Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 4. kapitola - Kouzlo osobnosti

18.12.2010 (17:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2194×

4. kapitola – Kouzlo osobnosti

Tony prolítl domem jako blesk, ani nepozdravil, vyběhl schody a pak už zaznělo jen prásknutí dveří u jeho pokoje .

„Co se mu stalo?“ divila se Bella a tázavě se podívala na Agnes, která vešla hned za ním a jen zaraženě sledovala, jak mizí nahoře.

„Nastoupil nový psovod,“ pokrčila rameny Agnes. „A Tonymu nějak nepadl do oka. Nevím proč, mně se zdá docela sympatický. Docela hodně,“ dodala tiše a mírně zrudla.

Bella se na ni zkoumavě zadívala a pak se pousmála.

„Sympatický? Hodně sympatický? Tak povídej a přeháněj, holka. Pojď si sednout a ven s tím. Jaký je?“ Poplácala pohovku vedle sebe a vyčkávavě se zadívala na Agnes. Ta váhavě přešla k ní, posadila se a zamračila se.

„No, je… vysoký, atletický, dlouhé černé vlasy…“ odmlčela se a chvilku přemýšlela.

Takže celý Jacob, pomyslela si Bella a usmála se pro sebe, že Agnes se evidentně líbil jen proto, že jí ho připomínal.

„Agnes,“ usmála se shovívavě, „kdybych nevěděla určitě, že to tak není, měla bych fakt pocit, že mi tady popisuješ někoho, koho dobře znám.“

„Viď?“ zářily Agnes oči, „já jsem taky měla dojem, jako kdybychom se znali už dávno.“

„Tak jsem to zrovna nemyslela,“ zvážněla Bella. „Ale kdyby ses slyšela…černé vlasy, atlet, člověk by myslel, že básníš o Jakeovi.“

Agnes se zamračila.

„Tak zrovna o něm mluvit nechci. Spíš jsem byla ráda, že se mi podařilo na něj na chvíli zapomenout. A není mu podobný, ani omylem ne.“

„Není?“ snažila se Bella odvést řeč od horké půdy pod nohama. „Tak povídej, jaký teda je?“

„Já ti nevím, Bello, jak to vysvětlit. Teď, když jsem tady, se mi to nějak těžko chápe nebo vyjadřuje. Ale když jsem byla tam, když jsem ho uviděla, připadalo mi, že už ho dávno znám. Jako by to byl někdo, kdo byl kdysi mou součástí a já na něj zapomněla. Měla jsem pocit, že k němu musím blíž, že se ho musím dotknout, dívat se mu do očí… jako by najednou nic na světě nebylo důležitějšího. Cítím se divně.

Víš, když jsem se tenkrát potkala s… Jakem… Bylo to jako blesk. Omračující, oslepující blesk. Náhlá jistota. Svět kolem nás zmizel a nám nezůstalo nic jiného, než ten druhý. Jenže teď mám dojem, jako by takový život byl strašně chudý.

Zato když jsem dnes viděla Devlina, jako by byl magnet a já byla kovová, jako by mě k němu něco neodvolatelně táhlo. Ty jeho oči, ani vlastně nevím, jakou mají barvu. Jsou jako moře. Modré, zelené, do fialova, kouřové, každou chvíli jiné. A když se usmál… Bello, připadala jsem si jako ve snu.“

Bella zavrtěla hlavou. „Nezdá se ti, že to bylo nějak moc náhlé? Vždyť ho vůbec neznáš. Kdo ví, jaký je.“

Agnes zrudla. „Jakea jsem taky neznala. A taky to bylo náhlé. Tenkrát jste to brali jako hotovou věc.Tak co je na tom divného?“

„No právě, taky to bylo rychlé, ale to otisky jsou. Tenkrát jsi to brala, mluvila jsi o předurčení a o babičce, jak by to chápala. Ale zdá se, že to pro tebe nebylo to pravé, nebo ano? A tohle není otisk, nemůže být. Už jednou ses s láskou na první pohled spálila, nebo to alespoň tvrdíš. Jakea jsi neznala, to je pravda, ale znali jsme ho alespoň my, věděli jsme, že je to hodný kluk.“

„Hodný? Hodný, to jo. Bačkora to je!“ vyhrkla Agnes trucovitě. „Je tak hodný, až to jde na nervy. Někdy jsem měla chuť ho schválně kopnout nebo praštit. Jenže jemu by nevadilo ani to. Ode mě by vydržel všechno.“ Zamyslela se.

„Víš, z Devlina mě trochu mrazí. Jak okřikl toho psa… Mám z něj dojem, že kdyby chtěl, uměl by být pěkně nebezpečný. Je v něm něco… divokého. A stejně si nemůžu pomoct, líbí se mi.“

Bella strnula. Něco jí to připomnělo. Když tenkrát potkala Edwarda, měla z něj úplně stejný pocit. Mrazilo ji, cítila z něj nebezpečí, pečlivě držené na uzdě. Ale stejně už tehdy věděla, že jí není pomoci. Bránila se tomu, utíkala, zuby nehty se držela toho, že je jí protivný, a stejně byla ztracená. Už tehdy, když jí při prvním setkání ve třídě pomáhal sbírat knížky vysypané na zem, už tehdy cítila, že potkala svůj Osud. Jestli Agnes cítí s Devlinem totéž, pak sbohem, Jakeu. Náhle jí starého kamaráda zabylo líto. Kdo ví, kde se toulá, nikdo o něm neví. A Agnes tady zatím pěje ódy na někoho, koho ani pořádně nezná.

„Agnes,“ zkusila to opatrně, „ale Jake je všechno, jen ne zbabělec. Když jde do tuhého, snad kromě Edwarda není nikdo jiný, na koho by bylo větší spolehnutí. A to, že ti nic nedokáže odepřít… Má tě rád. Má tě rád víc, než cokoliv jiného na světě, miluje tě víc, než svůj život. Když jsi odjela a nedala mu naději, zmizel, Agnes. Utekl kdovíkam a nikdo neví, kde je. Ani smečka. Edward s Jasperem ho odjeli hledat, a ani oni po něm nenašli stopu. Vážně ti ho není líto? Mám strach, sestřičko. Bojím se o něj. Myslím, že když jsi mu vzala naději, že tě získá, vzala jsi mu důvod…“

„K životu?“ skočila jí do řeči Agnes, která během její řeči čím dál víc rudla. „Nebuď směšná, Bello. Lidi se rozcházejí pořád, a nic se neděje. Jen trucuje. Když mě má tolik rád, proč mě nechal jít? Proč mě nezastavil? Vždyť on mě ani nepoprosil, abych zůstala. Bylo mu to jedno.“ Najednou jí po lících stékaly slzy a Belle jí začalo být líto. Zavrtěla hlavou.

„Pořád si myslím, že se pleteš. Ale teď nemá smysl to dokola omílat. Až se Jake objeví, měli byste si vy dva pořádně promluvit.“

Agnes trucovitě ohrnula ret, utřela si slzy a pomyslela si, že mluvili už dost. Mluvili spolu dva roky. Jestli Jake nedokáže přejít od mluvení k nějaké akci, možná to dokáže někdo jiný. A ona se bránit nebude.

„Víš co?“ Belle najednou zasvítilo v očích. „Ten tvůj Devlin mě zajímá. A taky bych ráda věděla, co se na něm nelíbilo Tonymu. Nevypadal ani zdaleka tak nadšeně, jako ty. Asi pojedu zítra s vámi. Edward s Jasperem se vrátí až zítra večer, tak vezmu Alici a Rose a pojedeme zítra do stanice s Emmettem a Carlislem. My ti ho skoukneme, holka. Uvidíme, jestli je to takový zázrak.“

xxxx

„Same, jsi tam?“ ozval se hebký hlas z plamínku, který náhle vyskočil Samielovi před nosem. Tam nadskočil leknutím a honem se ohlédl, jestli si toho všiml svatý Petr.

Všiml! Culil se jako měsíček v úplňku a zvědavě sledoval, kdo že to Samielovi z pekla volá.

„Ne,“ odsekl trochu uraženě. „Žádný ‚Sam‘ tady není. Jmenuju se Samiel, jak jistě dobře víš, Sulfurino.“

„No tak, nebuď takovej netýkavka,“ chlácholila ho Sulfurina. Plamínek se rozrostl a teď už bylo vidět i celou její hlavu. Rozhlédla se a když uviděla za Samielem svatého Petra, taky po něm hodila cukrblik.

„Ahoj, Péťo. Co se tak divíš? On se ti Samiel nesvěřil, že mě pověřil výzvědnou misí?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Petr. „Patrně zapomněl. Má teď tolik starostí…“ zvedl ironicky obočí a pak se uchichtl.

„Patrně,“ souhlasila Sulfurina s Petrem. „On je vůbec nějak zapomnětlivý. Představ si, že zapomněl i na mě! A že by bylo na co vzpomínat!“

„Nepovídej,“ bavil se Petr už nepokrytě. „Tak to se nesvěřil. A ani Valentýn mi o ničem neříkal… ale vlastně oni čerti pod Valentýna nespadají,“ uvědomil si najednou.

„Jen se bavte na můj účet,“ mračil se Samiel. „Myslel jsem, že máme jiné starosti, Petře. Tony už sice poslední dvě noci spal klidně, ale stejně bych chtěl vědět, proč se mu zdály ty ošklivé sny. Jenže odbor snů tady v nebi nemá oddělení nočních můr vůbec zavedené. Nic jsem nenašel.“

„No bodejť by jo,“ ťukl se do čela Petr, „vždyť noční můry jsou pekelné stvůry. Ty posílá peklo a ne my. Nemohl jsi nic najít, ani kdybys hledal sebevíc.“

„Jenže peklo je taky neposílalo,“ skočila mu do řeči Sulfurina. „Hexina s tím má docela starosti. Pamatuješ si na Hexinu? Ta teď právě pracuje ve skladu nočních můr a špatných snů. A spousta jich byla expedovaná ke Cullenům a ona na ně nemá ani žádanku, ani podepsanou výdejku.“

„Hexina?“ vzpomínal Samiel. „A jo, ten Viking v sukních. No, to nemám strach. Ona to zas nějak zašolíchá, jako vždycky. Ve snech byl odjakživa strašný nepořádek. Jenže jak je možné, že se Tonymu zdály sny, které mu nikdo neposílal?“

„To nevím,“ pokrčila rameny Sulfurina. „Ale Belial si myslí, že si je mohl přivolat sám. Řekla jsem to před ním jako vtip a on s tím souhlasil. Divné, že? Ale zjistila jsem ještě něco. Sny mu sice neposílali, ale nejspíš poslali něco – nebo někoho – jiného. Když jsem se s Belialem srazila, zrovna byl na cestě do odboru pokušitelů. Prý ho tam poslal Lucifer. A noční můry prý Tonymu neposílají, ale zato se podřekl, že něco jiného ano. Když si to dáš dohromady…“

„Poslali tam pokušitele,“ rozsvítilo se Petrovi i Samielovi současně.

„To by dávalo smysl,“ uvažoval Petr, „a dokonce i ty sny by to vysvětlovalo. Tony je přece jenom syn anděla, i když teď už jím Edward není. Cítí zlo, když se blíží. Měl špatný pocit a strach a podvědomě si ho zhmotnil i ve snech, které si tak přivolal. Jenže stejně nechápu, proč by to Lucifer dělal. Na Cullenovy nesmí sáhnout, to má přece zakázané.“

Samiel už chvíli koukal kukátkem dolů, a teď ho podal Petrovi, bledý jako stěna.

„Na Cullenovy se taky nechystá, alespoň ne v prvním plánu. Ale zato Dwyerová a Black… to je jiná káva. Zákaz neporuší – Cullenovi to nejsou. To, že k nim patří i tihle dva, a když ublíží jim, zasáhne to všechny, to moc dobře ví. Koukej, koho tam poslal,“ Samielovi samými starostmi přeskakoval hlas a zajíkal se obavami.

„Když jsem ještě patřil dolů, šéfoval jsem pokušitelům. A tohle byl ten nejnadějnější z nich. Jestli ten otisk nebyl zrušený doteď, tak teď už, obávám se, Agnes s Jakem nemají vůbec žádnou šanci.“

Teď zbledla i Sulfurina. „On tam poslal…?“

„Devlina,“ potvrdil jí mrtvým hlasem Samiel.

xxxx

Když se Edward s Jasperem vrátili z Forks, přivítal je skoro prázdný dům. Jen v kuchyni se otáčela Esmé kolem plotny a chystala Tonymu večeři.

„Kde jsou všichni?“ udiveně se jí ptal Edward, zatímco Jasper, který předtím vyběhl schody, aby byl co nejdřív se svou milovanou Alicí, jen ztuhle zíral do prázdného pokoje.

„Taky tě vítám, Edwarde,“ neodpustila si Esmé.

„Promiň,“zastyděl se a objal ji. Dal jí pusu do vlasů a pokračoval. „Samozřejmě ahoj, Esmé. Jen mě překvapilo, jak to, že je tady tak prázdno. Kam se vypravili?“

„Jsou ve stanici, všichni. Carlisle a Emmett mají službu. A děvčata se jela podívat na toho nového psovoda, který včera tak oslnil Agnes. Ještě tu nejsou. Jen je mi divné…“

„Copak?“ usmál se Edward.

„Dvě věci. Za prvé, jely už ráno. Co jim tak dlouho trvá? A za druhé – Tony s nimi nechtěl. Ztropil strašnou scénu a nechtěl tam Bellu ani Agnes vůbec pustit. Ani že tam jedou Alice i s Rose se mu nelíbilo. Je ve svém pokoji a trucuje.“

„Vážně?“ podivil se Edward. „Zajdu se za ním podívat,“ rozhodl se a vyběhl schody nahoru. Minul Jaspera, který vrtěl hlavou a tvářil se pořád ještě jako spadlý z višně, ale než stačil zaklepat a otevřít dveře, klapl hlavní vchod a dovnitř se vhrnuly jejich drahé polovičky s Agnes, následované Rose, Emmettem a Carlislem.

Smály se a povídaly si, hihňaly se, Agnes ruměnce ve tvářích, a jich si snad vůbec nevšimly!

Edward se vydal po schodech dolů své ženě naproti, a už se těšil, jak ji sevře v náručí. „Ahoj, lásko,“ zavolal na ni, a čekal, že mu skočí kolem krku jako vždycky, ale čekala ho studená sprcha.

„Jo, ahoj, už jsi doma?“ řekla jen tak mimochodem a dál pokračovala v tom divném dívčím chichotání a drbání.

Co se to děje? Konsternovaně na to zíral a jen vzdáleně vnímal útržky rozhovoru.

„…viděly jste ty svaly? A ty oči, v životě jsem takové neviděla. Úplně by s nimi mohl někoho uhranout.“

„A jak ho poslouchají ta psiska! Je vidět, že to s nimi umí…“

„A ten úsměv! Holky, mě z něj úplně měkla kolena!“

Edwardovi se zatmělo před očima. Tu poslední větu řekla Bella.

Otočil se, vrátil se těch několik schodů zase zpátky nahoru, minul už znovu ztuhlého Jaspera, který právě z úst své ženy vyslechl, že: „…se jí vždycky líbili mužští s černými vlasy,…“ a zaklepal na dveře Tonyho pokoje.

„Ahoj, Tony,“ usmál se na svého syna, který ležel oblečený na břiše na posteli a hlavu měl strčenou pod polštářem. Když uslyšel, že je to táta, vyskočil a vrhl se mu kolem krku.

„Tati, já jsem tak rád, že jsi doma! Ve stanici pracuje novej pán a vůbec, ale vůbec se mi nelíbí. Je divnej a psi se ho bojí, tati. I Ben. Ale tetě Agnes se líbí a jela tam máma a tety taky a já nechtěl, aby tam jely, a máma se na mě zlobila. Ale on je zlej, já to vím. Nechci toho pána tady, tati!“ Tony se rozplakal a schoval hlavu tátovi do košile.

„Neboj, Tony, s tím si poradíme,“ utěšoval ho Edward, ale vůbec si nebyl jistý, jak to provede. Tak psi se ho bojí? No, konečně, jich taky. Upíři jim pod nos nešli nikdy. Že by to byl taky upír? Asi bude opravdu zvláštní, když tak okouzlil nejen Agnes, ale podle všeho i Bellu a Alici. Co s tím bude dělat?

„Tak, teď si utři nos a slzy a pojď dolů na večeři. Esmé vařila určitě něco dobrého,“ vzal Tonyho za ruku a vedl ho dolů.

Bella v obývacím pokoji překvapeně vzhlédla, když je uviděla přijít.

„Ahoj, lásko, ty už jsi doma?“ Edward, který pustil Tonyho ruku a nechal ho odběhnout do kuchyně za Esmé, měl najednou Belly plnou náruč. Tulila se k němu a než stačil něco říct, měl její ústa na svých a spokojeně usoudil, že teď už ho vnímá dostatečně. Když ji od sebe po chvíli odtrhl, prohlásil:

„Tak tohle přivítání beru. To první nepočítám.“

„Jaké?“ podivila se Bella.

„Zdravil jsem tě už před čtvrt hodinou. Seshora ze schodiště. Ale ty jsi měla evidentně moc práce s hodnocením nějakého cizího mužského. Ani sis mě nevšimla,“ hrál trochu uraženého.

„Vážně? To je divné,“ přemítala Bella. „Ve stanici je nový psovod, Devlin, a Agnes se moc líbí,“ vysvětlovala.

„Zdá se, že nejen Agnes,“ zamračil se Edward.

„Snad bys nežárlil? Přece víš, že pro mě jsi na světě jen ty jediný. Jenom jeden mužský ti může konkurovat,“ pokoušela ho, ale když viděla, že se zase mračí, honem dodala: „Přece Tony, ty Othello.“

„Víš, že možná Othella dnes chápu mnohem líp? Když jsem slyšel, jak básníš o jeho úsměvu, taky jsem měl chuť někoho uškrtit. A myslím, že Alice bude mít taky Jasperovi co vysvětlovat,“ objal Bellu pevněji.

V domě se pomalu všechno vracelo do starých kolejí, jen Agnes nahoře v pokoji přemítala, jak se její cesta najednou dostala do zatáčky. Zatím za ni neviděla, ale kdo ví, co ji na té pouti ještě potká?

Její okno svítilo do tmy, za sklem se občas míhala její postava, jak přecházela do koupelny a zpátky, a když zhasla a šla spát, netušila, že to nejdřív rozzářené a pak temné okno sledují z lesa něčí oči.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 4. kapitola - Kouzlo osobnosti: