Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 12. kapitola: Jacob

06.12.2019 (10:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 797×

Když jsem viděl ty slzy v jejích očích, to, jak byla nešťastná, že ji posílám pryč, celý jsem se klepal, že ji vezmu za ruku, přitáhnu ji zpátky, obejmu ji a začnu se omlouvat. Protože jsem trpěl, když jsem ji viděl nešťastnou a zlomenou. Slíbil jsem, že jí nikdy neublížím. Tak nějak jsem to teď porušil a zároveň zase ne, protože kdyby tu zůstala, kdybychom se zase scházeli jako dřív, mohl bych jí ublížit i mnohem víc. A to bych si nikdy neodpustil. Takhle je aspoň živá a zdravá. Jasně že vím, proč přišla. Slyšel jsem Billyho, když s ní mluvil v telefonu. Prý mám mononukleózu. Obdivuji Bellu, že měla odvahu sem jet. Já bych se bál, že to chytím.

„S kým jsi to mluvil?” zeptal se Billy z obýváku.

Přišel jsem za ním a plácl sebou na gauč.

„S Bellou,” odpověděl jsem. „Neměl jsi jí říkat o té mononukleóze. Měl jsi říct něco jako, že ji posílám do háje. Vím, že bych se za to cítil ještě hůř, ale aspoň by sem nejela, aby věděla, jak mi je.”

„Promiň. Nemoc bylo to první, co mě napadlo. Myslel jsem, že když vyberu něco infekčního, s horečkama a se žaludkem jak na horské dráze, že sem nepojede,” řekl Billy. „Nenapadlo mě, že bude tak tvrdohlavá v tom, aby tě viděla.”

„Vždycky je tvrdohlavá,” usmál jsem se. „To mám na ní rád. Je to roztomilý.”

Billy si povzdychl.

„Jacobe… víš, že tu opravdu nesmí být, že jo? Že už ji vídat nemůžeš?”

„Ne, nevím,” odpověděl jsem ironicky a zvedl jsem se. „Myslíš, že jsem blbej?”

Po tomhle jsem odešel. Zkontroloval jsem z okna, jestli je už Bella pryč a pak jsem vyšel ven před dům a rozběhl se do lesa. Jeden mohutný skok, salva bolesti, zvuk křupání kostí, a pak už se lesem proháněl velký zlý vlk. No, zlý jen pro upíry. Pro ostatní takový velký hodný pejsek. Ale nikdo mimo zúčastněných ho nesměl vidět.

Jakeu? Jsi tu? V hlavě mi zazněl Embryho hlas a zároveň jsem uslyšel vytí členů smečky. Svolávali se.

Už jdu. O co jde? zeptal jsem se, zatímco jsem změnil směr běhu a pádil k ostatním. Než mi někdo odpověděl, už jsem tam byl. Při pohledu na další rozervané tělo bez jediné kapky krve se mi udělalo skoro zle.

Proboha. Proč to dělají takhle? Nemají zuby, že je rozervou, aby je vycucali? zeptal jsem se pohoršeně.

Spíš bych si tipnul, že po sobě zakrývají stopy. Nemá to vypadat jako práce upíra. Odpověděl mi Sam. Naštěstí to není nikdo, koho bych znal. Bude to nějaký turista. O kus dál v křoví leží batoh načichlý jeho pachem. A taky s jeho krví.

A ten upír? Zatímco jsem se ptal, snažil jsem se trochu větřit. Můj nos brzy zachytil chladný a ostrý pach upíra. Poznal jsem ho jasně, protože lidi jsou cítit úplně jinak, tak nějak sladce, a vlci zase tak nějak zemitě, ale hlavně proto, že jsem ten pach necítil poprvé. Byl to ten upír, co tu pobíhal podle všeho už několik týdnů. Ze začátku nebyl sám, ale ten druhý se teď nejspíš skrýval někde v ústraní za hranicemi rezervace. Oba ale byli chytří - oba jsme cítili, ale zatím je neobjevili.

Teď ale byl ten pach opravdu silný, upír tu musel být před chvílí. Měli jsme šanci ho dostihnout, a tak jsme se za ním vydali. Kvůli naší velikosti jsme naším během zdevastovali pár stromů, ale to není nic oproti těm pijavicím, které tu zabíjí lidi.

Nemohli se vrátit? zeptal jsem se během stopování.

Cullenovi? odpověděl mi Sam. Ne, oni to nejsou. Dodržují dohodu s našimi předky, že na našem území nebudou lovit. Navíc, oni lidi nezabíjí. Pijí krev zvířat.

Jestli to jde takhle, proč to nedělají všichni?

Nejspíš nechutná tak dobře.

Fuj.

Ne že bych za ten týden neochutnal žádné zvíře - když se mi nechtělo vracet domů a chtěl jsem si ještě užívat svobodu v lese, párkrát už se mi do cesty připletla liška nebo zajíc, a říkal jsem si, že to zkusím. Jsem přeci šelma, ne? Když jsem na to myslel tak, že jsem zvíře a tohle je má potrava, bylo to docela v pohodě. Ale když mi přišlo na mysl, že jsem to pořád já a že si pochutnávám na zvířeti, které jsem právě zabil, zvedal se mi žaludek.

Nejspíš se mi nedělalo ani tolik špatně z toho, že vysávají někomu krev, jako z toho, že Bella musela Cullenovi vonět jen jako jídlo, a vůbec ne jako člověk. Žádná vůně jejích vlasů po levandulovém šampónu nebo její kůže, která voněla prostě jen po Belle. On cítil jen vůni krve, co protékala jejími žilami. V tu chvíli se mi reálně udělalo zle. A taky mi před očima zrudlo.

Hele Jakeu, klídek, promluvil na mě Paul. Z toho tvýho vzteku úplně sáláš a mě je hic. Trochu jsem do něj strčil a rozběhl se blíž za Samem, který běžel v čele. Nemínil jsem Paula nechat, aby mi říkal, jak se mám chovat nebo co mám zrovna cítit. 

Cítit. Brzy jsme ucítili pach toho upíra mnohem silněji než předtím. A také něco jiného. Smrad z výfuku orezlého a otlučeného červeného náklaďáčku a uvnitř něj jsem cítil levanduli a Bellu. Srdce se mi rozbušilo strachem o ni a přidal jsem do běhu, abych tam byl co nejdříve, dokonce jsem i předběhl Sama a letěl jako blesk. Za chvíli jsem vyrazil zpoza stromů. Na lesní cestě stálo Belliino auto, Bella byla zavřená uvnitř a roztřesenýma rukama zamykala tlačítkem všechny dveře - jakoby to snad mohlo pomoci proti upírovi černošského původu s dlouhými dredy, který šel výhružně pomalu k autu a vykládal Belle něco o tom, že Victoria se chce pomstít za Jamese - ta jména mi absolutně nic neříkala - a že Belle vlastně prokazuje laskavost, když on ji zabije rychle. Ona se celá třásla a krčila v autě, nejspíš strachy, neschopná jediného slova a mně nezbývalo nic jiného, než se na tu pijavici vrhnout přímo před jejíma očima.

Vyskočil jsem z lesa přes cestu a strhl upíra s sebou. Ten se pode mnou vzpíral a snažil se mě přeprat, ale brzy mi přiskočili na pomoc i  ostatní vlci. Zůstala mi v zubech jeho ruka, zatímco ostatní se postarali o roztrhání jeho těla a rozcupování na prach. Nechal jsem ruku rukou a podíval se rychle na Bellu. Stále seděla v autě jako přimrazená a dívala se na mě, když já se díval na ni, a v tom pohledu na mě byl jen strach. Bylo mi to strašně líto. Hrozně moc jsem za ní chtěl jít. Přijít k jejímu oknu u auta, podívat se jí do očí a přát si, aby mě mohla slyšet, až si pomyslím: To jsem já, Bello. Neboj se. Slíbil jsem, že tě ochráním.

Zakřičela. Neuvědomil jsem si, že se k ní opravdu blížím.

Jacobe! okřikl mě Sam. Zbláznil ses? Jdeme!

Otočil jsem se a utíkal za ostatními pryč. Tělo toho upíra bylo zničené našimi mohutnými tlapami na pouhý prach, který rozfouká vítr během několika okamžiků.

Protože už mě v tuto chvíli smečka nepotřebovala, rozběhl jsem se domů. Tam už jsem v lidské podobě šel přímo do koupelny, kde jsem si napustil horkou vanu, ponořil se do vody a zavřel oči. Měl jsem v hlavě jen obrázek vyděšené Belly. Ne z upíra, ale ze mě, z velkého vlka, který se díval přímo na ni a blížil se k jejímu autu. Co si teď asi myslí? Určitě si nemyslí, že jsme ji vlastně chránili. Spíš si myslí, že jsme prostě první skočili po něm, protože stál na nohou a neseděl v autě, a byl tedy lehčí kořist, a pak jsme se chystali na ni, jen nás něco vyrušilo. Nemá ani tušení, že kdybych mohl ve vlčí podobě mluvit, nejspíš by se v té chvíli všechno dozvěděla, protože jsem nesnesl ji takhle vidět.

Nejspíš jela zrovna ode mne a on ji zastihl. Měla veliké štěstí, že zůstala v tom autě, a že jsme byli poblíž a zachytili pach toho upíra dřív, než dokončil svoji řeč a vrhnul se na ni. Vsadím se, že by sklo auta rozbil jako nic a nějaké zamčené dveře by ho ani v nejmenším nezastavily.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nemohl vůbec nic dělat. Nemohl jsem se teď zvednout, sednout do auta a jet za ní, abych se jí omluvil za dnešní ráno, kdy jsem ji od sebe odehnal. Protože nesmím. Pak bych jí totiž musel všechno říct, všechno o nás vlcích, a to nesmí nikdo vědět. Přitom jsem si tolik potřeboval ověřit, že je v pořádku. Že se jí nic nestalo. Že se vyděšená někde nevybourala. Že se prostě vrátila domů a je v pohodě.

Vylezl jsem z vany, utřel se do ručníku a oblékl se, když jsem slyšel klepání na dveře. Vyšel jsem z koupelny a šel otevřít, a samozřejmě, jak jinak, jsem se střetl se Samem, který se kolem mě sprostě protáhl dovnitř.

„Co sis sakra myslel?” vyjel na mě. „Lidem se správně nemáme ukazovat vůbec, což chápu, že v tu chvíli nebylo možný, když byl člověk v ohrožení, ale co tě to napadlo, žes k ní šel? V první možnou chvíli ses měl přeci otočit a vypadnout!”

„Same, já nechtěl,” ohradil jsem se. „Bylo to automatický. Byla to Bella, proboha!”

„Jo, já vím, že to byla Bella. To na tom nic nemění. Co tu vůbec dělala? Myslel jsem, že jsme se dohodli, že s ní zpřetrháš kontakty kvůli jejímu i svému bezpečí.”

„Přijela, protože si myslela, že jsem nemocný. Billy jí řekl, že mám mononukleózu. Chtěla jen vědět, jestli už je mi líp,” hájil jsem ji.

„Mononukleóza,” odfrkl si Sam. „Jo, to jsme nejdřív říkali všichni, aby nás ostatní nechali na pokoji. Hele, Jacobe, řeknu to takhle. Jestli se tady Bella ještě objeví, postarám se osobně o to, aby sem už nikdy víc nevkročila.”

Vzteky jsem se až rozklepal a měl jsem co dělat, abych se neproměnil a nezbořil dům.

„Neublížíš jí,” zavrčel jsem. „To ani nesmíš, víš?”

„Jasně, že jí neublížím. Jen jí možná budu vyhrožovat. Ať táhne, odkud přišla, protože tady už nemá co pohledávat. Máš štěstí, že asi nebudu mít tu možnost. Myslím, že se teď dost bojí vkročit do rezervace, po tom, co tu dneska viděla.”

„Vypadni, Same,” řekl jsem ostře. „Nejsi nic než obyčejnej vychytralej hajzlík a já tě nemám rád. Ty by ses měl sklánět přede mnou.”

Nevím, co to ze mě vylítlo. Nechtěl jsem se stát alfou, i když jsem jím měl být a čekalo se to ode mne. Naštěstí mi Sam zatím velení předat neplánoval.

„Dokud se nezačneš chovat tak, jak máš, alfou nebudeš,” ukončil naši konverzaci a opustil náš dům.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 12. kapitola: Jacob: