Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Piráti! 4

03.02.2012 (20:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4142×

Dar

„Musíme se ještě vrátit na pevninu. Čekají nás menší oslavy a chci ti představit tvou loď,“ šeptal mi Edward tiše, když jsem se konečně probudila.

„Já nechci,“ zaúpěla jsem a on se zasmál.

„Těší mě fakt, že bys radši ležela tady…“ Dostala jsem jednu pusu na nahé rameno. „Se mnou.“ Druhá pusa. „Ale moje rodina by byla zklamaná. Připravují hostinu.“

„Hostinu? Na co? Vždyť stejně jíme jen my dva. Ale tu loď… To si nechám líbit. A kvůli ní i vstanu.“

„Kvůli lodi?“ zeptal se. „Právě si hluboce zranila mé city, takže ti asi nic nedám a nechám si tě tu jako zajatce.“

„Těžko,“ uchechtla jsem se.

„Podle čeho tak usuzuješ?“

„Vzala jsem si tě. Dostal jsi to, co jsi chtěl, a teď mi dáš to, co mi právem náleží. Nebo si nevzpomínáš?“

„O dnešní noci jsem všechno zapomněl,“ usmál se a jedním ladným pohybem mě přetočil na záda.

„Snažíš se mě přesvědčit komplimenty?“ usmála jsem se pro změnu já a prohrábla jsem mu vlasy.

„Určitě na tebe bude platit i něco jiného,“ zalaškoval a vrhl se na moje rty.

„Je čas,“ připomněl mi Edward a podal mi moje šaty. Nechtěla jsem se do nich zase šněrovat, ale nic jiného jsem tu neměla. Spolkla jsem tedy trpitelský výraz a znovu se do nich nacpala.

„Už jsem ti řekl, jak moc ti to dnes v noci slušelo?“

„Hm… Jako manželce bys mi to měl říkat častěji.“

„Omlouvám se, ale nejsme manželé ani dvacet čtyři hodin. Nějak jsem si nestačil zvyknout, že mám rozdávat komplimenty na každém kroku.“

„Dobře, dobře, konec legrace. Jdeme,“ rozhodla jsem a vyšla z kajuty ven na palubu.

Edward nás odvezl na člunu zpátky na pevninu a samozřejmě na náš čekala rodina. Společně jsme šli do domu a Alice s Rose se pořád bavily o nějaké velké hostině.

„Bude to taková intimní večeře. Dvacet tanečníků, třicet hudebníků a padesát jednoduchých jídel,“ plánovala Alice nahlas.

„Taky nemám ráda, když je kolem moc lidí,“ přikyvovala Rose a já musela protočit oči.

„Tak pojď, Bello. Vykoupeme tě a připravíme na večer.“

Čekala mě další velmi příjemná koupel a masáž hlavy od Esme. Trochu mi to nadšení zkazily další korzetové šaty, do kterých mě oblékly. Tentokrát byly světle modré, ale ten korzet byl stejně tak příšerný. A nezměnil to ani fakt, že jsem si připadala jako ta nejbohatší a nejpřitažlivější.

„Paní Cullenová.“ Edward, který na mě čekal přede dveřmi, mi nabídl rámě. Trochu s obavami jsem se do něj zahákla a následovala ho do salónku.

Už z dálky jsem slyšela spoustu hlasů, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že tam bude tolik lidí. A že všichni upřou svoji pozornost na mě. Možná sledovali nás dva, ale přesto jsem si nebyla vůbec ničím jistá.

„Vážené dámy, vážení pánové,“ ujal se slova Carlisle. „Jménem rodiny Cullenů je mi velikou ctí vás zde všechny přivítat a poděkovat za to, že jste dnes přišli. Jsem nesmírně potěšen, že vám mohu představit nového člena naší početné rodiny. Vážení hosté, manželka mého syna Edwarda, Isabella Cullenová. Prosím, připijme na zdraví novomanželů.“ Najednou všichni pozvedli skleničky se šampaňským a připíjeli.

„A teď poprosím novomanžele o první společný tanec.“ Díky, Carlisle, právě jsi mi to hezky zavařil.

Než jsem se stačila z toho prvotního šoku trochu vzpamatovat, uchopil Edward pevně moji ruku a přitáhl si mě co nejblíže k sobě. Začala hrát hudba a já se pohybovala jako robot. Šlapala jsem Edwardovi na nohy a vážně to muselo vypadat úžasně. Nikdo mě nepřipravil na to, že budu muset tancovat. Panikařila jsem a ani Edwardův pevný stisk a vedení mi nepomáhalo. Až když konečně dohrála hudba a ostatní začali tleskat, mohla jsem si oddychnout. Edward mě políbil a potlesk tím ještě více umocnil.

„Mohl bys nás, prosím, dostat někam stranou? O tu pozornost nestojím,“ poprosila jsem tiše a Edward mě s širokým úsměvem odvedl ke stolu s jídlem. Podal mi talířek a nandával na něj od každého jídla kousek.

„Díky, to mi bude stačit,“ zastavila jsem ho, když přetékal všemi možnými dobrotami.

„Tak prosím,“ podal mi ho s úsměvem a vidličkou. Posadila jsem se do nejbližšího křesla a začala jíst.

Nestačila jsem si dát do pusy ani poslední sousto a Edward už mi bral z jedné ruky prázdný talířek a z ruky druhé, a pomalu i z pusy, vidličku. Chtěla jsem se na něj ne zrovna slušně obořit, ale dal mi prst přes pusu a mrkl na mě.

„Pojď se mnou,“ zašeptal tiše a vzal mě za ruku.

Rychle jsme se vytratili ze sálu a nakonec i z domu. Trochu jsme zpomalili, ale i přesto jsem stěží v těch těsných a těžkých šatech popadala dech. Běželi jsme do zátoky, dolů na pláž, kde Edward konečně zastavil. Snažila jsem se dýchat, ale dalo mi to spoustu práce.

„Podívej.“ Edward zvedl ruku a ukázal na loď pár desítek metrů od břehu. Byla to nádherná loď. Honosná a velká.

„Ta je tvoje. Právem ti náleží. Černý anděl. Je hodně rychlá a doufám, že ji budeš využívat s rozvahou, protože můj Ďábel bude vždycky ve střehu.“

„Díky za varování,“ zasmála jsem se.

„Máš tam všechny tvé věci i něco navíc. Ale ještě se musíme vrátit zpátky. Rodina by nám neodpustila, kdybychom odpluli bez rozloučení. Nebo se tu chceš chvilinku zdržet?“ Usmál se a nebezpečně se ke mně přiblížil.

„Ne, půjdeme,“ vydechla jsem a prudce ustoupila dozadu.

„Dobře,“ souhlasil a zase mi nabídl rámě. Opatrně jsem se do něj zahákla a nechala se vést zpátky do domu.

Zábava byla v plném proudu. Všichni se bavili, tančili a hlavně pili. Když jsme se vrátili, podívala jsem se na Alici, která na mě spiklenecky mrkla. Pousmála jsem se a vzala si od Edwarda skleničku červeného vína, které mi podával. Trochu jsem se napila, ale nějak moc mi nechutnalo. Necítila jsem se v téhle společnosti svá. Už jsem toužila být několik stovek mil odtud, sama, se svou lodí a posádkou. Chtěla jsem být pryč.

Nudila jsem se. Snažila jsem se zabavit vším možným, ale nešlo to. Pozorovala jsem tančící páry a v duchu děkovala všem, že já už tančit nemusím, pozorovala jsem lidi, jak jedí, jak spolu mluví, jak se pánové dvoří dámám, ale já na tohle vážně nebyla. Nikdy jsem nevyhledávala velkou společnost a věděla jsem, že se to nikdy nezmění.

„Bello,“ oslovila mě tiše Rose, tak jsem zvedla hlavu. „Můžeš na chvilku.“

„Jistě.“ Až moc prudce jsem se zvedla a šla za ní pryč ze salónku.

„Všimli jsme si, že tě to tu už moc nebaví. Nejspíš to není tvůj šálek kávy, ale bylo to nutné. Proto se s tebou chceme rozloučit.“ Najednou byla kolem nás celá rodina.

„Doufáme, že nás s Edwardem někdy navštívíte.“ Objala mě Esme a pak i Alice.

„Jistě,“ usmála jsem se, ale byla za tím velká snaha.

„Dávejte na sebe pozor. Přeci jenom britské námořnictvo piráty rádo nemá. Ani Cullenovy,“ poradil nám Carlisle a rozloučil se i zbytek rodiny.

Edward mě vzal za ruku a i v těch šatech mě vedl pryč. Už jsme se nezastavovali, ale rovnou šli do zátoky, kde už čekal člun s vesly a jedním pirátem. Nebyla jsem si jistá, co mám udělat, tak jsem se k Edwardovi otočila čelem a nadechla se, abych se s ním rozloučila, ale on mě zastavil.

„Mám ještě podmínku.“

„Zase?“ Protočila jsem oči. „Myslela jsem, že už jsem všechno splnila. Manželství, svatební noc, setkání s tvou rodinou a ty chceš ještě něco.“

„Večeře.“

„Každý den?“ zhrozila jsem se. Přeci nebudeme plout vedle sebe, abychom se každý večer mohli scházet na večeři.

„Každou sobotu. V osm večer u mě na lodi. Vždycky si tě najdu.“

„Tak fajn, to přežiju,“ povzdechla jsem si a v duchu nadávala, jak jsem blbá. Mohlo mi dojít, že to všechno nebude jen tak.

„Měj se krásně, Bello,“ usmál se a přitáhl si moji tvář. Zapil se do mých rtů a dožadoval se odpovědi.  Však se nemusel dožadovat dlouho, protože jsem neodolala. „Uvidíme se v sobotu.“

„V sobotu,“ zašeptala jsem a s jeho pomocí nastoupila do člunu. Věnovala jsem mu poslední pohled, stejně jako on mně, ale postupně se zmenšoval a zmenšoval, až jsme nakonec dorazili k lodi a moji pozornost zaměstnalo něco jiného.

„Paní Cullenová,“ přivítal mě Butler a já se na něj překvapeně usmála.

„Co ty tu? Myslela jsem, že sloužíš Edwardovi,“ zeptala jsem se, protože mi to nešlo do hlavy.

„Edward se mě vzdal. Prý pro vaše dobro,“ oznámil mi a pak se zasmál.

Prohlédla jsem si svoji posádku, která nás nevěřícně sledovala. Byli to samí statní muži. Edward měl o moje bezpečí nejspíš vážně velký strach.

„Kdy vyplujeme, kapitáne?“ zeptal se mě Butler.

„Až zítra. Chtěla jsem ještě zajít do města a trochu se tu porozhlédnout. Určitě se najde něco, co si budeme muset obstarat a co se mi bude líbit. Nabírejte síly na zítra, mám hroznou chuť někoho oloupit,“ spiklenecky jsem na ně mrkla a celou palubou se ozýval smích a jásot.

„Já se půjdu převléknout a pojedu.“

Chvilku mi trvalo, než jsem našla svoji kajutu, protože tu bylo i pár dalších, ale tahle z nich byla zařízena nejhonosněji a taky tu byly dvě truhly s oblečením. Otevřela jsem je a musela se chvilku vzpamatovávat. Všude byly šaty. Spousty šatů. A jenom malá hromádka obyčejných kalhot, košil. Korzety, spodničky a hlavně ty róby, o kterých jsem si myslela, že se jich zbavím, převažovaly. Povzdechla jsem si a vytáhla první pohodlné oblečení, které mi padlo pod ruku. Rychle jsem se převlékla a s nožem ukrytým v kalhotách jsem se vrátila zpátky na palubu.

„Mám jet s vámi, kapitáne?“ zeptal se mě Butler. „Nebo s vámi pošlu nějakého muže.“

„Ne, zvládnu to sama. Nic mi nehrozí,“ uklidnila jsem ho a nastoupila do člunu. Musela jsem veslovat, ale za chvíli jsem byla za zátokou a mířila si to do ulic hlavního města.

Byla jsem mile překvapena, jak to tu vlastně žije. S Edwardem jsem se dostala jenom na pobřeží a město mi zůstalo zapovězeno. A já ho teď chtěla alespoň trochu prozkoumat. Sama, beze svědků a jak se mi bude chtít. Všude byla spousta lidí a velký hlahol. Procházela jsem se po tržnici a prohlížela různá zboží. Užívala jsem si chvíli soukromí a téměř bezmyšlenkovitě jsem si při chůzi hrála s mým snubním prstenem. Myslela jsem si, že jsem pěkně nenápadná, ale nejspíš jsem se zmýlila.

„Pirát!“ zaslechla jsem za sebou a zmateně jsem se otočila. Netušila jsem, jak mě ta babka mohla poznat, ovšem než jsem se stihla zorientovat, už mě drželi dva šašci z královské gardy.

Vedli mě neznámou cestou a lidi na nás koukali. Samozřejmě, že mi nezapomněli dát želízka a já se cítila ještě víc potupně. Za celý můj život mě nechytili ani jednou a teď, když nic nedělám a jsem nenápadná, už mě táhnou do vězení. Nikdo se se mnou nebavil. Ani slovo. Zavřeli mě do nejhlubší a nejposlednější kobky, co tu ve sklepení měli, a odešli.

„Hej!“ zakřičela jsem a bouchla do mříží. Nikdo se ale neobtěžoval odpovědět.

„Vážně skvělý!“ mumlala jsem si pro sebe a posadila se do rohu, který byl trochu vystlaný slámou. „Teď tu chcípnu a Cullen bude zase moct oslavovat svobodu.“

Pomalu se stmívalo. Poznala jsem to podle světla, které sem pronikalo malým okýnkem s mřížemi. Napadlo mě, že se moje posádka začne zajímat, když se nevrátím. Ale co když si budou myslet, že jsem s Edwardem u něj a… Radši nedomýšlet. Sakra, sakra, sakra! První den na svobodě a já to takhle podělám.

3. kapitola - 5. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Piráti! 4: