Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 25. kapitola - Hledání

26.07.2011 (20:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1420×

„Jak to, že ji nemůžeme najít?“ Jakeův zoufalý hlas se v posledním slově zlomil skoro do vzlyku, vysoký snědý Indián si zhrouceně sedl na židli v Carlisleově ošetřovně ve stanici a zabořil hlavu do dlaní. Všichni průvodci i záchranáři Národního parku Wrangell St. Elias měli pohotovost, prohledávali všechna místa, kam se obvykle jezdilo na pozorování jelenů  pro Sullyin výzkum, ale zatím bezúspěšně. Po Agnes nebylo ani stopy.

Jake zvedl hlavu a rozčileně se rozhlédl kolem sebe. Stál tu Yéil jako vedoucí psovodů a byli tu i všichni Cullenovi kromě naštvaného a rozzlobeného Tonyho, a Sully, která ještě pořád měla sádru a byla by jim houby platná. Všichni dospělí usoudili, že Tony je na pátrací akci ještě moc malý a má zůstat doma se Sully, ale Tony jejich rozhodnutí nenesl moc lehce.

„Já chci Nessie taky hledat,“ trucoval. „V lese se vyznám mnohem líp než máma, teta Alice nebo Rosalie. Ty přece do lesa chodí akorát tak na lov. Já ho mám prozkoumaný skrz naskrz. Vím o každé veverce a myši. Chodím tam pořád a v životě jsem se neztratil,“ špulil uraženě pusu a v očích se mu zaleskly i zklamané slzy.

Edward věděl, že má Tony pravdu, ale Bella byla tak vystrašená a plná obav o svou sestru, že nebyla schopná to objektivně posoudit. „V žádném případě,“ zamítla kategoricky Tonyho účast na pátrací akci. „Tony to zná jen v lese u našeho srubu a kdo ví, kam až Agnes dojela. Stačí, že se bojím o ni, ještě abych se strachovala o Tonyho. Budu mnohem klidnější, když budu vědět, že je v bezpečí a teple doma.“ Edward sice věděl, že kdo se vyzná v jednom lese a umí v něm přežít, snadno se zorientuje i v jiném, a navíc by Tonyho měl na očích a ohlídal by ho, ale dobře věděl, že když si Bella něco umane, je tvrdohlavější než mezek. A tak radši neprotestoval a snažil se synkovi tu hořkou pilulku alespoň trochu osladit.

„Podívej, Tony,“ dřepl si před synka a snažil se ho přesvědčit, „bude tě potřeba i tady. Někdo tu přece na tetu Agnes musí čekat s horkým čajem a nahřátými přikrývkami. Až ji najdeme a přivezeme, bude určitě celá prostydlá, hladová a žíznivá, a někdo tady musí zařídit, aby pro ni bylo všechno přichystané. A taky někdo musí dělat společnost Sully. Přece bys ji tu nenechal samotnou? Máš to tu na povel, spoléhám na tebe,“ polácal ho po rameni, ale Tony uraženě ohrnul ret, otočil se na patě, vyběhl po schodech a pak už jenom slyšeli, jak za sebou práskl dveřmi od pokoje.

„Bello…“ zadíval se Edward na svou ženu prosebně, ale ta byla neústupná.

„On se s tím srovná, Edwarde. Alespoň o jednoho si nebudu muset dělat starosti.“ Mávla rukou a společně s ostatními pak vyrazili do stanice. To bylo včera navečer.

Jenže teď bylo ráno, všichni hledali celou noc, a Agnes pořád nikde.

„Je to těžké, Jakeu,“ snažil se ho uklidnit Carlisle. „Ta vánice nám pořádně zamíchala kartami. Všechny stopy jsou zaváté, pach odnesl vítr, stezky v parku jsou dost obtížně schůdné a ledaskde se nedá projet ani se psy.“

„To je pravda,“ přikývl Yéil. „V čerstvě napadaném sněhu se psi boří do závějí a špatně se jim běhá. Ale alespoň víme, že nemohla dojet moc daleko ani ona.“

„Všichni děláme, co můžem,“ přidal se Jasper. „Všechna místa, kam jsme jezdili pozorovat jeleny, už jsme zkontrolovali, ale teď to budeme muset nejspíš vzít systematicky,“ zahleděl se do mapy na zdi. „Nemá cenu prohledávat celý park, má rozlohu přes padesát tisíc čtverečních kilometrů a Yéil má pravdu, že zas tak daleko nemohla za jedno odpoledne se saněmi dojet. Odhadoval bych to tak na dvacet až třicet kilometrů, víc ne,“ přemítal.

„Měli bychom pořádně vyzpovídat Devlina,“ kabonil se Jake. „Určitě ví, kde je. Včera se vytratil hned po Agnes a po té naší rvačce bych se vsadil, že jel za ní. Bůhví, co jí udělal,“ cedil mezi zuby, bledý jako stěna.

„Devlin říká, že ji neviděl,“ prohlásil Yéil neutrálně.

„Lže,“ usekl Jake. „Včera zuřil, že dostal na frak. Zuřil, že Agnes nedostal on. Proč by někam jezdil s rozbitou hubou? Proč nezalezl a neléčil si monokl? Něco ví, na to bych dal krk. Já ho zmáčknu a…“ nedopověděl, jen zaskřípal zubama.

„Uklidni se, Jakeu,“ brzdil ho Edward. „Nemáme žádný důkaz, že by Devlin něco věděl. Pochopil bych, kdyby si někde za bukem počkal na tebe, ale že by napadl Agnes, tomu nevěřím. Vždyť o ni přece stojí, ne? A do hledání se zapojil jako první,“ pokrčil rameny.

„Edward má pravdu,“ přidal se na jeho stranu Carlisle. „Celou tu dobu, než jste se vy dva usmířili, Devlin s Agnes…,“ zaváhal, když viděl, jak Jake rudne. „No zkrátka, chovali se jako zamilovaní. Určitě by jí neublížil. Přece by si nevyléval zlost na děvčeti!“

„No,“ zaváhal Emmett. „Já tedy nevím. Ale když si vzpomenu, jak jsem zuříval, když se mi na všech těch středních školách kolem Rose ometali ti puberťáci… a to si jich ani nevšimla. Když si představím, že by mi kvůli některému z nich dala košem, asi bych měl chuť nejen se vypořádat s ním, ale vyříkat si to i s ní.“ Rozhlédl se po zděšených tvářích okolo a honem dodal: „Neříkám, že ručně. Asi bych se s ní jen pohádal, nebo tak něco. Ale vztek bych na ni měl, to jo. A ne malej,“ rozhodně přikývl.

„Vidíte?“ chytil se toho Jake. „A kdoví, jak moc se Devlin umí ovládat? Řekl bych, že moc ne. Jestli něco plácla… a to Nessie umí, pusu má proříznutou dost, mohla ho vyprovokovat. Měli bychom ho skřípnout,“ mračil se.

„Teď nemáme čas na nějaké výslechy. Devlin říká, že ji neviděl, a my nemáme žádný důkaz, že by lhal,“ uzavřel to Jasper. „Musíme se spíš soustředit na to, abychom našli Agnes včas, dokud…“ odmlčel se a všem přítomným přišlo na mysl totéž, na co mysleli celou noc a s postupujícím dnem byla ta myšlenka čím dál naléhavější. Ne dokud… ale jestli vůbec ještě není pozdě. Přece jen je prosinec, mrzne a byla sněhová bouře, a Agnes byla přes noc někde venku, možná zraněná, vždyť proč  by se jinak nevrátila? Kdo ví, jestli vůbec ještě žije.

„Tak podívejte,“ sezval je gestem ruky Jasper k mapě a všichni přistoupili blíž. Na stole zazvonil telefon, Carlisle mávl na Jaspera, aby počkal, a zvedl ho. Chvíli poslouchal, pak s někým hovořil a nakonec poděkoval. Když položil sluchátko, otočil se k ostatním.

„Z Anchorage nám posílají vrtulník s termovizí. Takže budeme moct hledat i seshora, a dokonce i potmě nebo za mlhy,“zatvářil se spokojeně.

„No, já doufám, že to nebude potřeba. Snad ji do večera najdeme,“ strachovala se Bella.

„Takže, vraťme se k mapě,“ přerušil je naléhavě Jasper, jehož vojenská minulost se nezapřela. „Tady je přibližný okruh, kam by se člověk dostal se psím spřežením za dvě hodiny,“ namaloval na mapu kruh a rozdělil ho na čtyři části. „Západní čtvrtinu prohledají Tlingitové s Yéilem. Sever si vezme Emmett, Esme a Rosalie. Já, Devlin a Alice východ, Bella s Edwardem  a Jakem jih. Carlisle zůstává tady u vysílačky jako koordinátor a lékař. Kdyby bylo potřeba, snadno si přivolá vrtulník a dostane se jím ke kterékoliv skupině. Nějaké otázky?“ rozhlédl se po všech okolo.

Nikdo se na nic neptal, a tak Jasper jen dodal: „Mobily a vysílačky všichni máme. Pokud cokoliv najdeme, jakoukoliv stopu, voláme sem a Carlisle  už dá vědět ostatním. Tak do toho!“

Všichni vyrazili po vytčených trasách a Carlisle osaměl.

***

Hučelo jí v hlavě a strašně ji bolela. Měla dojem, že se jí lebka nejspíš rozskočí. A ještě ke všemu jí zavřenými víčky probleskovala nějaká oranžová záře, sílila a žloutla, až svítila skoro bíle a donutila ji zamžikat. Teprve teď začala pomalu vnímat svoje okolí. Zkusila se pohnout a zjistila, že to nejde. Na nohách leželo něco těžkého, co sice hřálo, ale nedokázala díky tomu sebou ani hnout. Ruce měla schoulené na hrudníku a něco těžkého jí je mačkalo k tělu. Zvedla hlavu, zamžourala proti slunečnímu světlu a zjistila, že se zblízka dívá na klubko načechraných chlupů. A už jí do nosu dolehl i pach mokré srsti.

„Jakeu?“ zachraptěla. Krucinál, kde se tu vzal? A proč jí znehybnil nohy? A kde to vlastně jsou… vždyť ji zespoda studí… sníh? I když zepředu i zezadu ji něco krásně hřeje… a na nohy a ruce jí taky není zima.

Znovu se zkusila nadzvednout. „Tak Jakeu, uhni,“ zaskučela. Jak se usilovně snažila zvednout hlavu, rozbolela ji jako střep a na levé straně, kousek nad uchem, jí lebkou projela bolest ostrá jako šíp. Zamrkala a zaostřila na tu hromadu chlupů, která jí tiskla ruce k hrudníku, a zjistila, že není tmavě rezavě hnědá. Sakra… tohle není Jake.

Vtom se klubko pohnulo, odněkud z něj se vynořila hlava a Agnes zjistila, že se zblízka dívá do žlutých vlčích očí. Strnula, hlavou jí prolétly poučky z brožur pro přežití v divočině a honem sklopila zrak. Pohled upřený do očí by mohl pro vlka znamenat výzvu, a to by vyvolalo boj. Útok. Ale nezdálo se, že by ji tenhle vlk chtěl posnídat. Chvíli se na ni díval, pak ji čumákem šťouchl do kombinézy a nakonec jí olízl nos. Pak se kousek přesunul a Agnes si  konečně mohla uvolnit ruce. Znovu se zkusila pohnout, a tentokrát to šlo. Z nohou se jí odsunul další vlk a za jejími zády zvedl hlavu třetí. Zjistila, že noc strávila v klubku vlků a že to bylo teplo jejich těl, které jí nejspíš zachránilo před umrznutím. Ale kde se tady vzali? A kde se tu vzala ona?

Znovu ji zabolela hlava, zvedla ruku a nad uchem si nahmatala obrovskou bouli. Rozhlédla se a v závěji pod smrkem opodál uviděla svoje převrácené saně. Ale psi tu nikde nebyli. Kde je její smečka? Roztrhali ji ti vlci? Nebo se jen rozutekla? Co se to tu vlastně včera stalo?

Namáhala si hlavu, aby se rozpomněla, a pomalu se jí začaly vybavovat jednotlivé útržky vzpomínek. Jake se… porval s Devlinem. A ona pak jela na východní hřeben dokončit pozorování. Sněžilo, byla bouřka… schovala se v lese. A pak… Devlin! Všecky vzpomínky se jí vybavily jako mávnutím proutku a Agnes dostala strašlivý vztek. Ten zmetek! Jak se v něm spletla! Vyhrožoval jí, chtěl ji dokonce znásilnit, a když se nedala… praštil ji něčím do hlavy. Rozhlédla se okolo a zamrazilo ji. Má štěstí, že neumrzla. Ještě že ti vlci… Jak je vůbec možné, že ji neroztrhali? Možná, že z ní cítili Jakea. Asi. To je vlastně jedno, co to bylo, hlavně, že to fungovalo. Rozhodla se to dál neřešit a spíš se soustředit na to, co teď. Rozhlédla se kolem sebe. Kde to vůbec je?

A znovu ji zamrazilo. Kruci… tady to vůbec nepoznává. Zřejmě včera v té bouři ztratila směr a dojela bůhvíkam. Psi jsou v tahu, všude hluboké závěje sněhu… Jak se teď dostane domů? A kterým směrem by se měla vydat?

Rychle zašmátrala v kapse po mobilu, a když ho vytáhla, zmohla se jenom na zoufalé zasténání. Baterie byla buď vybitá, nebo zničená mrazem a sněhem. Co bude sakra dělat? Najednou zvedla hlavu a v očích jí zasvítilo odhodlání. Ten mizerný Devlin nad ní nezvítězí a mráz a sníh taky ne. Na cestu domů nazdařbůh se nevydá, mohlo by ji to stát krk. Ostatní ji už určitě hledají a je jen otázkou času, než ji najdou. Musí se postarat, aby to přežila, než ji někdo objeví. Takže co potřebuje? Teplo… vodu a jídlo. Nějaké zásoby měla s sebou... Jen jestli jsou v pořádku a nedopadly jako ten mobil.

Hlubokým sněhem se dobrodila k převráceným napůl zavátým saním a zkusila je otočit. Šlo to. A sláva, její batoh zůstal přišněrovaný k postranicím. A tamhle kouká zpod závěje kousek spacáku! Honem ho vytáhla a na sluníčku přehodila přes smrkovou větev. Bude ho muset usušit… takže nejdřív rozdělat oheň.

***

„Statečné děvče,“ pokýval hlavou uznale svatý Petr, jak se díval dolů na Agnes, která zrovna vlekla k saním hromadu klestí, tahala z kapsy naloupanou březovou kůru a snažila se rozdělat oheň. „Asi byla zdatná skautka, když si pamatuje, že březová kůra hoří i mokrá.“

„Na to nemusí být zrovna skautka. Třeba se to naučila od své indiánské babičky,“ pokrčil rameny Samiel.

Tak nevím,“ přemítal Petr, „rostou vůbec v Everglades na Floridě břízy?“

„Břízy rostou všude,“ mávl rukou Samiel. „A není to jedno, odkud to ví? Hlavně, že to ví!“

„Jo, to máš pravdu,“ uchechtl se Petr a sledoval, jak se dole rozhořívá ohýnek. „Teď už holka nezmrzne, tak už můžeš ty svoje vlky odvolat, Same,“ potutelně se na svého společníka ušklíbl.

„Moje vlky? Proč moje?“ kroutil se Samiel jako žížala a pomalu rudnul.

„Samieli,“ podíval se na něj Petr s despektem, „já nejsem včerejší. Přece poznám, kdy foukneš. Ty vlky jsi jí poslal ty. Přece včera široko daleko žádní nebyli.“

V Samielovi hrklo. Tak… teď si to odnese. Petr ho už několikrát napomínal, aby se do téhle záležitosti nepletl. Ale jemu to nedalo… přes všechna varování nemohl. To on kdysi pomohl Belle a Edwardovi a kvůli nim zradil peklo a Lucifera. Vlastně to byla jeho vina, že teď pekelný vládce tak zuří a vylévá si vztek na Agnes a Jakeovi. Zkrátka se cítil za ty jejich trable zodpovědný a nedokázal se na to jen tak klidně dívat. Ale musí Petra nějak přesvědčit, že to byla náhoda. Třeba mu na to skočí… Nadechl se, aby se pustil do výmluv, ale Petr ho zarazil.

„Ani to nezkoušej, Samieli. Víš, že v nebi se lhát nedá. Ale neboj se, tentokrát ti to nebudu vyčítat. Devlin překročil meze – Agnes má vyměřený mnohem delší život a takhle by skončit neměla. Kdybys včera nepřifoukl ty vlky ty, asi bych zasáhl já, nebo možná i někdo jiný. On i svatý Valentýn po tomhle páru občas pokukuje… nejsme sami, koho Agnes s Jakem zajímají.“

„A nemohli bychom zafoukat, aby ji už někdo našel?“ žebronil Samiel a upřel na Petra prosebné oči.

„Myslím, že to nebude potřeba,“ mávl rukou Petr. „Mají dokonce vrtulník. Určitě ji brzo najdou i sami.“

***

„Co to má sakra znamenat?“ bledý Lucifer nevěřícně zíral na rozběhnutou záchrannou akci a třásl se jako sulc. „Co to ten osel oslovský Devlin zase provedl? Kdo mu řekl, že má tu holku zabíjet?“

„Ztratil nervy, Vaše pekelnosti,“ zamumlal Belial, už úplně rezignovaný. Po všech těch malérech mu najednou začínalo být všecko jedno. Bude se Lucifer vztekat? Bude, ať tak nebo tak. A co mu vlastně může udělat? Zabít ho nemůže, čerti jsou nesmrtelní. A to ostatní… od Lucifera už zažil všechny možné tresty, a zatím se z nich vždycky vzpamatoval. Takže se přinejhorším bude muset zase vzpamatovávat… možná těžce a dlouho… ale stejně se tomu nevyhne, ať dělá, co dělá. A tak jen bezbarvě zopakoval: „Ztratil nervy. To se občas stane každému.“

Lucifer překvapeně zamžikal, ale kupodivu ho to nerozzlobilo jako jindy. Devlin ztratil nervy? No, jestli má být upřímný, jemu se to stávalo taky. A docela často. To se dá pochopit. Jenže co teď s tím malérem na zemi?

„Belilae, jenže ona to přežila. A až ji najdou, řekne jim, že ji Devlin chtěl zabít. Ta mise ještě neskončila. A vlastně,“ napadlo ho najednou, „kdyby ta holka byla opravdu mrtvá, možná by se ten její Indián zbláznil bolestí a smutkem a něco by vyvedl… ještě bychom jeho duši mohli získat. Tu holku nesmějí najít! Potřebujeme, aby zmizela! Zařiď to!“

Belial si ani netroufal namítat, že přesně stejný nápad měl Lucifer před časem s Bellou. Tehdy si taky myslel, že její smrt by mohla Edwarda rozzuřit… a jak to nakonec dopadlo? Ale neřekl nic. Jen luskl prsty a na celý Národní park ve Wrangellu se snesla mlha, hustá jako mléko.

„Pár dní to vydrží,“ prohlásil nevzrušeně. „V té mlze ji nenajde ani vrtulník.“

„Mají termovizi,“ namítl Lucifer a Belial luskl prsty podruhé.

„Už ne. Porouchala se,“ ušklíbl se. „Kontaktuju Devlina a Sulfurinu a zkusíme vymyslet nový plán.“

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 25. kapitola - Hledání: