.

„Blokujete vchod, vy dva. Nechcete někam uhnout?“

Otevřela oči, ještě celá zmámená Devlinovou blízkostí, a zjistila, že se na ni mračí Jake, v raněných očích zklamání a porážku. Sjel ji pohledem, a místo obdivu, který doufala, že spatří, uviděla v jeho očích opovržení.

„Abys nenastydla,“ poznamenal sarkasticky. „Víš, že odhalování se na veřejnosti je trestné?“

Agnes ztuhla šokem a bolestí, vytrhla se Devlinovi z náruče, otočila se na patě a beze slova zmizela uvnitř. Proběhla halou, vylétla po schodech nahoru, zabouchla za sebou dveře do pokoje a sesunula se zády po nich na zem v hořkém pláči.

Všichni Cullenovi dole v hale jen beze slova zírali, jak kolem nich prosvištěla, a jak chvíli po ní zachmuřeně vešel Jake a taky mlčky zmizel nahoře.

„Tak. To se moc nepovedlo, co?“ zeptala se celkem zbytečně Bella a zklamaně si povzdechla. Ostatní děvčata jen pokrčila rameny.  A pánové jen nechápavě koukali. Edward se chtěl na něco zeptat, ale Bella mu honem pošeptala, že mu to pak vysvětlí, a snažila se odvést pozornost.

„Tak, Tony, večeřet a pak honem do postele. Zítra je taky den. A slíbil jsi Agnes, že pojedete se psy, když už teď má správné vybavení,“ hnala ho do kuchyně ke stolu. Alice popadla Jaspera za ruku a odváděla ho pryč, Rosalie mrkla na Emmetta a taky se vypařili. Pokoj se pomalu vyprázdnil. Jen Esme se zamyšleně dívala po schodech nahoru, kam zmizela nejdřív Agnes a pak i Jake, a pak zašla za Bellou do kuchyně.

„Bello,“ začala zvědavě, ale Bella si ji honem přitáhla a tiše, aby jí Tony neslyšel, jí šeptala do ucha.

„Agnes má pořád ráda Jakea. Chtěla by ho zpátky. Proto se tak nastrojila. Jenže Devlin nám to zkazil.“

„Agnes má pořád ráda Jakea?“ podivila se Esme. „A nepřišla na to trochu pozdě?“

„Pst,“ zarazila ji Bella. „Nechce, aby se to Jake dozvěděl… takhle ne.“

„Vlastně lepší pozdě, než nikdy,“ mínila Esme. „Jen aby nebylo moc pozdě.“

****

Sulfurina nahoře v patře potichu zavřela okno a zamyšleně si podepřela bradu. To byl od Devlina mistrovský výkon, za to dostane od Lucifera bonus. Jenže co teď? Jake je tak raněný, že se za ní ani nezastavil a zavřel se ve svém pokoji. Za ním nemůže, když pořád předstírá, že s tou sádrou se nedá chodit. A přitom zrovna teď by ji určitě u sebe potřeboval… aby mohl zapomenout na to, co ho bolí.

Chápala ho. Dobře totiž věděla, jaké to je A když ten večer uléhala do postele, nebyl to Lucifer, komu patřily její myšlenky. A nebyl to ani Jake.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 18. kapitola - Marné sny a touhy: