Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 14. kapitola

25.08.2011 (10:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3920×

14. kapitola

„Neodjedeš, dokud se aspoň nenapiješ něčeho teplého. Snídaně je přece nejdůležitější jídlo. Myslím, pro vás, lidi,“ usmála se na mě Esmé, když jsem se na ni se zděšením podíval. Samozřejmě jsem jen zažertoval, aby tu nebyla taková zvláštní atmosféra. Všichni věděli, co se stalo, všichni věděli, že jsme se nedali dohromady, přesto všichni předstírali, jako kdybych byl nejbližší přítel rodiny, možná i její součástí. Každý se mě snažil nějak potěšit, i členové rodiny, které jsem viděl tohle ráno poprvé. Vlastně jsem se tu cítil docela jako doma. Chyběla mi tu jen jedna osoba, která se k naší společné snídani nepřidala. No, společné. Já jsem seděl u dlouhého masivního stolu, před sebou talíř, naplněný lívanci, a hrnek horkého čaje, oni seděli okolo mě a vyptávali se mě. Všechno to krásně vonělo. Na malý okamžik, jako kdybych před sebou viděl jedno ráno, když jsem byl malý. Otec stál u sporáku, se smíchem se bavil s Marií, tedy s Bellou, která mě měla na klíně a hrála si se mnou. Přesně takhle to okolo mě vonělo.

Zhluboka jsem se nadechl, přerušil tak Rosalie, která se mě na něco právě ptala, a zavřel jsem oči. Jak snadno jsem si najednou dokázal na všechno vzpomenout. A nebolelo to. Jenom mě to naplňovalo pocitem, že jsem měl v dětství přesně to, co jsem potřeboval. I když to bylo jen na chvíli.

„Co bys řekl tomu, že tady ještě jeden den zůstaneš. Nepřijde mi správné, abys odjížděl zrovna na Silvestra,“ navrhla mi Alice, když jsme se všichni přemístili do obývacího pokoje, abych si mohl vzít svoje věci. Bylo to zvláštní. Na všechny jsem se podíval, každý se na mě vřele usmíval, v každém byl kousek Belly. Vím, že pro nás oba by bylo lepší, kdybych prostě odešel, nechal čas, aby zahojil rány, které jsme si sami vytvořili. Ale to nešlo. Ne, když jsem se díval do těch zlatých očí všude okolo sebe.

„Já to věděla,“ vypískla vesele Alice a než jsem se stihl vůbec nadechnout, měl jsem ji kolem krku. Usmíval jsem se. Až teprve teď jsem si všiml, jak dokonale mají dům vyzdobený. Bylo už po Vánocích, ale oni to tu ještě nechali. Tajil se z toho dech.

Snažil jsem se na ni vůbec nemyslet, i když se to dělalo velmi těžko. Skoro jsem cítil v kostech, že ona někde v tomhle domě je. Dělí ji ode mě jen pár zdí, jen jeden strop a přesto je mi vzdálená na tisíce kilometrů. Co chvíli mi utíkaly oči ke dveřím, abych se ujistil, jestli se nepřidá k naší milé společnosti. Je pravda, že tahle rodina mě dokázala zaměstnat naprosto úžasně. Nevím, jak to dělali, ale dokázal jsem se s nimi smát. Upřímně, i přes všechnu tu lítost a smutek. Dokázal jsem na chvíli zapomenout, proč jsem sem vlastně přijel. Ale vážně jen na chvíli.

Ani jednou jsem ji nezahlédl. Ani jednou jsem nezaslechl, že by třeba otevřela dveře, i když, to pro moje slabé lidské uši bylo asi nemožné. A to jsem si to tak moc přál. Chtěl jsem ji ještě jednou vidět, pohledět ji do očí. Nevěřil jsem, že takhle to prostě jen tak skončí. Možná proto jsem se dokázal i držet na veselejší vlně. Moje mysl nepřijala její rozhodnutí. Stejně tak moje srdce. Proč se vlastně takhle rozhodla? Bylo to vážně kvůli tomu, že jsem ji tak moc ranil? Copak mě ona neranila? Na tyhle otázky mi mohl dát odpověď snad jen čas. Ale kolik času? Bude to stačit do dnešního večera?

„Věřím, že tohle dopadne přesně tak, jak si přeješ, Edwarde,“ políbila mě na čelo Esmé, když jsme se rozhodli, že je čas na spánek. Čas na spánek pro mě. Ale já na něj ani nepomyslel. Zalezl jsem si pod deky na gauči a zíral do stropu.

„Dej jí čas. Potřebuje to všechno promyslet, Edwarde,“ ozvala se za mnou Alice. Objevila se tam tak nečekaně a rychle, že jsem trochu vyjekl šokem.

„Tak na tohle si asi nezvyknu,“ oddechl jsem si. „Příště aspoň šourej nohama.“

„Jistě člověku,“ mrkla na mě s úsměvem.  Pak zvážněla.

„Nemám ráda, když se lidé v mém okolí trápí. Obzvlášť, když je to kvůli hloupostem.“

„Oba jsme udělali chybu. Jde o to se s ní vypořádat,“ odvětil jsem po chvíli ticha.

„Všichni víme, že jste se s tou chybou dávno vyrovnali. Tady jde jen o přesvědčení, že rozděleně vám bude lépe, které je naprosto chybné,“ řekla a kroutila hlavou. Pokynula rukou, abych se zvedl a posunul, aby si vedle mě mohla s tichým žuchnutím sednout.

„Myslím, že se mýlíš,“ usmál jsem se na ni shovívavě. Byl jsem si na sto procent jist, že jsem Bellu ranil tak moc, že mi to nedokázala odpustit. Ztratil jsem její důvěru a ta se získává zpátky vážně těžko.

„Sázíš proti špatné osobě. Věř mi, já vím rozhodně líp než ty, co se stane,“ řekla a šťouchla mi do ramene a vytáhla obočí, aby tak potvrdila pravdivost svých slov.

„Nechci tě urazit, ale ty do toho moc nevidíš. Tohle byl náš vztah.“

„To sice byl, ale já vidím budoucnost, takže do toho vidím víc, než si myslíš,“ mrkla na mě a smála se, když viděla můj vykulený obličej.

„Tohle mi vysvětli,“ hlesl jsem celý v šoku. Alice neváhala ani minutu a zasvětila mě do dalšího úseku upírského života. Já bez dechu poslouchal a děsil se toho, kdo ještě moje myšlenky, moje rozhodnutí a moje emoce zná, kromě mě samotného. Tenhle svět se zbláznil!

Bella

Bylo velmi těžké poslouchat celou rodinu, jak se s ním loučí, jak ho Esmé nutí sníst ještě něco před cestou. Jak se s ním všichni smějí, když nabídl Emmettovi kousek sýrového sendviče a ten s odporem odmítl. Tak strašně jsem tam chtěla být s nimi. Chtěla jsem ho držet za ruku, cítit to horko, které dokázalo roztavit ten led, který pokrýval celé mé tělo. Vlastně nepokrýval, to já jsem byla ten led. Mrtvá duše s mrtvým tělem.

Jamie moc dobře věděl, že se trápím, takže se neodvážil jedinkrát něco říct, co víc, sejít dolů. Jen jsem tam tak seděla v jeho pokojíku, sledovala ho, jak si hraje. Dostal nejnovější model auta na dálkové ovládání. Snažila jsem se oprostit od bolesti tím, že jsem se orientovala pouze na Jamieho myšlenky a snažila se vidět svět jeho očima. Nic pro něj nebylo černé nebo bílé. Všechno mělo zvláštní význam, všechno se zdálo hrozně moc zajímavé. I když jsem se vážně snažila, já jsem v těch barvách viděla pouze svoji bolest a smutek z toho, že můžu milovat sebevíc, ale nikdy už se nestanu člověkem.

Z myšlenek mě vyrušil smích. Už stáli venku, před Aliciným autem. Měla ho odvézt na letiště. Tohle by mohla být poslední možnost ho spatřit. Přikradla jsem se k oknu, snad jako kdyby mě mohli slyšet, a skrz záclonu jsem se podívala na dvůr před domem. Esmé ho právě objímala a on se srdečným úsměvem objetí oplatil. Najednou jsem v něm viděla to dítě, které jsem před lety houpávala na houpačce, a on pak vyskočil a utíkal mamince do náruče. Přesně tenhle výraz totiž míval na tváři.

„Třeba se ještě někdy sejdeme,“ poklepal mu po rameni Carlisle. Edward se na každého zvlášť podíval s pochybnostmi v očích.

„Možná,“ řekl s úsměvem, i když přesně věděl, že to není pravda. Proč mi přišlo, že ho opět opouští rodina? Ale tentokrát jsem byla já ten důvod. Přece je skoro neznal. Přece jsme nebyli lidé, se kterými by měl být. Tohle bylo všechno proti pravidlům. Už jsem měla tohohle života dost, proč tím zatěžovat ještě dalšího člověka? Kvůli lásce? Dvě osoby se ve mně praly. Jedna chtěla vyskočit z okna přímo k Edwardovi, obejmout ho a říct, ať už nikdy neodjíždí. Ta druhá byla o trochu víc racionální. Uvažovala logicky, rozumně. Věděla, že je proti přírodě, prostě proti všemu, abychom my dva byli spolu. On nebyl jako já, já nebyla jako on.

Tak proč bylo tak těžké koukat na zadek auta, jak se vzdaluje? Byla jsem nalepená dlaněmi i obličejem na sklu okna a doufala, že z té zatáčky, kde auto před několika sekundami zmizelo, zase vyjede a přijede zpátky k domu. Ale tohle se nestane. Moc dobře jsem to věděla. A přesně tohle jsem přece chtěla. Jinak to nemůže ani být. Nebo může? Ne, není to správné. Copak ho můžu takhle vytáhnout z jeho života? Odepřít mu všechno to lidské?

„Zlatíčko, jsi v pořádku?“ objevila se ve dveřích Esmé. Okamžitě jsem odešla od okna a zase si sedla do křesla.

„Babi, pohraješ si se mnou?“ skočil jí do náruče Jamie.

„Nezlob se, miláčku, ale teď ne. Zkus to u strejdy Emmetta, mám takový pocit, že chtěj jít právě kácet stromy vlastníma rukama. Co kdyby ses po něm šel podívat?“ Nemusela ho pobízet dvakrát. Už během toho, kdy povídala, se mu rozzářila očka, jen co vyslovila Emmettovo jméno. Byl to jeho oblíbený strejda. Esmé po něm zavřela dveře a chvílí stála zády ke mně. Byla ze mě smutná. Nelíbilo se jí, jak jsem se tady uzavřela.

„Jsi si jistá?“ zeptala se, když se konečně otočila. Nabírala odvahu promluvit mi do duše. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem něco takového chtěla. Kolikrát se o to pokoušela Alice?

„Ty bys nebyla? Je to člověk, Esmé,“ odvětila jsem a snažila jsem se jí nedívat do očí. To ji samozřejmě utvrdilo v opaku. Vzala židli a položila si ji naproti mně. S upřeným pohledem na mě si sedla. Měla jsem pocit, jako kdyby mi viděla až do žaludku.

„Trápíš se, trápíš se hodně. Jak by tohle mohla být ta správná cesta, jak se tím vypořádat? Je to vážně tak velký problém? Víš jistě, že on na tom svém lidství tolik trvá?“

„Co mi radíš? Mám za ním utíkat a rovnou ho přeměnit?“ utrhla jsem se na ni. Ihned jsem toho litovala a snažila se to napravit aspoň chabým náznakem úsměvu.

„To určitě ne. Jen říkám, že bys neměla dělat tak unáhlené rozhodnutí, aniž by sis o tom s ním promluvila. Myslím, že on do toho měl taky co mluvit.“ Zvedla se, usmála se na mě a pohladila mě po tváři. Já se neudržela a objala ji okolo pasu. Tak moc jsem potřebovala najít svůj přístav klidu.

„Popřemýšlej nad tím. Mám ještě jednu otázku.“ Zvědavě jsem zvedla hlavu a zahleděla se do jejích vroucných očí.

„Jak na tom byl Edward, než jste se potkali?“

Happy nebo sand end? :-) Hádejte, tipujte, vyřkněte svoje přání. :-) :-D

13. kapitola • 15. kapitola + epilog

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 14. kapitola: