Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 2. kapitola

13.01.2018 (16:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1980×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

2. kapitola

Isabella

Třesoucí rukou jsem zvedla závoj z její tváře. Byla to ona. Třpytivými drahokamy vykládaná čelenka byla zasazená do jemného účesu z vlnitých vlasů. Oči, které na mě hleděly, byly zvýrazněny tužkou a řasenkou v decentním, ale perfektním make-upu. Překvapením pootevřené rty byly nabarvené karmínovou rtěnkou. Sklopila jsem pohled.

„Promiň,“ špitla lítostivě.

„Ehm…,“ zadrhla jsem se a šokovaně na ni hleděla. „Promiň?“ To jsem musela asi špatně slyšet. „Tohle slovíčko řekneš, když někomu v autobuse stoupneš omylem na nohu,“ zamumlala jsem a zhluboka se nadechla k položení důležité otázky. „Kdy… Odkdy už…“ Nedokázala jsem to a Rose vlastně ani nečekala, až větu konečně zformuluju.

„Není to jedno?“ Zněla popuzeně. „Jacob si vybral mě a já si ho právě teď beru,“ dodala vzápětí. Za rámě si ho přitáhla ke svému boku. Hleděla mi při tom přímo do očí a já v těch jejích neviděla žádnou lítost. Jenom slzy zoufalství. Kazila jsem jí její svatební den. Jenže ona si neuvědomovala, že mi svým činem zkazila možná celý život.

Jake se zhluboka nadechnul a nerozhodně přešlápl. „Můžeme si o tom promluvit později, Bello?“

„O čem bys s ní chtěl později mluvit? To, že jste spolu chodili, ještě neznamená, že si ji musíš hned vzít,“ rozzobila se Rose. Vůbec jsem v ní nepoznávala svou kamarádku a spolubydlící. Kamarádky si přece něco podobného nedělají. Cítila jsem, jak se pomalu nemůžu nadechnout, hrudník se mi plnil tíhou potlačovaných slz – věděla jsem, že se před nimi nemůžu rozbrečet. Ani jeden z nich si mé slzy nezaslouží, přestože jich určitě proliju hektolitry, ale až sama ve svém pokoji.

„Jsi mrcha, Rose,“ šeptla Alice, která mi stála věrně po boku. Aspoň o ni jsem nepřišla.

V tu chvíli na někoho Jacob mávl a já hned poznala jeho asistenta. „Odveď je ven,“ zamumlal tak, že jsem to slyšela jenom já a ti, co stáli dost blízko. Všem ale muselo být jasné, o co Embryho požádal, když mě popadl za loket a trochu nesmlouvavě mě vedl tou uličkou, kterou před chvíli procházela Rose za zvuku svatebního pochodu.

„Bello, přece si to nenecháš líbit?“ dožadovala se Alice nějaké reakce a to ne zrovna potichu. Já se však nezmohla na jedinou reakci. Pokud by se tak stalo, asi bych se rozbrečela. Proč musí zlomené srdce tak bolet? A na kolik částí jde vůbec zlomit? S jistotou jsem věděla, že z mého do včerejška jenom pošramoceného srdce mám ten tři kusy.

„Jsi idiot, Jacobe Blacku!“ zaslechla jsem ještě Alicin vysoký hlas, jak zavolala na mého expřítele a to nás už Embry předával ochrance, která na nás čekala před síní.

Svatba se odehrávala v Seattelské radnici. Málo kdo si mohl tenhle komfort dovolit, což samozřejmě napovídalo dost o tom, koho si to Rose vlastně bere. Nemohl to být žádný chudák. Impozantnější – hlavně podle mě – by však svatba byla v staré radnici. Ten její antický styl mě vždy velmi okouzloval a k této budově z betonu, skla a oceli a mi těžko hledala nějaká citová vazba. Milovala jsem dřevo (proto se asi ze mě stala ta návrhářka nábytku) a kámen. Rose se však vždy líbil luxus a nic menšího odmítala přijmout, proto jsem se vůbec nedivila, že jako místo svatby zvolila právě novou radnici.

„Nechte nás být! Vedete nás, jako bychom něco provedli a přitom jsme v tom nevině. To ten zmetek, Jacob Black!“ rozkřikovala se Alice, které se nelíbilo, jakým způsobem si nás ochranka zpacifikovala. Mě to bylo jedno, stěží jsem vnímala ruku jednoho z nich, která mě pevní svírala za předloktí.

„Ujistěte se, že se až do konce svatby nedostanou pryč z téhle místnosti, je to jasné?“ prohodil Embry a já si až teď tak nějak matně uvědomila, že nás celou dobu doprovázel až do kanceláře určené pro ochranku. Tam nás ti muži nechali se posadit a Alice k sobě hned přitáhla Seana.

  „Bello?“ oslovila mě konečně klidným hlasem a já se na ní podívala. Několikerým mrknutím jsem musela rozehnat slzy. „Buď ráda, že sis ho nakonec nevzala ty. Vždyť je to bezpáteřní zmetek!“ domlouvala mi Alice, ale já jsem na to už neměla sílu. Nechtěla jsem nic slyšet o Rose, o Jakeovi, o – nikom. Vstala jsem a chtěla odejít. Potřebovala jsem ticho a svou postel. Ochranka mě však zadržela.

„Když slíbím, že se do to sálu nevrátím, pustíte mě?“ zeptala jsem se s drobnou nadějí, ale jeden z ochranky zavrtěl hlavou. „Ten muž, co se právě žení, byl až do včerejška můj přítel. A nevěsta byla moje přítelkyně víc než deset let,“ snažila jsem se toho muže obměkčit vysvětlením.

„Měli ti to říct, už když to mezi nimi začalo a ne za tvými zády plánovat svatbu. Stejně nechápu, proč se ta nestydatá mrcha, která mění chlapy stejně jako své lodičky, musela zaměřit na přítele své kamarádky a takhle jí ho ukrást,“ vrtěla hlavou Alice a muž z ochranky mi pomohl si opět sednout.

„Ještě před měsíce zmiňovala nějakého Sama nebo Paula… Vždyť ani nevím, jak se ten její poslední úlovek jmenoval,“ povzdechla si Alice. „Měla tolik chlapů, že se mi všechna jejich jména pletou. Myslím, že je všechny utáhla na ten svůj vylepšený zevnějšek. Copak by Rose před všemi těmi plastickými operacemi vypadala takhle? Jasně, ten trochu křivý noc jsem chápala, ale co měla znamenat ta úprava očních víček a ostatní?“ začala z ničeho nic vypočítávat všechny kosmetické úpravy, které si Rose nechala udělat. Od přírody to byla moc hezká holka, ale měla vždy touhu být perfektní a ten křivý nos jí neskutečně vadil. První její výplata padla právě na jeho úpravu a potom se to s ní chvíli vleklo, než byla sama se sebou spokojená. Samozřejmě jsme jí to s Alicí rozmlouvaly, měly jsme Rose rády takovou, jaká byla, ale ona si to nenechala vymluvit.

Najednou se dveře od místnosti rozrazily a v nich stál Embry.

„Co to tady, sakra děláte?!“ okřikl se na ochranku. „Vždyť je to slyšet po celé budově!“

Oči všech se otočili k malému Seanovi, který se už nějakou chvíli netiskl k Alici, ale prozkoumával tu malou místnost a nejvíc ho zaujal pult s různými tlačítky. Jedním z nich musel zapnout reproduktory v celé budově. Typické dítě – povzdechla jsem si.

Embry se už-už po něm natahoval, když se před něj postavila Alice. „Nechte mého syna na pokoji!“ vyštěkla a potom ho popadla za ruku, mě za druhou a vytáhla mě tak do stoje. „Tohle bude průšvih, musíme odtud,“ zavelela a já ji jako v mátohách následovala.

Venku, v prostorné hale, na nás však už čekal rozzuřený dav svatebčanů. Nikoho jsem v nich však nepoznávala a tak jsem se zaměřila na nevěstu a ženicha. Nebyla to Rose s Jakem.

„Kdo jste?“ okřikla mě nevěsta. „A kdo je podle vás můj přítel?“

„Vy máte být žena, se kterou jsem údajně chodil?“ vložil se do toho i ten ženich.

V šoku jsem se na ně nemohla přestat dívat. Jen pomaličku, přes to všechno mé citové otupění, ke mně dorážely skutečnosti a můj mozek je zpracovával snad ještě pomaleji. Ale potom mi to docvaklo. Svatba, na kterou jsem mířila, nebyla jediná, která se v téhle budově odehrávala!

„Ne. Promiňte, tohle je nedorozumění,“ kuňkla Alice místo mě a snažila se spolu se mou a Seanem prodrat přes hordu přihlížejících. Během toho se nepřestávala omlouvat. Já se však nezmohla ani na jedno slovo. Stále jsem potlačovala ty zrádné slzy.

A udělala jsem dobře.

Těsně před východem se mi do cesty postavila Rosalie. „Cítíš se teď líp?“ rozkřikla se po mně a já na ni jenom ohromeně zírala. Kdyby ten dnešek nebyl prodchnut takovou vlnou zklamání, musela bych prohlásit, že je Rose zřejmě tou nejhezčí nevěstou, jakou jsem kdy viděla.

„Cítila bych se líp, kdybys mi to řekla dřív,“ odpověděla jsem jí až pozoruhodně klidně. Měla jsem pocit naprosté citové devastace. Neměla jsem sílu na jakékoliv výčitky, „Omlouvám se za přerušení stavby.“

„To je v pořádku. Tu svatbu jsem zrušila, ale toho, co k tomu všemu vedlo nelituju,“ prohlásila.

Alici to její prohlášení tak rozparádilo, že se chystala Rose snad i uhodit, když jí v tom zabránil právě příchozí Jake.  „Měla by ses cítit špatně po zbytek svého života, ty nestoudná couro,“ zasyčela na ni, popadla mě za ruku a odcházela z radnice.

Edward

Se zadostiučiněním jsem sledoval, jak ředitel galerie, pro kterou nevěsta pracovala, se během prohlášení, které se linulo z reproduktorů, zvedl a odcházel. Šťouchl jsem do Emmetta, abych ho na to upozornil, ale to už se k řediteli Volturimu dostala jiná skupinka lidí a mě došlo, o co tady jde. Nebyli jsme jediní, kdo na svatbu přišel kvůli protekci! Nepřipadalo tedy v úvahu, že bych se za ředitelem vydal tak, jako ti patolízalové, kteří ho právě obklopovali.

Hlavou mi bleskla lehce znepokojující myšlenka a spolu s ní i nápad.

„Zůstaň tady, musím si něco zařídit,“ houkl jsem na Emmetta a rovněž vyšel ze síně. Rovnou jsem si to zamířil do suterénu, kde jsem parkoval. Netušil jsem, jestli je to dobrý nápad, nebo ne, ale zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy. Zakázku na projekt nové umělecké galerie jsem potřeboval, a pokud mi k tomu dopomůžou i lehce nekalé praktiky, bude mi to jedno.

Od Emmetta, který včera zkoumal všechno, co se ředitele Volturiho dalo, jsem věděl, jakým autem právě jezdí, takže nebyl takový problém ho najít ani v té přeplněné garáži. Nasedl jsem do svého auta a dojel až k tomu jeho. Teď jsem hrál o čas. Ředil Volturi přece s těmi lidmi rozmlouval u výtahů, mohl být tedy dole během okamžiku.

Zprudka jsem dobrzdil před autem, na kterém byla nadiktovaná poznávací značka a potom jsem se začal se svým autem vytáčet tak, až jsem rozbil na ředitelově autě sklo na prvním světle. Vysedl jsem ze svého auta a spokojeně si prohlížel škodu – kvůli uhrazení škody, kterou jsem mu spáchal na autě, mě bude muset kontaktovat.

Už jsem si ze saka vytahoval vizitku, když v tom se ředitel Volturi objevil vedle mě.

„Co je to?“ zeptal se, když si zběžně prohlédl své auto, které jsem nepoškodil nijak moc, aby s ním nemohl odjet.

„Omlouvám se,“ zatvářil jsem se sklíčeně. „Spěchal jsem a udělal chybu…,“ začal jsem okamžitě mumlat na vysvětlenou přesně, jak to obyčejní lidé dělají, když se dostanou do prekérní situace. „Velice se omlouvám.“

„To stačí,“ zarazil mě. „Když mi dáte své kontaktní údaje, můžete jít,“ prohodil a chystal se odjet, když se najednou zastavil a já čekal, co dalšího řekne. Očekával jsem něco ohledně toho auta, ale mýlil jsem se. „Co se týče prezentace pro Umělecké centrum Galerie… Změnili jsme názor. Dnešní situace je trochu… ehm. Kdybyste mohl někdy v průběhu úterý zavolat,“ dodal a už mi podával svou vizitku. S užaslým výrazem jsem na něj pohlédl a vizitku přijal. 

(písnička - překlady z textu zakomponovány v následujícím textu)

Pak už jsem jenom nasedl do auta a mohl vyrazit do firmy. Byl jsem sám se sebou spokojený. Ředitel galerie zná mou práci a chce se se mnou sejít. Kromě vítězství v té soutěži jsem si zatím nemohl přát nic víc.

Pozorujíce tvá záda, když jsi odcházela, jsem si přál, abys kvůli mně nebrečela.

Když vidím stékat slzy, nemůžu odejít, nemůžu tě nechat jít, ale protože pršelo, bylo to v pořádku…

Někde u druhého semaforu, kde jsem musel zastavit na červené, jsem si všiml té holky, která tak bravurně zkazila Blackovu svatbu. Bohužel i přes mé počáteční antipatie jsem k ní pocítil jistou lítost. Ploužila se po chodníku a po tvářích se jí koulely slzy.

… Protože jsem neviděl tvoje slzy, bylo to v pořádku.

Protože to bylo v pořádku, nemohl jsem tě zdržovat…

Na malý okamžik, když se na přechodu málem nechala srazit autem – přes slzy zřejmě ignorovala fakt, že jí nesvítí zelená – jsem měl nutkání ji říct, aby si nastoupila. Mohl bych jí odvést domů. Ve svém aktuálním stavu si byla víc než jenom nebezpečná. Navíc ještě komplikovala dopravu ve městě a jakákoliv nehoda by samozřejmě způsobila rozsáhlé kolony a dokonalé ucpání centra města.

Potom mi došlo, že by mou pomoc zřejmě ani nepřijala. Co bych jí vlastně řekl? Jacob se zachoval jako mizera všech mizerů a dopustil, aby se to stalo. Navíc – já jsem nebyl ten, kdo by problémy té dívky měl řešit. Sám jsem jich měl až nad hlavu.

… Protože déšť, který by mohl vymazat bolestivé vzpomínky v tvém srdci, padal.

Protože tvé srdce plakalo, protože pršelo…

Protože moje srdce plakalo, protože pršelo…

Protože jsem tě miloval, nemohl jsem tě zdržovat.

Obejmout smutek ve tvém čistém a laskavém životě, myslím, že se mohu stát deštěm.

Celou cestu autem jsem na ni však nedokázal přestat myslet. Nedokázal jsem si představit, jak se asi musí cítit. V kanceláři jsem se však donutil přetransformovat myšlenky opět na pracovní. Požádal jsem Emmetta, aby vyhledal všechny podklady k projektu nového uměleckého centra.

„Původně se předpokládalo, že ten projekt svěří nějakým zahraničím architektům zřejmě z Evrop, ale ředitel galerie se nakonec rozhodl pravidla změnit. Soutěž bude veřejná a může se zúčastnit kdokoliv,“ informoval mě asi o půl hodiny později.

„Pokud to bude fair play, tak bychom mohli mít šanci,“ zauvažoval jsem a najednou jsem si přes prosklenou stěnu kanceláře všiml, že přišel Garrett.

„Co ten tu dělá?“ zeptal jsem se Emmetta a ten jenom otevřel dveře, aby mohl Garrett vejít.

„Prohrál jsi sázku a dostal padáka. Nemáš tu tedy co dělat,“ informoval jsem ho.

„Nemůžeš mě vyhodit na základě prohry v alkoholové sázce,“ namítl Garrett.

„Emmette, můžeš uklidit jeho stůl a dát mu věci do krabice?“ pobídl jsem Emmetta a ten se bez meškání vrhl na kolegův stůl. Sledoval jsem, jak do jedné z těch univerzálních krabic, kterých bylo po celé Americe tolik, že by se z nich dalo postavit celé město, skládal těch pár osobních věcí, které měl Garrett na stole.

„To nemůžete udělat!“ vykřikl Garrett, když viděl definitivnost jeho odchodu. Samozřejmě, že jsem něco podobného nikdy neplánoval. Přes všechny jeho povahové vlastnosti byl Garrett loajální zaměstnanec a nevadilo mu pracovat za malou mzdu. Někoho takového hned tak neseženu. Všichni – i obyčejní studenti architektury – mají až neskutečně přemrštěné očekávání o finančním ohodnocení.

„Pokud to uděláš, budeš toho opravdu litovat. Mám totiž velmi zajímavou informaci, která by mi mohla poskytnout místo v kterékoliv jiné kanceláři,“ prohodil a já se v křesle napřímil.

„Jestli je to tak, nebudeš mít problém se sháněním nové práce,“ informoval jsem ho.

„Možná by ti to mohlo pomoct získat projekt pro Galerii, ale pokud nemáš zájem tak – nashle,“ dodal a vyšel z mé kanceláře, aby popadl nachystanou krabici a odešel. Jeho poslední slova mě však zaujala. Mohl skutečně získat informaci natolik podstatnou, abych mohl tu soutěž vyhrát?

„Počkej!“ křikl jsem za ním a Garrett se s vítězným úsměvem otočil zpátky.

„Slyšel jsi už o profesoru Swanovi?“ zeptal se a já jenom lehce přikývnul. Neměl jsem s ním žádnou osobní zkušenost, ale věděl jsem, že patří k nejuznávanějším architektům v Seattlu a proslavil se svou prací snad v celé Americe. „Je to vcelku blízký přítel ředitele Volturiho. Před nějakým časem pro něj zpracovával studii právě na nové Umělecké centrum. Podle všeho byla stavba pomalu na spadnutí, ale potom se něco stalo a profesor Swan se stáhl do ústraní. Je to už bezmála dvacet let, ale dům, ve kterém v Seattlu bydlí, je základním konceptem toho návrhu.“

Zvažoval jsem všechny možnosti. Pokud by se mi podařilo zjistit, co je tím základním kamenem, který inspiroval profesora Swana k návrhu Uměleckého centra, bude se moct’ i všemocný Black stavět na hlavu a uplácet všechny kolem sebe, ale nakonec nevyhraje. Teď tedy bylo potřeba vymyslet, jak se do domu dostat. Potřeboval jsem jeho důkladnou prohlídku.

Isabella

Domů jsem se dostala až někdy odpoledne. Celou tu dobu, co jsem šla po té důvěrně známé ulici přímo před mým domem, jsem už vnímala jenom bolest nohou. Než se mi podařilo dobrat z centra Seattlu, až domů měla jsem v nohách několik kilometrů. Ale já ty těžké nohy, které se chvíle odmítaly pohnout k dalšímu kroku, vítala. Trochu, ale jenom opravdu málo, to přehlušovalo bolest v mém srdci.

Myslela jsem, že po včerejšku jsem si tu bolest vybrala opět na nějakou tu dobu dopředu, ale dnešek mě přesvědčil, že můžu padnout ještě níž.

Vešla jsem dřevěnými vraty do domu. Stála jsem v předzahradě, kterou máma spolu s tátou vytvořili jako takový klidný koutek ve stylu japonských zahrad. I vstup z ulice byl tak trochu konstruován. Stála jsem pod stříškou a u nohou se mi válelo několik obálek. S povzdechem jsem se k nim sklonila. Slzy na tvářích mi dávno uschly, ale jen, co jsem spatřila, že jedna z těch obálek obsahuje pozvánku na svatbu, myslela jsem, že se znovu rozbrečím. Naštvaně jsem ji roztrhla a podívala se po zbytku obálek. Několik letáků, reklamních nabídek a potom jedna obálka s úředním razítkem.

Překvapeně jsem obálku roztrhla a vyndala z ní papír s hlavičkou Seattelské banky. Hned na to mě uhodl do očí tučně nadepsaný text – Výstražné upozornění.

Začetla jsem se do zbytku a po první minutě jsem se musela opřít o dveře, aby to se mnou neseklo.

Dražba.

Můj mozek to jedno slovo nedokázal pojmout v celé jeho šíři ani, když jsem ten dopis četla podruhé a potřetí. Tohle musí být nějaký omyl, jinak to přece nejde!

Aniž bych se obtěžovala zouváním, vběhla jsem do domu a rovnou do svého pokoje, kde jsem se začala přehrabovat v jednotlivých šanonech s papíry z banky. Těch upozornění tam bylo víc. Jak je možné, že jsem o žádném z nich nevěděla? Natáhla jsem se pro kabelku a hledala v ní telefon. Půjčku jsem si brala kvůli svému podnikaní a rozjezdu obchodu. Zastavila jsem kvůli tomu otcův dům a teď bych o něj měla přijít?

Po jeho zapnutí mi přišla zpráva, že si mám vyzvednout hlasovou schránku. Bez meškaní jsem to udělala.

Byl tam vzkaz od Mike. A ten všechno vysvětloval.

´Omlouvám se, Bello. Tajně jsem si od tebe vzal peníze, které byly určeny ke splácení hypotéky. Vím, že jsem i o tom měl nejspíš něco říct a možná bychom spolu našli nějaké řešení, ale já… Zamiloval jsem se. V-víš, jak se říká, že je láska slepá? Nepoznal jsem, že je to všechno podvod. Tak strašně se omlouvám.´ 

Slzy, o kterých jsem si myslela, že už mi musely dojít cestou k domu, se opět vydraly z očí.

Musela jsem se tím pláčem unavit až ke spánku. V pokoji už dávno panovala tma, když mě probudil vyzvánějící telefon. Lehce dezorientovaně jsem se po něm natáhla a zamžourala na zářící displej.

„Tati? Proč mi voláš takhle pozdě? Nesvítá tam?“ zajímala jsem se, lehce vyvedená z míry nečekaným hovorem. Táta mi moc často nevolal. Vlastně skoro vůbec. Po mámině smrti jsme se odcizili, ačkoliv jsem tak úplně netušila proč. Bylo to tak strašně dávno. Na mámu jsem neměla už skoro žádné vzpomínky. Přišla jsem o ni jako tříletá. Kolik si toho může malé dítě pamatovat? A táta se ani nesnažil mé vzpomínky na ni nějak udržovat. A teď volal z druhého konce světa.

„Máš pravdu, svítá. Jak se ti daří?“ zeptal se a já se zarazila. Nikdy jsme si nebyli tak blízko, abych se mu teď mohla svěřit se vším, co se v posledních dvou dnech odehrálo. A poslední informaci jsem před ním musela zatajit. Nemohl se dozvědět, jak jsem to všechno zpackala.

„Mám se dobře,“ odpověděla jsem mu a táta pokračoval ve vyzvídání. „Něco zvláštního? Ne, tady se nic neděje,“ zapírala jsem urputně a byla jsem ráda, že mě jeho telefon nezastihl v té obrečené části dne. „Už je to dlouho, co jsme spolu naposledy mluvili, stalo se něco?“ zeptala jsem se pro změnu já.

Jeho odpověď mi vyrazila poslední zbytky vzduchu z plic.

„Květen?“ vyjekla jsem překvapeně, když mi táta sdělil, že se vrátí z Tokia dřív, než bylo původně v plánu. „Neměl ses vracet v srpnu?“ Lhůta na vyřešení všech problémů se zkrátila z půl roku na ubohé tři měsíce.

Charlie mi ještě vysvětlil, že jeho pracovní povinnosti, které ho v Tokiu zdržovaly, se blíží ke zdárnému konci a on se už tak nějak upsal do poroty, která bude pomáhat s výběrem vítězného návrhu pro galerii. Ještě chvíli mi něco vyprávěl, což bylo na naši obvyklou konverzaci neobvyklé, ale potom se rozloučil.

„Co jenom budu dělat? Co budu dělat?“ mumlala jsem si spíš jenom sama pro sebe, když mi došlo, že se všechno bortí přímo pod rukama jako domeček z karet. Charlieho dřívější návrat do Států byl posledním hřebíčkem do pomyslné rakve. „Jestli to táta zjistí, jsem mrtvá.“

Nemůžu přijít o dům. To byla ta hlavní myšlenka, která mě donutila stanout, rozsvítit světlo a znovu se ponořit do všech těch papírů, které tu teď kolem mě bez ladu a skladu ležely. „Musím najít způsob, jak zabránit té dražbě, třeba…“Kromě papírů z banky jsem vyndala i další šanony s různými pojistkami. „Splátky spoření činí 215 dolarů. Jestli tedy zruším pojištění…“ Probírala jsem se všemi těmi smlouvami a ze všech těch čísel mi po další půl hodině šla hlava kolem. Věděla jsem, že to potřebuju s někým probrat.

A jen co jsem na to pomyslela, telefon vedle mě náhle ožil a na jeho displeji se mi zobrazil Alicin vysmátý obličej. Volala jako na zavolanou. Okamžitě jsem hovor přijala a požádala ji, aby ke mně i přes pokročilou noční hodinu dorazila. Tohle jsem totiž nehodlala rozebírat po telefonu.

Znáte takové ty pořady, které dávají těsně nad ránem, aby v televizi vyplnili prázdný vysílací čas? Takové ty pořady, do kterých volají lidé, co právě nemají co na práci a nutně si s někým potřebují promluvit? Vždycky jsem je nesnášela a nechápala lidi, kteří do nich volali. Jako by jim ti rádoby věštci na obrazovkách mohli dát nějaké rozhřešení z jejich životní situace.

Po Alicině odchodu jsem se zabalila do deky a usadila se v obýváku před televizi. Obraz se mi i přes brýle lehce rozplýval, ale to všechno bylo spíš jenom únavou, než že by se mi zhoršoval zrak. S Alicí jsme probrali úplně všechno, ale ani při všech zrušených pojistkách a spořeních jsem se nedostala na sumu, kterou dlužím bance, aby dům nešel do dražby.

Zřejmě kvůli vší té beznaději, která mě celou pohltila, jsem nakonec zvedla telefon a vytočila číslo na obrazovce. Po druhém zazvonění jsem byla spojena do vysílání a musela jsem ztlumit televizi. Kartářka seděla u svého stolu. Celá byla oblečená do pestrobarevných šatů a na rukou měla nepřeberné množství prstenů. Před sebou měla tarotové karty i křišťálovou kouli.

„Potřebuju radu, všechno se mi hroutí pod rukama a nevím, co mám dělat,“ prohodila jsem a sledovala na obrazovce její tvář, která byla zvýrazněna až moc tlustými očními linkami.

„Řešení tvé situace je nablízku, Isabello,“ odpověděla mi a pro nezúčastněné to mohl být náznak vyšší moci, že mě oslovila jménem, ale já moc dobře věděla, jak tohle funguje. Než mě s ní spoji ve studiu, musela jsem své jméno a datum narození říct někomu v zákulisí.

„Jak to můžete vědět? Já žádné nevidím,“ povzdechla jsem si a cikánka se podívala na karty před sebou, které nějakou dobu promíchávala a následně rozložila.

„V tvém životě se objeví nová důležitá osoba.“

„A řeknete mi, jestli je to muž nebo žena?“ Zkoušela jsem ji. Ani ti nejlepší vykladači lidských osudů nemůžou v kartách poznat všechno. Pochybovala jsem, že mi řekne pohlaví té dotyčné osoby. A i kdyby, rozhodně by mi ji nedokázala popsat.

„Ach… není to muž… ehm, není to ani žena,“ dodala a dokonale mě tím zmátla. Co za osobu se mi může dostat do života, když to není ani chlap ani ženská?

„To je blbost,“ namítla jsem nedůvěřivě a povzdechla si. Přes televizní obrazovku jsem vnímala její upřený a lehce podmračený pohled. „Ach jo, já se tady nesnažím zpochybnit ten váš výklad, jenom musíte sama uznat, že je to trochu blbost, aby to nebyl ani muž ani žena. Dokážete si představit, jak moc musím být frustrovaná, když tohle dělám – když vám volám?“ upřesnila jsem. Potom mě však napadla daleko podstatnější otázka. „Kolik tenhle hovor vlastně stojí?“ zeptala jsem se.

„Prvních padesát vteřin je zdarma a potom každých třicet vteřin stojí dolar padesát,“ informovala mě a já konečně zaostřila na obrazovku přede mnou, kde to v úzkém pruhu dole bylo napsáno.

„Co? Tři dolary za minutu!?“ vyjekla jsem a rychle odtáhla telefon od ucha, abych si zkontrolovala nabíhající sekundy. „Právě přemýšlím, kde ušetřím každý dolar a vy jste takoví zloději!“ vykřikla jsem ještě do telefonu a ukončila hovor.

Zpětně jsem si říkala, že jsem musela trpět chvilkovým pomatením smyslů, když jsem ten hovor vůbec uskutečnila. V tuhle chvíli jsem na sebe měla jenom hrozný vztek. Vypnula jsem televizi, aby mě dál nepodbízela k podobným pitomostem a jenom se svalila na bok na pohovku. Potřebovala jsem spát, můj mozek potřeboval trochu zregenerovat, pokud měl vyřešit tak komplikovanou situaci. 

Edward

Jen co jsem v kanceláři osaměl, otevřel jsem si na laptopu internetový prohlížeč a zahledal si profil profesora Swana. Chtěl jsem najít nějaké bližší informace k jeho domu a možná taky k tomu, co se před dvaceti lety pokazilo, že se stavba Uměleckého centra nakonec nerealizovala.

Architektura rodinného domu je pro Seattle velmi netypická. Profesor Swan se při návrhu nechal velmi ovlivnit Koreiskou kulturou, které se v pozdějších letech velmi věnoval. Na první pohled se jedná o velmi nenápadný dům, který je od svého okolí oddělen vysokým dřevěným plotem. Samotný dům je jednopodlažní s rovnoramenným L-půdorysem…

„Zjistil jsi, čím by mohl být ten dům zvláštní?“ nakoukl mi po několika desítkách minut do kanceláře Emmett. Už jsem měl přečtených několik stránek. Dokonce jsem se rozhodl prozkoumat vlastní knihovnu, jestli neobsahuje něco s informacemi o práci profesora Swana. Ale neměl jsem tam nic.

„Jediné, co mě v tuhle chvíli napadá je, že pan Volturi je blázen do Koree, jinak nevím, proč by jednoduchý rodinný dům měl být základním prvkem pro celé centrum,“ prohodil jsem a promnul si čelo.

„To si nemyslím. Někde jsem četl, že se vzhlíží v italských umělcích,“ namítl.

„Tak mi potom vysvětli, co ho na tom domě tak zaujalo?“ povzdechl jsem si a ukázal na monitor.

„Netuším,“ prohodil, když si ty tři chabé obrázky prohlédl. „Chtělo by to, jít se tam podívat. Myslíš, že by nám současný obyvatel domu dovolil tu prohlídku?“

„Profesor tam nežije?“ podivil jsem se.

„Ne. Pan profesor právě profesůruje někde v Tokiu,“ informoval mě. „Počkej chvilku… Garrette?“ zavolal do vedlejší kanceláře a než jsem se nadál, objevil se jmenovaný u mě. „Kdo bydlí v domě profesora Swana?“

„Myslel jsem, že ty víš všechno,“ uchechtl se a Emmett se na něj zamračil. „Copak nevíte, že měl profesor dceru? S největší pravděpodobností tam bude pořád bydlet.“

„Říkáš – dceru?“ ujišťoval se Emmett a já zachytil ten zvláštní záblesk v jeho očích. „Tak to se hodí,“ zamumlal si jenom pro sebe a už Garretta vyhodil z kanceláře a důkladně za ním zavřel dveře. „Mám nápad!“ prohodil a já se lekl. Zněl až moc nadšeně a to nevěstilo nic dobrého. „Pokud tam žije profesorova dcera, je to holka a jestli je to holka… Máme to v kapse, Edwarde! Kde jinde bys měl využít svůj dokonalý obličej a perfektní tělo?“

Jak jsem si prve myslel – Tohle bude katastrofa.

„Přestaň plácat nesmysly a raději vymysli nějaký inteligentnější plán,“ namítl jsem.

„Proč j to podle tebe nesmysl? Je to jasná strategie,“ trval si na svém Emmett. „Stejně jako ty jsem posledních pár hodin strávil studiem informací o profesoru Swanovi a zjistil jsem, že ta jeho manželka byla fakt moc pěkná. Jestli jeho dcera vypadá aspoň trochu jako její matka, bude to stát za to,“ ponoukal mě dál.

„To stačí!“ utnul jsem jeho básnění. „Pokud si myslíš, že k přístupu do domu potřebujeme sbalit slečnu Swanovou, tak se o to můžeš postarat sám. Přesvědč ji.“

Na zbytek dne si Emmett vzal volno s tím, že se musí na zítřejší ráno náležitě připravit. Bylo mi to fuk. Potřeboval jsem vymyslet vlastní návrh Umělecké centra, pokud by tenhle pofiderní podnik neklapl. Nespoléhal jsem na to, že bude profesorova dcera ochotná pustit si do domu cizí lidi.

Isabella

Ze spánku mě vytrhl budík. Zamžourala jsem a snažila se po něm natáhnout, abych ho vypnula. Místo toho jsem se však bouchla do ruky o hranu stolu. S mumlaným zakletím jsem si uvědomila, že jsem spala v obýváku a to, co mě budí, není budík ale domovní zvonek.

Úplně celá rozlámaná jsem se doploužila ke dveřím a následně i k venkovním vratům. Někomu musel ten prst ke zvonku snad přirůst, když nepřestával zvonit. Kolik je vlastně hodin? Je tohle vůbec legální? Nakonec jsem k těm dveřím došla. Předtím, než jsem se ale otevřela, rychle jsem si rukou prohrábla vlasy, aby nebylo na první pohled poznat, že mě dotyčný vytáhl z postele.

„No to snad není možné! Vy jste ta ženská ze svatby!“ ozval se za dveřmi nadšený výkřik nějakého chlapíka.

„Ne, to nejsem já,“ namítla jsem okamžitě a prohlížela si přes brýle toho hromotluka. Někoho mi připomínal. Chvíli jsem se musela soustředit, abych byla schopná někam ho zařadit, ale potom mi to bleskl – ten chlápek patří k Otravovi! Co, ksakru, dělá před mým domem a ještě – zamžourala jsem na věc v jeho pravé ruce – s pugetem?

Stejně jako jsem já zírala na něj, on zíral na mě. Musel to být asi pěkný obrázek. Byla jsem nenamalovaná, neučesaná a vzhledem k tomu, že jsem všeho všudy naspala jenom pár hodin, jistě jsem měla ukázkové kruhy pod očima. Navíc ty tepláky s mikinou rozhodně nepatřily do poslední kolekce Dolce Gabbana.

On, na rozdíl ode mě, byl vyfiknutý jako by slezl z přehlídkového mola. Naleštěné mokasíny, kalhoty s puky a decentní vesta na modré košili. V tu chvíli, kdy jsem skončila prohlídku, jsem měla chuť zabouchnout mi dveře přímo před nosem.

„Jste dcera profesora Swana?“ zeptal se a nedůvěřivě si mě prohlížel. Jen co zmínil otcovo jméno, udělala jsem přesně to, co jsem měla chuť udělat po té zevrubné prohlídce jeho oděvu. Bez jakékoliv odpovědi jsem zmizela za dveřmi a rychle je zavřela. Ještě aby na mě otec posílal nějaké kontroly!

V tu chvíli mě napadlo, že jsem snad vyřešila záhadu Otravy, který se kolem mě pořád motá. Určitě ho i toho hromotluka najal můj otec, aby se přesvědčil, co dělám doma, když on je na druhé straně planety.

Vracela jsem se do obýváku, když jsem zaslechla, jak mi zvoní telefon. „Prosím?“ přijala jsem hovor, když jsem našla telefon za polštářem, kam zapadl, když jsem ho odhodila po zjištění, kolik jsem protelefonovala.

„Dobrý den, volám z Nice Department Store. Mohla byste přijít?“ představil se muž na druhé straně a já jen překvapením vykulila oči, když mi došlo, že to volá ten chlap, co se mnou uzavřel první obchod. Jemu jsem prodala svůj první nábytek.

„Ano! Hned tam budu,“ souhlasila jsem, zavěsila a běžela jsem do koupelny, abych ze sebe udělala normálně vyhlížející osobu, kterou potom budu muset odít do něčeho reprezentativnějšího, než jsou zrovna tepláky a mikina. Takhle bych před žádného klienta předstoupit nemohla.

O hodinu později jsem seděla v malé kanceláři, která se nacházela v jednom z těch mrakodrapů v centru Seattlu. Trochu nedočkavě jsem poposedávala a čekala, až přijde ten muž, co mi volal. Překřížila jsem prsty na rukou a modlila se v další zakázku. Ještě jsem sice nezačala pracovat na stolech, ale to bylo teď vedlejší. Jakmile se ten obchod rozjede, klidně zaměstnám i nějakého pomocníka.

„Dobrý den, slečno Swanová,“ přihnal se do kanceláře muž, které jsem před pár dny poznala. Měl na sobě lehce zválené sako a viditelně se potil. „Rád vás vidím, avšak musíme spolu probrat jednu nemilou záležitost.“

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se a ostražitě si ho přeměřovala.

„Prvně bych se vám chtěl opravdu z celého srdce omluvit,“ začal zeširoka a já už tak nějak začínala tušit, co se tady děje. „Na firemní poradě jsem představenstvo informoval o vašem skvělém a neokoukaném stylu. Doufal jsem, že je zaujmu a nadchnu. Bohužel jsem neměl úspěch a musím vás požádat o zrušení naší smlouvy.“

Další patro mého domečku z karet se mi řítilo na hlavu a já už ležela pod všemi těmi dvaapadesáti kartami.

„Ehm… Není možné, abych provedla nějaké změny a tak smlouva zůstala platná?“

„Bohužel, dostal jsem jasné pokyny od těch shora,“ odvětil a tak nějak nuceně se na mě usmál. „Je mi to opravdu moc líto,“ pokračoval v omluvě, ale to mé dluhy nezaplatí. Tuhle zakázku jsem opravdu nutné potřebovala, abych se aspoň z části postavila na nohy. Banka mi nesmí vzít to poslední, co mi zbylo. O ten dům nemůžu přijít. Zatracený Mike!

Jenže tady jsem tu zakázku získat nemohla. Sbalila jsem si tedy svoje složky s dalšími návrhy a vydala se do města. Zároveň jsem při odchodu kontaktovala Alici a domluvila se s ní na tom, že si zajdeme na oběd. Potřebovala jsem se trochu odreagovat a na chvíli se tvářit, že je všechno v pořádku a nic z toho, co se teď ve skutečnosti děje, není pravda, anebo to aspoň není tak vážné, jak ve skutečnosti je.

Edward

Informace, že holka, která Blackovi překazila svatbu, je dcera profesora Swana byla zarážející. Nečekal jsem to, přestože jsem už od včerejšího odpoledne měl pocit, že jsem jméno Swan v poslední době slyšel. A jen co Emmett doplnil zbývající informace, vzpomněl jsem si na drzou návrhářku nábytku Isabellu Swanovou. Takže tohle je dcera slavného profesora Swana.

Pak mě taky napadlo, jak moc divné je, že si Black mladší nechtěl vzít právě ji, když mohl mít tak silnou protekci. Kurátorka muzea by mu dokázala zajistit ten jeden projekt, ale jméno profesora Swana by mu otevřel celý svět. Je možné, aby v tom byla láska? Skutečně se Black zamiloval do Rosalie Halleové?

V podobných myšlenkách jsem dorazil do Galerie. Potřeboval jsem si osobně ověřit některé detaily k novým podmínkám soutěže, když jsem, už z dálky zaslechl hlas Black seniora. Procházel se rozlehlou halou galerie v doprovodu ředitele Volturiho. Co tu mohl starý Black chtít? Pokouše se nějak napravit škody, které jeho syn napáchal tou neuskutečněnou svatbou? Chtěl opět získat nějaké výhody pro svou firmu, když se najednou objevila možnost zapojit se do soutěže o návrh nového centra umění v Seattlu?

„Edwarde!“ pozdravil mě Billy překvapivě spokojeně, což nevěstilo nic dobrého. „Ty kluku!“ Ten jeho přátelský tón bych si vyprosil, ale nahlas jsem nic neřekl. A nebyl to jenom tón, jakým mluvil. Na Billim jsem toho nesnášel podstatně víc. Především pak jeho pach, který byl tak nezaměnitelný a daleko výraznější, než na jaký jsem byl zvyklý u Jacoba. Billy byl plnohodnotným vlkem. Jacob jenom přenášel geny, ale na skutečnou přeměnu teprve čekal. Vše to bylo dáno tím, že Billy se stýkal s plnohodnotným upírem, zatímco Jacob se k někomu tak nebezpečnému dostane jenom stěží. Já byl napůl člověk, nepůsobil jsem na jeho vlčí část tak agresivně, jak bylo pro přeměnu potřeba.

„Vy se znáte?“ divil se ředitel galerie.

„Ach… Nejen, že se známe. S Edwardovým otcem jsme byli přátelé jako nikdo jiný na světě.“ Jaká to podivná pravda – pomyslel jsem si – nikoho na světě by nenapadlo, že se upír může přátelit s měničem. „Edwarde, dlouho jsem tě neviděl. Co tě sem přivádí?“ zajímal se, ale já neměl chuť mu odpovídat, vždyť to bylo zřejmé. Ale před ředitelem galerie jsem musel zachovat jistou dávku slušnosti.

„Měl jsem tady něco na práci,“ odvětil jsem neurčitě.

„Nebude vám, Aro, vadit, pokud pozvu Edwarda, aby se k nám připojil na oběd?“ navrhl Billy z ničeho nic a trochu mě tak vyvedl z rovnováhy. Tušil jsem, že to předstírané přátelství z jeho strany je nějaká hra, ale udivovalo mě, kam až je schopný zajít.

„Omlouvám se, ale na oběd nemám čas,“ namítl jsem. „Stavím se někdy jindy,“ prohodil jsem směrem k Arovi Volturim.

„Dobrá tedy. Předpokládám, že se vaše firma rovněž zúčastní té architektonické soutěže,“ pokýval Aro spokojeně hlavou a já přikývl. „Předpokládal jsem to,“ usmál se na mě, což bylo dobré znamení – ještě není všechno ztraceno.

„Jsi opravdu velmi horlivý člověk, skoro jako tvůj otec,“ pochválil mě Billy a na slově člověk si dal velmi záležet. Aro zřejmě tu intonaci přeslechl, ale mě to neušlo. „Nicméně by ses měl poučit z jeho chyb. Je potřeba rozlišovat mezi ctižádostivostí a zbytečným hazardováním,“ dodal vzápětí a já potlačil zavrčení, které se mi dralo z hrudníku právě včas, aby Aro nic nezaznamenal.

Billy si prostě nikdy neodpustí zmínku o mém otci. Ani několik dlouhých let po jeho smrti si nedal pokoj. Nechápal jsme, proč se takhle moc snaží mi znepříjemnit život. Má nenávist k jeho osobě byla tichá, užírala mě vevnitř, jelikož jsem věděl, že proti němu nezvládnu nic podniknout a sebevražedná mise se mi protivila. Nemohl jsem tu nechat matku samotnou.

Ve vzpomínkách jsem se vrátil o těch několik let zpět, kdy jsem vypadal možná na jedenáct a přitom měl pouze čtyři roky. Zoufale málo na to, abych si život s otcem užil. Zoufale málo na to, abych dokázal ocenit jeho přítomnost v mém životě. A zatraceně moc na to, abych pochopil, co se stalo. Billy a jeho smečka byli bezpáteřní podrazáci a můj otec byl, na upíra, neskutečně naivní.

„Viděl jsem teď odcházet starého Blacka v doprovodu ředitele galerie?“ Z myšlenek mě probudil až Emmettův hlas. „Zase se nás pokouší vyšplouchnout ze hry?“

„Už to tak vypadá,“ přitakal jsem a konečně se na něj podíval. „Teď mi raději řekni něco bližšího k tomu setkání s Isabellou Swanovou. Nějak si to nedokážu představit,“ pobídl jsem ho a snažil se tvářit vesele. Emmett mi můj pokus o úsměv oplatil veselým šklebem.

„Tomu bys neuvěřil. Ten fakt byl jako zemětřesení o síle deseti stupňů Richterovy škály…“ Rozpovídal se a vyprávěl mi, jak slečna Swanová vypadala a jak se tvářila a jak mu nakonec zabouchla přímo před nosem, když se zmínil o jejím otci. „Měl bys za ní zkusit zajít sám,“ navrhl závěrem.

„Tím si nejsem tak úplně jistý. Dokud byla slečna Swanová jenom neznámá osoba, mohl jsem na podobný návrh přistoupit, ale teď, když vím, kdo konkrétně to je… Ne, není to dobrý nápad,“ namítl jsem.

„Fajn, nezačali jste zrovna nejlépe, ale to ještě neznamená, že jste na vašem vzájemném vztahu napáchali takové škody, které by nešly napravit. Pořád si myslím, že to byla jenom souhra náhod a pokud by měla Isabella šanci tě poznat i trochu jinak, určitě by podlehla kouzlu tvé osobnosti,“ trval si na svém Emmett a poplácal mě po rameni.

„Nebudu se pokoušet ji nějak okouzlit,“ trval jsem na určitých pravidlech, když jsem usoudil, že má možná pravdu. „Pokusím se s ní rozumně promluvit a snad se nějak domluvíme. Nemůžu dovolit, aby Black vyhrál tak jednoduše.“

Isabella

Jen co noha nohu mine, jsem se další den loudala z města. Náladu jsem měla pod psa. Všichni potencionální investoři procházeli kolem mého obchodu snad i obloukem. Celou dobu jsem si tedy mohla do bloku čmárat nějaké další návrhy a v počítači přitom připravovat své portfolio. Byla jsem odhodlaná s ním zajít snad do všech nábytkářských firem co jich v Seattlu je a nabídnout jim svou práci.

   Pohyb na ulici, který byl v tuhle denní dobu takřka nulový, mě zaujal a já zvedla hlavu od svých tenisek, které jsem úpěnlivě kontrolovala. Nebyl velkým tajemstvím, že jsem dost nešikovná – což se týkala jenom mých nohou, o rukách jsem to tvrdit nemohla, ty pracovaly na jedničku – a že dokážu zakopnout i na naprosto rovném povrchu. Netrvalo to však ani dvě vteřiny a já zaznamenala tu jasně modrou bundu, která patřila jedinému člověku na světě.

V ten samý moment, však dotyčný zaznamenal i mě… A dal se na útěk.

„Mikeu Newtone! Okamžitě se zastav! Stůj!“ křičela jsem za ním a rovněž se rozběhla. Neměla jsem však žádnou šanci ho dohonit. Až moc brzy mě začalo píchat v boku a ztěžka jsem popadala dech. Proběhla jsem kolem svého domu a mířila ulicí dál, když v tom jsem špatně došlápla a nohou mi projela tak úporná bolest, až jsem vykřikla a zhroutila se na zem.

Ještě jsem zahlédla Mikea, jak sena konci ulice zastavil a obrátil zpátky, přivolán mým výkřikem, když mi výhled zaclonily něčí opravdu dlouhé nohy.

„Vaše vztahy s muži jsou opravdu komplikované,“ prohodil ten dlouhán přede mnou a já zvedla pohled ještě o něco výš a poznala Otravu. Co ten tady chce? – podivila jsem se, ale než jsem se na to stačila zeptat i nahlas, ještě jednou jsem koukla na konec ulice. Mike tam pořád ještě byl! „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Hmmm, jo, myslím, že je to jenom podvrtnuté ale – mohl bys, prosím, chytit toho kluka?“ požádala jsem ho a hodila hlavou směrem k Mikeovi. Otrava se na něj rychle podíval, ale to už Mike na nic nečekal a rozběhl se pryč… A Otrava za ním.

S námahou jsem se vyškrábala na nohy a opřela se o plot sousedního domu. Nemělo smysl nohu teď zatěžovat a snažit se k nim dostat. Doufala jsem, že Otrava mou žádost o chycení toho kluka pochopí i tak, že ho má přivést za mnou.

A taky, že pochopil. O pět minut později ho vedl ke mně a držel ho za límec bundy.

„Můžeš mi, doháje, říct, co to mělo znamenat?!“ obořila jsem se na Mikea, jen co došli až ke mně. „Já ti věřila, Mikeu a teď… Uvědomuješ si, co těch deset tisíc znamenalo? Zbylo ti něco? Muselo ti něco zbýt!“

„Všechno jsem utratil,“ zamumlal Mike.

„Co mám podle tebe teď dělat? Mikeu! Můžeš mi odpovědět?“ žádala jsem ho a pomalu i přestávala křičet. Jeho mučednický výraz byl hrozný, ale já se na něj překvapivě nedokázala zlobit dostatečně – ne tolik, jak bych měla, pokud kvůli němu mám přijít o dům. V tu samou chvíli, kdy jsem se chystala rezignovat a nechat Mikea jít, jsem si uvědomila Otravovu přítomnost. Nějak jsem se nedokázala přinutit k tomu, abych na něj myslela jako na Edwarda, přestože to bylo velmi zajímavé a tak trochu nesoudobé jméno.

„Co tady vlastně děláte?“ Konečně přišel čas na mou otázku.

„Čekám, až mi poděkujete,“ prohodil a trochu mě tím zmátl. Nepatrně jsem se zamračila.

„Co?“

„Řekla jste mi, abych ho chytil a tak jsem to udělal. Bylo by tedy zdvořilé, abyste mi poděkovala.“

„Aha… Ehm, děkuji,“ zamumlala jsem poděkování a potom se obrátila opět k Mikeovi. „Pořád nechápu, jak jsi to mohl udělat. Víš, na co ty peníze byly,“ prohodila jsem s povzdechem. „Měli bychom si o tom promluvit někde v teple a nejspíš i suchu,“ navrhla jsem, když na chodník dopadlo několik kapek. Automaticky jsem vyrazila k čínské restauraci na konci ulice. Jejich jídlo jsem milovala a byla tam častým hostem. Mike mě v doprovodu Edwarda, který ho pořád brzdil před možným útěkem, doprovázel.

„Omlouvám se, Bello,“ začal Mike, když před něj servírka položila misku s kouřícími se nudlemi.

 „Zmlkni a jez, jinak za sebe neručím a něco ti udělám,“ vyhrožovala jsem mu. Jakékoliv promiň bylo v tuhle chvíli tak trochu mimo mísu a připadalo mi nedostatečné. Promiň nemohlo zpravit to, co se stalo. Nevrátí to peníze, které byly na splátku hypotéky.

„Opravdu ti nic nezbylo?“ zeptala jsem se po chvíli. „Otec říkal, že se vrátí o tři měsíce dřív. Co budu dělat? Měla jsem to naplánované do posledního detailu, ale teď se všechno bortí. Dokonce jsem nabídla Rosaliin pokoj k pronájmu, abych nějak přišla k penězům,“ stěžovala jsem si a zmínila tak svou poslední zastávku cestou domů.

Ještě chvíli jsem sledovala Mikea, jak jí a já svou porci nudlí naprosto ignorovala. Myšlenkami jsem bloudila všude možně až do chvíle, než se židle naproti mně s rachotem odsunula a potom i zasunula. Zmateně jsem se dívala do Edwardova obličeje.

„Kde je Mike?“

„Jste opravu tak houpá? Dobrý pět minut jste byla tak mimo, že vám stihl poděkovat za jídlo a zmizet,“ informoval mě a já se rozhlédla po prázdném lokále. Kromě obsluhy tu nikdo nebyl. Jenom já a Edward. S povzdechem jsem si složila hlavu do dlaní.

„Jsem blbá,“ zamumlala jsem k desce stolu.

„Možná jenom trochu naivní,“ namítl Edwarda a já k němu opět zvedla hlavu. Od kdy je ke mně takhle milý?

„Naivní? Spíš bych řekla tvrdohlavá. Nikdy se mi do té tvrdé palice nepodařilo protlačit fakt, že bych neměla každému věřit.,“ prohodila jsem a předvedla jeden z těch bezradných úsměvů. Netušila jsem, jak se s ním bavit. Takže jsem se raději rozhodla tohle ukončit. Z kabelky jsem vylovila posledních pár dolarů, položila je na stůl a zvedla se k odchodu.

„Myslím, že byste měla jít do nemocnice,“ navrhl Edward, když zaznamenal to mé mumlané zaklení, jak mi nohou opět vystřelila bolest.

„Ani mě nehne. Nepůjdu do nemocnice s tímhle. Bylo by to plýtvání penězi,“ namítla jsem. Ano, musela jsem šetřit kde jenom to šlo, ale nemocnici jsem odmítla i z jiného důvodu. Nesnášela jsem to tam. Od dětství jsem tam byla takřka stálým hostem. Nechápala jsem, jak je možné, že tam nemám na jedněch dveřích cedulku se svým jménem. Byla jsem tam tak často, že mě všichni znali jménem a některé sestry dokázaly vyplnit i mé pojištěnecké číslo bez jediného zaváhání.

Jakýkoliv můj protest však vzal za své, když jsem domů nedokázala dojít bez Edwardovi pomoci. Posadil mě do svého auta a dojel se mnou na ambulanci. Sestřička se na mě dobrosrdečně usmívala a dávala mi k vyplnění formulář pro doktora. Asi by to chtělo, abych si ten formulář předepsala a nakopírovala – pomyslela jsem si, když jsem vyplňovala jednotlivé chlívečky. Bylo únavné to vypisovat stále dokola.

Doktor mi poté kotník prohmatal a následně stáhl do fixačního obinadla a já byla propuštěna.

„Pojďte. Vezmu vás domů,“ nabídl mi Edward, který tam po celou dobu čekal. Teď mě jenom držel za loket a pomáhal mi odlehčovat zraněný kotník. Společnými silami jsme tak došli až na parkoviště. U jeho auta jsem se zastavila.

„Co tímhle sledujete?“ zeptala jsem se, zmatená jeho chováním.

„Čím?“

„Vším tím, co právě děláte. Chytil jste kvůli mně Mikea, dovezl mě do nemocnice, počkal, až mě ošetří a teď mě chcete odvést i domů. Podle mé krátké zkušenosti s vámi, to nevypadá na váš běžný den. Nejste tak milý člověk…“

„Místo toho věčného stěžování si a vyzvídání, byste mi měla poděkovat,“ odvětil, ale vůbec to neobjasňovalo jeho cíle.

„Dobře, jsem vám vděčná za pomoc,“ řekla jsem pokorně a taky to tak myslela. S Mikem to nedopadlo podle plánu a nohu jsem taky mohla mít v lepším stavu, ale nakonec jsem byla ráda, že tam Edward byl. „Samozřejmě vám přispěju na benzín, za to, že jste mi dělal osobního řidiče.“

„Nemusíte mi nic přispívat,“ namítl a usadil mě do auta. Sám ho rychle obešel a nasedl na místo řidiče. V hlavě se mi rozezněl poplach. Co ten chlap za svou dnešní dobrotu může chtít? Po očku jsem ho sledovala až do chvíle, než zastavil před mým domem. Celou dobu, co jsme s ním mě to nenapadlo, ale teď, když mi v hlavě blikal ten velký vykřičník, mě napadlo, že se mě měl zeptat, kde bydlím, ale on to věděl!

„Jak…?“ zmateně jsem se dívala z něj na vrata k domu.

„Viděl jsem inzerát. Možná by malá prohlídka domu mohla sloužit jako náhrada za benzín,“ navrhl.

„Vy se mnou chcete bydlet?“ vyjekla jsem.

„Netušil jsem, kdo je vlastníkem domu. Navíc – netvrdím hned, že s vámi chci bydlet, chci se jenom podívat, co dům nabízí, abych se mohl rozhodnout,“ odpověděl tím svým klidným a až trochu moc medovým hlasem.

„Nejsem si moc jistá, že zrovna vám bych ten pokoj pronajala,“ namítl jsem a stále přemýšlela, jak rychle mohli v té realitce pracovat. Vždyť tu byl ve stejnou chvíli jako já. To přece nemohli mou nabídku ani vyvěsit, natož pak aby o ni měl někdo zájem. Něco tady nesedělo.

„Nebuďte taková. Třeba se mi v domě nebude líbit a bude se nakonec stejně porozhlížet po něčem jiném,“ chlácholil mě, ale já mu moc nevěřila. Bylo tu moc velké riziko, že zůstane. Otcův dům byl nádherný a jemu se určitě zalíbí!

„Fajn,“ zabručela jsem otráveně a vysedla z auta. Došla jsem až k vratům, na kterých byl připevněn další papír z banky. Tentokrát však zapomněli na jakoukoliv diskrétnost a všem, kdo prošel okolo, oznamovali, že tenhle dům půjde do dražby. Dokonce i tomu Otravovi za mými zády… A vida, už jsem opět u toho podivného označení.

Otrava mi vzal papír z ruky a začetl se dřív, než jsem mu ho stačila opět vytrhnout. „Vzala jste si půjčku a ručíte domem?“ podivil se.

„To se vás netýká!“ vykřikla jsem a vytrhla mu papír z ruky.

„Jako možného nájemce se mě to týká víc, než si myslíte. Copak by mělo smysl pronajímat si pokoj v domě, o nějž majitel co nevidět přijde?“ upozorňoval mě na detail, že se ze mě brzy stane bezdomovec, když rychle nepřijdu na to, jak přijít k penězům.

Povzdechla jsem si. Tohle nebylo téma, které bych s Edwardem hodlala probírat ani teď ani nikdy jindy. Neznali jsme se natolik dobře, abych se mu se svými problémy svěřovala. Jediná dostatečně blízká osoba pro mě byla Alice. Ta o mně věděla naprosto všechno. Té jediné jsem mohla věřit bez obavy. Ne jako například Mike, kterého jsem znala tak dlouho, že si snad ani nevzpomenu na den, kdy bych ho neviděla. Věřila jsem, že patří do okruhu lidí, kterým se můžu svěřit a důvěřovat jim. Stejně tak Rose… A teď tady byl Otrava a myslel si, že po tom dnešku, kdy mi pomáhal, se mu se vším svěřím?

„Máte nějaký plán? Protože to zatím vypadá tak, že jste si půjčila peníze a teď přijdete o dům.“ Jeho slova se do mě zařezávala s ještě větší razancí, než ta písmena na úředním dopise. Bolelo to. „Proč to musíte tak komplikovat?“ povzdechl si a já k němu zvedla oči, které jsem do teď měla vytrvale zapíchlé do bot – styděla jsem se před ním. „Ukažte mi dům a možná vám nakonec budu schopen pomoct s tím problémem s bankou,“ pobízel mě.

Váhala jsem. Přešlápla z jedné nohy na druhou a na okamžik zapomněla na poraněný kotník. Okamžitě jsem tedy nohy vrátila do původního postavení. Nechtěla jsem ho pustit dovnitř, ale potřebovala jsem vyřešit peníze. V hlavě se mi navíc začínal ozývat tátův hlas, který najednou zjistil, že jsem sdílela dům s nějakým klukem. Otřásla jsem se jenom při té myšlence. Táta byl v tomhle dost staromódní a i přesto, že jsme měli spíš jenom oficiální vztah otce s dcerou, pochybovala jsem, že by se mu podobné rozvržení domácnosti líbilo.

Už-už jsem se ho chystala odmítnout, když jsem zaznamenala, jak se dveře za mými zády otvírají. Hned na to se tam objevila Alice.

„Říkala jsem si, že slyším hlasy,“ prohodila a zaměřila se na můj doprovod. Chvíli si Edwarda prohlížela a pak se obrátila na mě. „Vrácené výrobky jsem nechala v dílně,“ informovala mě a já jenom přikývla. Potom se opět obrátila na Edwarda. „Neznáme se?“

„Neznáte se,“ odsekla jsem a tlačila ji dovnitř. Sama jsem se hned vydala za ní, když mě zastavil Edwardův hlas.

„Ještě jednou to zvažte,“ požádal mě a já, s pohledem upřeným do jeho dokonale zelených očí, jsem přikývla. Nechápala jsem svou reakci už sekundu poté, co se mi podařilo zavřít dveře. Musela jsem to probrat s Alicí – potřebovala jsem znát její názor na fakt, že bych svůj dům otevřela cizímu muži.

Edward

Zaváhal jsem s odchodem a nakonec jsem udělal dobře. Dolehly ke mé útržky rozhovoru, který ty dvě vedly. Alice se zajímala o Isabellinu nohu a následně se zeptala na mou maličkost. Bella – jak ji Alice nazývala – se dala do vysvětlování a Alice se zdála nadšená. Svitla mi tedy naděje, že se do domu skutečně podívám.

A nakonec se to povedlo ještě ten večer. Otevřít mi přišla Alice a pozvala mě dovnitř. Okamžitě jsem se ocitl v soukromém ráji profesora Swana. Přivítala mě dokonale upravená japonská zahrada s několika vzrostlými bonsajemi a chodníček vyskládaný z kamenů. Přede mnou se prostíral osvětlený dům s velkými prosklenými plochami. Důkladně jsem si všechno prohlížel. Vypadalo to opravdu dobře, ale ani okem odborníka jsem nemohl přijít na to, co je na tom domě to podstatné.

Isabella mě zavedla dovnitř a poté ukázala i pokoj, který bych měl následně obývat. Po Rosalii tam zůstala jenom postel, pracovní stůl a skříň – takže vlastně jenom to nejpodstatnější. Bylo to ideální a tak jsem Isabelle řekl, že ten pokoj beru… Potřeboval jsem víc času na to, odhalit tajemství tohohle domu.

Z prohlídky jsem vyrazil rovnou do kanceláře, abych začal plánovat stěhování a současně i zrušení pronájmu bytu, kde mě neustále hledala Kate. Až teď jsem si uvědomil, že svým stěhováním vlastně zabiju dvě mouchy jednou ranou, protože jí rozhodně nesdělím, kde budu bydlet.

V kanceláři mě však zastihl Emmett. Jeho přítomností jsem byl zaskočený, blížila se sedmá večer a já předpokládal, že už bude doma nebo někde v baru. Jeho pracovitost mě skutečně překvapila.

„Jak to dopadlo se slečnou Swanovou? Viděli jste se?“ zajímal se a vzhlédl ke mně od počítače.

„Ano a řekl bych, že to dopadlo víc než dobře… Stěhuju se k ní,“ dodal jsem, když se na mě s otázkou vepsanou přímo do tváře podíval. Šokem nad mou odpovědí vykulil oči.

„Stěhuješ se k ní!?“ vykřikl překvapeně.

„Pronajal jsem si v tom domě pokoj, abych ho mohl lépe prozkoumat. Na první pohled na něm totiž není nic zvláštního, prostě takový jednopodlažní domek. Netuším, co mohlo Ara Volturiho tak okouzlit. Ale přijdu tomu na kloub,“ slíbil jsem si.

Potom jsem nechal Emmetta Emmettem a zavřel se u sebe. Potřeboval jsem vyřídit pár telefonátů ohledně stěhování. Chtěl jsem to mít za sebou co nejdříve – předpokládal jsem, že bych se mohl přestěhovat ideálně už zítra.

„Jsem na odchodu ale… Přemýšlel jsem nad tím, proč ta holka souhlasila s tím spolubydlením,“ nakoukl mi asi o hodinu později do kanceláře Emmett. Měl na sobě už i bundu, takže byl na odchodu, ale neopomněl mě pozdravit.

Já ten důvod znal, ale už kvůli Isabelle jsem ho nehodlal dál šířit. „A co tě napadlo?“ pobídl jsem ho.

„Líbíš se jí. Kdyby to tak nebylo, asi těžko by tě ubytovala ve svém domě, ne?“ namítl.

„Hmm,“ zamručel jsem a přemýšlel nad Isabellou. Její reakce, když jsem kývl na to, že si pokoj pronajmu, nebyla úplně nadšená. Isabella byla spíše smířená.

 „Možná bys jí měl ukázat, že ti není taky úplně lhostejná a ona bude ještě vstřícnější. Rozhodně bys měl sem tam nechat otevřené dveře do svého nového pokoje… Nikdy nevíš…“

„Neříkej takové ohavnosti!“ zarazil jsem ho. Směr, jakým sem se ubíraly jeho myšlenky, se mi nelíbil.

„Není to ohavnost. Říkám jenom, jak se věci mají. A tu zakázku z galerie potřebujeme jako sůl, takže pokud to bude potřeba, budeš se muset obětovat,“ nabádal mě, ale já už to nehodlal dál poslouchat. Na tohle jsem opravdu neměl. A neudělal bych to ani pro záchranu naší firmy.

Na další den ráno jsem se stavil v kanceláři, jenom abych tam vyzvedl Emmetta. Chtěl jsem, aby mi pomohl se stěhováním a doufal jsem, že mi trochu pomůže s průzkumem domu. S mým autem plným krabic jsme pak zamířili k Isabelle. Ta mě i Emmetta usadila v obývacím pokoji a na pomoc s podpisem smlouvy si přizvala i Alici. Nepatrně jsem se na ni usmál – tušil jsem, že na Isabellině rozhodnutí má značný podíl.

„Vypadá to, že už se nějakou dobu znáte,“ prohodila mým a Emmettovým směrem Alice, zatímco se Isabella probírala papíry.

„Jo, známe se snad celou věčnost,“ souhlasil Emmett a než jsem se nadál, měl jsem jeho ruku položenou kolem ramen. Okamžitě jsem mu ji setřepal. Emmett se na mě překvapeně podíval a zavrtěl hlavou. Jeho občasné projevy přátelství na mě bylo prostě moc. „Není to s ním ale jednoduché. Někdy je moc náročný,“ zasmál se a já si všiml, jak Alici zajiskřily oči – Na co proboha myslí? „Ale – jak jste věděla, že už se známe dlouho?“

„Jenom jsem si tipla,“ prohodila a významně se na nás dva usmála. V tu chvíli jsem si přál umět číst myšlenky. Pohledy, které na nás už od našeho příchodu házela, byly opravdu divné. Co se jí může v té malé hlavě honit? Zamyšleně jsem ji pozoroval, zatímco Isabella dál procházela smlouvu. Ano, čtení myšlenek by bylo opravdu skvělé, byl bych aspoň o dva kroky před ostatními. A moje práce by byla o tolik jednodušší – navrhoval bych objekty přímo na míru klientovi.

„Takže, ehm…,“ promluvila najednou Isabella a já přesunul pohled na ni. Dneska měla vlasy stažené do neuspořádaného drdolu a na sobě laclové kalhoty. Na očích měla nasazené brýle s výraznými rámy a nebyla vůbec namalovaná. Viděl jsem ji vlastně někdy namalovanou? – blesklo mi hlavou a sám jsem si taky odpověděl, že ta trochu řasenky, kterou měla na svatbě, se za malování považovat nedalo. Byla to typicky obyčejná holka, o kterou mužský pohledem zavadí jenom výjimečně. Navíc – když jsem si k jejímu vzezření přidal i její povahu, přestával jsem se divit, že ji Black nechal, ale… Jo, bylo mi líto, jakým způsobem to udělal. Ať už byla tahle holka jakákoliv, podobné zacházení si nezasloužil nikdo. „Jako základní podmínku tvého bydlení jsem do smlouvy uvedla, že to zde nebudeš fotit ani natáčet. Otec to nesnáší,“ informovala mě. A skici si pořizovat můžu? „Ledničku, myčku a pračku budeme používat dohromady,“ dodala, když otočila další list smlouvy a následně ji položila přede mě, abych ji mohl podepsat.

„Taky bych měl nějaké požadavky, na které by sis měla dávat pozor,“ zamumlal jsem, když jsem během chvíli přelétl základní body smlouvy. „Za prvé – je tady hrozný nepořádek,“ poukázal jsem kolem sebe. Už ustup do tohoto domu, byl pro mé jemné čichové buňky smrtelný. „Když tady budu, doufám, že budeš myslet na to, že je potřeba v domě uklízet. Misky a krabičky z donášky jsou snad všude. Za druhé – prosím, nesahej na jídlo, které dám do ledničky. Za třetí – doufám, že si nebudeš prát svoje prádlo společně s mým. Je to jednoduché, že? Jsme přece civilizovaní lidé,“ informoval jsem ji a čekal na její reakci. Celou dobu se totiž mračila.

„Dobrá, v tom případě, Edwarde Cullene, jsou pro vás všechna místo v domě, kromě vašeho pokoje a míst, které musíme sdílet, zakázaná. To znamená, že tam nevstoupíte. Pokud tohle pravidlo porušíte…“

Větu nedořekla a podle všeho chtěla, aby to znělo výhružně. Copak by mi ta malá holka ale mohla provést, aby to s mému poloupírství vadilo? De facto jsem byl nesmrtelný.

„Co budete dělat?“ pobídl jsem ji k dokončení věty, protože její lehce nadšený výraz se nedal ignorovat.

„Řekněme, že motorovkou umím zacházet opravdu velmi dobře,“ odvětila a úsměv se jí rozšířil.

Šokovaně jsem si ji přeměřil. Ta holka je šílená! „Tím chcete říct, že…“

„Tu část vašeho těla, která překročí stanovené hranice, nečeká nic pěkného,“ pohodila rameny jakoby nic a v místnosti tím vyvolala nečekané dusno. Sama si to ale neuvědomovala. Jak by asi tak reagovala, kdybych popustil uzdu své upíří části? Lekla by se? Nebo je její mozek opravdu tak podivný, že jí vyhrožování amputací přijde normální?

„Bello, to jsou strašné vtipy,“ namítla Alice a křečovitě se na mě usmála. 

„Skutečně byste se svým smyslem pro humor měla něco dělat, slečno,“ podotkl i Emmett.

„Pojďme podepsat tu zatracenou smlouvu, abych se mohl nastěhovat. Mám ještě dost práce,“ povzdechla jsem si a obrátil papíry na poslední stranu, která vyžadovala můj a Isabellin podpis. Podepsal jsem se na stanovaný řádek a přesunul smlouvu opět k Isabelle. „Nezbývá než doufat, že to naše soužití bude nějak fungovat,“ prohodil jsem, když se podepisovala a zaznamenal, jak na zlomek sekundy zaváhala. Stále si tím vším nebyla jistá, ale konec konců to dělala jenom proto, aby nepřišla o dům. A já to dělal hlavně kvůli inspiraci pro projekt – že bych měl nějaké vnitřní puzení tuhle holku chránit, se říct nedalo.

Emmett mi potom pomohl odnosit krabice, přestože bych to hravě zvládnul sám. Hra na plnohodnotného člověka vyžadovala jeho pomoc. Už jsem si zvykl na to, že před lidmi neustále něco předstírám. Trochu mi však vadilo, že o mě zná pravdu pouze máma, Kate a naši vlčí nepřátelé. Jak moc jsem se toužil někomu svěřit. Ale nebyl jsem si jistý, jestli to někdy budu moc realizovat. Například Emmetta jsem znal už několik let, ale nikdy jsem nenašel odvahu mu něco říct. Nepochopil by to a nejspíš by si myslel, že si z něho dělám jenom legraci.

Jen co pak odjel, začal jsem si pokoj upravovat k obrazu svému, aby se mi v něm dobře pracovalo. Alice v domě zůstala a já tak poslouchal to jejich štěbetání. Isabella jí říkala něco o tom, jak mě potkala s Garrettem v hotelu a pak i něco ohledně Emmetta. Byl jsem z těch jejich řečí zmatený. Nedávaly mi smysl a tak jsem se raději obrátil k práci. Lehl jsem si na postel a vzal si skicák. Potřeboval jsem udělat první návrhy pro Galerii.

Po Alicině odchodu a několika desítkách minut, kdy se Isabella zavřela do své dílny, jsem vykoukl z pokoje. Chystal jsem se na první průzkum domu. Byl už večer. V obývacím pokoji se svítilo a přes velké okna tak byla ozářena celá přední zahrada. Zaposlouchal jsem se do zvuků v domě. Isabella pracovala na nějakém dalším podivném nábytku a tak mi nic nebránilo vyjít ven a trochu prozkoumat tu venkovní boudu, kolem které jsem během nošení krabic neustále chodil. Interiér domu jsem se rozhodl nechat na později, až nebude Isabella doma.

Jaké pro mě bylo překvapení, když ten zahradní přístavek byl podle všeho ateliérem profesora Swana! Nečekal jsem, že budu mít štěstí hned první večer. Místnosti dominovalo velké rýsovací prkno, takže byl profesor ze staré školy. Na stole, který byl umístěn ve středu místnosti, leželo několik výkresů. Zvědavost mi nedala, abych si je neprohlédnul z blízka.

Byl jsem přibližně u třetího výkresu, když mi v kapse začal vibrovat telefon. Spěšně jsem ho vylovil a rovnou hovor ukončil, protože volala Kate. Neměl jsem na ni náladu.

Hned na to jsem se zaposlouchal do dění v domě. Nic se však nezměnilo. Isabella stále pracovala na svém nábytku. Mohl jsem se tedy pustit do dalšího zkoumání výkresů. Tajně jsem doufal, že se mi podaří objevit i výkresy k tomuto domu – byl by to nejjednodušší způsob, jak odhalit tajemství, které ho obestírá.

Jenom pár minut po Kate se mi snažila dovolat máma. Její hovor jsem přijmout musel.

„Zavolám ti později, teď nemůžu mluvit,“ zamumlal jsem do telefonu, jak nejtišeji to šlo. S tím, že by mi nerozuměla, jsem si starosti nedělal.

„Kde jsi? Co děláš?“ dala se do vyptávání a moje předchozí slova ignorovala. Elizabeth Masenová už taková prostě byla. I přes velkou lásku ke mně a mému otci si nikdy nic nenechala diktovat. Možná proto se za něj nikdy neprovdala. Nevím. Každopádně to možná byl jeden z důvodů, proč já jsem byl Cullen (po otci) a ona Masenová (po své lidské rodině).

„Říkám, že teď nemůžu mluvit. Zavolám později a všechno ti řeknu,“ slíbil jsem a rovnou hovor ukončil. V tu chvíli jsem částí mozku začal přemýšlet nad věrohodnou lží. Už kvůli jejímu dobrému vztahu ke Kate jsem jí nemohl říct úplnou pravdu.

„Proč mi to neřekneš teď?“ zaslechl jsem najednou Isabellin hlas a přistiženě se obrátil k pootevřeným dveřím. „Můžeš mi říct, co tady děláte?“ zajímala se.

„V té tmě jsem si spletl pokoj,“ prohodil jsem naprosto klidně, přestože jsem měl malou dušičku. Jak je možné, že jsem ji nezaslechl přicházet? Ještě před půl minutou byla u sebe a tak dlouho jsem s matkou nemluvil, aby stačila zaregistrovat, že nejsem u sebe v pokoji.

„Pamatujete si, co jsem vám před podpisem smlouvy řekla?“ zeptala se a já si vzpomněl na poznámku s motorovou pilou. Myslela to vážně? Jen co jsem na to pomyslel, otevřela Isabella dveře úplně a já ji tam viděl stát s tím kusem nářadí v ruce. Podvědomě jsem si vybavil Texaský masakr motorovou pilou, a jakkoliv jsem byl nesmrtelný a moje kůže toho zvládla hodně, pila byla jiný kalibr. Ve chvíli, kdy ji ta bláznivá holka natáhla, jsem se dekoval z ateliéru jejího otce.

Ta holka je vážně magor.

Zbytek večera jsem byl odhodlaný nevytáhnout paty z pokoje. Opět jsem seděl se skicákem na posteli a zkresloval různé nápady, když jsem zaslechl, jak se otevřely hlavní vrata z ulice. Za chvíli se zavřely a k Isabellinu srdci se přidalo ještě jedno. Pohledem na hodiny jsem zaznamenal půl jedenáctou večer. Na normální návštěvu bylo pozdě. Kdo to může být?

Odpověď jsem dostal vzápětí, když Isabella vyšla ze své dílny. „Rosalie? Co tady děláš?“ položila jí otázku, která byla vskutku na místě. Po tom, co jí udělala. Ukradla ji přece přítele – i přesto, že jím byl Jacob Black. Zranila tu holku na velmi citlivém místě.

„Jdu do svého pokoje. Proč? Musím mít tvé svolení?“ zajímala se a zněla fakt nafoukaně.

„Co?“

„Skončila jsem to s Jacobem, takže je všechno v pořádku, ne?“ Nad její drzostí jsem nestačil zírat. Chovala se, jako by se nic nestalo. Jako by si před pár dny neměla vzít za manžela jejího přítele! Dnes to bylo podruhé, co jsem zatoužil číst myšlenky. Docela by mě zajímalo, co Rosalii běží hlavou, když s Isabellou tahle mluví.

„Nedokážu pochopit, jak sem po tom všem můžeš jenom tak přijít a tvářit se, jako by se nic nestalo.“

„Nehodláš se tady se mnou hádat kvůli tomu bezpáteřnímu chlapovi, že ne?“ podivovala se Rosalie.

„Rose! Uvědom si, co se stalo!“ Isabellin hlas byl prodchnut slzavým podtónem. Opravdu neměla daleko k pláči a vzhledem k tomu, jak chladně se Rosalie chová jsem Isabellu obdivoval, že dokáže ještě komunikovat.

„Co se stalo? Zničilas mi svatbu. Nemám kam jít. Takže – co s tím uděláš?“ ptala se jí teď ona jedovatě. Ta ženská snad nemá svědomí. Nebyla to náhodou Isabellina přítelkyně? Ještě předtím, co se stalo to s Jacobem?

„Kdyby nás teď někdo poslouchal, vypadalo by to, že jsem něco provedla já tobě a ne, že jsi mi přebrala přítele,“ namítla Bella.

„Přítele? Ty jsi tak hloupá, Bello. Copak si neviděla, jak se k tobě choval? Už nějakou dobu to nebyl tvůj přítel,“ pokračovala Rosalie v tom jejím příšerném chování. Chtěla se vrátit do domu, který ji nepatřil a přitom ještě takhle urážela Isabellu, majitelku domu, a ještě ke všemu bývalou přítelkyni?

„Co se to s tebou stalo, Rose?“ zajímala se Bella a slzy už jí jisto jistě stékaly po tvářích. Ten nepatrný zvuk tření, jak si je rukou stírala, jsem slyšel až k sobě do pokoje.

„Se mnou se nic nestalo. To jenom ty bys měla otevřít oči a začít žít v opravdovém světě. Přestaň si stavět ty vzdušné zámky. Takhle realita nefunguje. I malou pozornost hned zaměňuješ za lásku. Bello, prober se, vždyť je to k pláči tohle to tvoje chování.“

„Ty!“ vykřikla Isabella a potom jsem slyšel zvuky, které jasně napovídali, že se do sebe pustily i ručně. Rozhodně jsem se tomu nemohl divit, musel jsem uznat, že vydržela opravdu dlouho. „Vypadni. Okamžitě vypadni, jinak přísahám, že –.“ Zarazila se, když jsem se objevil ve dveřích do pokoje. „Přišel jste se podívat?“ prohodila a v tu chvíli se na mě podívala i Rosalie.

„Můžete být prosím potichu?“ požádal jsem je. „Nebydlíte tu sama,“ připomněl jsem jí.

„Kdo to sakra je?“ zaslechl jsem Rosalie ve chvíli, kdy jsem za sebou zavřel dveře.

„Proč to chceš vědět?“ odsekla jí Isabella.

„Jak sis mohla dovolit přivést si do domu chlapa? Ví o tom Charlie? Tuším, že ses mu nesvěřila. Určitě by ti to totiž neprošlo. Navíc jsi mu dala můj pokoj!“ pustila se Rosalie opět do Belly jako by to byla malá holka.

„Proč tě tak strašně zajímá, jestli o tom můj otec ví? Navíc, ten pokoj v době, kdy jsem mu ho pronajala, tvůj nebyl. Navíc jsem tu doma já, takže si já taky můžu rozhodnout o tom, koho tu ubytuju!“ Isabellin hlas zněl rozčíleně, ale už nekřičela. Poslechla mou žádost a opravdu se ztišila? Pokud by totiž dělala, o co bych ji požádal, nemuselo by tohle soužití dopadnout úplně katastrofálně. „Nebo ho chceš taky ukrást?“

„Nikdy jsem nekradla, vždycky přijdou sami,“ namítla Rosalie a já se jenom ušklíbl. U mě měla smůlu. Takhle ješitnou a do sebe zahleděnou holku jsem snad nezažil. A to jsem si myslel, že Kate je nejhorší. Oproti Rosalii to byl hotový anděl.

„Vsadím se, že tohohle nedostaneš!“ zasmála se Isabella. Samozřejmě, já o Rosalii zájem neměl, ale jak to Isabella mohla říct s takovou jistotou? Tak dlouho a dobře se rozhodně neznáme, aby dokázala odhadnout typ ženy, který by mi mohl imponovat.

„Proč ne?“ podivila se její ex-přítelkyně. „Je vidět, že neznáš muže, Bell. Nezáleží na tom, co jsou zač. Stačí se na ně trochu usmát a během deseti minut jsou ti schopni všechno odkývat,“ chvástala se svými úspěchy.

„I kdybys podstoupila nespočet plastických operací, nikdy nebudeš odpovídat jeho vkusu,“ namítla Isabella a já s ní musel souhlasit. Ať už by Rosalie vypadala jakkoliv, povahu nikdo plastikou nepředělá. Vzhledově nevypadala nejhůř, ale ten jazyk a chování když před sebou neměla žádného ze svých nápadníků – no prostě hrůza.

„Vážně? Chceš to vidět?“ zeptala se a já zaslechl klapot podpatků, které se blížily k mému pokoji.

„Vrť si před ním zadkem třeba sto let, ale on tě nikdy nebude chtít,“ křikla za ní ještě Isabella a než se mi stihla Rosalie vřítit do pokoje, zaslechl jsem i pokračování jejích slov. To pokračování mě přikovalo na místě. „Ten muž… je gay!“

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 2. kapitola: