Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Piráti! 1

16.01.2012 (07:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4380×

Nabídka, která se neodmítá?

Bouře zuřila a loď se kymácela ve větru ze strany na stranu. Byla jsem celá mokrá a nezáleželo na tom, jestli za to mohl déšť, nebo vlny, které byly kolikrát tak velké, že skončily až na palubě. Zuby mi zimou cvakaly o sebe, ale měla jsem nějakou hrdost, která mi nedovolila prosit o to, aby mě pustili dovnitř. Hlavně jsem nechtěla prosit Edwarda.

Z ničeho nic bouchly dveře od kabiny. I přes tiché přemlouvání, ať se tam nedívám, jsem otočila hlavu, abych se podívala, kdo jde. Sám velký kapitán.

„Udělám ti návrh, bývalá pirátská kapitánko.“ Přišel ke mně a svůj obličej přiblížil k mému.

„Chceš si ze mě střílet?“ vyprskla jsem naštvaně.

„To bych si nedovolil,“ bránil se. „Jen ti chci dát návrh. Co kdybychom šli dovnitř. Tady je to trochu… nepraktické.“

„Zapomeň,“ sykla jsem a otočila obličej k obloze.

„Ale no tak. Svoji loď už nedostaneš, ale kdybys chtěla, mohla bys dostat tu moji,“ nakousl téma a já se na něj pochybně podívala.

„Tím myslíš jako co?“ Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Pojď dovnitř. Do tepla a do sucha.“

„S tebou. Ani omylem,“ odfrkla jsem si. „Nebudu podporovat tvoje obrovské ego.“

„Prší,“ podotknul.

„Neblbni, nevšimla jsem si.“

„Dostaneš akorát zápal plic,“ snažil se.

„Netvař se, že zrovna tebe to tak moc trápí.“ Musela jsem si do něj rýpnout.

„Dobře. Řeknu ti tedy, o co se jedná, a ty se rozhodneš, jestli se mnou budeš vyjednávat, nebo ne. Souhlasíš?“ Kdyby bylo na mně, pošlu ho do patřičných míst, ale on bez toho, aby počkal na moji odpověď, začal mluvit. „Buďme spojenci.“

„Co… co prosím?“ zeptala jsem se s vykulenýma očima a on se usmál.

„Skvěle. Za deset minut tě čekám u večeře. Butlere, odvaž ji a usuš. Mingsi, připrav nám večeři. Budu mít čestného hosta.“ Dal pokyny svým sluhům, nebo jak jim říkal, a odešel do kajuty.

„Slečno, dovolte.“ Přišel ke mně ten s dřevěnou nohou a odvázal mě od toho prokletého stožáru. „A následujte mě.“

„Nemusíte se přemáhat,“ oznámila jsem mu a s bradou vztyčenou jsem za ním šla. Nějak jsem si nebyla jistá, co mám očekávat.

V podpalubí jsem dostala k dispozici hřeben a nové šaty. Moc elegantní a nadýchané šaty. Určitě kořist z nějaké královské lodi. A kdyby mi ten zmetek nepotopil moji loď, mohla jsem si nějaké uloupit sama. A ještě hezčí! Vkus tedy neměl nic moc a ani velikostně to moc neodhadl, protože jsem každou chvíli čekala, kdy mi z toho obr výstřihu vyleze něco, co vylézat nemá. Nicméně bylo příjemné být v suchém oblečení. Rozčesala jsem si vlasy a potom mě Butler odvedl do jídelny. Edward už čekal u stolu, ale jakmile jsem vešla, stoupnul si a šel mi naproti.

„Vítej, drahá. Přijmi, prosím, své místo.“ Ukázal na bohatě prostřený stůl a odtáhl mi židli na jedné straně.

„Díky.“ Usmála jsem se, aby si myslel, že mě konečně dostal a sedla jsem si.

„Můžeš jít.“ Mávnul na sluhu, když mi nalil víno a nandal jídlo. „Už to zvládneme sami.“

„Jistě, pane.“ Uklonil se a zmizel.

„Takže?“ začala jsem.

„Takže?“ nadzvedl obočí.

„Na co ta šaškárna?“ pokračovala jsem.

„Přijala si přeci moje pozvání. Chtěla jsi vědět, co jsem schopen ti nabídnout. Nemám pravdu?“ zeptal se a já ho jen s pootevřenými ústy sledovala. „Ale to je teď vedlejší. Přejděme k věci.“

„Ano, přejděme k věci. Bude to rychlejší,“ souhlasila jsem.

„Moje nabídka zní…“ odmlčel se, nejspíš aby tomu dodal napětí. „Buď mou manželkou. Dostaneš svoji loď, tvoje bude i veškerá kořist a v případě ztroskotání ti další loď dodám téměř okamžitě. Budeme jako obchodní partneři, ale se stejným jménem. Manželé.“

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptala jsem se a prudce zapíchla vidličku do masa.

„Jak bych mohl?“

„Jak? Úplně jednoduše. Neříkej, že ti to musím vykládat,“ uchechtla jsem se.

„Omlouvám se. Pozval jsem tě na večeři a teď tu řeším takové… malichernosti. Najezme se a já ti dám samozřejmě dost času na rozmyšlenou. Dobrou chuť.“ Usmál se a s chutí se pustil do jídla.

Chvilku jsem ho jen tak pozorovala, ale pak jsem začala jíst pomalu taky. Ty šaty mě příšerně svazovaly. Toužila jsem je vyměnit za své staré a hlavně pohodlné oblečení.

„Už nebudu.“ Odložila jsem vidličku a Edward se na mě zamračeně podíval.

„Nechutná ti? Nic si nesnědla?“

„Ty šaty. Jsou příšerné,“ sdělila jsem mu svůj problém. „Nemůžu v nich popadnout dech.“

„Oh, jistě. Jakmile budeme v nějakém přístavu, dám ti je hned ušít. Tyhle jsou jen přechodné řešení. Ale ani netušíš, jak moc ti to v nich sluší.“ Pohledem sjel k mému naditému dekoltu.

„Večeře je u konce,“ oznámila jsem a zvedla se. „Vrátím se na své místo.“

„Butler ti ukáže kajutu.“ Zazvonil na zvonek a sluha se okamžitě objevil. Předal mu pokyny a já ho urychleně následovala. Potřebovala jsem se dostat z toho příšerně utáhnutého korzetu.

„Prosím, slečno. Vaše kajuta.“

„Díky. A můžete mě nechat o samotě.“

Jen co Butler vypadl, začala jsem šněrovat korzet, který jsem měla pod šaty. Ale šlo to tak strašně těžko a já neměla trpělivost, takže jsem vzala nůž, který jsem měla v mých předešlých šatech, a šňůrky jsem přeřezala.

Vzduch mi začal proudit do plic a já se chvíli bála, aby se moje vnitřnosti nepřekysličily. Nic takového se ale bohužel nestalo. Rychle jsem se oblékla do mých věcí. Byly sice ještě trochu mokré, ale nejsem z cukru.

Nudila jsem se a můj mozek sám od sebe utíkal ke Cullenově nabídce. Nechtěla jsem o tom přemýšlet, ale můj mozek si prostě dělal, co chtěl. Zrádce. Jenže já nevěděla, jak se mám rozhodnout. Jasně, všechno to mělo svoje výhody i nevýhody a já teď nevěděla, co je pro mě přednější. Svoboda, nebo celá flotila pirátských lodí a veškerá uloupená kořist. Ale za cenu manželství? Mělo to pro mě cenu?

Nemohla jsem spát. Venku zuřila bouře a i přesto, že mě rozbouřené moře vždy ukolébalo ke spánku, dneska jsem ani oka nezamhouřila. Pořád jsem musela přemýšlet nad jeho nabídkou. Snažila jsem se ji alespoň na chvíli vypudit z hlavy, ale nešlo to. Brzy ráno, když přestalo pršet, jsem se zvedla z postele a potichu jsem šla na palubu. Jen v košili, ve které jsem spala, jsem se posadila na zábradlí a nohy volně spustila dolů.

„Chceš skočit?“ ozvalo se z ničeho nic za mnou, až jsem nadskočila.

„A i kdyby… zrovna tobě by do toho nic nebylo.“

„Proč myslíš?“

„Vážně se musíš ptát?“ uchechtla jsem se a pak sledovala obzor, na který pomalu vystupovalo slunce.

„Nespíš?“ Přišel až ke mně a opřel se o zábradlí.

„Nemůžu,“ povzdechla jsem si a hrudník si objala rukama.

„Mám ti pomoct usnout?“

„Nech si zajít chuť,“ zasyčela jsem a přehodila nohy zpátky na palubu, abych mohla seskočit.

„Už ses rozhodla?“ zavolal za mnou ještě, když jsem chtěla zmizet vevnitř. Ignorovala jsem ho. Jak jsem se sakra mohla rozhodnout tak rychle. Říkal, že mi dá čas a ne, že na mě bude tlačit hned druhý den. Zmizela jsem u sebe v kajutě a začala na mě dopadat únava. Znovu jsem si tedy lehla a za chvíli už jsem nebyla při smyslech.

Po probuzení na mě čekala snídaně. Přepychová snídaně. Ale i já se přesto všechno nakonec rozhodla. Nechtěla jsem být do konce života na někoho odkázaná a nechtěla jsem se pořád nechat od někoho obskakovat. To jsem nebyla já. A i kdyby mě čekalo cokoliv, byla jsem rozhodnutá na Cullenovu nabídku odpovědět.

Posnídala jsem, kdyby mě náhodou někde vysadili, abych neměla hlad, oblékla jsem se a vyrazila jsem najít kapitána. Chtěla jsem to mít co nejdříve z krku. Nebudu v něm přeci probouzet plané naděje. To bych klidně mohla dopadnout ještě hůř, než dopadnu.

Vylezla jsem na palubu, že se zeptám, kde je Cullen, ale nestihla jsem to. Všichni měli spoustu práce. Kousek od nás totiž byla obchodní loď a na našem stěžni byla vytažená pirátská vlajka. Budeme bojovat. V žilách se mi začínal rozlévat adrenalin. Rychle jsem zkontrolovala nůž a kord, který jsem vždy měla u sebe. Konečně se začalo něco dít.

Už jsme byli skoro u lodi a já si všimla Edwarda, který byl u kormidla a dával rozkazy. Naše děla vystřelila první a boj vypukl. Piráti začali přepadávat loď, začali zabíjet a krást. Jenže obchodní loď nebyla až tak bezbranná, jak se zpočátku zdálo. Měla opravdu velký arsenál zbraní a uměli se bránit, takže oběti padly na obou stranách. A tohle byla moje šance na útěk. Už se od nás vzdalovali a jelikož si mě nikdo nevšímal, zhoupla jsem se po provazu a skočila jsem na palubu té obchodní lodi. Byla jsem volná. Téměř.

„Kdo jsi?“ křikl na mě jeden z námořníků a namířil na mě pistoli.

„Dej to dolů a nedělej tu rozruch,“ odpověděla jsem mu bez jakýchkoliv emocí a on se ke mně o krok přiblížil.

„Kdo jsi a co tu děláš?“ zopakoval otázku netrpělivě.

„Byla jsem zajatec na té pirátské lodi, ale podařilo se mi uprchnout.“

„Dovedu tě ke kapitánovi.“ Čapnul mě surově za ruku a vedl do kajuty. Bylo mi jasné, že se nesmí dozvědět, že jsem pirát. Historka se zajatcem bude ta pravá.

„Co se děje?“ zeptal se nejspíš kapitán mého dosavadního dozorce.

„Našel jsem ji na palubě. Tvrdí, že je zajatkyně z té pirátské lodi, ale že se jí podařilo uprchnout.“

„Nech nás o samotě.“ Kapitán poslal dozorce pryč a otočil se na mě. „Takže, můžeš mi říct, co tu vlastně chceš?“

„Potřebuju se co nejrychleji dostat na pevninu. Je mi jedno kam, ale potřebuju na pevninu.“

„Za dva dny máme v plánu přistát na Bahamských ostrovech. Mezitím tady můžeš pracovat a nechci slyšet žádné stížnosti. Jen jednou se o tobě něco špatného dozvím a končíš.“

„Díky. Vůbec nejsem náročná. Klidně se vyspím na zemi.“ Jen mě dostaňte z dosahu toho prokletého Cullena. Prosila jsem v duchu a pak jsem se vypařila.

Celý den proběhl nad moje očekávání velmi dobře. Dostala jsem výbornou večeři a spala jsem s ostatními námořníky v podpalubí. Nemohla jsem si stěžovat. I noc proběhla v klidu. Nechali mě dokonce spát až do pozdního rána. Slunce už bylo nahoře na obloze, když jsem vylezla z podpalubí a všichni byli uprostřed svých prací. Vcelku klidný a krásný den.

„Piráti,“ zavolal jeden z námořníků, který byl nahoře v koši na hlídce. Okamžitě jsem ztuhla.

„To ne, sakra,“ zasténala jsem. Ale jaká byla šance, že to není zrovna Cullenova loď? V podstatě žádná.

Okamžitě jsem se chtěla někam schovat. Bylo mi jasné, že v podpalubí mě budou hledat okamžitě. Potřebovala jsem nějakou skrýš tady, na palubě. Rychle jsem se rozeběhla na záď a snažila se najít nějaký koutek, do kterého bych se v klidu vešla. Štěstí mi přálo. Úplně na zádi byly v malém výklenku uskladněny pytle s pískem. Jeden jsem odklopila a vlezla jsem si do malého místečka. Zase jsem za sebou pytel přitáhla a mohla jsem se jedině modlit, aby mě tu nenašli. I kdyby tuhle loď potopili, všechno by bylo lepší, než se stát manželkou Edwarda Cullena.

Byla jsem celá nesvá. Srdce mi bušilo a mělce jsem dýchala. Nic jsem neviděla, jenom slyšela. Žádné střely ani výkřiky. Jen kroky a jeho rozzuřený hlas.

„Přijel jsem si pro to, co mi patří. Bez toho neodejdu, anebo pošlu vaši loď nemilosrdně ke dnu. Takže se ptám jednou a naposled. Kde je?“

Nic. Ticho.

„Prohledejte loď. Najděte ji,“ zařval a moje srdce se ještě víc rozeběhlo.

Nejspíš přecházel z jedné strany na druhou, ale podle hlasitosti kroků se nepřibližoval ani nevzdaloval. Nechal za sebe jednat svoji posádku. Seděla jsem na místě, ani jsem nedutala a kord mě tlačil do stehna. Nohy mi začaly dřevěnět a cítila jsem, jak se mi v nich začínají běhat mravenci. Už to bylo krajně nepříjemné a on pořád přecházel z jedné strany na druhou.

„V podpalubí není, kapitáne,“ oznámil mu jeden pirát a on hněvivě vyfoukl vzduch z plic.

„Hledejte víc,“ křiknul. „Musí tu někde být. Přeci by neskočila do moře. Vím moc dobře, že je tady. Tak dělejte a hledejte!“

Někdo se blížil. Jasně jsem slyšela jeho rytmické kroky. Přestala jsem dýchat, ale moje srdce bilo až příliš hlasitě. Jeden pytel zmizel a mojí nohy se dotkly první paprsky slunce. Zmizel i druhý pytel a byla jsem v pěkný bryndě. Dala jsem si prst přes pusu, ale on to vůbec nepochopil.

Prolog - 2. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Piráti! 1: